6 Tdo 4/2019

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034, byl obviněný T. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) spolu s obviněným L. B. uznán vinným přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že obžalovaný T. M., jako kupující, vědom si tísně poškozené M. S. spočívající v aktuální potřebě peněz, o níž věděl z předchozího jednání s L. B., umocněné očekávaným narozením dítěte, neboť poškozená byla ve vysokém stupni těhotenství (dne 1. 2. 2014 porodila syna) a musela mu být zřejmá i z okolností sjednávání smlouvy a kupní ceny a taktéž s vědomím rozumové slabosti poškozené, spočívající v poruše osobnosti s rysy závislosti na okolí, submisivity a snadné ovlivnitelnosti, což mu muselo být z verbální i neverbální komunikace s poškozenou ze skutečnosti, že za poškozenou jednal od samého počátku pouze L. B. taktéž zřejmé a také s využitím nezkušenosti poškozené, která nebyla schopna reálně posoudit skutečnou cenu jí prodávaných pozemků a která mu jako osobě dlouhodobě se pohybující na trhu s realitami plně důvěřovala, uzavřel jako fyzická osoba – kupující, s poškozenou M. S. jako prodávající, kupní smlouvu na pozemky zapsané na listu vlastnictví číslo XY u Katastrálního úřadu pro XY, katastrální pracoviště XY, pro obec XY a k. ú. XY, p. č. XY, zahrada o výměře 147 m2, pozemek p. č. XY, zahrada, o výměře 117 m2, pozemek p. č. XY, zahrada, o výměře 1 m2, pozemek p. č. XY, orná půda, o výměře 794 m2, pozemek p. č. XY, orná půda, o výměře 1 862 m2, pozemek p. č. XY, orná půda, o výměře 2 791 m2 a pozemek p. č. XY, orná půda, o výměře 20.961 m2, a to za kupní cenu 190 000 Kč, kdy navíc v kupní smlouvě byla stanovena smluvní pokuta ve výši poloviny kupní ceny (95 000 Kč) pro případ, že by poškozená M. S. závazky z kupní smlouvy nesplnila, přičemž jako osoba podnikající od roku 1998 v oboru realit jako realitní makléř (a od roku 2004 jednatel a společník společnosti M.) si musel být dobře vědom toho, že uvedené pozemky mají daleko vyšší hodnotu, kdy poškozené M. S. před podpisem smlouvy ústně slíbil, že v případě, pokud by finanční úřad z důvodu zjištěné vyšší ceny pozemků doměřil vyšší daň z převodu uvedených nemovitostí, tak že jí 50 % daně uhradí ze svého, kdy podle znaleckého vyjádření ze dne 9. 11. 2015 činila tržní hodnota pozemků k datu uzavření smlouvy částku 1 478 190 Kč, přičemž část kupní ceny ve výši 90 000 Kč byla téhož dne uhrazena M. S. v hotovosti, kdy však tuto částku převzal a následně si neoprávněně ponechal L. B., přičemž ze zbytku kupní ceny byla uhrazena záloha na daň z převodu nemovitostí ve výši 7 600 Kč příslušnému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno III, Šumavská 31, Brno a zbývající částka ve výši 92 400 Kč byla nadvakrát vyplacena na účet společnosti B. C., v níž působil jako jediný společník L. B., který záměrně do kupní smlouvy tento účet uvedl, aby mohl následně vyplacené peníze vybrat a ponechat si je pro vlastní potřebu (již bez vědomí T. M., který o tomto úmyslu L. B. nevěděl a měl za to, že kupní cenu obdrží poškozená M. S.), kdy na základě uvedené kupní smlouvy bylo dne 31. 1. 2014 zapsáno na Katastrálním úřadu pro XY vlastnické právo T. M. k uvedeným pozemkům, přičemž shora uvedeným jednáním T. M. způsobil poškozené M. S. škodu ve výši 1 288 190 Kč a L. B. shora popsaným jednáním způsobil poškozené M. S. škodu ve výši nejméně 1 470 590 Kč.

Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 40 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, veřejně se osobně omluvil poškozené prostřednictvím placené inzerce v alespoň jedné regionální tiskovině, alespoň jedné regionální rozhlasové stanici a poskytnul poškozené přiměřené zadostiučinění spočívající v částce nejméně 750 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou nahradit poškozené M. S. škodu ve výši 1 288 190 Kč a nemajetkovou újmu v penězích v částce 75 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Procházky podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034, a proti souvisejícím rozhodnutím – usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1209, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1028, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1205, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1213, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1069. Své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) tr. ř.

V části III. dovolání obviněný namítá, že soudy zjištěný skutkový stav věci nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu lichvy. Nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, stejně jako tíseň a rozumová slabost poškozené.

Dovolatel uvádí, že poškozená se svým zástupcem nabízela předmětné nemovitosti na internetových portálech. Protože se poškozené nikdo neozval s nabídkou, obrátil se zástupce poškozené na dovolatele. Dovolatel zavolal sestřenici poškozené, aby se ujistil, že poškozená jedná vážně a je schopna obchod uzavřít. V době jednání neexistovala žádná judikatura, která by mantinely daného jednání upravovala. Dokonce ani Mgr. Dvořáček, advokát připravující dokumenty, neměl tušení, že mohlo jít o jednání postižitelné trestním zákonem. Obecně platí, že u obdobných obchodů rozhoduje o stanovení kupní ceny především rychlost uzavření obchodu.

Dodal, že rozumovou slabost nelze vyvozovat z tvrzení svědků, když znalci intelekt poškozené stanovili v pásmu průměru při dolní hranici. Jakoukoli slabost či hendikep nezaznamenal ani Mgr. Dvořáček při podpisu smluv. K tomuto dovolatel navrhoval výslech svědků, tomuto však nebylo soudem vyhověno. Nezkušenost osoby je třeba posuzovat individuálně. K tomuto dovolatel taktéž navrhl důkazy, které nebyly soudem provedeny. K prokázání tísně nepostačuje těhotenství subjektu. Znak zneužití rozumové slabosti nevyplynul nade vši pochybnost.

