6 Tdo 1223/2016

Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 24. 6. 2015, č. j. 1 T 132/2012-3105, byl obviněný J. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 1), trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 2), trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. (ad 3) a zvlášť závažným zločinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 4). Uvedených trestných činů se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

Obviněný byl odsouzen podle § 346 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárních orgánů a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu čtyř let. Podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v podobě dvou specifikovaných nemovitostí v H. B. a Ch. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu: - L. F. ve výši 467.863 Kč, - J. Š. a J. Š. ve výši 649.114 Kč, - E. D. ve výši 563.915 Kč, - P. Š. a I. Š. ve výši 407.840 Kč, - K. J. ve výši 1.260.000 Kč, přičemž podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. Š.a I. Š. odkázáni s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli J. Š., P. Š. a I. Š. odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 14 To 363/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájců Mgr. Tomáše Novotného a JUDr. Karola Hrádely dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), g), h) a l) tr. ř.

V dovolání zpracovaném Mgr. Tomášem Novotným (dále též jen „D-1“) namítá, že (ad II./A) senát, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, byl nesprávně obsazen. Popisuje, že pro podjatost se vyloučili soudci ze senátu 1 T a 2 T, a aniž by pro to byl důvod, opakovaně došlo ke změně přísedících, a to bez rozhodnutí soudu. K obsazení senátu, který ve věci rozhodl, potom došlo v rozporu s rozvrhem práce, když mezi Evou Jirákovou a Josefem Topolovským byla v pořadníku zařazena Marie Suchomelová. Není mu zřejmé, proč tato v senátu jako přísedící nefigurovala. S touto námitkou, ani s výhradou, že není možné, aby se v případě podjatosti předsedy senátu měnilo celé oddělení, které ve věci jedná, se odvolací soud nevypořádal. Dovolává se čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), protože došlo k nedůvodnému odnětí zákonnému soudci. V případě trestu propadnutí věci (ad II./B) obviněný s poukazem na § 70 tr. zákoníku soudům vytýká, že se nezabývaly tím, jak předmětné bytové jednotky nabyl, čímž se odchýlily od rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 156/2013.

Nesprávné právní posouzení věci (ad II./C/1.1.) spatřuje u zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku v tom, že nebyl poučen o právu odepřít výpověď, což je součástí práva na spravedlivý proces. Dovolává se rozhodnutí ESLP č. stížnosti 41269/08. Pokud nebyl poučen o právu odepřít výpověď, je v rozporu se základními zásadami trestního řízení, aby byl následně za tento skutek odsouzen. Namítá, že (ad II./C/1.2.) se soudy odchýlily od závěrů vyslovených v rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, když nevyslechly svědka J. Š. stran předání částky 700.000 Kč. Soudy současně neprovedly žádné jím navrhované důkazy o tom, že na policii uváděl pravdu. Připomíná závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu (č. 25/1969 Sb. rozh. tr., č. 39/1970 Sb. rozh. tr., rozsudek ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 Tz 47/2011, usnesení ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 11 Tcu 130/2004).

Pokud jde o trestný čin lichvy a podvodu (ad II./C/2.1), vyjádřuje nesouhlas s tím, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že znalec prof. Goldman při svém výslechu změnil závěry svého znaleckého posudku proto, že při jeho vypracování vycházel z nesprávných nebo neúplných informací. Závěry znalce, které cituje, neprokazují, že by měl povědomost o rozumové slabosti poškozeného K. J., čímž není prokázána subjektivní stránka trestného činu. Rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se těchto dvou trestných činů (ad II./C/2.2) spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, jednak pro nesprávné a pozměněné závěry znaleckého posudku, jednak pro mylný výklad obou skutkových podstat. Jednání kvalifikované podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. by mohlo vykazovat nanejvýš znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák. Dovolává se toho, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku trestného činu lichvy, protože není dán znak hrubého nepoměru vzájemných plnění. Zdůrazňuje, že posouzení znaku hrubého nepoměru je závislé na vzájemném srovnání hodnot obou plnění a nikoli na výši způsobené škody. Podotýká, že mimořádná výhodnost uzavřené smlouvy nenaplňuje znak hrubého nepoměru (ad II./C/2.3). Aby mohl být shledán vinným trestným činem lichvy, muselo by být zřejmé, že již v okamžiku koupě věděl, že předmětný byt má hodnotu 1.800.000 Kč. Tuto znalost popírá a na podporu tohoto závěru připomíná, že byt kupoval tzv. na slepo, protože se před jeho koupí na něho nebyl podívat. Vycházel z výpisu listu vlastnictví a nabývacího titulu – usnesení soudu o dědictví, kde byl byt oceněn částkou 750.000 Kč. Ve skutkových závěrech soudů (ad II./C/2.4) spatřuje extrémní nesoulad (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 521/05).

