6 Tdo 453/2025 – Nejvyšší soud

6 Tdo 453/2025-734 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2025, č. j. 4 To 4/2025-634, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 7/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 28. 11. 2024, č. j. 3 T 7/2024-586, byl obviněný A. Ch. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným [ad 1. a-c)] pokračujícím zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a [ad 1. c)] zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že 1. v období od července 2022 do 14. 1. 2024 ve společném bydlišti užívaném mimo jiné i poškozenou AAAAA (pseudonym), na adrese XY, XY XY, okres XY, a) v přesně nezjištěný den, když byl obžalovaný s poškozenou sám v pokoji, chytl poškozenou, dal jí ruku přes pusu, aby nemohla křičet, stáhl jí kalhoty ke kolenům a strčil jí prsty do přirození, kdy v dalším jednání byl asi po pěti minutách vyrušen bratrem poškozené, b) v přesně nezjištěný den v říjnu 2023 obžalovaný strčil poškozenou na postel, stáhl jí kalhoty ke kolenům, lízal jí na přirození a strkal do něj prsty, přičemž poškozená nebyla schopná obrany kvůli fyzické převaze obžalovaného, kdy v dalším jednání byl za nezjištěnou dobu vyrušen bratrem poškozené, c) dne 14. 01. 2024 v době kolem 11:30 hodin požadoval po poškozené, aby mu ukázala své genitálie, když chtěla odejít, chytil ji za mikinu, když se mu snažila vysmeknout a držela si kalhoty, obžalovaný využívaje své fyzické převahy jí kalhoty stáhl a řekl jí, ať se zklidní nebo jí udeří, až spadne a už se nezvedne, následně jí lízal na přirození, kdy v dalším jednání byl za nezjištěnou dobu vyrušen bratrem poškozené, proto poškozené řekl, ať se oblékne a nikomu to neříká, že pokud to řekne matce, ta se s ním rozvede, a dále poškozené vyhrožoval, že je všechny zabije, že nemá problém si koupit automat a všechny postřílet, poté dal poškozené 200 Kč, ať si jde něco koupit, přičemž obviněný znal věk poškozené, neboť je dcerou jeho manželky a s poškozenou sdílel společnou domácnost od jejích 4 let. 2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 185 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 2. 2025, č. j. 4 To 4/2025-634, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že soudy nesprávně hodnotily věrohodnost jeho výpovědi na straně jedné a výpovědi poškozené na straně druhé. Dále zpochybňuje výpověď matky poškozené, která se jej snažila poškodit v souvislosti s rozvodovým řízením. Poškozenou měla být naváděna k tomu, aby křivě obvinila dovolatele. Skutečnost, že u něj byla zjištěna impulsivita, podprůměrný intelekt, nízká frustrační tolerance a neschopnost či neochota zvažovat důsledky svého jednání, byla hodnocena pouze jako usvědčující důkaz. Uvedené rysy však mohly zapříčinit změnu jeho postoje spočívající v tom, že se původně částečně doznával k jednání, pro které byl odsouzen, a to kvůli silnému rozrušení a následně dané jednání popřel, což bylo soudy označeno za účelové. Byl navíc zcela bezúhonný a jeho opakované doznání, zmiňované soudy, navazovalo bezprostředně na jeho zadržení. Rozpory ve výpovědi poškozené byly bagatelizovány a omlouvány v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Pokud výpovědi matky a bratra poškozené podporují výpověď poškozené, pak je třeba podotknout, že logicky nemají zájem jí nějak uškodit, neboť se jedná o její nejbližší příbuzné. Oba navíc jen interpretují, co jím sama poškozená řekla. Pokud jde o osobnostní charakteristiku poškozené, pak z toho, že se má jednat o slušnou a bezproblémovou dívku, nelze automaticky dovodit, že v předmětné věci vypověděla pravdivě. Soud prvního stupně tak měl zadat vypracování znaleckého posudku zaměřeného na její osobnost a obecnou i specifickou věrohodnost. 5. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2024, č. j. 3 T 7/2024-586, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2025, č. j. 4 To 4/2025-634, a rozhodl sám rozsudkem ve smyslu § 265m tr. ř. tak, že jej zprostí obžaloby. Alternativně navrhl, aby dovolací soud ve smyslu § 265l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí ve věci. 6. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvedl, že dovolání obviněného v podstatě pouze opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je takové dovolání zpravidla zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání lze navíc podat pouze z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., přičemž nestačí je pouze formálně označit – námitky jim musí odpovídat i obsahově. Nejvyšší soud přezkoumává pouze ty výroky rozhodnutí, které byly dovoláním výslovně napadeny, a to v rozsahu a z důvodů, které dovolatel uvedl. 7. Obviněný označil jako dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho námitky jsou založeny převážně na vlastní interpretaci důkazů, nikoli tvrzení o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Přestože lze s velkou mírou tolerance připustit, že námitky formálně pod uvedený dovolací důvod spadají, je třeba je hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Dokazování provedené soudem prvního stupně bylo úplné, důkazy byly procesně použitelné a skutková zjištění z nich logicky a přesvědčivě vycházejí. 8. Rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy by mohl být dán pouze tehdy, pokud by skutkové závěry soudů neměly žádný podklad v důkazech, byly s nimi v přímém rozporu, nebo by nevyplývaly z jejich logického hodnocení. O takový případ zde nejde. Skutková zjištění soudu prvního stupně, potvrzená odvolacím soudem, vycházejí z řádně provedených a procesně použitelných důkazů. Klíčovým důkazem byla konzistentní a věrohodná výpověď poškozené, audiovizuálně zaznamenaná a promítnutá u hlavního líčení, v níž popsala jak sexuálně motivované chování obviněného, tak i hrozby v případě oznámení. Její výpověď byla podpořena dalšími důkazy – výpověďmi matky poškozené, manželky obviněného a zejména znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví genetika, který potvrdil přítomnost Y haplotypu odpovídajícího pokrevní linii obviněného ve vzorku odebraném z těla poškozené. Soudy se rovněž přiléhavě vypořádaly s původním doznáním obviněného, učiněným za přítomnosti obhájce, a s jeho následnou změnou výpovědi u hlavního líčení, kterou důvodně označily za účelovou. Všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že skutková zjištění mají pevný důkazní základ a nejsou zatížena žádným excesem v hodnocení důkazů. 9. Státní zástupce nepovažuje za nutné dále reagovat na výhrady obviněného zpochybňující jeho podíl na trestné činnosti, neboť se jimi podrobně zabývaly soudy obou stupňů (viz body 35. – 44. rozsudku soudu prvního stupně a body 9. – 15. usnesení odvolacího soudu). Soudy se přiléhavě vypořádaly i s tvrzeními o údajném nátlaku matky poškozené či o neporušené panenské bláně poškozené. K uvedenému státní zástupce konečně pouze podotýká, že právo na spravedlivý proces nezaručuje výsledek řízení podle představ obviněného, ale pouze jeho vedení v souladu se zákonem a ústavními principy, což bylo v daném případě dodrženo. Nešlo ani o porušení zásady in dubio pro reo, neboť soudy po vyhodnocení všech důkazů neměly žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje. Zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ se uplatní pouze tehdy, pokud pochybnosti přetrvávají i po řádném hodnocení důkazů, což zde nenastalo. 10. Závěrem svého vyjádření státní zást