6 Tdo 367/2013

6 Tdo 367/2013-176

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovoláních, která podali obvinění K. M., J. B., V. M., roz. B., M. J., roz. Š., Y. K. a P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 7/2009, takto:

Podle § 265l odst. 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř., dílem s přiměřeným použitím § 261 tr. ř., s e p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v Praze, aby v rozsudku ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, ve výroku, jímž vyslovil, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ohledně obžalovaných K. M. a V. M., doplnil před slova v celém rozsahu slova „v napadené odsuzující části“.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. M., M. J. a Y. K. o d m í t a j í .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a P. H. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 16 T 7/2009, byl obviněný K. M. uznán vinným (v bodech 1. až 5.) trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zák.“), spáchaným dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a (v bodech 2., 4. a 5.) trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl obviněný K. M. odsouzen podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Citovaným rozsudkem byl dále obviněný J. B. uznán vinným (v bodech 6. až 11.) trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a (v bodě 9.) trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Dále byl uznán vinným (v bodě 28.) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „28. v době od 8. 5. 2004 do 29. 7. 2004 v P., případně jinde, postupně přinutil pod pohrůžkou zbití a kopání L. V., a M. S., odvolat trestní oznámení jimi podané proti J. B. a B. B., pro trestný čin kuplířství podle § 204 tr. zákona, následně ve stejném období po předchozích výhrůžkách fyzického napadení přiměl E. H., a S. P., ke změně předchozí svědecké výpovědi, v důsledku jeho jednání se uvedené svědkyně dostavily dne 29. 7. 2004 k výslechu na Okresní ředitelství Policie ČR v Prachaticích, kde změnily výpověď ve prospěch tehdy obviněných J. B. a B. B., kteří byli stíháni na základě usnesení policejního inspektora služebně zařazeného u Okresního ředitelství Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, v Prachaticích, ze dne 9. 7. 2004, ČTS:ORPT-2246/KPV-TČ-OK-2004, pro trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zákona spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, které jim bylo doručeno dne 13. 7. 2004, v důsledku čehož bylo trestní stíhání obou tehdy obviněných usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Prachaticích ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. Zt 237/2004, pravomocně zastaveno“. Za to byl obviněný J. B. odsouzen podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.

Obviněná V. M. byla týmž rozsudkem uznána vinnou (v bodech 1., 2., 4., 5. a 13.) trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., spáchaným dílem samostatně, dílem ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a (v bodech 2., 4. a 5.) trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byla obviněná V. M. odsouzena podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Shora uvedeným rozsudkem byli obvinění M. J. a Y. K. uznáni vinnými (v bodech 17. a 18.) trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že společně s obviněným J. T. „dne 13. 1. 2002 u benzínové čerpací stanice v B. zakoupili za účelem provozování prostituce obžalovaní J. T. a Y. K. od B. K., za částku ve výši 1.000,- € Z. K., a E. D., roz. N., občanky Slovenské republiky, odvezli je osobním automobilem do místa tehdejšího trvalého bydliště obžalovaného J. T. ve V., následujícího dne E. D., roz. N., poslali vlakem zpět do Slovenské republiky, neboť měla diabetes a byla mladší než osmnáct let, a Z. K. odvedli obžalovaní Y. K. a M. J. do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V. a od této doby do 28. 10. 2005, kdy utekla, prakticky nepřetržitě (v případě obžalovaného Y. K. s výjimkou období od 29. 1. 2003 do 19. 12. 2003, kdy byl v Rumunsku ve výkonu vazby) v České republice na trase V. – S., okres P., ji obžalovaní Y. K. a M. J. přiměli k provozování prostituce, při které ji obžalovaný Y. K. kontroloval, oba obžalovaní měli zpočátku v držení její osobní doklady (občanský průkaz), nejméně ve čtyřech případech ji obžalovaný Y. K. přiměl k provozování prostituce i násilím, neboť odmítala plnit jeho pokyny při poskytování sexuálních služeb, přičemž obžalovaní Y. K. a M. J. z prostituce kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, ze kterých jí pouze občasně vypláceli finanční prostředky na nákup nezbytných osobních potřeb a pravidelně jí poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu“ (bod 17.),

a dále společně s obviněným J. D. „od přesně nezjištěného dne v roce 2000 do přesně nezjištěného dne roku 2005 (v případě obžalovaného Y. K. s výjimkou období od 29. 1. 2003 do 19. 12. 2003, kdy byl v Rumunsku ve výkonu vazby) prakticky nepřetržitě v České republice na trase V. – ­S., okres P. a v nočních klubech Extáze ve S., okres P., a C. k. v Ř., okres P., zjednali k provozování prostituce na základě dohody Z. B., které stanovili minimální denní výdělek ve výši 150,- €, posléze ji v jednom případě obžalovaní Y. K. a J. D. přiměli k provozování prostituce i bitím, když jim odmítala předat finanční prostředky vydělané prostitucí, z této prostituce obžalovaní kořistili, protože jim musela odevzdávat všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozovaní prostituce a zpět, ubytování v době, kdy neprovozovala prostituci v nočních klubech a stravu“ (bod 18.). Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák., jímž byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 17 T 43/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 7 To 106/2009, byli obvinění M. J. a Y. K. odsouzeni každý podle § 204 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 17 T 43/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 7 To 106/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