Orgánům činným v trestním řízení vytýká (ad II./C/3), že rezignovaly na svoji zákonnou povinnost zabývat se důvodným podezřením ze spáchání trestného činu poškozenými manžely Š. V této souvislosti poukazuje na e-mail svědka V., z něhož plyne, že byl tento svědek J. Š. požádán, aby mu stvrdil skutečnost rozhodnou pro oprávněnost vyúčtování smluvní pokuty, na což svědek reagoval, že takovému jednání přítomen nebyl, zatímco manželé Š. vypověděli, že tomu svědek přítomen byl. Tato skutečnost zakládá důvodnou pochybnost o jejich věrohodnosti.

Obviněný požádal, aby předseda senátu podle § 265o tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a případně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a vrátil věc odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

V dovolání zpracovaném JUDr. Karolem Hrádelou (dále též jen „D-2“) obviněný vymezil základní důvody dovolání, které spatřuje primárně v tom, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 521/05), pokud nevyhodnotily jeho tvrzení o trestné činnosti poškozených. Soudy neposoudily přiměřenost mu uložené trestní sankce, neposkytly mu ochranu jeho základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 LZPS a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Dále jen „Úmluva“) a dovolává se o ochrany ve smyslu čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie. Skutkové závěry soudů pokládá za extrémně nesouladné s důkazy, které soudy měly ve věci reálně k dispozici.

Jednání orgánů činných v trestním řízení označuje za mstivé, což vyvozuje mimo jiné z toho, že chtěl přispět k ochraně nespravedlivě trestně stíhaného Z. K. Má za to, že přes rozhodnutí odvolacího soudu byla předsedkyně senátu podjatá (což vyvozuje mimo jiné z jejích vyjádření týkající se jeho osoby). Dle slov obviněného se mstivost orgánů činných v trestním řízení projevila mimo jiné v tom, že nedostatečně prověřovaly možnou trestnou činnost ze strany poškozených. O zlovůli svědčí i postup předsedy Krajského soudu v Hradci Králové týkající se naložení s jeho stížností proti předsedkyni soudu prvního stupně (v dalším přednesl svoji úvahu o kárném provinění předmětných soudců, jakož i ve věci činných státních zástupců). Soudy se vyhýbaly provedení důkazů, které by prokázaly jeho nevinu a možnou podjatost předsedkyně senátu. Obviněný odmítá úvahu odvolacího soudu, že by změna předsedy senátu znamenala i změnu soudního oddělení, což nevyplývá z rozvrhu práce. Podotýká, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, když nebyl respektován rozvrh práce soudu.

Připomíná, že se dlouhodobě snažil zjistit, zda svědci v jeho věci byli trestně stíháni, protože byl přesvědčen o jejich křivých výpovědích. Nalézací soud mu však bránil ve svobodném přístupu k informacím. Přednáší výhrady proti protokolaci. Soudům dále vytýká, že se nezaobíraly realitou tvrzení svědkyň N. a P.

Dovolatel (bod 2.5.) s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 namítá, že soudy postupovaly v rozporu s právem, když mu znemožnily klást otázky rozhodujícím svědkům, ani „neustanovily soudního znalce, který by prokázal, že vypovídal pravdivě“. Současně namítá, že soud nedokončil výslech soudního znalce, čímž mu znemožnil prokázat důležité skutečnosti ve vztahu k údajně poškozeným ve věci Z. K. (dovolává se usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 91/2011 a sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Následkem toho (s odkazem i na rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 1132/2014) má za to, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Skutkový stav je podle jeho názoru vyvrácen svědky R., P., C., úředními záznamy bankovních úřednic Č. a L., bankovním pokladním dokladem o vkladu 150.000 Kč obviněným na účet svědka F., bankovním výběrným pokladním lístkem, nájemní smlouvou s R. a dokladem o zaplacení nájmu ve výši 40.000 Kč svědku R. I kdyby „cokoli falšoval, nemohl nijak přesvědčit bankovní úřednice, další svědky, vyhotovit bankovní lístek, nájemní smlouvu atd.“.