Dovolatel dále tvrdí, že při posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění je třeba vycházet z obvyklé ceny, kterou stanovil znalecký posudek Statikum, s. r. o., na částku 673 000 Kč, nikoli ze znaleckého posudku Ing. Zámečníka, který stanovil tržní cenu na částku 1 478 190 Kč. Pokud hovoří některý znalecký posudek ve prospěch dovolatele, měl by být vyhodnocen v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch. Soud za situace, kdy se znalecké posudky liší o 200 %, zamítl vypracování revizního znaleckého posudku. Soud vůbec neprovedl posouzení hrubého nepoměru a nezohlednil vydaná plnění dovolatele vůči poškozené. Pro posouzení hrubého nepoměru záleží jen na hodnotě obou plnění a jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody. Obviněný uvádí, že zaplatil celkem částku 287 000 Kč a znalecký ústav Statikum, s. r. o., konstatoval obvyklou cenu 673 000 Kč. Soudy měly přihlédnout rovněž k okolnostem případu. Trestní řízení nemůže nahrazovat řízení občanskoprávní. Poškozená vzala zpět žalobu a řízení bylo zastaveno, čímž potvrdila, že byla srozuměna s takto nízkou kupní cenou a že takto předmětné nemovitosti prodat chtěla.

K jednotlivým částem popisu skutku obviněný uvádí následující. Tíseň poškozené nebyla prokázána, když tato měla na svém účtu částku přesahující 100 000 Kč. Faktická tíseň poškozené pak byla způsobena až následně jednáním obviněného B. Skutečnost, že poškozená potřebuje peníze, nelze bez dalšího dovodit ani z probíhající rekonstrukce domu či těhotenství. Obviněný se s poškozenou setkal pouze jednou na dobu cca 30 minut a svědkové potvrdili, že se poškozená nijak zjevně neprojevovala zvláštnostmi a žádným způsobem nedávala najevo svoji tíseň nebo rozumovou slabost. Nadto znalkyně MUDr. Čermáková potvrdila, že by s poškozenou musel jednat více než hodinu, příp. se s ní setkat vícekrát. S ohledem na to, že poškozená měla zmocněnce, před podpisem smlouvy s ní nejednal a při samotném podpisu se projevovala zdrženlivě. Dovolatel o poškozené nic nevěděl, a nemohl si proto udělat úsudek do jaké míry je nezkušená, když měl povědomost o jejích předchozích realitních obchodech. K hrubému nepoměru plnění dovolatel uvedl, že si ceny pozemků kontroloval na serveru farmy.cz, kde se cena pohybovala mezi 300 000 – 350 000 Kč. Soud vychází ze znaleckého posudku, který neurčil cenu podle příslušných ustanovení trestních předpisů, nýbrž v rozporu s požadavky na znalecký posudek za užití nesprávné metody a nesplňuje tak zákonné podmínky. Rozhodnutí krajského soudu pak považuje za nepřezkoumatelné, protože odkazuje na neexistující judikáty.

V části V., jíž dovolatel označil jako vztahující se k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), b) tr. ř., namítl nesprávné právní posouzení skutku, jeho nesprávnou právní kvalifikaci a nesprávné stanovení následku. V posuzované věci nastal případ tzv. opomenutých důkazů, jelikož soud prvního stupně zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku a návrhy na výslechy svědků. Důkazy, které soudy provedly, zohlednily při ustálení skutkového závěru (soud je neučinil předmětem svých úvah). Důkazy byly získány procesně nepřípustným způsobem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Obviněný vznesl námitku extrémního nesouladu mezi skutečnostmi, které vyplývají z obsahu trestního spisu a skutkovými závěry z nich vyvozenými. Vadu extrémního nesouladu spatřuje rovněž mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem věci.

Zjištěný skutkový stav věci neodpovídá podle názoru dovolatele trestnému činu lichvy, neboť nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty. Nesprávné právní posouzení skutku soudem spatřuje v tom, že soud svůj názor založil na znaleckém posudku, který nesplňuje test ústavnosti. Původ nesprávnosti dovozuje již z chybného zadání Policie České republiky, která uložila znalci, aby definoval tržní hodnotu a nikoli cenu obvyklou. Znalecký posudek rovněž oceňuje neexistující majetkové hodnoty (parkovací stání) a je nepřezkoumatelný. Extrémní nesoulad byl způsoben opakovaným porušováním zákona soudem kladením návodných a klamavých otázek.

Soud nesprávně zjistil následek jednání, neboť nepostupoval při stanovení nepoměru hodnot vzájemných plnění, při stanovení ceny obvyklé, při stanovení škody a při hodnocení znaleckých posudků zákonným postupem. Dospěl tak k nesprávné právní kvalifikaci, neboť škoda ve skutečnosti nedosáhla značného prospěchu.

Při posuzování vzájemných plnění u přečinu lichvy je třeba vycházet z ceny obvyklé. Ustanovení § 137 tr. zákoníku vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody, mezi nimiž je hierarchie. Soud při posuzování nároku nerespektoval kogentní hmotněprávní normy a nezkoumal naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za vzniklou újmu a rozhodoval na základě domněnek a pravděpodobnosti. Soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, respektive odůvodnil v rozporu se zákonem a zásadami formální logiky. Napadené rozhodnutí nevyhovuje kritériím spravedlivého procesu.

