6 Tdo 861/2015

6 Tdo 861/2015-I.-69

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. září 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2013, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :I.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, č. j. 7 T 2/2013 - 1111, byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce konkurzního, případně insolvenčního správce, a to na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl JUDr. Leoš Materna, AK Valtice, správce konkurzní podstaty společnosti DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014, jímž napadený rozsudek podle § 259 odst. 3 tr. ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 18. června 2004 v P. v postavení správce konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., se sídlem Pardubice, 17. listopadu 237, identifikační číslo 25944983, ustanoveného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2002, sp. zn. 43 K 29/2002, v úmyslu neoprávněně si přisvojit svěřené finanční prostředky z konkurzní podstaty úpadce, bez vědomí a souhlasu příslušného soudu a zástupce věřitelů, v rozporu s ustanovením § 8 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, vybral prostřednictvím tehdejší manželky B. P. z finanční částky 30.032.748 Kč získané zpeněžněním části konkurzní podstaty úpadce spol. DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, (nyní DIREKTUM, s. r. o., v úpadku) a uložené od 7. dubna 2004 na účtu č. … vedeného u City Bank, a. s., na jméno B. P. částku 10.000.000 Kč v hotovosti a užil je pro svoji potřebu blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, škodu ve výši 10.000.000 Kč.

Obviněného za tento zločin odsoudil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce v trvání šesti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal JUDr. Leoše Maternu s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve (část II.) souhrnně vymezil námitky, které vůči napadeným rozhodnutím, resp. řízení jim předcházejícím, uplatňuje, a jimiž jsou:

1) nerespektování závěrů Nejvyššího soudu, které učinil v této věci ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí,

2) nepřípustné „dělení skutku a nepřípustnost trestního stíhání“,

3) porušení § 2 odst. 5 tr. ř. z důvodu neprovedení důkazů navržených obhajobou a porušení § 259 odst. 3 tr. ř. z důvodu rozhodnutí odvolacího soudu ve formě rozsudku, aniž by provedl jakékoli dokazování – v této souvislosti dovozuje porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu,

4) nesoulad mezi vymezením skutku v tzv. skutkové větě a zjištěným skutkovým stavem, z čehož vyvozuje extrémní nesoulad mezi jeho zjištěním a popisem na straně jedné a právním posouzením na straně druhé,

5) porušení zásady zákazu retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele rozhodnutím soudu druhého stupně, když popsaný skutek měl být spáchán 18. 6. 2004 a byl posouzen podle tr. zákoníku, nikoli podle tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006, ačkoli podmínky trestní odpovědnosti v době spáchání skutku vylučují trestnost činu (protože podle dovolatele čin není podle § 248 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006 trestným, uplatňuje v dané souvislosti námitku porušení čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy),

6) porušení zásady zákazu analogie trestního zákona k tíži pachatele – námitka porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 39 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy,

7) nesprávné právní posouzení skutku z důvodu absence objektu, předmětu útoku, subjektivní a objektivní stránky,

8) nesprávné určení výše škody a promlčení skutku,

9) porušení zásady in dubio pro reo, společně se zásadou presumpce neviny,

10) promlčení trestní odpovědnosti podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. z důvodu, že jednání popsané ve skutkové větě vykazuje znaky jiného trestného činu (možné naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 223 tr. zák.),

11) neúplný výrok napadeného rozhodnutí – výrok o vině je vymezen pouze odkazem na kvalifikovanou skutkovou podstatu s absencí odkazu na skutkovou podstatu základní,

12) porušení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., když z odůvodnění není zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami obhajoby.

Obviněný (část III.) zopakoval průběh dosavadního řízení, které následovalo po zrušení předcházejících rozhodnutí Nejvyšším soudem, a následně výše vymezené námitky rozvedl v dovolací argumentaci obsažené v částech IV. až XI. dovolání.