V neposlední řadě byl tímto rozsudkem obviněný P. H. uznán vinným (v bodě 26.) trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „přesně nezjištěného dne počátkem listopadu 2005 (zřejmě 6. 11. 2005) při cestě z restaurace Garáž v P. společně s dalšími dvěma muži rómské národnosti zastoupil cestu L. K., dvě z těchto osob ji zastavily, následně jeden z těchto mužů ji chytil a držel za rameno, poté ji posadili do osobního automobilu tov. zn. Škoda, bílé barvy, nezjištěného typu a registrační značky, načež všichni společně odjeli do bytu v ulici Š. v P., kde ji obžalovaný P. H. donutil, aby si opakovaně vdechnutím aplikovala drogu (v jednom případě se jednalo pervitin) nezjištěné kvality a množství, a když byla po aplikaci drog dostatečně omámena, využil tohoto stavu L. K., vysvlékl ji a přes její verbální a fyzický odpor s ní opakovaně uskutečnil pohlavní styk, následujícího dne (zřejmě 7. 11. 2005) ji odvezl na benzínovou čerpací stanici u B., kde ji po předchozí telefonické domluvě, s vědomím, že jí bude užito k prostituci, prodal za částku 10.000,- Kč obžalovanému K. M., který ji odvezl osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště v P., přičemž v době předání byla L. K. pod vlivem přesně nezjištěné látky, jež výrazně omezovala její vůli svobodně se rozhodovat o svém pohybu“. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 6 T 136/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 2 To 211/2006, byl obviněný P. H. podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 6 T 136/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 2 To 211/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných B. B., M. V., L. M., N. L., H. H., J. T., J. D., K. B., L. B. a V. H.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. byli obvinění K. M., J. B., V. M., B. B., M. V., H. H. a L. M. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. KZV 44/2006, pro jednání v rozsudku popsané, v němž byl spatřován trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byla obviněná V. M. zproštěna obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. KZV 44/2006, pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován dílčí útok trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný V. H. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. KZV 44/2006, pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Podle § 226 písm. a) tr. ř. byli obvinění P. H. a V. H. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. KZV 44/2006, pro jednání v rozsudku popsané, v němž byl spatřován trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění K. M., J. B., V. M., B. B., M. V., N. L., M. J., Y. K., J. D., K. B., J. T., P. H. a V. H., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných K. M. a V. M. v celém rozsahu, ohledně obviněného J. B. ve výroku o vině pod body 6. až 11. a ve výroku o trestu a ohledně obviněných B. B., M. V., N. L., J. T., Y. K., M. J., J. D. a K. B. ve výroku o trestu.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. M. uznal vinným [v bodech b), d) a e)] trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a [v bodech a) a c)] trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu společně s obviněnou V. M. „a) od přesně nezjištěného dne v březnu 1996 do května 2006 prakticky nepřetržitě na různých místech v České republice, zejména v K., okres Č. K. a na trase V. – S., okres P., jakož i v Dánsku, zejména v Kodani, a v Norsku, zejména v Oslu, kam zpravidla vycestovala s obžalovanou V. M., zjednali k provozování prostituce na základě dohody H. K., posléze ji přiměli k provozování prostituce nejméně ve třech případech pohrůžkami zbitím, pokud bude mít nízký počet zákazníků, a v jednom případě ze strany obžalovaného K. M. i bitím, z níž kořistili, protože do 31. 12. 1997 jim musela odevzdávat část vydělaných finančních prostředků, posléze od 1. 1. 1998 již odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování, stravu a oblečení,

b) v přesně nezjištěné době dne 23. 9. 2005 v K., okres P., převzal za účelem provozování prostituce obžalovaný K. M., kde byl společně se Z. N., od dvou neztotožněných mužů rómské národnosti D. K., která byla pod vlivem přesně nezjištěné látky, jež výrazně omezovala její vůli svobodně se rozhodovat o svém pohybu, odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště v P., kde ji předal své manželce, obžalované V. M., s tím, že pro ně bude provozovat prostituci, kterou v době od 24. 9. 2005 do 13. 10. 2005 v České republice na trase V. – S., okres P., poté v Norsku ve městě Oslo a v Dánsku ve městě Kodaň, kam vycestovala s obžalovanou V. M., pro ně provozovala za stálého hlídání jejího pohybu za současného odebrání osobních dokladů, aby neutekla, z takto provozované prostituce obžalovaní kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování, stravu a další potřeby, když za pomoci kamarádky a jejího přítele se D. K. v Dánsku podařilo utéct a v Kodani dne 5. 11. 2005 požádat o pomoc dánskou policii“,

obviněný K. M. sám „c) od přesně nezjištěného dne poloviny roku 2005 nejméně do konce srpna 2006 prakticky nepřetržitě střídavě v České republice na trase V. – S., okres P. a v Norsku ve městě Oslo zjednal k provozování prostituce na základě dohody Z. N., z níž kořistil, protože mu odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytoval zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu“,

a dále obviněný K. M. společně s obviněnou V. M. „d) přesně nezjištěného dne koncem září 2005 v K., okres P., zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný K. M. od neztotožněného muže rómské národnosti s křestním jménem P. za částku ve výši 15.000,- Kč J. M., která neměla kde bydlet, neměla zaměstnání ani finanční prostředky, kdy s touto její tíživou životní situací byli seznámeni, odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště v P. a od přesně nezjištěného dne září 2005 do 21. 8. 2006 prakticky nepřetržitě střídavě v České republice na trase V. – S., okres P. a v Norsku ve městě Oslo, ji zjednali k provozování prostituce, z níž kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu,

e) přesně nezjištěného dne počátkem listopadu 2005 na benzínové čerpací stanici u B. zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný K. M. od obžalovaného P. H. za částku ve výši 10.000,- Kč L. K., která byla pod vlivem přesně nezjištěné látky, jež výrazně omezovala její vůli svobodně se rozhodovat o svém pohybu, odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště v P., kde ji předal obžalované V. M., která ji zamkla v bytě a hlídala, aby jim neutekla, protože ji chtěli využít k provozování prostituce v Norsku, následně dne 9. 11. 2005 byla L. K. na základě oznámení své matky vypátrána v předmětném bytě policejními orgány, které jí zajistily odchod z bytu“. Za to odvolací soud odsoudil obviněného K. M. podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněného J. B. odvolací soud uznal vinným [v bodech g) až ch), j) a k)] trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák. a [v bodě i)] trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění tohoto soudu společně s obviněnou B. B. „g) přesně nezjištěného dne v lednu nebo v únoru 2002 na benzínové čerpací stanici u dálnice D1 (P. – B.) zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od muže vystupujícího pod přezdívkou H. (pravé jméno V. H.) za přesně nezjištěnou částku E. H., odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V. a prakticky nepřetržitě od 14. 7. 2004 do 27. 6. 2006 v České republice na trase V. – S., okres P., ji zjednali, a následně v několika případech ji obžalovaný J. B. přiměl násilím a pohrůžkami násilí, pokud překročila stanovený časový limit se zákazníkem pro poskytování sexuálních služeb, k provozování prostituce, kterou musela vykonávat i v době těhotenství a krátce po porodu, stále ji kontrolovali, na trase musela stát v mrazivém počasí až měla omrzliny, oba obžalovaní z prostituce kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu, a po určitou dobu jí z těchto odevzdaných peněz vypláceli 10 % nebo částku ve výši 2.000,- Kč měsíčně,