V řízení byly provedeny tři znalecké posudky – posudek znalce Ing. Jiřího Lysáka předložený poškozenou, posudek Ing. Jana Zámečníka, jehož vypracování zadala policie v přípravném řízení, a posudek znaleckého ústavu Statikum, s. r. o., předložený obhajobou. Ke znaleckému posudku Ing. Jiřího Lysáka dovolatel uvedl, že tento vychází z ceny určené, a není proto způsobilý určit skutečnou škodu. Znalec vycházel z vyhláškové ceny jako ceny, za kterou lze pozemek prodat. Oceňování nadto prováděl k datu 22. 6. 2015, tedy nikoli k datu spáchání trestného činu. Posudek neurčuje cenu obvyklou a nezohledňuje skutečné zatížení předmětných pozemků, když podle vyjádření Ing. Jana Zámečníka není zohledněno zatížení V. vodovodem. Sama státní zástupkyně posudek označila za irelevantní pro trestní řízení. K tomuto se obhajoba připojila a je tedy možno považovat jej za vyřazený dohodou procesních stran. Ke znaleckému posudku Ing. Jana Zámečníka uvedl, že je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje přesné určení srovnávaných nemovitostí a výpočtovou část pro výpočet jednotkové ceny. Nejedná se o odhad obvyklé ceny, ale odhad tržní hodnoty. Znalec nadto oceňoval i neexistující parkovací státní na pozemcích. Oceňování prováděl k roku 2015. Měření vzdáleností pomocí kroků nelze považovat za akceptovatelnou metodu. Neuvádí dále parcelní čísla jednotlivých pozemků. Nedostatečný počet realizovaných obchodů znalec nahradil rozhovory s předsedou zemědělského družstva. Cena je stanovena pouze odhadem a nikoli stanovenou metodou. Dle mínění dovolatele je zřejmé, že znalec nerozumí posuzované části odborné problematiky. Obhajoba předložila jako důkaz informace o vývoji trhu, z něhož vyplývá, že posudek neodpovídá realitě. Ke znaleckému posudku znaleckého ústavu Statikum, s. r. o., pak uvedl, že tento jako jediný splňuje parametry a kritéria stanovená trestním zákonem a stanovuje obvyklou cenu.

Soudu prvního stupně vytkl, že mu byly předloženy k provedení důkazem realizované kupní smlouvy, soud se k nim však žádným způsobem nevyjádřil a nevyhodnotil je v souladu se zásadami pro hodnocení důkazů. K výpovědi svědka Ž. dovolatel uvádí, že tento se vyjadřoval k ceně zvláštní obliby, která je pochopitelně vyšší než cena obvyklá.

K odčinění soudy zjištěného následku dovolatel připomenul, že podle § 2951 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Při posuzování opodstatněnosti nároku nepostačí odkázat na obsah spisu, ale je třeba rozvést jednotlivé újmy a vymezit částku požadovanou poškozenou. Soud dovolateli uložil povinnost, poskytnout přiměřené zadostiučinění ve výši nejméně 750 000 Kč a povinnost nahradit nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč. Tyto nároky považuje za totožné. Uložení povinností nebylo soudem nijak adekvátně zdůvodněno.

Dovolatel dále namítl, že soud prvního stupně chybně dovodil jeho úmysl, stejně jako tíseň a rozumovou slabost poškozené. Podle vyjádření znalkyně MUDr. Čermákové je nezbytným předpokladem rozeznání nestandardního jednání poškozené, aby se s poškozenou buďto setkat vícekrát, nebo by setkání muselo trvat alespoň hodinu. Přitom by poškozená a dovolatel museli společně sjednávat podstatné náležitosti kupní smlouvy, poškozená by nesměla být zastoupena zmocněncem a musela by při jednání vystupovat jako samostatný subjekt. Konstatoval dále, že poškozená se snaží subsidiárně získat předmětné pozemky zpět prostřednictvím zneužití trestního řízení. Poukázal na údajné rozpory v jejích výpovědích. K nezkušenosti poškozené uvedl, že mu bylo známo, že již dříve pozemky prodávala a její sestřenice pracuje dlouhá léta jako realitní makléřka.

Namítl, že při domlouvání podmínek smlouvy jednal pouze se zmocněncem poškozené. Nad rámec obvyklé ostražitosti obviněný inicioval telefonát s příbuznou poškozené, aby zjistil okolnosti a důvod, proč za poškozenou jedná zmocněnec. Jeho kontakt s poškozenou během podpisu smlouvy trval kolem půl hodiny, což není podle znalkyně dostatečné, když ona potřebovala pro své závěry 14 hodin znaleckého zkoumání. Zmocněnce poškozené i samotnou poškozenou před prodejem informoval, že cena by mohla být vyšší. Poškozená nabídku dovolatele nejprve odmítla, o měsíc později ji však přijala, což svědčí o jejím vědomém rozhodování. Poškozená nadto se svým zděděným majetkem nakládala tímto způsobem obvykle.

Soud dovozuje subjektivní stránku dovolatele, aniž by k tomu předložil odpovídající důkazy. Soudem byl opomenut důkaz (písemné prohlášení poškozené) a nebyly provedeny navrhované důkazy (revizní znalecký posudek a výslechy svědků). Z provedených důkazů naopak nelze dovodit jednoznačný závěr, že se dovolatel dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu. Nebylo bezpečně prokázáno, že skutek je trestným činem.

V části VI. dovolání rozvedl argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jež je argumentací totožnou s předcházející částí dovolání (viz bod 16.). Část dovolání označená VII. se vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž dovolatel zde odkazuje na část IV. Vyloučený soudce – námitka podjatosti (správně zřejmě část VIII. dovolání).

V části VIII. dovolání obviněný uvádí, že při zahájení hlavního líčení ve věci uplatnil námitku podjatosti (návrh na vyloučení samosoudce podle § 30 tr. ř.), kterou odůvodnil porušením § 92 odst. 3 tr. ř. a § 101 odst. 3 tr. ř., neboť samosoudce vyslýchaným osobám kladl klamavé a návodné otázky. Proti usnesení, jímž samosoudce rozhodl, že není podjatý, podal dovolatel stížnost, v níž uvedl, že krom trestního řádu samosoudce porušil také zákon o soudech a soudcích. Odmítnutím návrhů na doplnění protokolu zakrýval své vlastní nezákonnosti, a o jeho nestrannosti lze proto pochybovat. Soudce zjevně projevoval své ovlivnění předem přijatým a špatně zakrývaným úsudkem o skutečnostech, které měly být teprve zjištěny prováděným dokazováním. Stížnost dovolatele byla krajským soudem zamítnuta, aniž by se stížnostní soud vypořádal s jeho argumentací. Dovolatel podal návrh na opravu a doplnění protokolu, aby prokázal, že soud získal důkazy procesně nepřípustným způsobem. Soud prvního stupně však tento návrh zamítl a stížnost dovolatele soudem druhého stupně zamítl. Neveřejná zasedání odvolacího soudu trvala v prvním případě 10 minut a v druhém případě 15 minut. V takto krátké době nemohl být přehrán kompletní záznam z hlavního líčení. Odvolací soud se nezabýval ani jeho námitkou, že soud prvního stupně vydal jedno z napadených usnesení až pět dnů po vyhlášení rozsudku.