Ad 1, 2)

V části IV. s oporou o závěry obsažené v kasačním rozhodnutí (nesprávnost právní kvalifikace z důvodu nemožnosti kvalifikování skutku jako jednoho dokonaného trestného činu – neoprávněná majetková dispozice v podobě bezhotovostního převodu 20.000.000 Kč z účtu obviněného na účet společnosti FKH ELEKTRONIC, a. s. a hotovostní výběr částky 10.000.000 Kč z jeho účtu) zdůraznil, že z hlediska jeho trestní odpovědnosti je významná ta část jeho jednání, kterým došlo k neoprávněnému výběru částky 10.000.000 Kč. Namítl, že Nejvyšším soudem vyslovený názor nebyl respektován, když soud prvního stupně nepřípustně rozdělil skutek, pro který byl stíhán a rozhodl o něm dvakrát s rozdílnou právní kvalifikací, čímž porušil zásadu ne bis in idem. Krajský soud rozdělil skutek kvalifikovaný v obžalobě jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku – neoprávněné dispozice ve výši 20.000.000 Kč a přibližně 10.000.000 Kč, přičemž obviněný je přesvědčený, že z popisu skutku, pro který byl stíhán je zřejmé, že se jednalo o jeden skutek skládající se z několika vzájemně propojených aktů jeho jednání a z pohledu trestního práva se jednalo o jeden skutek, o kterém je nezbytné rozhodnout v rámci jednoho rozhodnutí. Soud prvního stupně toto pravidlo porušil, pokud vymezený skutek v obžalobě rozdělil na ten, pro který došlo k zastavení trestního stíhání, a skutek, pro který jej odsoudil. Tím krajský soud vytvořil překážku věci rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pokud o skutku popsaném v obžalobě rozhodl vedle odsuzujícího rozsudku rovněž usnesením o zastavení trestního stíhání. Ačkoli se odvolací soud s jeho námitkou ztotožnil, nepostupoval správně, pokud trestní stíhání pro tuto překážku nezastavil. Z toho obviněný (rovněž se zřetelem na formální úpravu skutku odvolacím soudem) dovozuje naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) a písm. e) tr. ř. Mimoto namítá, že pro skutek vymezený v napadeném rozhodnutí nebyla podána obžaloba, čímž byla v rozporu s § 220 tr. ř. porušena zásada totožnosti skutku.

Ad 3, 4)

Vzhledem k závěrům Nejvyššího soudu, že peněžní prostředky na účtu (tedy ani finanční prostředky ve výši 10.000.000 Kč, které mu byly převedeny dne 5. 4. 2004 z úschovného účtu) nebyly věcí v právním smyslu, obviněný zdůraznil (část V.), že obhajoba poukazovala na skutečnost, že předmětné finanční prostředky byly součástí odděleného účtu termínovaného vkladu, a proto se na inkriminovaném účtu vůbec nenacházely. Soudy se podle něho rozešly v rámci právních závěrů ohledně stavu zůstatku na inkriminovaném účtu. Odvolací soud popřel skutková zjištění soudu prvního stupně, když v protikladu k jeho závěru, že vybral částku 10.000.000 Kč z účtu termínovaného vkladu, shledal obviněného vinným, že uvedenou částku vybral ze svého účtu vedeného u City Bank. Tímto postupem odvolací soud založil extrémní rozpor mezi vymezeným skutkem a skutkovými zjištěními, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces a právo na přezkum soudního rozhodnutí. Vymezení skutku neodpovídá skutkovým zjištěním ani v tom, že částka 10.000.000 Kč byla na jeho účtu uložena od 7. 4. 2004. Finanční prostředky z konkurzní podstaty se nacházely na účtu termínovaného vkladu založeného dne 13. 4. 2004. Dne 17. 8. 2004 se na předmětném účtu vůbec nenacházely. Dne 2. 4. 2004 byla na inkriminovaný účet připsána částka 10.000.000 Kč, která představovala jeho vlastní finanční prostředky. Z výpisů bankovního účtu je zřejmé, že ke dni připsání finančních prostředků z konkurzní podstaty vykazoval účet kladnou částku ve výši přes 40.000.000 Kč. Za rozhodující obviněný považuje zjištění, zda výběrem částky 10.000.000 Kč dne 18. 6. 2004 došlo skutečně k nakládání se svěřenými finančními prostředky. V daném směru poukázal na neprovedení důkazních návrhů obhajoby (výslechu svědkyně B. P. a pracovníka banky) soudem.

