6 Tdo 16/2025 – Nejvyšší soud

6 Tdo 16/2025-262 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný S. T. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 8. 2024, č. j. 55 To 217/2024-206, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 137/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 27. 3. 2024, č. j. 1 T 137/2023-172, byl obviněný S. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené ve výši 220 000 Kč. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 8. 2024, č. j. 55 To 217/2024-206, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. et PhDr. Blanky Jedličkové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 5. Naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení shledává v tom, že uplatněná diskrece soudů obou stupňů (stran posuzování kritérií pro výběr druhu a výměry trestu) zjevně vybočuje ze zákonných mezí, přičemž tato diskrece nebyla v napadeném rozhodnutí ani řádně odůvodněna. Jedná se proto o svévolné porušení ústavně zaručeného základního práva obžalovaného na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 6. Obviněný namítl, že při posuzování kritérií pro výběr druhu a výměry trestu došlo ze strany soudů obou stupňů ke zcela extrémnímu excesu. Absentuje řádné zhodnocení všech zákonných hledisek potřebných pro stanovení druhu a výměry trestu. Odvolací soud také akcentoval některá skutková zjištění, která jsou však v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, konkrétně omluvným dopisem zaslaným poškozené s připojeným podacím lístkem. Má za to, že neuhrazení způsobené škody poškozené nelze přičítat k jeho tíži. Odvolací soud nepřipojil bližší odůvodnění a nedůvodně hodnotil jeho jednání v rozporu s faktickým obsahem. Vyhodnotil k jeho tíži skutečnost, že nekontaktoval poškozenou, přestože byl policejním orgánem poučen, že by to založilo vazební důvod podle § 67 písm. b) tr. ř. Závěr odvolacího soudu je též v rozporu s výpověďmi příbuzných poškozené. Objektivně totiž neměl žádnou možnost se s poškozenými spojit. 7. Dále namítl, že soud nesprávně uzavřel, že mu přitěžuje okolnost podle § 42 písm. q) tr. zákoníku, tedy že se dopustil recidivy. Projednávané trestné činnosti se dopustil dříve, než byl odsouzen za trestný čin ve věci vedené Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 4 T 146/2020. Rozsudek v citované věci byl vyhlášen v jeho nepřítomnosti a seznámil se s ním tak až dne 5. 12. 2022, kdy mu byl doručen do datové schránky. 8. Obviněný je dále toho mínění, že soudy obou stupňů se zcela nedostatečně zabývaly možností uložení alternativního trestu. Připomenul, že podle § 38 odst. 3 tr. zákoníku musí být přihlíženo k právem chráněným zájmům poškozených. Jeho možnost řádně splnit uloženou povinnost k náhradě škody je objektivně determinována právě druhem uloženého trestu, neboť je v současné době zaměstnán. Vzhledem k tomu, že mu soud prvního stupně uložil nepodmíněný trest za trestný čin, u kterého horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, byl povinen ve smyslu § 55 odst. 2 tr. zákoníku řádně zdůvodnit, proč nebylo možné uložit trest přímo nespojený s odnětím svobody. Má za to, že soudy obou stupňů své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnily. 9. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 8. 2024, č. j. 55 To 217/2024-206, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 3. 2024, č. j. 1 T 137/2023-172, a to v napadeném výroku o trestu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně připomenul, že určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, tedy přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, která v horní hranici dosahuje až pěti let. Navíc obviněný ani výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. 11. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitky obviněného, jimiž se dožadoval příznivější korekce druhu trestu, vyznívaly tímto směrem, neboť usiloval o přehodnocení recidivy, projevu lítosti, resp. omluvy nad spáchaným činem, potřeby nahradit způsobenou škodu apod. 12. Zároveň se ukazuje, že trestání obviněného nevykazuje ani ústavněprávní deficity, kdyby zásah Nejvyššího soudu mohl být zcela výjimečně možný, k čemuž dochází tam, kde byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Ukazuje se totiž, že Okresní soud v Liberci se individualizací trestu odnětí svobody zabýval adresně k osobě obviněného a jeho případu, což vyplývá z bodů 17. až 18. odůvodnění rozsudku. Repetitivními námitkami, směřujícími proti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, se v návaznosti na odvolání velice podrobně zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zejména v odstavcích 9. až 12. odůvodnění usnesení. 13. Nad rámec dosud řečeného lze konstatovat, že v dané věci byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, což nelze vnímat jako trest extrémně přísný, pokud se vezmou v potaz klíčová hlediska soudní individualizace trestu. Povaha a závažnost činu se odvíjely od skutečnosti, že obviněný si ve snaze bezpracně přijít k velkým penězům bez jakýchkoli ohledů vybral důvěřivou seniorku, u níž předpokládal nízkou orientaci v problematice a snadnou manipulovatelnost, aby ji připravil o úspory, ačkoliv si ona sama jako starobní důchodkyně musí vystačit s velmi omezenými příjmy a vylákané částky pro ni představují jmění. O peníze ji žádal opakovaně, a to až do chvíle, kdy mu poškozená sdělila, že už nic nemá. Jednání obviněného citelně zasáhlo poškozenou a negativně ovlivnilo závěr jejího života. 14. Ze strany obviněného nezazněla slova omluvy. Doznání nelze zaměňovat se skutečným projevem lítosti nad spáchaným činem. Obviněný sice proklamoval ochotu a připravenost splatit způsobenou škodu, avšak první krok učinil až pod vlivem vyhlášení odsuzujícího rozsudku, v němž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Rovněž nelze opomíjet dlouhý časový odstup, který obviněný nevyužil pro náhradu škody a omluvu poškozené. Nabízely se také další, odvolacím soudem popsané příležitosti, které mohl obviněný využít pro sledovaný záměr i mimo formu zaslání omluvného dopisu po vyhlášení rozsudku. O omezené sebereflexi obviněného a možnostech nápravy vypovídá rovněž jeho dřívější odsouzení. V případě odsouzení Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 4 T 146/2020 se jedná o tzv. nepravou recidivu, která si přidržuje význam při vyhodnocení osobnosti obviněného a jeho kriminálních sklonů. V případě odsouzení Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 3 T 158/2016 jde pak o tzv. pravou recidivu jakožto výslovně předvídanou přitěžující okolnost. Obviněný nevyužil ani předtím poskytnuté příležitosti mírnějšího sankcionování v podobě dvou podmíněně odložených t