Dovolatel má za to, že procesní pochybení soudu prvního stupně negativně ovlivnilo správnost a zákonnost rozsudku, přičemž vůči dovolateli nebyla respektována zákonem stanovená pravidla spravedlivého procesu. Porušováním procesních předpisů a nedodržováním zásad spravedlivého procesu došlo k manipulaci v provádění dokazování. V současném stavu zápisů protokolů není řádně zjištěn průběh hlavních líčení a skutečný stav věci. Z těchto důvodů nebylo možné jednání správně právně kvalifikovat, neboť nebylo možno zjistit úplně a správně skutečný stav věci. Právní hodnocení věci soudem trpí podstatnými vadami, protože vychází z nesprávně a neúplně zjištěného stavu věci, který byl zjištěn nezákonným způsobem.

Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí. Důvodem je hrozící mnohamilionová újma a následná nedobytnost všech plnění vydaných poškozené v případě, kdy by byla napadená rozhodnutí jako nezákonná zrušena.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a dále aby zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1209, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1028, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1205, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1213, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1069.

Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně k dovolacímu návrhu obviněného uvedl, že v petitu dovolání se obviněný mimo zrušení meritorních soudních rozhodnutí domáhá též zrušení rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno o jeho námitkách podjatosti a návrzích na opravu protokolu, neuvádí však, jak má dovolací soud po zrušení těchto rozhodnutí postupovat. Návrh na rozhodnutí dovolacího soudu tak podle jeho názoru není úplný, neboť neobsahuje konkrétní návrh na další postup soudu podle § 265l - § 265m tr. ř. po zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nejde o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), a vzhledem k tomu, že návrh dovolatele nemá žádný dopad na rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu, nejde o takovou vadu, která by opravňovala k odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomu dále uvedl, že dovolání je přípustné toliko proti meritorním pravomocným soudním rozhodnutím taxativně uvedeným v ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Pokud dovolatel směřuje svoje námitky též proti jiným rozhodnutím (rozhodnutí o námitkách podjatosti, rozhodnutí o návrzích na opravu protokolu) a žádá jejich zrušení, je dovolání v této části nepřípustné.

K námitkám, jež obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že námitky v jeho rámci uplatněné nelze považovat za důvodné. Zmínil důvody, pro které je soudce vyloučen z projednávané věci, a uvedl, že žádnou takovou okolnost dovolatel v průběhu řízení nikdy nenamítal a neuvádí ji ani v podaném dovolání. Podjatost soudce nelze v žádném případě dovozovat z toho, jakým způsobem vede řízení, hodnotí provedené důkazy, odůvodňuje soudní rozhodnutí apod. Dovolatel při tom námitky podjatosti odůvodňuje výlučně odkazy na soudcem kladené otázky, na údajně nesprávnou protokolaci průběhu hlavního líčení a dále spekuluje o tom, že soudce předem zaujal stanovisko k prováděným důkazům. Takovéto výhrady obviněného proti postupu soudce podle jeho názoru v žádném případě nemohou založit důvody vyloučení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Nepřiléhavý je konečně i odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1456/2007. Námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu proto pokládá za nedůvodné.

K námitkám, jimiž obviněný odůvodnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že zcela mimo jeho rámec jsou obsáhlé námitky proti protokolaci průběhu hlavního líčení, resp. proti způsobu, jakým bylo rozhodováno o jeho návrzích na opravu protokolu. Dále podotkl, že spíše nežli proti protokolaci směřují námitky dovolatele proti údajnému kladení sugestivních a kopiózních otázek soudem, proti kterému však dovolatel, resp. jeho obhájce, v průběhu hlavního líčení nijak nebrojil. Námitky týkající se údajného kladení klamavých a sugestivních otázek jsou ostatně procesního charakteru a mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Taktéž velká část dalších dovolacích námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá (odkaz na procesní, nikoli hmotněprávní zásadu in dubio pro reo). Dovolatel sice formálně vytýká, že jeho jednání nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu lichvy, fakticky však neprovádí žádnou komparaci těchto zákonných znaků a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí.

Pokud se týká objektivních znaků trestného činu lichvy, dovolatel především na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá skutková zjištění, na základě kterých soudy dovodily u poškozené stav rozumové slabosti, tísně a nezkušenosti. Podle skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě mj. tíseň poškozené spočívala v aktuální potřebě peněz umocněné očekávaným narozením dítěte, neboť poškozená byla ve vysokém stupni těhotenství. Rozumová slabost poškozené pak spočívala v „poruše osobnosti s rysy závislosti na okolí, submisivity a snadné ovlivnitelnosti“. V souvislosti s nezkušeností poškozené pak dovolací soud konstatoval neschopnost poškozené reálně posoudit skutečnou cenu jí prodávaných pozemků. Takováto skutková zjištění státní zástupce považuje z hlediska zákonných znaků lichvy spočívajících v zákonem předpokládaných stavech poškozeného za dostačující. Ke znaku hrubého nepoměru uvedl, že ze skutkových zjištění vyplývá, že pozemky, jejichž tržní hodnota činila ke dni uzavření smlouvy 1.478.190 Kč, zakoupil dovolatel za částku 190.000 Kč. Takovéto více než sedminásobné podhodnocení prodávaných nemovitostí nepochybně zakládá hrubý nepoměr plnění ve smyslu § 218 tr. zákoníku a o takovýto hrubý nepoměr by šlo i v případě dovolatelem tvrzené částky 287.000 Kč, která ovšem nemá ve skutkových zjištěních učiněných soudy oporu.