Ad 5), 6), 7)

Obviněný namítá porušení zákazu retroaktivity (část VIII.) spočívající v tom, že skutek, který měl být spáchán dne 18. 6. 2004, byl odvolacím soudem posouzen podle trestního zákoníku, nikoli podle trestního zákona v jeho znění účinném do 30. 6. 2006. Při důsledném zachování časové působnosti trestního zákona měl být čin podle dovolatele kvalifikován podle § 248 tr. zák. Vzhledem k tvrzené absenci objektu a předmětu útoku nebyla dána jeho trestní odpovědnost. Proto nemohl být uznán vinným trestným činem ani podle ustanovení trestního zákoníku. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou o jednání v negativním omluvitelném právním omylu. S poukazem na rozdílný objekt a předmět útoku vymezený v ustanovení § 248 tr. zák. a v ustanovení § 206 tr. zákoníku (a s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004) dovozuje, že v době, kdy byl čin spáchán, nebyly finanční prostředky uložené na bankovním účtu způsobilým předmětem. Na uvedeném nic nemění ani navazující judikatura (odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1256/2007, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 907/2012 a ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1454/2012), která za určitých podmínek připustila spáchání trestného činu zpronevěry ve vztahu k finančním prostředkům uloženým na bankovním účtu. Její uplatnitelnost obviněný zpochybňuje – s oporou o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 a rozhodnutí ESLP ve věci Kokkinakis proti Řecku a Cantoni proti Franci – poukazem na princip právní jistoty, který vyžaduje, aby vina byla konstatována pouze vzhledem k jednání, o němž v době, kdy jej pachatel spáchal, předpokládal, že je trestné. Tuto výhradu doplňuje časovým zpožděním publikace soudních rozhodnutí, čímž odůvodňuje svoji nevědomost o trestnosti svého jednání. I v případě své vědomosti o stejné povaze finančních prostředků uložených na účtu a v hotovosti nemohl naplnit všechny znaky skutkové podstaty, neboť by se jednalo pouze o putativní delikt.

Podle názoru dovolatele popis skutku neobsahuje skutečnosti potřebné k naplnění objektu trestného činu zpronevěry, neboť ochranu tzv. jiných majetkových hodnot poskytoval § 255 tr. zák. resp. § 255a tr. zák. vymezující trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku. Opačný závěr by vedl k nepřípustné analogii v jeho neprospěch. Ohledně námitek nedostatku objektivní stránky akcentuje, že finanční prostředky uložené na bankovním účtu nebyly v době spáchání deliktu z pohledu trestního práva považovány za cizí věc. V návaznosti na povahu finančních prostředků uložených na bankovních účtech doplnil, že takto svěřené finanční prostředky nepřechází do dispozice pachatele, kterému vzniká pouze pohledávka za bankou, což vylučuje možnost si takové finanční prostředky přisvojit. V důsledku toho nelze trestný čin zpronevěry ani dokonat, neboť dispozice s peněžními prostředky na účtu jsou nakládáním s majetkem banky, nikoli s majetkem, který mu byl svěřen. Nastínil otázku změny totožnosti předmětu útoku, neboť podle jeho názoru neexistuje shodný předmět útoku v době svěření a v době přisvojení. Táže se (str. 25-26), zda pachatel „může změnit hmotnou podstatu předmětu útoku trestného činu zpronevěry, a to z původně zcela nezpůsobilého předmětu útoku…na způsobilý předmět útoku …a vytvořit si tak svým jednáním dostatečný předpoklad pro spáchání takového trestného činu…“.

Nenaplnění objektivní stránky rozvedl obviněný i poukazem na neurčitost vymezení jednání, jímž měl naplnit zákonné znaky trestného činu zpronevěry. Namítá, že nepostačuje pouze skutkové zjištění, podle něhož měl vybrat finanční prostředky z bankovního účtu, pokud nebylo zjištěno, jakým způsobem s finančními prostředky naložil („je možné, že s nimi i nadále nakládal jako s věcí nikoli sobě vlastní“).

K námitce nedostatku subjektivní stránky zmínil (část X.), že úmysl tak, jak je vymezen v rámci skutkové věty, předchází okamžiku získání faktické dispozice nad cizí věcí, přičemž u trestného činu zpronevěry předpokládá nejprve svěření a teprve následně pojetí úmyslu, nejdříve však v okamžiku samotného svěření. Vzhledem k tomu, že jeho jednání by mohlo být kvalifikováno pouze jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, vznesl námitku promlčení (část XI.).

Ad 8)

Výhradu pod tímto bodem směřuje do oblasti nesprávného určení výše škody, kterou měl výběrem částky 10.000.000 Kč způsobit na konkurzní podstatě. Správné určení její výše pokládá za rozhodující pro právní kvalifikaci skutku a tím i výši hrozící trestní sazby.