h) přesně nezjištěného dne počátkem května 2004 v P. zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od dosud neustanovené ženy jménem M. za částku ve výši 7.000,- Kč S. P., odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V. a od této doby prakticky nepřetržitě do měsíce dubna 2006 střídavě v České republice na trase V. – S., okres P., a v Norsku ve městě Oslo, ji zjednali na základě dohody, a následně přiměli v několika případech pohrůžkami násilí nebo pohrůžkou odmítnutí ubytování a stravy, pokud nesplnila stanovený limit při poskytování sexuálních služeb, k provozování prostituce, kterou musela vykonávat i v době těhotenství a krátce po porodu, stále ji kontrolovali, na trase musela stát v mrazivém počasí až měla omrzliny, oba obžalovaní z prostituce kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu, a po určitou dobu jí z těchto odevzdaných peněz vypláceli 20 % až 25 % nebo jednorázové částky do výše 30.000,- Kč,

ch) od 14. 7. 2004 do přesně nezjištěného dne dubna 2006 prakticky nepřetržitě v České republice na trase V. – S., okres P., na základě dohody, kterou s ní uzavřel v Č. T. obžalovaný J. B., a v Norsku v Oslu, kam vycestovala s obžalovanou B. B., zjednali k provozování prostituce na základě dohody M. S., posléze ji přiměli k provozování prostituce pohrůžkami násilí, v jednom případě ze strany obžalovaného J. B. i bitím, protože vykonávala prostituci pod vlivem alkoholu a měla nízký výdělek, v Norsku ze strany obžalované B. B. jí bylo opakovaně vyhrožováno bitím, odepřením stravy a ubytování, pokud nesplní stanovený limit, z této prostituce oba obžalovaní kořistili, protože jim musela odevzdávat všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování, stravu a oblečení a částku ve výši 1.000,- Kč měsíčně, přičemž v dubnu 2006 se jí podařilo z Norska utéct do Dánska,

i) přesně nezjištěného dne koncem května 2006 (v době od 25. 5. 2006 do 27. 5. 2006) v K. zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od M. B. (bližší údaje k této osobě nezjištěny) za částku ve výši 30.000,- Kč R. S., která se nemohla v tento okamžik svobodně rozhodovat o svém pohybu, odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V., vzal jí občanský průkaz a pravidelně kontroloval její pohyb, od této doby nepřetržitě do přesně nezjištěného dne června 2006 v České republice na trase V. – S., okres P. a v Norsku ve městě Oslo, kam vycestovala s obžalovanou B. B., ji oba obžalovaní přiměli, v několika případech i pohrůžkami násilí nebo pohrůžkou odmítnutí ubytování a stravy, pokud nesplnila stanovený limit při poskytování sexuálních služeb, k provozování prostituce, aby si odpracovala částku, kterou za ni obžalovaný J. B. zaplatil, z této prostituce oba obžalovaní kořistili, protože jim musela odevzdávat všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu,

j) dne 12. 8. 2006 v motorestu „U devíti křížů“ na dálnici D1 zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od muže romského etnika jménem D. M. T., odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V., od této doby nepřetržitě do 1. 9. 2006 v České republice na trase V. – S., okres P., ji oba obžalovaní zjednali k provozování prostituce, ze které kořistili, protože jim musela odevzdávat všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu, přičemž slíbenou odměnu ve výši 20% z vydělaných peněz jí obžalovaný J. B. nikdy nevyplatil,

k) dne 30. 5. 2006 v O. zakoupil za účelem provozování prostituce obžalovaný J. B. od muže vystupujícího pod přezdívkou H.(pravé jméno V. H.) za částku ve výši 18.000,- Kč K. V., odvezl ji osobním automobilem do místa svého tehdejšího trvalého bydliště ve V. a od této doby do 1. 9. 2006 v České republice na trase V. – S., okres P., ji oba obžalovaní zjednali k provozování prostituce, při které ji stále obžalovaný J. B. kontroloval, měli v držení její osobní doklady (občanský průkaz), z prostituce kořistili, protože jim odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, ze kterých jí pouze po určitou dobu vypláceli 20 % a za to jí pravidelně poskytovali zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu“. Za tyto trestné činy a za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterým byl uznán vinným v bodě 28. napadeného rozsudku, odvolací soud odsoudil obviněného J. B. podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněnou V. M. Vrchní soud v Praze uznal vinnou [v bodech b), d) a e)] trestným činem obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a [v bodech a) a f)] trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., [v bodě f)] též podle § 204 odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se společně s obviněným K. M. dopustila jednání popsaného výše a dále sama „f) přesně nezjištěného dne na počátku letních měsíců roku 2005 a následně dne 1. 9. 2005 a dne 9. 2. 2006 vycestovala z České republiky do Norska s M. P., za účelem provozování prostituce v Oslu, kterou k tomu vždy předtím na základě dohody zjednala, z takto provozované prostituce kořistila, protože jí odevzdávala všechny vydělané finanční prostředky, za to jí pravidelně poskytovala zejména dopravu z místa bydliště na místo provozování prostituce a zpět, ubytování a stravu, přičemž slíbenou odměnu ve výši 50% z vydělaných peněz jí obžalovaná V. M. nikdy nevyplatila, v Norsku jí poskytla na útratu finanční hotovost v řádech stovek norských korun a při druhém návratu z Norska jí předala částku ve výši 8.000,- Kč, a takového jednání se dopustila, ačkoli znala skutečný věk M. P. a zároveň se zřetelem na její osobní poměry a své osobní poměry věděla, že je osobou mladší osmnácti let“. Za to obviněnou V. M. podle § 232a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněné M. J. a Y. K. odvolací soud odsoudil podle § 204 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. každého k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, přičemž současně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu, který byl těmto obviněným uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 17 T 43/2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 7 To 106/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Dále rozhodl o trestech obviněných B. B., M. V., N. L., J. T. a K. B

Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných P. H. a V. H. zamítl.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění K. M., J. B., V. M., M. J., Y. K.i a P. H. dovolání. Obviněný K. M. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. B. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., obviněná V. M. uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), k) a l) tr. ř., obvinění M. J. a Y. K. uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a obviněný P. H. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný K. M. namítl, že jemu uložený osmiletý nepodmíněný trest se zařazením pro účely jeho výkonu do věznice s ostrahou je nepřiměřeně přísný, neodpovídající ustanovením § 23 a § 31 tr. zák. Podle jeho názoru odvolací soud náležitě nezohlednil osobu, věk a zdravotní stav jeho osoby, přecenil některé přitěžující okolnosti a náležitě nepřihlédl k jeho doznání. V této souvislosti poukázal i na skutečnost, že obviněný J. B., stran něhož bylo zjevné, že trestní řízení neplní svůj účel, byl potrestán výrazně mírněji než on. Přiměřeným pak shledal trest odnětí svobody ve výměře maximálně sedm let se zařazením pro účely jeho výkonu do věznice s ostrahou.

Dále uvedl, že svým jednáním naplnil toliko základní skutkovou podstatu trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že se nedopustil trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a tr. zák., neboť prostitutky nikdy nenutil k provozování prostituce pohrůžkami či násilím. Podotkl, že takový skutkový závěr se opírá toliko o výpovědi svědkyní H. K. a J. M., s tím, že další vyslechnuté prostitutky v tomto směru ničeho neuváděly.

Následně zpochybnil naplnění materiální stránky trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 2 tr. zák. u skutku ad a) s argumentem, že za situace, kdy pro něho svědkyně H. K. provozovala prostituci v období od roku 1996 do roku 2006 a kdy k pohrůžkám násilí mělo dojít za toto období pouze ve třech případech a k užití násilí zbitím v jednom případě, není možno použít kvalifikovanou skutkovou podstatu v souladu s § 88 odst. 1 tr. zák. Dodal, že výpověď svědkyně H. K., jež byla jeho (následně zhrzenou) milenkou, je nevěrohodná a do určité míry nepravdivá.

Stran skutků ad a) a c) poznamenal, že z jejich popisu v rozsudku odvolacího soudu není patrno, zda byla alternativa „zneužívaje tísně jiného“ naplněna u obou skutků nebo jen ve druhém případě (u Z. N.). Zhodnotil, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ohledně H. K. ani Z. N. neuvádí nic, co by svědčilo o tísni těchto prostitutek či zneužívání takové tísně z jeho strany, resp. že popis skutku ani užitá právní kvalifikace (pokud jde o odstavec druhý § 204 tr. zák.) nejsou v souladu s provedenými důkazy a se skutkovými závěry prezentovanými soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku. Z opatrnosti namítl, že žádné pohrůžky ani násilí vůči Z. N. nepoužil.

Obviněný K. M. se rovněž ohradil proti tomu, že v popisu skutku ad d) bylo ponecháno jeho seznámení se s tíživou životní situací svědkyně J. M. Takový skutkový závěr, opřený pouze o výpověď této svědkyně z přípravného řízení, jež byla u hlavního líčení čtena podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., je podle něho v přímém rozporu s provedenými důkazy. Konstatoval, že v daném případě by subjektivní stránka trestného činu mohla být naplněna jedině ve formě nedbalostního zavinění. Taková informace z výpovědi svědkyně nevyplývá a v souladu se zásadou in dubio pro reo je nutno kalkulovat i s eventualitou, že se na její osobní poměry ptal, nicméně svědkyně mu nesdělila takové podrobnosti, které by ho vedly k závěru o její tíživé osobní situaci. Podle něho je vůbec otázkou, zda se svědkyně skutečně v tíživé životní situaci nacházela. Shledal, že nelze ani bez důvodných pochybností uzavřít, že by mohl zneužívat její tísně a tíživé životní situace, když toto nebylo dostatečně objektivizováno. Odvolacímu soudu vytkl, že se ani nepokusil zjistit pobyt této svědkyně a předvolat ji k veřejnému zasedání. Dále se ohradil proti tvrzení jmenované svědkyně, že ji koupil od jistého P. a namítl, že obhajoba neměla možnost klást této svědkyni otázky, aby bylo prokázáno, že její výpověď není zcela pravdivá. Zhodnotil, že s ohledem na neexistenci dalších přímých důkazů, které by prokazovaly jeho „zakoupení“ této svědkyně, nelze bez důvodných pochybností uvažovat o jeho vině podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Ani v tomto případě tak nemohou být naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi, protože zde absentuje omezení či zbavení osobní svobody svědkyně a navíc je zde její výslovný souhlas s tím, kam a s kým pojede a co a pro koho bude dělat. Za takového stavu musí být obžaloby pro spáchání trestného činu obchodování s lidmi zproštěn.