Podstata námitek dovolatele ostatně nespočívá v polemice o tom, jak velký cenový rozdíl plnění zakládá jejich hrubý nepoměr, ale v polemice se skutkovými zjištěními o ceně nemovitostí. Fakticky v této souvislosti nevytýká ani nedodržení kritérií § 137 tr. zákoníku. Dovolatel především odmítá závěry znalce Ing. Jana Zámečníka, ze kterých soud při stanovení ceny nemovitostí vycházel, a za správné označuje závěry obhajobou opatřeného znaleckého posudku znaleckého ústavu Statikum, s. r. o., kterým byly pozemky oceněny nižší částkou 673 000 Kč. V této souvislosti pak vytýká, že nebyl opatřen revizní znalecký posudek. Opět tedy jde o námitky primárně skutkové. K tomu státní zástupce podotkl, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 36 a násl.) obsáhle vyložil, proč vycházel právě z posudku znalce Ing. Zámečníka, a úvahy soudu v žádném případě neodporují pravidlům formální logiky. Za bezpředmětnou považuje námitku, podle které znalec stanovil cenu tržní, nikoli cenu obvyklou. Pojem „tržní cena“ lze v podstatě považovat za synonymum pojmu „obvyklá cena“ a takto jsou tyto pojmy používány i v judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, publikované pod R 45/2006). Od skutkových námitek proti stanovení hodnoty předmětných pozemků se odvíjí též námitka dovolatele, podle které měl být skutek vzhledem k výši prospěchu kvalifikován toliko v základní skutkové podstatě podle § 218 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce uvedl, že dovolatel svoje námitky opět nesměřuje proti nesprávné aplikaci ustanovení § 15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku o úmyslném zavinění, ale odmítá skutková zjištění, na kterých soudy závěr o existenci subjektivní stránky založily. Výslovně uvádí, že existenci subjektivní stránky soudy dovodily „bez opory v provedeném dokazování“ a polemiku o existenci subjektivní stránky navíc směšuje se skutkovou polemikou o tom, zda se dovolatelka v některém ze stavů požadovaných ustanovením § 218 odst. 1 tr. zákoníku vůbec nacházela. Zdůrazňuje údajnou krátkost svého osobního kontaktu s poškozenou (podle výpovědí poškozené a dokonce i spoluobviněného B. trval tento kontakt při podpisu smlouvy déle nežli dovolatelem uváděné půl hodiny), přičemž pomíjí zjištění odvolacího soudu (str. 6 rozhodnutí), podle kterého snížení rozumových schopností poškozené bylo patrné i při krátkodobém osobním kontaktu s poškozenou.

Námitky dovolatele ve vztahu k objektivním i subjektivním znakům přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jsou tedy primárně skutkového charakteru a neodpovídají zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což do značné míry připouští i sám dovolatel. Dovolatel se nicméně opakovaně domáhá provedení přezkumu Nejvyšším soudem s odkazy na existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Existenci tzv. extrémního rozporu však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotily důkazy způsobem neodpovídajícím představám dovolatele. Důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Státní zástupce konstatuje, že rozsah dokazování určuje soud a není jeho povinností provést všechny důkazy navrhované stranami řízení. Povinností soudů je však dostatečným způsobem vysvětlit, proč neprovedly navrhované důkazy. V předmětné trestní věci nalézací soud plně pro státního zástupce akceptovatelným způsobem na str. 21-22 odůvodnění rozhodnutí vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na vyžádání revizního znaleckého posudku ke stanovení ceny nemovitostí ani dalším důkazním návrhům obviněného (k důkazním návrhům se vyjádřil též odvolací soud na str. 4-5 rozhodnutí). V žádném případě tedy soudy nepostupovaly tak, že by navrhované důkazy neprovedly, aniž by se jejich důvodností vůbec zabývaly.

Státní zástupce uvedl, že ačkoli obviněný neuplatnil námitku subsidiarity trestní represe, opakovaně poukazuje na občanskoprávní aspekty případu. K tomu uvedl, že majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci občanskoprávního vztahu. Rovněž námitky proti výroku o náhradě škody, pokud se týká náhrady majetkové škody ve výši 1 288 190 Kč, jsou námitkami primárně skutkovými, když dovolatel opět zpochybňuje skutková zjištění o ceně předmětných pozemků. Skutkového charakteru jsou i námitky proti výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., kterým byl dovolatel zavázán k náhradě nemajetkové újmy v částce 75 000 Kč, když dovolatel v podstatě zpochybňuje zjištění soudu o tom, že poškozené nějaká nemajetková újma vznikla. Za zcela bezpředmětné pokládá procesní námitky proti kvalitě návrhu poškozené podle § 43 odst. 3 tr. ř., když takovýmito námitkami (nehledě na jejich procesní charakter) dovolatel poněkud mimoběžně brojí nikoli proti postupu soudů, ale proti postupu poškozené.

Za relevantně uplatněné považuje námitky proti uložení povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v povinnosti poskytnout poškozené přiměřené zadostiučinění v částce nejméně 750 000 Kč, když námitky týkající se stanovení povinnosti podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 tr. zákoníku považoval dovolací soud ve své rozhodovací praxi za relevantně uplatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 174/2014). Tyto námitky však nepovažuje za důvodné. Postup soudů byl podle jeho názoru poněkud nestandardní, nikoli však nezákonný. Je skutečností, že mimo výše uvedeného výroku podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud současně výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal dovolatele k náhradě nemajetkové újmy v penězích v částce 75 000 Kč a se zbytkem nároku na poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud se týká vztahu výroků podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 228 tr. ř. a § 229 tr. ř., pak vzhledem k rozdílným účelům těchto výroků uložení povinnosti nahradit škodu podle § 82 odst. 2 tr. ř. nebrání skutečnost, že soud současně rozhodl výrokem podle § 228 tr. ř. a není vyloučeno uložení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy ani v případě, že soud zároveň odkázal podle § 229 tr. ř. poškozeného s částí nároku nebo i s celým nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na řízení občanskoprávní. Navíc ustanovení § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku výslovně umožňuje uložit obviněnému povinnost poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění. Platná právní úprava tedy nevylučuje, aby soud uložil výrokem podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému povinnost k náhradě nemajetkové újmy nad rámec povinnosti stanovené výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. Za vadu odůvodňující zrušení rozhodnutí nelze podle názoru státního zástupce považovat ani skutečnost, že soud v souladu s terminologií § 48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku použil termínu „poskytnout přiměřené zadostiučinění“, ačkoli dovolatelem citované ustanovení § 2951 odst. 2 občanského zákoníku hovoří o přiměřeném zadostiučinění jako o způsobu odčinění nemajetkové újmy, nikoli jako o samostatném nároku.