Nesprávné právní posouzení skutků týkajících se trestných činů lichvy a podvodu spatřuje v tom (bod 2.6.), že soudy vycházely ze závěrů znaleckého posudku, od kterého se později znalci odchýlili. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli konstatuje vylákání podpisů, nebylo prokázáno, jakým způsobem tyto podpisy byly vylákány. Soud se nevypořádal s pochybností o účelovosti jednání poškozených. Vylákání podpisů (bod 2.9.) podle jeho názoru vylučuje i skutečnost, že podpisy byly vylákány nejen ve velkém množství, „ale i před úředními činiteli - Czech Point, Banka, atd.“.

Co se týká jednotlivých svědků, připomenul výpověď L. F. a závěry znalce Veselého (bod 2.10.). Co se týká role svědků (manželů) Š. (bod 2.11.), vytýká soudům, že nezajistily výslech svědka V. a svědkyně V., kteří mohli prokázat křivou výpověď těchto svědků a navádění ke křivé výpovědi. Stran svědků D. (bod 2.12.) a manželů Š. (bod 2.13.) připomíná jejich trestní minulost a pochybnosti vznáší i stran výpovědi svědka K. a Š. Pokud jde o výpověď svědka K. J. (bod 2.14.), namítá, že z usnesení odvolacího soudu není patrné, z čeho soud dovozuje, že poškozený J. pozemek, který prodal, nepotřebuje, že jej od počátku prodat chtěl a že poškozený podstatu této transakce chápal, zatímco u prodeje bytu nikoli. Soudy nedokázaly vysvětlit, jak je možné, že desítky osob včetně státních orgánů, včetně notáře, nerozpoznaly údajnou duševní neschopnost poškozeného. Odvolací soud současně nezkoumal skutečnou cenu bytu, a proto nezkoumal skutečnost zásadní pro lichevní jednání, neboť nelze vyloučit, že obviněný prodal byt následně za cenu vyšší než obvyklou (namítá absenci znaku hrubého nepoměru plnění). Nesouhlasí ani s tím, že je odsouzen k povinnosti zaplatit náhradu škody, když se poškozený v civilním řízení domáhá určení, že je vlastníkem nemovitosti. Pokud by uspěl, svědčil by mu nárok na náhradu škody a byl by současně vlastníkem nemovitosti. Soud měl proto odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení. Současně nesouhlasí ani s tím, že je mu soudy vyčítáno, že se s poškozenými dohodl na způsobu vypořádání.

Ohledně trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 364 odst. 2 tr. zákoníku (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1374/2015 a rozh. č. 39/1970 Sb. rozh. tr., sp. zn. 6 Tz 47/2011) akcentuje (bod 2.14.), že se jej nemohl dopustit, protože z hlediska objektivní stránky tohoto trestného činu může uvést nepravdu o okolnosti významné pro rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, popř. může zamlčet takovou okolnost, pouze osoba rozdílná od osoby pachatele trestného činu, nikoli samotný pachatel (usnesení sp. zn. 11 Tcu 130/2004).

Právní závěr o spáchání trestného činu podvodu zpochybňuje s tím, že by mohlo jít toliko o trestný čin lichvy a namítá neprokázání zavinění. Soudy zároveň nevzaly v potaz zásadu ultima ratio trestního práva.

O „zlovůli svědčí i nehumánní trest“ (bod 2.20), který mu byl uložen. Naplněn je i podle jeho názoru dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť se soudy nezabývaly aplikací § 70 tr. zákoníku, když zejména nezkoumaly, z jakých prostředků byly byty pořízeny (jeden na základě poskytnutého hypotečního úvěru, druhý získaný jako dar).