Ohledně skutku ad b) poukázal na výpověď spoluobviněných V. M. a V. H. u hlavního líčení a výpověď svědkyně D. K. v přípravném řízení a u hlavního líčení a konstatoval, že popis finančních transakcí ze strany svědkyně D. K. je nesmyslný. Uvedl, že nalézací soud uzavřel, že svědkyni převzal (nikoli zakoupil) od dvou neztotožněných mužů a následně ji předal (nikoli prodal) své manželce, s níž měl následně kořistit z jí provozované prostituce, přičemž podle názoru obviněného K. M. je kvalifikování takto popsaného jednání jako obchodování s lidmi za účelem provozování prostituce sporné. Odmítl, že by se svědkyní D. K nakládat způsobem, který by významně omezil její osobní svobodu a svobodnou vůli, resp. že by se její převzetí či následné předání za účelem provozování prostituce odehrálo proti její vůli. Pokud ji převzal, pak proto, že mu sdělila, že chce provozovat prostituci, a to dobrovolně. Jakési zprostředkování či následná přeprava svědkyně, pokud nebude nade vší pochybnost prokázáno, že k němu došlo za omezení osobní svobody a proti vůli svědkyně, nemůže být posouzeno jako obchodování s lidmi. Pokud svědkyně uvádí, že byla omámena, je nutno zohlednit fakt, že se tak stalo ze strany osob, které mu ji předaly. Nalézacímu soudu vytkl, že bagatelizoval rozpory ve výpovědích této svědkyně, přičemž připomněl, že bylo navrhováno vypracování znaleckého posudku z oboru lékařství, odvětví psychiatrie a psychologie za účelem posouzení zejména její obecné věrohodnosti. Dospěl k závěru, že jeho zavinění ve formě alespoň eventuálního úmyslu k trestnému činu obchodování s lidmi zde prokázáno nebylo, a proto by měl být v tomto směru zproštěn obžaloby.

Pokud jde o svědkyni L. K. a skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně pod bodem e) poznamenal, že jeho činnost se zde omezila na to, že dívku odvezl k V. M. a pak odjel. Zdůraznil, že nevěděl, že dívka měla být pod vlivem návykové nebo omamné látky. Následně již mělo jednání vůči této svědkyni probíhat pouze ze strany spoluobviněné V. M., s níž v té době ani nežil. Po subjektivní stránce tedy ani zde nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi, protože nevěděl, že svědkyně s převozem do P. nesouhlasí a že její vůle je omezena. Poukázal též na to, že L. K. se podle spoluobviněné V. M. znala s H. K., že v bytě M. spala jeden den a měla volný pohyb. Zdůraznil, že všechny dívky, které přivezl, přijely dobrovolně, protože si chtěly vydělat. Pokud jde o předání peněz mezi ním a P. H. na benzínové čerpací stanici, zde podle něho L. K. neuvedla přesně, kdo komu peníze předával. Podotkl, že mohli mezi sebou vyřizovat i jiné finanční záležitosti, nikoli prodej této dívky. S ohledem na celkovou nevěrohodnost spoluobviněného P. H. je otázkou, zda lze takovému tvrzení beze zbytku uvěřit. Odmítl, že by za tuto svědkyni cokoliv platil nebo inkasoval.

Shrnul, že ani u jednoho z uvedených skutků nelze prokázat, že by se úmyslně dopustil trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák.

Dále konstatoval, že závěr o jeho vině nelze opřít o záznamy telekomunikačního provozu ze dne 10. 4. 2006 a ze dne 16. 8. 2006, neboť skutky pod body 2, 4 a 5 obžaloby se odehrály na podzim roku 2005, zatímco záznamy telekomunikačního provozu jsou až z roku 2006, dále pak proto, že nejde o doslovné přepisy záznamů telekomunikačního provozu, ale jen o jakýsi sumář obsahu telefonních hovorů, kdy údaje tam obsažené mohou být značně zkreslené.

Vyslovil názor, že mu soudy neumožnily provést takové dokazování, které by bylo adekvátní závažnosti jeho údajné trestné činnosti a které by vyvrátilo některé skutkové pochybnosti. Výroky o vině, jak byly popsány v intimátu rozsudku odvolacího soudu, který je doslovně převzal z rozsudku soudu prvního stupně, v mnohém vůbec neodpovídají skutkovým závěrům prezentovaným v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a neumožňují užití právní kvalifikace jeho jednání, na níž uzavřely soudy.

S ohledem na shora uvedené obviněný K. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obviněný J. B. ve svém dovolání stran skutku popsaného v bodě i) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně uvedl, že závěr odvolacího soudu v tom smyslu, že jeho trestná činnost byla objasněna především výpověďmi svědkyně R. S., resp. že se jedná o výpovědi konstantní, vzájemně nerozporuplné, je chybný. Následně výpovědi zmíněné svědkyně zrekapituloval a poukázal na jejich domnělé nesrovnalosti ohledně časových, personálních a věcných okolností činu. Podle něho šlo v případě „zakoupení“ svědkyně R. S. o „intrik“, kdy tato svědkyně byla spolu s M. B. vedena úmyslem uvést ho (obviněného J. B.) v omyl, a tudíž se nemohl dopustit jednání, které by mohlo být kvalifikováno podle § 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. V této souvislosti nalézacímu soudu vytkl, že zamítl návrh na provedení výslechu svědka M. B. a že mu tak odňal právo na obhajobu a možnost prokázat svoji nevinu. Rovněž zhodnotil, že jeho vina předmětným skutkem neplyne ani ze záznamů telefonických rozhovorů ze dne 25. 5. 2006 a ze dne 27. 5. 2006. Shrnul, že jelikož nebylo bez nejmenších pochybností prokázáno, že svědkyni R. S. „zakoupil“, a vzhledem k „intriku“ a absenci subjektivní stránky trestného činu se nemohl dopustit protiprávního jednání postihovaného trestním zákonem. Doplnil, že za situace, kdy mu byl uložen trest podle citovaného ustanovení trestního zákona (za nejpřísnější trestný čin), nemůže tento trest s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obstát. Podle jeho přesvědčení by mu měl být uložen trest pouze podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., pochopitelně v nesrovnatelně nižší hranici trestní sazby.

Proto obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, v části týkající se jeho osoby zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

Obviněná V. M. prohlásila, že se jednání, kterým byla uznána vinnou, nedopustila a že skutečnost, že by obchodovala s lidmi, neprokazují ani žádné důkazy. Ohradila se proti způsobu, jakým soud prováděl výslech svědkyně H. K. Tato svědkyně podle jejích slov stála po celou dobu výslechu obrácena k obhájcům a obviněným zády, v důsledku čehož obhajoba nebyla sto posoudit její věrohodnost a klást jí otázky, resp. došlo k porušení zásady rovnosti stran. Rovněž uvedla, že jmenovaná svědkyně nevypověděla pravdu. Dále orgánům činným v trestním řízení vytkla, že první den výslechu obviněných neumožnily její obhájkyni zúčastnit se výslechu svědkyní M. P. a Z. N.