Postup nalézacího soudu státní zástupce v této části považuje za nestandardní a snad i nelogický, když mu není jasné, proč rozhodování o náhradě nemajetkové újmy fakticky přenesl do rozhodování o trestu a proč o nároku na náhradu nemajetkové újmy „jednoduše“ nerozhodl výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., popř. za současného uložení povinnosti, aby obviněný ve zkušební době podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu. Rozhodnutí v takovéto podobě má problematickou hodnotu i pro poškozenou, když uložení povinnosti podle § 88 odst. 2 tr. zákoníku v rámci výroku o trestu zřejmě nemůže být pro oprávněného exekučním titulem (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 106/2005). O trest podle zákona nepřípustný se však podle jeho názoru nejedná.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého způsobu rozhodnutí [§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.].

Obviněný dále zaslal repliku k vyjádření státního zástupce, v níž zopakoval (část II.) své výtky proti zpracovaným znaleckým posudkům a neprovedeným důkazním návrhům, přičemž navrhl, aby tyto nedostatky dovolací soud napravil zrušením napadených rozhodnutí a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (část III.). Za nepřiléhavý označuje odkaz státního zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1456/2007. Zákonným kritériem podle § 30 odst. 1 tr. ř. je to, jak se navenek jeví, zda soudce je či není podjatý. Důvodem vyloučení je tedy jen možnost pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování soudce. Nestranně nemůže rozhodovat ten, který v hlavním líčení pokládá stranám zakázané otázky v neprospěch obviněného. Soud se zcela zjevně choval způsobem, aby nepřiměřeně chránil poškozenou. K námitce věrohodnosti protokolu o hlavním líčení namítá, že státní zástupce nepojal své vyjádření věcně a žádá jeho doplnění. Klade otázku, zda může být protokol z hlavního líčení považován za správný, pravdivý a dostatečně vypovídající o podávaných skutečnostech, pokud v něm nejsou zachyceny přednesy znalce. Obviněný dále (část VI.) opakuje výhrady ke znaleckému posudku Ing. Jana Zámečníka, jakož i to, že nebyl vypracován revizní znalecký posudek. Cena obvyklá není synonymem pro cenu tržní. Vzhledem k uvedenému obviněný konstatoval, že státní zástupce neprokázal, a soud správně nezjistil, skutečný stav odpovídající právní kvalifikaci podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Ve shodě s tím, co odeznělo ve vyjádření státního zástupce, však musí dovolací soud ihned dodat, že závěr o přípustnosti dovolání obviněného se vztahuje výlučně k té části jeho mimořádného opravného prostředku, v níž napadá meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů, tj. brojí-li proti závěrům obsaženým v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, a jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034. Jen tato rozhodnutí je totiž možno v dovolacím řízení přezkoumávat a případně zrušit. Domáhá-li se obviněný, aby Nejvyšší soud mimo těchto dvou rozhodnutí zrušil i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1209, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1028, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1205, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 192/2018-1213, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1069, požaduje po dovolacím soudu vydání rozhodnutí, které tento není oprávněn vydat. Nezbývá totiž než zopakovat dvě skutečnosti, a to, že a) podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout toliko pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé (to zákon taxativním výčtem vymezuje v odstavci druhém), jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, b) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. je dovolací soud proto oprávněn zrušit jen napadené rozhodnutí nebo jeho část a mimo ně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Protože jen prvně dvě označená rozhodnutí splňují kritéria stanovená v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., je nezbytné učinit závěr, že ve vztahu ke zbývajícím rozhodnutím, proti nimž své dovolání podal (část III. dovolání), a jejichž zrušení obviněný požaduje (část X.), je jeho dovolání nepřípustným. Protože však opravné prostředky obecně (s výjimkou opravných prostředků státního zástupce podaných vůči více osobám) jsou považovány za jeden celek, o němž je třeba rozhodnout jedním výrokem, neodůvodnilo učiněné zjištění o částečné nepřípustnosti dovolání obviněného vydání samostatného výroku, jímž by dovolací soudu tuto skutečnost konstatoval. Toto zjištění vedlo k tomu, že svoji pozornost zaměřil toliko na prvně uvedená rozhodnutí soudu odvolacího a nalézacího.

Již v této části lze uvést, že vyjma toho, že zbývající rozhodnutí, jejichž kasaci obviněný požadoval, nejsou rozhodnutími, která lze v dovolacím řízení napadat, nejsou ani rozhodnutími obsahově navazujícími ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 8 To 191/2018-1221, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1034. Již z tohoto důvodu proto – bez ohledu na posouzení důvodnosti dovolání obviněného napadající tato dvě rozhodnutí – vyslovení jejich zrušení nepřicházelo v úvahu.

Co se týče dalších předpokladů pro to, aby se dovolací soud mohl podaným dovoláním zabývat z věcného hlediska, lze dodat, že dovolání obviněného bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž (hodnoceno k části, v níž je přípustné) splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Správnost dovoláním napadených rozhodnutí posuzuje dovolací soudu ve vztahu k těm výrokům, které dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem napadá, což s ohledem na vyjádření obsažené v části IV. dovolání („Tímto dovoláním se vytýkají vady výroku o vině a výroku o trestu …“), znamená, že Nejvyšší soud upřel svoji pozornost na tyto označené výroky, ve vztahu k nimž obviněný uplatnil výše (část II., body 4. až 22. tohoto usnesení) zmíněné námitky.