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Havlíčkově Brodě zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň podal návrh, aby rozhodl „dle § 265h odst. 3 tr. ř. či in eventum dle § 265o tr. ř. o přerušení výkonu trestu“.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten po zopakování výhrad tvrzených dovolatelem uvedl, že dovolatel opakuje svoji obhajobu z přípravného řízení, z řízení před nalézacím soudem i z odvolání zamítnutého soudem odvolacím. K téměř všem zde vysloveným argumentům se podle něj již vyjádřil nalézací soud ve svém rozsudku a zejména pak odvolací soud na str. 20 až 53 svého usnesení. Státní zástupce považuje za neúčelné doplňovat zcela přiléhavé úvahy obou uvedených soudů úvahami dalšími. Pouze konstatoval, že tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou odpovídat jen námitky hmotně právní a nikoliv námitky procesní. Z tohoto hlediska odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu jen ta část námitek dovolatele, v nichž vyslovuje nesouhlas s právním posouzením skutku. Rozvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. pak odpovídají námitky dovolatele proti podjatosti soudců a obsazení soudních senátů. Ve všech těchto případech se ovšem podle jeho mínění jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání pokládá za zjevně neopodstatněné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

Státní zástupce míní, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále odpovídá námitka dovolatele proti uložení trestu propadnutí věci – dvou bytů. V této části se mu dovolání jeví jako důvodné, neboť z odůvodnění soudních rozhodnutí není patrný konkrétní zdroj financování předmětných bytů. Ohledně bytu v H. B. odvolací soud v odůvodnění na str. 47 svého usnesení vyslovil úvahu, že cena bytu byla uhrazena z výtěžku prodeje bytu poškozeného J. Pokud oproti tomu nyní dovolatel dokládá, že cena bytu měla být uhrazena z úvěru od Komerční banky, a pokud by skutečně takto uhrazena byla, což ovšem z předložené smlouvy o úvěru patrno není, skutečně by se nejednalo o věc získanou trestným činem nebo jako odměnu za něj ve smyslu § 70 odst. 1 tr. zákoníku. Ohledně tohoto bytu by tak podle jeho přesvědčení byla nesprávná i úvaha odvolacího soudu, že podle listu vlastnictví dovolatel bytem neručil. Podle dokladů nyní předložených dovolatelem totiž dovolatel ručil za úvěr jinou nemovitostí v katastrálním území Ř. u P. K nabytí bytu v Ch. se pak nevyjádřil ani odvolací soud.

Ohledně tohoto druhu trestu považuje státní zástupce za podstatné, že dovolatel měl podle úvah na str. 23 usnesení odvolacího soudu získat jen z rozdílů kupních a prodejních cen opatřených bytů zisk přes 2 miliony Kč a celkem měl způsobit škodu ještě vyšší. Přitom mu nebyl uložen trest peněžitý. Je proto zřejmé, že i kdyby byly v dalším řízení zrušeny tresty propadnutí předmětných věcí podle § 70 tr. zákoníku, byl by namísto nich uložen trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku, a to opět obou předmětných bytů. Dovolatel by se tak nacházel ve stejném postavení jako před zrušením předmětného trestu. Přitom nelze zformulovat žádnou zásadní otázku, kterou by bylo nutno v této věci řešit. V této části dovolání je proto dle státního zástupce zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Státní zástupce shrnul, že obviněným konkrétně vznesené námitky převážně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud dovolání důvodům podle § 265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. ř. odpovídá, je zjevně neopodstatněné. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je jeho dovolání sice důvodné, ale není způsobilé zásadně ovlivnit jeho postavení, přičemž ani nemůže vést k řešení zásadní právní otázky.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání ve veřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a 35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Přestože obviněný ve svém mimořádném opraveném prostředku uplatnil i takové námitky, jež z hlediska obsahového vymezení neodpovídají žádnému z jím uplatněných důvodů dovolání, avšak současně ani žádnému z dalších dovolacích důvodů upravených ustanovením § 265b tr. ř., vznesl současně ve svém dovolání i takové výhrady, jež jím deklarované důvody dovolání naplňují. Protože již z jejich zevrubného posouzení bylo zřejmé, že je ve svém souhrnu nelze označit za námitky, jež by odůvodňovaly rozhodnutí dovolacího soudu způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí dovolání, přezkoumal Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. na podkladě dovolání obviněného jím napadená rozhodnutí a dospěl k následujícím zjištěním.

