6 Tdo 121/2026 — Nejvyšší soud

6 Tdo 121/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:4. 3. 2026 Spisová značka:6 Tdo 121/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.121.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 121/2026-197 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2025, č. j. 5 To 213/2025-120, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 77/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 3. 7. 2025, č. j. 6 T 77/2025-85, byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 80 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 250 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců. 3. O odvolání státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2025, č. j. 5 To 213/2025-120, kterým podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu při nezměněném výroku o vině rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Hrtánka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 5. Obviněný připomenul, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 5 T 45/2022, byl odsouzen mj. k trestu zákazu řízení motorových vozidel skupiny B1 a B tak, jak jsou vymezeny v § 80a odst. 1 písm. e), f) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to na dobu 28 měsíců. Při odůvodnění rozsudku mu bylo výslovně sděleno, že má zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu toliko na skupiny oprávnění B1 a B, zatímco mu zůstane zachováno oprávnění řídit vše ostatní. Tento druh trestu byl navrhován i státním zástupcem v závěrečné řeči. Soud byl magistrátem žádán o opravu rozsudku s tím, že uložený trest je v rozporu s § 94a odst. 4 zákona o silničním provozu, jelikož pozbytím řidičského oprávnění pro skupinu B rovněž dochází k pozbytí řidičského oprávnění pro všechny další skupiny. Na tento podnět reagoval soud přípisem s tím, že se nejedná o chybu a k pozbytí řidičského oprávnění pro další skupiny dochází v návaznosti na § 94a odst. 4 zákona o silničním provozu. Žádost obviněného o obnovu řízení byla zamítnuta. 6. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 62 T 64/2023-124, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 6 To 293/2024-162, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to protože na pozemní komunikaci řídil nákladní vozidlo, přestože byl srozuměn s tím, že v důsledku uloženého zákazu činnosti ve vztahu k vozidlům skupiny B1 a B pozbyl podle § 94a odst. 4 zákona o silničním provozu řidičská oprávnění pro všechny skupiny vozidel. Nesouhlasí však s tím, že by měl být s touto skutečností srozuměn. 7. Rozsudkem soudu prvního stupně v projednávané věci byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Odvolací soud mu z podnětu odvolání státní zástupkyně uložil nepodmíněný trest, což odůvodnil mj. tím, že se jedná o obecného i speciálního recidivistu a činu se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Byť si je obviněný plně vědom toho, že na základě rozsudku sp. zn. 62 T 64/2023 nesměl řídit žádná motorová vozidla, považuje ho za nespravedlivý, protože řídil v souladu s pravomocným rozsudkem sp. zn. 5 T 45/2022, který mu nezakazoval řízení vozidel spadajících pod skupinu C. Nelze mu klást za vinu, že měl být srozuměn magistrátem, že něco nesmí konat, pokud pravomocný rozsudek uvádí opak. Nebýt tohoto rozsudku (pozn. zřejmě sp. zn. 62 T 64/2023), nebyl by považován za speciálního recidivistu a lze se oprávněně domnívat, že by mu nebyl uložen nepodmíněný trest. Těžko mu lze dávat za vinu, že na své závadové jednání nemá kritický náhled, když z jeho pohledu byl příčinou chybný výrok soudu. 8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2025, č. j. 5 To 213/2025-120, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2025, č. j. 6 T 77/2025-85, a věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň žádal, aby dovolací soud zvážil možnost přerušení uloženého trestu odnětí svobody. 9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ho považuje za méně srozumitelné, neboť z něj není dostatečně zřejmé, zda uplatňuje výhrady i proti výroku o vině, nebo zda nesouhlasí pouze s nepodmíněným trestem odnětí svobody. 10. Případné dovolací námitky směřované proti výroku o vině by bylo nutno označit za nepřípustné. Z tohoto pohledu jsou stěžejní dvě okolnosti. Obviněný v rámci hlavního líčení po zákonném poučení prohlásil vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. a souhlasil tak rovněž s právní kvalifikací stíhaného jednání, přičemž Okresní soud v Ústí nad Labem toto prohlášení viny postupem podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Platí přitom, že podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat, přičemž skutečnosti v něm uvedené současně nelze napadat opravným prostředkem. Obviněný tak v zásadě nemůže v dovolacím řízení vytýkat to, s čím projevil souhlas v rámci prohlášení viny. 11. Navíc vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno státní zástupkyní proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do výroku o trestu a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával a neměl povinnost jej přezkoumávat, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. 12. Jiná je pak situace v případě námitek, které obviněný zjevně směřoval proti výroku o trestu, v jejichž rámci vyjádřil nespokojenost s trestem odnětí svobody spojeným s přímým výkonem ve věznici. Zde je dovolání přípustné, nicméně pod jím uvedený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod je podřadit nelze. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však tresty uložené dovolateli rozhodně nejsou. 13. Závěrem svého vyjádření státní zástup