Ad 9)

Obviněný namítá (část VI.), že pokud se v rozhodný den finanční prostředky na jeho účtu nenacházely, nebyly ani v jeho dispozici (což dokládá zůstatkem ve výši 20.054,76 Kč, když se výběrem částky 10.000.000 Kč dostal do debetního zůstatku 9.979.945,24 Kč), vznikají pochybnosti, o jaké finanční prostředky se jednalo (jeho, banky nebo prostředky z konkurzní podstaty). Má za to, že jeho odsouzením došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Podle dovolatele vznikají důvodné pochybnosti o tom, v jakém okamžiku mělo dojít k dokonání trestného činu zpronevěry, a o čí prostředky, které byly vybrány, se jednalo. Pokud ohledně těchto skutečností vznikají pochybnosti, měla být respektována zásada presumpce neviny. S ohledem na závěry odvolacího soudu (část VII.) usuzuje, že mohlo dojít k nakládání s finančními prostředky náležejícími do majetku konkurzní podstaty výhradně v rozsahu částky 3.260.000 Kč (resp. 1.650.000 Kč). K tomu doplňuje, že se jedná o škodu značnou, nikoli škodu velkého rozsahu, což má význam pro jeho trestní odpovědnost, která s ohledem na § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. v důsledku uplynutí pětileté promlčecí doby zanikla.

Ad 10)

Vzhledem k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, které by bylo možné kvalifikovat nanejvýš jako porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 223 tr. zák., zanikla podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. jeho trestní odpovědnost uplynutím promlčecí doby.

Ad 11)

Rozporným s ustanovením § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. shledává to, že byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to bez právní kvalifikace skutku též podle základní skutkové podstaty. V tom spatřuje neúplnost výroku.

Ad 12)

Námitku pod tímto bodem směřuje do oblasti nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku, když mimo jiné odvolacímu soudu vytýká porušení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., které spatřuje v nejasnosti, jak se odvolací soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami směřujícími proti nepřípustnému rozdělení skutku, vadnosti jeho právního posouzení a nesprávnosti skutkových zjištění.

Mimo uvedených námitek uplatnil obviněný (část XII.) výhradu vůči výroku o trestu, když má za to, že soud prvního stupně porušil zásadu dvojího přičítání, pokud při rozhodování o výši a druhu trestu přihlédl k okolnosti, že při páchání trestné činnosti měl zneužít svého postavení správce konkurzní podstaty, ač tato okolnost je vyjádřena ve výroku o vině v podobě naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.

Závěrem obviněný navrhl (část XIV.), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl tak, že se jeho trestní stíhání zastavuje, eventuálně vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně (část XIII.) vznesl podle § 265o odst. 1 tr. ř. podnět k odkladu výkonu trestu odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po shrnutí dovolacích námitek obviněného a po jejich přiřazení pod dovolatelem uplatněné dovolací důvody k nim zaujal následující stanovisko:

Námitky dovolatele, ve kterých vytýká existenci důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle státního zástupce dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obsahově odpovídají, nepovažuje je však za důvodné.

