6 Tdo 26/2025 — Nejvyšší soud

6 Tdo 26/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:23. 1. 2025 Spisová značka:6 Tdo 26/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:6.TDO.26.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochranné léčení Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 26/2025-154 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2025 o dovolání obviněného D. Ž., nyní umístěn v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2024, č. j. 4 To 292/2024-117, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 Nt 601/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ž. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obviněnému D. Ž. (dále „obviněný“) bylo usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2023, č. j. 8 Nt 601/2023-19, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2023, č. j. 4 To 212/2023-34, uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2024, č. j. 8 Nt 601/2023-99, bylo podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku rozhodnuto o přeměně tohoto ochranného léčení psychiatrického na formu ústavní. 2. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 7. 2024, č. j. 4 To 292/2024-117, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení stížnostního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k) a m) tr. ř. Nejprve obecně uvedl, že z judikatury Ústavního soudu (konkrétně z nálezu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 256/24) vyplývá, že v případě že dojde k přeměně formy ochranného léčení ve fázi „nalézacího řízení“, je dovolání proti takovému rozhodnutí přípustné. Přesně to se přitom mělo stát v jeho případě, neboť výkon ochranného léčení psychiatrického ve formě ambulantní nebyl nařízen z důvodu jeho pobytu ve vazbě. Přeměna tohoto ochranného léčení na ústavní formu je podle obviněného rozhodnutím ve věci samé učiněným v „nalézacím řízení“, tedy dovolání je jeho optikou v předkládané věci přípustné. 4. Obviněný dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, a namítl, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, a proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro jeho uložení s mimořádnou pečlivostí. Dále podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Ani jeden z těchto požadavků podle obviněného soudy nižších stupňů nerespektovaly. Nad to se soudy nevypořádaly s jeho námitkami v dostatečné míře a správně, přičemž nepostupovaly v řízení mimořádně pečlivě tak, jak by v případě zásahu do osobní svobody měly, a to s přihlédnutím k tomu, že rozhodují o osudu duševně nemocného člověka. 5. Kromě uvedeného soudy nezohlednily možnost ponechání mírnější formy ochranného léčení v platnosti a nařízení jeho výkonu tak, aby se obviněný léčil mj. v denním stacionáři. Soudy tuto možnost naopak zcela opomenuly a nevysvětlily, proč by tato mírnější forma léčby nestačila. To i přes to, že ambulantní léčba v denním stacionáři je podle studií srovnatelně účinná s léčbou ústavní. 6. Podle obviněného soudy nezohlednily ani specifika autismu (pozn.: ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný trpí Aspergerovým syndromem), která jsou důležitá pro prevenci dekompenzace. Oproti lidem s jiným duševním onemocněním se lidé s Aspergerovým syndromem špatně adaptují na nové prostředí, mají zvýšenou potřebu soukromí nebo zvýšenou potřebu být v kontaktu s osobami, ke kterým si již vytvořily vztah. O tyto možnosti a způsob života by obviněný při ústavní léčbě přišel. To, že se podle lékaře z Psychiatrické nemocnice Dobřany obviněný na nové prostředí dobře adaptoval, je jen zdáním zvnějšku. Uvnitř totiž strádá a trpí ztrátou motivace. 7. Obviněný se dále neztotožnil ani s tím, že soudy neuvěřily jeho ochotě aktivně podstoupit ochranné léčení ambulantní (zejména s ohledem na jeho dřívější přístup). Podle jeho názoru nelze z jeho dříve rezervovaného postoje vyvozovat takové závěry pro současnost a budoucnost. S ohledem na spáchání činu jinak trestného, prožití si trestního řízení, vazby a hospitalizace v psychiatrické nemocnici konstatoval, že se jeho přístup změnil a je v jeho nejvyšším zájmu, aby nebyl sobě ani okolí nebezpečným. Ačkoliv v minulosti jeho dobrovolná léčba probíhala jen „do míry jeho tehdejšího uvážení“ (nikoliv do té míry, do jaké by lékaři uznali za vhodné), v nynější situaci má na dobrovolnou léčbu a na ochranné léčení ve formě ambulantní jiný názor. Obviněný má také zájem o kognitivně behaviorální terapii, což mu dosud nebylo ve zdravotním ústavu umožněno. Soudy nižších stupňů podle něj na základě presumpce viny (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10) chybně zhodnotily jeho dobrý úmysl se léčit, resp. nepřihlédly k jeho vůli na sobě pracovat a v důsledku toho nesprávně rozhodly. Soudy taktéž nevzaly v potaz další relevantní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 8 Tdo 880/2019). 8. Obava, že by obviněný mohl v budoucnu brojit proti ambulantní ochranné léčbě je nedůvodná a ničím nepodložená. Nad to je obviněný rok a čtvrt stabilizovaný, orientovaný, neprojevuje se agresivně. Od srpna 2023 je v kompenzovaném stavu, ve kterém není nebezpečným. Jeho dekompenzace je vždy dlouhodobým a postupným procesem, který však nyní umí rozpoznat a je připraven na svobodě učinit veškeré možné kroky k tomu, aby dekompenzaci předešel. 9. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích a „přikázal soudu“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného. Poté se vyjádřil k přípustnosti dovolání s tím, že z jeho pohledu dovolání obviněného přípustné není. To zdůvodnil tak, že rozhodnutí o změně uloženého ochranného opatření je rozhodnutím činěným ve vykonávacím řízení, které nelze podřadit pod žádnou z kategorií rozhodnutí ve věci samé, které jsou taxativně uvedeny v § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání obviněného tedy nesměřuje proti usnesení, jímž bylo dovolateli meritorně uloženo ochranné opatření, ale pouze proti rozhodnutí o stížnosti směřující proti usnesení, jímž došlo ve vykonávacím řízení ke změně formy ochranného opatření. 11. Přestože se obviněný pokusil přípustnost svého dovolání dovodit výkladem opírajícím se o konkrétní dílčí formulaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 256/24, přičemž dovozoval, že nebylo-li přikročeno k výkonu původně uloženého ochranného léčení ve formě ambulantní, jedná se fakticky o rozhodnutí v „nalézacím“ řízení, státní zástupce se s takovým názorem neztotožnil. Uvedl, že obviněný svoji úvahu dostatečně neodůvodnil, přičemž jeho závěru ani neodpovídá vlastní obsah citovaného zamítavého nálezu. 12. Státní zástupce dále poukázal na to, že předmětem původního řízení o uložení ochranného léčení bylo zjištění všech zákonných podmínek vyplývajících z § 91 tr. zákoníku, tj. spáchání činu jinak trestného, pachatelství, posouzení nepříčetnosti obviněného a existence okolností svědčících o tom, že pobyt posuzovaného na svobodě je nebezpečný. Tento předmět je širší a má zásadní důsledky pro právní postavení posuzovaného. Proto zákonodárce v případě rozhodování o tomto předmětu řízení poskytl dotčeným osobám i širší možnost právní ochrany spočívající v zakotvení přípustnosti dovolání. Naopak v případě nyní napadených rozhodnutí je předmět řízení zřetelně užší, jde o zjištění podmínek pro změnu formy již pravomocně uloženého ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 5 tr. zákoníku. Jde tak skutečně o rozhodnutí činěné v řízení vykonávacím. Podstatné totiž je, že původní „meritorní“ rozhodnutí o uložení ochranného léčení v ambulantní formě nabyla právní moci, přičemž navazující rozhodnutí směřuje pouze k dodatečné změně formy jeho výkonu. Ze znění § 9