Pokud jde o skutek popsaný v bodě a) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, poukázala na některé listinné materiály založené v trestním spise, na výpovědi S. K., L. M. a H. K. a na tvrzené rozpory ve výpovědích H. K. na policii a při hlavním líčení. Konstatovala, že v tomto bodě se rozsudek nezakládá na pravdě. Zmínila, že spoluobviněný K. M. a H. K. spolu téměř čtyři roky sami žili, měli spolu dítě, že ona (obviněná V. M.) byla na mateřské dovolené, když K. M. jejich rodinu opustil, resp. že než se K. M. seznámil s H. K., žila jejich rodina slušně. Podle svých slov H. K. nikdy nehrozila násilím, nezjednala si ji k prostituci v Norsku ani z ní nekořistila. Zdůraznila, že H. K. jezdila do Norska za účelem provozování prostituce dobrovolně a pracovala sama na sebe. V daných souvislostech rovněž podotkla, že soud opomněl v rozsudku rozhodnout o tom, jak bude naloženo s osobním automobilem Ford Escort psaným na jméno H. K.

Dále uvedla, že není vinna jednáním popsaným v bodech d) a f) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, resp. že s ní M. P. ani J. M. do Norska nikdy nejely a že jí tyto nikdy žádné peníze nedávaly. Upozornila na výpověď M. P. na Policii ČR a u hlavního líčení zejména v tom smyslu, že prostituci konala dobrovolně, že jí nikdo nevyhrožoval a ani na ni nepůsobil násilím, jakož i na údajné rozpory ve výpovědi této svědkyně. Také v této souvislosti uvedla, že svědkyně Z. N. ji po H. K. připravila o manžela a že po celou dobu, co jezdila (obviněná V. M.) do Norska u ní spoluobviněný K. M. nebydlel. Vyjádřila přesvědčení, že pravdivost jejích tvrzení by prokázal jí navrhovaný a soudem neprovedený výslech svědkyň E. F., J. H., M. L., Z. N. a J. M., resp. že obvinění, podle něhož M. P. pracovala pro ni, je vyvráceno výpovědí Z. N. Dále poznamenala, že skutkové zjištění v tom smyslu, že M. P. byla přesně nezjištěného dne v létě 2005 v Norsku, není důkazně podloženo.

Obviněná také odmítla, že by byla vinna skutky popsanými v bodech b) a e) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, přičemž zpochybnila pravdivost výpovědí svědkyní D. K. a L. K. Mj. uvedla, že si D. K. ani L. K. nekoupila a že tyto provozovaly prostituci dobrovolně.

Soudům rovněž vytkla, že ve svých rozhodnutích vycházely pouze z domněnek o její vině a opomíjely objektivní důkazy svědčící v její prospěch a dále že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Prohlásila, že na nesprávnost výroku o vině navazuje nesprávnost výroku o trestu (jelikož je nevinna, měla být obžaloby v celém rozsahu zproštěna a žádný trest jí neměl být ukládán). Rozsudek soudu druhé instance zhodnotila jako zmatečný a nesrozumitelný, pokud je v něm uvedeno, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek zrušuje ohledně spoluobviněného K. M. a její osoby v celém rozsahu. Přitom akcentovala, že Vrchní soud v Praze měl zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze v rozsahu dotčeném odvoláním, když proti zprošťujícím výrokům z rozsudku soudu prvního stupně nebylo odvolání podáno. Dodala, že v rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k ní absentují zprošťující výroky, které byly obsaženy v rozsudku soudu první instance.

Obviněná V. M. z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010, ve výrocích o vině pod body a), b), d), e) a f) a ve výroku o trestu ve vztahu k její osobě a aby posléze sám ve věci rozhodl a zprostil ji obžaloby v celém rozsahu, event. aby vrátil věc soudu druhého stupně k dalšímu jednání a rozhodnutí. Požádala rovněž, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 2 To 118/2010.

Nad rámec již uvedeného pak obviněná V. M. v doplnění svého mimořádného opravného prostředku brojila proti tomu, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyl proveden důkaz přehráním audiozáznamů o odposlechnutých hovorech a videonahrávek, které jsou součástí spisu. Vyslovila názor, že výroky o její vině a trestu vycházejí z nesprávných skutkových zjištění, že skutková zjištění obsažená v jednotlivých bodech výroku o její vině neodpovídají právní kvalifikaci skutku, resp. že mezi výrokem o vině z rozsudku soudu druhého stupně a jeho odůvodněním je rozpor. Podle ní nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka skutkových podstat trestných činů, jimiž byla uznána vinnou a rovněž byly porušeny zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 1, 2, 4, 5, 6, 10, 11, 12, 13 a 14 tr. ř. Poznamenala, že výroky o její vině a trestu jsou neurčité a nepřezkoumatelné, neboť v nich chybí přesné označení právního předpisu, podle něhož byla shledána vinnou, resp. podle něhož jí by uložen trest, tj. vyjádření, že šlo o trestní zákon účinný do 31. 12. 2009. Dále namítla, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a že skutková zjištění soudů nenaplňují znaky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, přitom konkrétně zmínila jejich subjektivní stránku – úmyslné zavinění. Rovněž argumentovala, že skutková věta výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně nesprávně obsahuje v termínu „z níž kořistili“, resp. „kořistila“ právní kvalifikaci skutku. Uvedla, že předmětem ochrany trestného činu kuplířství je ochrana mravnosti a svobodného rozhodování člověka, přičemž upozornila, že svědkyně vystupující v předmětné kauze nejsou žádné oběti, že prostituci provozovaly dlouho před tím, než se seznámily se spoluobviněným K. M. a dodnes dobrovolně prostituci provozují. Podle svých slov se ve vztahu k H. K. a M. P. nedopustila jednání spočívajícího v přimění, zjednání, najmutí a svedení jiného k provozování prostituce, resp. v kořistění z prostituce provozované jiným, a to ani po stránce subjektivní. Také je jí neoprávněně kladeno za vinu, že měla z prostituce H. K. a M. P. značný prospěch. Zhodnotila, že skutková věta rozsudku soudu druhého stupně neobsahuje jednání spočívající v použití násilí, pohrůžky násilí, lsti anebo zneužití omylu ve smyslu § 232a odst. 2 tr. zák. (v této souvislosti podotkla, že všechny „poškozené“ měly vyšší vzdělání než ona). V případě skutku ad b), d) a e) by podle ní skutkové okolnosti odpovídaly spíše skutkové podstatě trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. Namítla též nesprávnou aplikaci trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 z hlediska jeho časové působnosti s tím, že soud měl volit právní posouzení nikoli podle 232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., nýbrž podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zákoník“), neboť při použití § 62 tr. zák. by mohla být podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody až po odpykání dvou třetin uloženého trestu, zatímco podle nového trestního zákoníku by mohla být podmíněně propuštěna po odpykání poloviny trestu odnětí svobody.