Státní zástupce připomenul, že skutek je charakterizován jednáním a následkem, přičemž zdůraznil, že je nutno rozlišovat mezi skutkem jako událostí v objektivním světě a jeho slovním popisem. Z tohoto hlediska v případě skutku vymezeného v zastavovacím usnesení bylo trestněprávně relevantním jednáním převedení částky 20.000.000 Kč na účet společnosti FKH ELEKTRONIC, a. s., a trestněprávně relevantním následkem vznik škody v této výši. V případě odsuzujícího rozsudku pak byl trestněprávně relevantním jednáním výběr částky 10.000.000 Kč v hotovosti z bankovního účtu a trestněprávně relevantním následkem škoda v uvedené výši. Nalézací soud sice do popisu skutků zahrnul i předcházející převod finančních prostředků z účtu notáře na osobní účet manželky obviněného, tato část jednání však ještě ke vzniku škody nevedla. Odvolací soud, který tuto část jednání z popisu skutku vypustil, v tomto směru správně uvedl (str. 7 rozhodnutí), že zpronevěra svěřených prostředků spočívala až v jednání obviněného, kdy dal své manželce pokyn, aby z prostředků náležejících do konkursní podstaty vybrala částku 10.000.000 Kč a tuto částku mu předala. Současně uvedl, že z žádného důkazu nevyplývá, že finanční prostředky byly na předmětný účet převedeny již v úmyslu později s nimi naložit právě tímto způsobem, takže převod finančních prostředků uskutečněný dne 7. 4. 2004 netvoří vývojové stadium skutku spáchaného až dne 18. 6. 2004. S tímto závěrem se státní zástupce ztotožnil. Nehledě na tvrzení samotného obviněného, že – pokud jde o zaslání peněz na soukromý účet – postupoval obdobně i v případě jiných konkurzů, je nutno uvést, že prostředky se na soukromém účtu nacházely více jak dva měsíce; takovýto odklad výběru peněz by neměl logiku, pokud by dovolatel od počátku jednal v úmyslu peníze zpronevěřit. Zastavovací usnesení a odsuzující rozsudek se týkají dvou různých skutků, a to bez ohledu na skutečnost, že nalézací soud do popisu skutku poněkud nadbytečně zahrnul i okolnosti převodu skutku na soukromý účet vedený u CITIBANK, a. s. Zastavovací usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 7 T 2/2013, proto překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nevytvořilo.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce (v návaznosti na dříve zmíněné skutečnosti) uvedl, že část námitek dovolatele směřuje do skutkové a procesní oblasti a formálně tak deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v kasačním rozhodnutí ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 651/2014, podle něj vyplývá pouze tolik, že jako dokonaný trestný čin zpronevěry nelze posoudit jednání dovolatele spočívající v bezhotovostní dispozici s částkou 20.000.000 Kč. Tento právní názor soudy respektovaly. U jednání spočívajícího ve vyzvednutí částky 10.000.000 Kč v hotovosti dovolací soud právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry nezpochybnil a v tomto směru ignoruje závazný právní názor Nejvyššího soudu spíše dovolatel. Odvolací soud, pokud ve věci sám rozhodl rozsudkem, vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, a toliko některá z nich vypustil z výroku o vině. Nelze tedy hovořit ani o podatelem vytýkaném porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.

Námitky týkající se porušení zásady zákazu retroaktivity k tíži pachatele a s nimi spojené námitky týkající se nepřípustného použití analogie nepovažuje státní zástupce za důvodné. Cizí peníze na bankovním účtu, pokud nabyly materializované podoby, mohly být předmětem trestného činu zpronevěry jak podle právní úpravy platné v době činu, tak podle právní úpravy současné. Podle současné i dřívější právní úpravy tedy bylo jednání obviněného trestným činem zpronevěry, a to podle dřívější právní úpravy podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4) tr. zák., podle nynější právní úpravy podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku. Nelze tedy v tomto směru hovořit o použití nějaké nepřípustné analogie. Jestliže jednání dovolatele bylo trestné podle dřívější i současné právní úpravy, bylo namístě při srovnání příznivosti právních úprav vycházet ze sazby nepodmíněného trestu odnětí svobody, kterým byl dovolatel ohrožen, neboť uložení jiného druhu trestu jako trestu hlavního nepřicházelo v úvahu podle novější ani starší právní úpravy. V tomto směru pak byla současná právní úprava pro dovolatele nepochybně příznivější, když horní hranice trestu odnětí svobody podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku činí deset let, kdežto podle § 248 odst. 4 tr. zák. dvanáct let. Správně tedy byl skutek právně kvalifikován podle právní úpravy současné. Za situace, kdy odvolací soud posoudil bezhotovostní dispozice obviněného se svěřenými prostředky a dispozici s částkou vybranou v hotovosti jako dva samostatné skutky, nebylo vyloučeno, aby jeden z těchto skutků (bezhotovostní dispozice) byl právně posouzen podle dřívější právní úpravy a druhý podle právní úpravy novější.

Za bezpředmětné pokládá státní zástupce i další v této souvislosti uplatněné námitky, které se týkají spíše subjektivní stránky trestného činu. Je-li znakem skutkové podstaty trestného činu právní pojem, pak k úmyslnému zavinění stačí, aby pachatel znal fakta, která lze pod tento právní pojem podřadit. Postačovalo tedy, aby dovolatel věděl, že z bankovního účtu vybírá v hotovosti peníze náležející do konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., a nebylo nutné, aby přesně věděl, jak je povaha „cizí svěřené věci“ vymezena v trestním zákoně nebo v soudní judikatuře.