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

K námitkám obviněného, jež podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba souhrnně konstatovat, že tyto se s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání věcně rozešly.

Obecně je sdílen názor, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Jednou z podmínek pro úspěšné uplatnění daného dovolacího důvodu je pak, že tato okolnost nebyla dovolateli již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

V projednávané věci dovolatel při zahájení hlavního líčení dne 21. 2. 2018 učinil „návrh na vyloučení samosoudce dle § 30 tr. ř.“, neboť byl podle jeho mínění porušen § 92 odst. 3 tr. ř. a § 101 odst. 3 tr. ř. tím, že samosoudce vyslýchajícím osobám kladl klamavé a návodné otázky (viz str. 27 dovolání obviněného, část VIII./A.1).

Městský soud v Brně o návrhu obviněného rozhodl usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 89 T 56/2017-1028, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. není samosoudce rozhodující ve věci vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodů podle § 30 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění uvedl, že samosoudce nemá žádný vztah k projednávané věci, k oběma obviněným, jejich obhájcům, svědkům, či poškozené. K obviněnému přistupoval zcela standardně a řízení vedl tak, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání a bylo co nejúčinněji dosaženo objasnění věci. Upozornil, že „skutečnost, že obžalovaný zjevně nesouhlasí se způsobem kladení otázek ze strany soudu, rozhodně nijak neukazuje na poměr samosoudce k projednávané věci a nemůže mít vliv na nestranné rozhodování soudu v dané věci“ (viz č. l. 1028). Dodal, že o všech námitkách obviněného stran protokolace bylo řádně rozhodnuto a průběh hlavních líčení byl řádně zaznamenán na zvukových záznamech.

O stížnosti obviněného proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně jako soud stížnostní usnesením ze dne 28. 8. 2018, č. j. 8 To 193/2018-1209, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Uvedl, že důvody podle § 30 odst. 1 tr. ř. jsou stanoveny taxativně a ve spise nebyl zjištěn důkaz o poměru samosoudce k věci nebo v tomto ustanovení uvedeným osobám. Nezjistil ani kladení kapciózních a sugestivních otázek, přičemž dodal, že i kdyby byla tato skutečnost zjištěna, nebyla by důvodem pro postup podle § 30 odst. 1 tr. ř.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný námitku řádně vznesl a bylo o ní rozhodnuto soudem prvního stupně i stížnostním soudem, přičemž ji soudy obou stupňů označily za neopodstatněnou, když důvody podle § 30 tr. ř. pro vyloučení samosoudce neshledaly.

Pokud jde o údajné pokládání kapciózních a sugestivních otázek v průběhu hlavního líčení samosoudcem a související návrhy dovolatele na opravu protokolů z těchto hlavních líčení, tyto námitky dovolatele nespadají pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto k dovolatelem uplatněným námitkám vyjádří toliko v rozsahu nezbytném pro závěr, zda došlo k porušení práva na spravedlivý proces, či nikoli.

Soudy obou stupňů se námitkami dovolatele zabývaly a dospěly k závěru, že kladení zakázaných otázek nebylo v průběhu hlavních líčení shledáno a že návrhy obviněného na doplnění a opravy protokolů nejsou důvodné. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí upozornil, že obviněným ani státním zástupcem nebyla podána žádost podle § 55b odst. 3 tr. ř., aby bylo dění během hlavního líčení protokolováno doslovně, a bylo proto postupováno podle § 55b odst. 5 tr. ř. a byl zaznamenám podstatný průběh tohoto úkonu. Dodal, že námitky stran kladení kapciózních a sugestivních otázek mohly být vzneseny již během hlavního líčení, avšak z protokolu vyplývá, že tak obviněný neučinil (viz č. l. 1206). Na základě přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení stížnostní soud dodal, že nezaznamenal použití žádných kapciózních ani sugestivních otázek samosoudcem a odpovědi jednotlivých slyšených osob jsou „zcela jasné, zřetelné a přezkoumatelné“ (viz č. l. 1214). Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů se s těmito námitkami dovolatele řádně vypořádaly a neshledaly je důvodnými, přičemž svá rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnily.

K výhradě dovolatele, že přezkum napadených usnesení nemohl být stížnostním soudem řádně proveden vzhledem k časovým údajům o trvání neveřejného zasedání, v němž bylo o jeho stížnosti rozhodnuto, a délce zvukového záznamu o jednání soudu prvního stupně, lze uvést, že nelze vycházet toliko z úvah, na nichž dovolatel svůj závěr buduje. Úsudek soudu druhého stupně o důvodnosti opravného prostředku není tvořen toliko v rámci vlastního zasedání soudu (ať již v průběhu veřejného či neveřejného zasedání). Je výslednicí posouzení uplatněných argumentů a poznatků, které soud nabude v rámci seznámení se s obsahem spisu (obsahem jednotlivých důkazů), k čemuž nedochází až v průběhu nařízeného jednání. Obdobně jako např. v řízení před soudem prvního stupně, kde k nařízení hlavního líčení dojde až v případě, že soud neshledá důvody pro nařízení předběžného projednání obžaloby, což nelze rozhodnout bez znalosti spisového materiálu, k nařízení vlastního jednání u soudu druhého stupně dochází až tehdy, kdy se soud s řešenou problematikou a tím i důkazní materií seznámí. Obvyklost tohoto postupu je odborné veřejnosti obecně známa, přičemž tento způsob práce obecných soudů zohledňuje při svém rozhodování i Ústavní soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15, podle něhož „[j]e zcela běžnou a ústavně přijatelnou praxí, že porady soudů, rozhodujících v neveřejných zasedáních, probíhají až po nastudování všech materiálů všemi rozhodujícími soudci. Pokud pak mezi nimi panuje shoda v řešení sporných otázek … může samotná porada a hlasování proběhnout v relativně krátkém čase.“).