Protože obviněný své námitky vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů vyjádřil ve dvou podáních, přičemž však tato nekoncipoval tak, že by své výhrady uplatnil chronologicky v pořadí deklarovaných dovolacích důvodů (resp. že by zcela jednoznačně vymezil, které ze svých četných výhrad vztahuje k tomu či onomu z nich), dovolací soud je na základě jejich vyhodnocení v následujícím textu ve stručnosti připomíná, a posléze k nim zaujímá své stanovisko.

Reakce dovolacího soudu však nepokrývá veškeré výhrady, které ve svém dovolání obviněný uplatnil. Pokud by tak učinil, sám by se pasoval do role soudu třetího stupně, jež mu nepřísluší. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí omezuje na argumentační vypořádání se s takovými námitkami dovolatele, jež z hlediska své obsahové náplně odpovídají některému z jím uplatněných dovolacích důvodů, případně na reakci na ty námitky, jejichž zodpovězení vyžaduje jeho postavení garanta ochrany základních práv (ve smyslu závazných kompetenčních norem obsažených v čl. 4 a čl. 95 Ústavy). V daném směru Nejvyšší soud připomíná, že dovolací řízení je do značené míry řízením formalizovaným (jeho okruh je vymezen jak zákonným taxativním výčtem typů rozhodnutí, jejichž zákonnost a odůvodněnost může být dovolacím soudem posuzována, tak taxativním výčtem dovolacích důvodů, o něž lze tento mimořádný opravný prostředek opřít), přičemž případný přesah daný potřebou zajištění práva obviněného na spravedlivý proces není bezbřehý.

Stran námitek, jež dovolacím důvodům neodpovídají, je pozice Nejvyššího soudu podobná té, která je vymezena roli Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud stran svého rozhodování Ústavní soud zastává názor, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a v důsledku toho mu ani nepřísluší opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavně právní relevanci (viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14), pak obdobné nutně platí i o rozhodování dovolacího soudu. I ten je oprávněn ke svému procesnímu zásahu za obdobných podmínek, tj. jen za situace, že by postup soudů nižších stupňů vybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a takovým vybočením by došlo k porušení základních práv a svobod obviněného (přiměřeně srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79 SbNU 255)]. Ačkoli i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor na vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Ústavou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).

Není proto povinností dovolacího soudu argumentačně reagovat zejména na takové námitky obviněného, jež s posuzovanou věcí nesouvisí bezprostředně (např. námitky vůči postupu předsedy Krajského soudu v Hradci Králové – D-2, bod 2.3.3.), či takové námitky, jež ústavní úrovně nedosahují a jsou jen formou prosazováním jeho vlastní skutkové verze, resp. pokračující polemikou s přístupem, jenž při provádění důkazního řízení, hodnocení důkazů a následné konstrukci skutkových zjištění zaujaly soudy nižších stupňů. Současně je třeba konstatovat, že formulace některých výhrad dovolatelem je na takovém stupni obecnosti, že konkrétní reakci dovolacího soudu vylučuje (např. D-2, bod 2.3.3 tvrzení, že „soudní rozhodnutí… jsou v hrubém rozporu s konstantní judikaturou. Odklon od konstantní judikatury přitom nebyl řádně a logicky zdůvodněn.“), neboť nelze-li určit, k čemu se v konkrétnosti vztahují, nelze na ně reagovat způsobem, který by zřejmě dovolatel považoval za žádoucí.

Jak již uvedeno výše, dovolací soud, ve snaze se dostatečným způsobem s dovoláním obviněného argumentačně vypořádat, opětovně připomíná jeho námitky v pořadí dovolání zpracovaného Mgr. Tomášem Novotným (D-1) a dovolání vyhotoveného JUDr. Karolem Hrádelou (D-2) a následně se k nim vyjadřuje způsobem níže uvedeným.

Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje (D-1, bod A) v alternativě spočívající v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Toto své tvrzení opírá o skutečnost, že jednak ve věci rozhodovali soudci zařazení do soudního oddělení 12 T soudu prvního stupně, jednak se na rozhodování nepodílela přísedící Marie Suchomelová, ač nebylo zjištěno, zda tomu vůbec bránily nějaké skutečnosti. Z toho, že se s námitkami obhajoby o nesprávném obsazení soudu prvního stupně odvolací soud náležitě nevypořádal, dovozuje obviněný nezákonnost celého řízení. Namítá porušení práva na spravedlivý proces, když podle něj došlo k jeho svévolnému a nedůvodnému odnětí zákonnému soudci.