Obvinění M. J. a Y. K. svůj mimořádný opravný prostředek odůvodnili shodně. Pokud se jedná o skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 17., odmítli svoji vinu a prohlásili, že se ničeho neúčastnili. Zhodnotili, že jediným důkazem o jejich vině byla výpověď svědkyně K. z přípravného řízení a při dožádání ve Slovenské republice dne 27. 3. 2007. Přitom zdůraznili, že jmenovaná svědkyně před soudem nevypovídala, že se k jednání nedostavila a soud přečetl protokol o její dřívější výpovědi podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Stejným způsobem pak postupoval i ve vztahu k výpovědím svědků E. D. a B. K. Namítli, že soud uzavřel na jejich vinu na základě svědeckých výpovědí učiněných nikoli před soudem, ale v přípravném řízení, aniž vyčerpal všechny možnosti k osobnímu výslechu svědků v řízení před soudem, čímž porušil zásadu ústnosti a zkrátil jejich právo na obhajobu. Závěr o vině tak byl učiněn předčasně a spočívá na důkazech, které byly u soudu jen čteny.

Ke skutku popsanému pod bodem 18. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu pak poznamenali, že zde byli odsouzeni na základě výpovědi svědkyně Z. B. z přípravného řízení, jež byla v řízení před soudem čtena, neboť pobyt této svědkyně se nepodařilo zjistit. Akcentovali, že oni i spoluobviněný J. D. svou vinu popírají a že další svědci skutková tvrzení svědkyně Z. B. nepotvrdili. Podle jejich názoru i ohledně tohoto skutku došlo k porušení zásady ústnosti při jednání soudu a ke zkrácení jejich práva na obhajobu.

Dále konstatovali, že soudy dříve ve věci činné kvalifikovaly jejich jednání jako trestný čin kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák., jež stanoví trestní sazbu trestu odnětí svobody v rozmezí jeden rok až pět let. Uvedli, že pokud by se jejich trestná činnost posuzovala podle trestního zákona č. 40/2009 Sb., bylo by ji možno podřadit pod § 189 odst. 1 s trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců až čtyř let. Podotkli, že na skutečnost, že nová právní úprava je pro ně výhodnější, odvolací soud upozornili, ale marně. Doplnili, že šlo-li o pokračující trestný čin, nemůže být fakt existence více skutků současně hodnocen jako přitěžující okolnost, resp. že mají stabilní zdroj příjmů, živí se řádně, nepáchají trestnou činnost a že od spáchání trestné činnosti uběhla již dlouhá doba, a přesto jim byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let.

Z těchto důvodů obvinění M. J. a Y. K. navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení. Současně Nejvyšší soud požádali o odložení vykonatelnosti předmětného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve vztahu k trestu, který jim byl uložen, a to do doby, než bude rozhodnuto o podaném dovolání.

Obviněný P. H. v dovolání namítl, že soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. K tomu poznamenal, že v písemném vyhotovení odvolání, včetně jeho doplňku, a posléze i v přednesu odvolání při veřejném zasedání odvolacího soudu obhajoba předložila a navrhla provést nové důkazy, které se jí v mezidobí podařilo získat, přičemž zcela konkrétně uvedla, co má být tím kterým důkazem prokázáno. Odvolací soud žádný z těchto důkazů neprovedl a ani návrh na jejich provedení nezamítl, ale v souvislosti s odročením veřejného zasedání rozhodl, že o návrzích na doplnění dokazování bude rozhodnuto v závěrečné poradě. Na začátku odročeného veřejného zasedání však bez dalšího přistoupil k vyhlášení rozsudku, aniž dostál své povinnosti o důkazních návrzích rozhodnout. Obviněný tak dovodil, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 215 odst. 4 tr. ř. a § 216 odst. 1 tr. ř., ve spojení s § 238 tr. ř. Soudu druhé instance rovněž vytkl, že ačkoli odvolání směřovalo proti výrokům o vině i výroku o trestu, posuzoval odvolání zjevně pouze z hlediska uloženého trestu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž mlčí o námitkách obhajoby z hlediska jeho viny, jakož i o důkazních návrzích k tomu se vztahujících. Vyjádřil přesvědčení, že takovými procesními pochybeními odvolací soud zkrátil jeho právo na obhajobu, resp. zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Obviněný P. H. také uvedl, že veřejného zasedání o odvolání se zúčastnil za situace, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody v Rakousku a rozhodnutím Zemského soudu ve Vídni byl do České republiky prozatímně předán za účelem provedení odvolacího řízení. Upozornil, že již dříve vznesl písemnou námitku v tom smyslu, že doposud nebylo rozhodnuto o jeho stížnosti ze dne 8. 1. 2010 směřující proti rozhodnutí Zemského soudu ve Vídni o prodloužení jeho prozatímního předání do České republiky, z čehož dovodil, že toto rozhodnutí o prozatímním předání do České republiky ze dne 27. 8. 2010, č.j. 311 HR 90/10h, nemohlo nabýt právní moci, resp. že následující rozhodnutí o jeho prodloužení nemělo zákonného podkladu, neboť prodlužovalo stav, o němž nebylo pravomocně rozhodnuto. Konstatoval, že veřejnému zasedání o odvolání neměl být vůbec přítomen (šlo o překážku konání tohoto veřejného zasedání) a pokud přesto přítomen byl, neměl být omezen na osobní svobodě, neboť pro takové omezení nebylo právního podkladu.