Nejvyšší soud při přezkumu skutečností uvedených v části VIII./B. dovolání obviněného shledal, že tento svými podáními sice směřuje proti otázkám kladeným soudem při hlavním líčení, není to však proto, že by tyto byly v rozporu s procesními ustanoveními, ale obviněný jejich prostřednictvím ve skutečnosti projevuje nesouhlas se závěry soudu a snaží se o prosazení vlastní verze událostí a ovlivnění způsobu hodnocení důkazů soudy v jeho prospěch, jež by pro něho byly příznivější. Uvedené je zřejmé z návrhu obviněného na opravu protokolu (viz str. 30 dovolání, část VIII./B.1.), jíž se ve skutečnosti domáhá zohlednění vlastního skutkového závěru stran délky jednání, při němž došlo k podpisu předmětné kupní smlouvy. Závěry soudů obou stupňů stran těchto námitek byly tudíž správné a Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil.

Dovolatel v této souvislosti namítl, že důkazy byly z důvodu kladení zakázaných otázek získány procesně nepřípustným způsobem. Pokud by skutečně byly ve věci pokládány otázky v rozporu se zákonem, mohlo by to vést k absolutní neúčinnosti důkazu získaného takovým výslechem a k jeho nepoužitelnosti pro další řízení. S ohledem na to, že ve věci nebylo pokládání zakázaných otázek shledáno, není důvod považovat důkazy za procesně nepřípustné.

Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatele stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými. Ve věci nerozhodoval vyloučený orgán. Dovolatel sice během řízení před soudem prvního stupně vznesl námitku podjatosti, důvody pro vyloučení samosoudce podle § 30 tr. ř. však ve věci nebyly dány.

Zbývá dodat, že tento závěr dovolací soud učinil, aniž by při svém rozhodování zohledňoval obsah dalších listin, které obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolacímu soudu předložil (č. l. 1351 a násl.). V nich se poukazem na rozhodnutí vydané samosoudcem soudu prvního stupně ohledně zajištěných nemovitostí domáhá námitkou podjatosti (č. l. 1351) vyloučení samosoudce z rozhodování věci vedené u Městského soudu pod sp. zn. 89 T 56/2017. Protože důvod, pro který by měl být podle obviněného samosoudce Mgr. David Otevřel vyloučen z vykonávání úkonů v jeho trestní věci, měl nastat až v důsledku úkonu jím provedeného dne 20. 11. 2018, tj. po ukončení trestního stíhání dovolatele (4. 9. 2018), nebylo k těmto výhradám dovolatele vůči osobě soudce, který v jeho věci meritorně rozhodl rozsudkem v prvním stupni, dovolacím soudem přihlíženo. Dovolací soud totiž rozhoduje podle stavu ex tunc.

V části V./B. dovolání obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku. Dovolatel má za to, že „skutek není trestným činem, neboť nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu lichvy a soudem byl chybně dovozen úmysl, stejně jako tíseň a rozumová slabost poškozené Svídové, aniž bylo objasněno a prokázáno úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty“ (viz str. 21 dovolání). Z uvedeného vyplývá, že dovolatel namítá nesprávné posouzení subjektivní a objektivní stránky přečinu lichvy, jelikož vznáší výhradu nedostatku zavinění (ve formě úmyslu) a nesprávného posouzení objektivní stránky trestného činu (v podobě absence znaků rozumové slabosti, tísně a nezkušenosti poškozené). a) K objektivní stránce trestného činu

Obviněný byl uznán vinným tím, že zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně a nezkušenosti nechal sobě poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru a získal takovým činem pro sebe značný prospěch (viz právní věta rozsudku soudu prvního stupně), čímž naplnil skutkovou podstatu přečinu lichvy podle § 218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

K jednotlivým subjektivním znakům objektivní stránky přečinu lichvy, jež soudy v dané věci dovodily, je třeba konstatovat následující. Vědomost o existenci tísně, rozumové slabosti a nezkušenosti na straně poškozené jako specifických vlastností, s nimiž vstupovala do kontraktačního procesu (umocněné udělenou plnou mocí pro druhého obviněného L. B.), a úmyslné zneužití těchto „slabostí“ obviněným, jsou patrné z provedeného dokazování, přičemž závěr o naplnění těchto znaků objektivní stránky lze učinit na podkladě několika skutečností. Pakliže obviněný existenci těchto znaků popírá, resp. je považuje za nedostatečně vyjádřené v odsuzujícím rozsudku, činí tak v rozporu s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož svými úvahami směřuje toliko k nesouhlasu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Pokud jde o posouzení znaku rozumové slabosti jako jednoho ze znaků objektivní stránky přečinu lichvy, jenž v dané věci soud prvního stupně shledal naplněným, je třeba konstatovat, že ani v této části dovolací soud námitkám obviněného nepřisvědčil. Obviněný odhlíží od skutečností, jež jeho existenci prokazují, a svoji dovolací argumentaci buduje na izolovaném posuzování těch skutečností, jež samy o sobě jeho obhajovací verzi nahrávají, aby vytvořil obraz o souladu svého jednání s trestněprávními normami.

Obviněný namítá, že podle závěrů znalkyně MUDr. Evy Čermákové nebyla pro něho rozpoznatelná rozumová slabost poškozené, neboť „aby laik (zde osoba, která není psychiatrem nebo psychologem) mohl rozpoznat nestandardní jednání poškozené S., musel by se s ní setkat buď při více jednotlivých setkáních, nebo při jednotlivém setkání by toto setkání muselo trvat nejméně 1 hodinu…“. Výsledky provedeného dokazování však obhajobu dovolatele zjevně vyvrací. Svědek R. Ž. uvedl, že mentální zaostalost poškozené a její osobnostní charakteristiku poznal již od počátku při prvním setkání (doslova uvedl, že „[c]o se týká mentální zaostalosti, bylo to zřejmé, poznal jsem to hned z první věty, když paní S. promluvila“) a mimo jiné poukázal na překvapení zaměstnanců svědka, kteří se podivovali nad tím, že ji zaměstn