Tuto námitku obviněný rozvádí (D-2, bod. 2.4) tvrzením, že zohlednění potřeb soudu a zájmů přísedících nesmí nepřípustně, svévolně a účelově převážit tak, aby zasáhlo nepřípustným způsobem jeho práva. Osoba soudce ve složení senátu musí být proto předem jistá a musí být objektivně zjistitelné, proč v konkrétní věci rozhodoval konkrétní soudce. S oporou o znění § 42 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích dovozuje, že změna soudce neznamená změnu soudního oddělení, přičemž se dovolává i úpravy obsažené v rozvrhu práce v bodě 4 pod písm. e). V jeho věci měli proto rozhodovat přísedící z oddělení 1 T. Podle tvrzení obviněného, tak jak došlo k manipulaci s důkazy, došlo i k manipulaci s výběrem vhodných přísedících.

K takto vzneseným námitkám je vhodné se vyjádřit nejprve v obecnosti, následně pak v konkrétnosti s poukazem na příslušnou argumentaci odvolacího soudu, příp. poznatky, které lze získat ze spisového materiálu.

Sám obviněný si je vědom toho (viz i jeho poukaz na předcházející rozhodnutí řešící obdobnou problematiku), že v požadavcích na jasné určení soudce podílejícího se na rozhodování věci, zejména k okamžiku nápadu věci u příslušného soudu, nelze klást rovnítko mezi soudce z povolání a soudce přísedící. Zatímco v případě soudce z povolání lze na základě příslušné konkretizace rozdělení věcí do příslušných soudních oddělení v rozvrhu práce daného soudu nastavit taková pravidla, na základě nichž lze učinit zpravidla nezpochybnitelný závěr o tom, který ze soudců příslušného soudu se má věcí zabývat (a kdo tedy je zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 LZPS), v případě soudce přísedícího je takový závěr k okamžiku nápadu věci u soudu prakticky vyloučen. Je to dáno tím, že zatímco u soudce z povolání s výjimkami, s nimiž zákon počítá (např. i otázka vyloučení soudce z důvodů upravených v § 30 tr. ř.), by nemělo ke změně v osobě soudce zásadně dojít (rozhodovat by tedy měl soudce, do jehož soudního oddělení věc napadla), v případě přísedícího ke dni nápadu věci u soudu takové určení učinit nelze. Osoba soudce přísedícího (volba konkrétní osoby) totiž vstupuje „do hry“ v zásadě až v okamžiku nařizování věci předsedou senátu k projednání (v době nařízení hlavního líčení či jiné formy zasedání soudu, na níž se přísedící podílí), přičemž ani toto nemusí být pravidlem (z důvodu optimálního využití přísedících se nepředvolávají ke každé jednotlivé věci jiní přísedící, neboť je-li již na daný den nařízeno jednání ve věci senátní, podílí se na rozhodování všech věcí v průběhu celého dne – s výjimkami danými nutností dodržet stejné složení senátu ve věcech již rozjednaných – titíž přísedící). Požadavek, aby osoba soudce přísedícího byla zjevná již v den nápadu věci na soud, by v důsledku tohoto konstatování bylo lze dodržet jen za situace, že by dané soudní oddělení bylo obsazeno jen dvěma přísedícími, což je požadavek zcela nereálný. V takovém případě by totiž, při respektování požadavku, že se soudce přísedící, z důvodu výkonu vlastních aktivit, podílí na rozhodování jen v časově přijatelném rozsahu (zpravidla několika dnů v roce), nebylo možno senátní věci u soudů vůbec projednat a rozhodnout. Z pohledu takto nastaveného požadavku – posouzení otázky namítaného nesprávného obsazení soudu proto, že se na rozhodování nepodíleli soudci přísedící, jejichž osobu by bylo lze určit ke dni nápadu obžaloby na soud – tedy věc vůbec nelze posuzovat.

Stejně tak nelze důvodnost námitky dovolatele založit na faktu, že se na rozhodování podíleli soudci přísedící, kteří jsou odlišní od osob tvořících