S poukazem na výše uvedené obviněný P. H. uzavřel, že nebyly splněny procesní podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání, resp. pro rozhodnutí o tomto řádném opravném prostředku podle § 256 tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě v plném rozsahu zrušil a odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

K dovolání obviněného K. M. uvedla, že námitkami v tom smyslu, že ze skutkových zjištění soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní ani materiální stránky trestného činu obviněný, podobně jako obviněná V. M., ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje, která je pro něj příznivější. Takové námitky pod deklarovaný dovolací důvod nezapadají. Shledala, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která v napadeném rozsudku akceptoval také odvolací soud na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé se v případě obviněného K. M. nejedná o extrémní rozpor. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Pokud jde o námitky obviněného J. B. týkající se dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně odkázala na část vyjádření k dovolání obviněného K. M., neboť tyto námitky podle ní mají velmi obdobnou podstatu. Vzhledem k tomu, že rovněž námitka, aby byl obviněnému J. B. nově uložen trest podle mírnějšího zákonného ustanovení do uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezapadá, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

K dovolací argumentaci obviněné V. M. státní zástupkyně poznamenala, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, když v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a tím došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V návaznosti na uvedené státní zástupkyně konstatovala, že obviněná V. M. v obsahu dovolání neuvedla, v čem spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu.

Následně státní zástupkyně připomněla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Přitom zdůraznila, že zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit pod zákonem vymezený okruh dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vadami, které se týkají jiného nesprávného hmotně právního posouzení se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v rámci dovolání pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Státní zástupkyně seznala, že převážná většina námitek obviněné V. M. směřuje proti způsobu provádění důkazů a jejich následnému hodnocení soudem. Obviněná také navrhuje výslechy dalších svědků a další doplnění dokazování soudem, popř. namítá, že její obhájkyni nebylo policejním orgánem umožněno zúčastnit se v přípravném řízení výslechu svědkyně M. P. a Z. N. Námitkou, že ze skutkových zjištění soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky trestného činu obviněná podle názoru státní zástupkyně ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje. Takové námitky pod deklarovaný dovolací důvod nezapadají. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která v napadeném rozsudku akceptoval také odvolací soud na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se o extrémní rozpor nejedná. Skutková zjištění totiž mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.

Státní zástupkyně dále zmínila, že dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen buď takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Následně prohlásila, že námitka obviněné V. M. spočívající v tom, že měla být zproštěna obžaloby a z tohoto důvodu jí neměl být ukládán žádný trest, do výše vymezeného dovolacího důvodu nezapadá.

Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou anebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplným, protože neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Státní zástupkyně shledala, že dovolací námitky obviněné V. M. v tom smyslu, že v rozsudku odvolacího soudu měl být obsažen výrok o tom, že se zprošťuje obžaloby, přičemž tento výrok v rozsudku chybí, resp. že Vrchní soud v Praze též nesprávně zrušil napadený rozsudek soudu nalézacího v celém rozsahu, ač měl být zrušen pouze v obsahu dotčeném odvoláním, neboť proti zprošťujícím výrokům prvého soudu nebylo odvolání podáno, uplatněný dovolací důvod nenaplňují.

Státní zástupkyně doplnila, že z výše uvedeného je zřejmé, že obviněné V. M. nelze přisvědčit ani v případě posledního dovolacího důvodu, který uplatnila, a to podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť ani tento důvod nebyl naplněn. Podané dovolání obviněné V. M. označila za neopodstatněné a navrhla je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Pokud se jedná o dovolací argumentaci obviněné M. J., státní zástupkyně uvedla, že výhrada, kterou jmenovaná obviněná vznesla proti procesnímu postupu čtení výpovědí svědků s žádným dovolacím důvodem nekoresponduje. Jediným argumentem uplatněným ve vztahu k deklarovaným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. relevantně je výhrada, že soudy neprávně aplikovaly ustanovení trestního zákona, a že nová trestní úprava je pro obviněnou příznivější než ta, podle které bylo její jednání právně posouzeno. Státní zástupkyně připomněla, že časová působnost trestních zákonů je upravena v § 16 odst. 1 tr. zák. a v § 2 odst. 1 tr. zákoníku shodně tak, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci tohoto či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají příznivější výsledek než právo dřívější.

Podle názoru státní zástupkyně je posouzení činu obviněné M. J. jako trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1, 2 tr. zák. správné. Jestliže totiž po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přichází v úvahu posouzení činu jako trestného činu a uložení trestu, pak je rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů. Podle § 204 odst. 2 tr. zák. je trest odnětí svobody ukládán v rámci trestní sazby jeden rok až pět let. Podle nové právní úpravy je u trestného činu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku trestní sazba šest měsíců až čtyři léta a u trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 3 tr. zákoníku jeden rok až pět let. Z toho plyne, že u trestu odnětí svobody, kterým byla obviněná potrestána je rozpětí trestní sazby zcela stejné. Dodala, že s přihlédnutím k tomu, že obviněné byl ukládán souhrnný trest je třeba konstatovat, že podmínky pro ukládání souhrnného trestu zůstaly v novém ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku shodné s těmi, které vymezovalo ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že ze shora uvedeného je zřejmé, že nová právní úprava není pro obviněnou M. J. příznivější, a proto podle ní nemohla být uznána vinnou.

Stran dovolání obviněného Y. K. státní zástupkyně toliko odkázala na své vyjádření k dovolání obviněné M. J., neboť dospěla k závěru, že obsah předmětných mimořádných opravných prostředků je shodný.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněných M. J. i Y. K. byla odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

K dovolací argumentaci obviněného P. H. státní zástupkyně poznamenala, že důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Prohlásila, že v dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo zatíženo vadami zaklá