Námitka týkající se promlčení vychází z primárně skutkové námitky vztahující se k výši způsobené škody, od které podatel odvozuje mírnější právní kvalifikaci. U trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4) tr. zák. činila promlčecí doba dvanáct let, podle nynější právní úpravy pak u trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku činí dokonce patnáct let. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno dne 4. 4. 2012 a k promlčení trestního stíhání v žádném případě nedošlo.

K dalším námitkám týkajícím se objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry se státní zástupce s ohledem na již zmíněný závazný právní názor Nejvyššího soudu podrobněji nevyslovil. Zmínil, že tyto ostatně do značné míry vycházejí z námitek týkajících se právní povahy peněz na účtu, které podatel uplatňoval již v souvislosti s nedůvodnými námitkami týkajícími se porušení zákazu retroaktivity. Uvedl pouze tolik, že v hotovosti vybraná částka 10.000.000 Kč byla nepochybně ekvivalentem části finančních prostředků získaných zpeněžením konkursní podstaty úpadce spol. DIREKTUM, s. r. o., zaslaných na účet manželky obviněného vedený u CITIBANK, a. s., a je irelevantní, jaké v dovolání popisované přesuny mezi bankovními účty dovolatel před jejím výběrem s touto částkou prováděl. Rovněž tak je z hlediska právní kvalifikace bez významu, zda dovolatel tuto částku vyzvedl osobně nebo zda k tomu použil jako „živého nástroje“ své manželky B. P. (za situace, kdy B. P. nebyla trestně stíhána, je nutno vycházet z toho, že jednala nezaviněně.). V případě, kdy jsou předmětem útoku trestného činu zpronevěry hotové peníze a kdy pachatel spáchání trestného činu popírá, nebude z objektivních důvodů vždy v silách orgánů činných v trestním řízení do detailu zjistit, k jakým konkrétním platbám pachatel peněz použil. Zjištění že obviněný částky 10.000.000 Kč užil „blíže nezjištěným způsobem pro svoji potřebu“, proto státní zástupce považuje z hlediska znaků trestného činu zpronevěry za postačující.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že je skutečností, že ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je v rámci zákonného označení činu citováno toliko ustanovení § 206 odst. 4 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku namísto správného § 206 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 tr. zákoníku. Ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, nelze zjistit, zda byl rozsudek v této podobě odvolacím soudem též vyhlášen. I za předpokladu, že tomu tak bylo, však tento formální nedostatek nevyvolává pochybnosti o tom, jakým trestným činem byl dovolatel uznán vinným a nezakládá vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., která by byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí (takovou vadou by byla např. úplná absence zákonného označení trestného činu ve výroku o vině).

S ohledem na uvedené pokládá státní zástupce ty dovolací námitky obviněného,

které formálně odpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, za zjevně nedůvodné.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z důvodů vymezených ustanovením § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Uplatněným dovolacím důvodům se vymykají námitky obviněného procesního charakteru, které jsou v jeho opravném prostředku po obsahové stránce vymezeny pod body 1, 3, 9 a 12 výčtu. Je tomu tak proto, že pod zákonem omezený rozsah důvodů dovolání, resp. ty dovolací důvody, které jsou určeny k nápravě vad řízení vzniklých porušením ustanovení procesního charakteru [dovolací důvody upravené ustanoveními § 265b odst. 1 písm. a)–f), k), l) tr. ř.], tyto námitky dovolatele podřadit nelze. Z toho plyne, že případnou kasaci dovoláním napadených rozhodnutí by mohly odůvodnit pouze tehdy, pokud by jejich důsledkem bylo porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Existenci takového následku obviněný uplatňuje. Nejvyšší soud proto musel zvážit, zda námitky obviněného, obsažené v jednotlivých částech jeho dovolání (při jejich označení jen „dov. část“ a příslušné číslo), skutečně požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí odůvodňují.

Procesní pochybení soudů nižších stupňů mají podle dovolatele spočívat:

a) v nerespektování závěrů Nejvyššího soudu (dov. část IV.)

K uvedené námitce (č. 1) lze v obecnosti připomenout, že z ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. plyne, že orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyjádřil a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Dovolatel poukazem na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 651/2014, namítá, že soudy nižších stupňů nerespektovaly toto rozhodnutí, když vychází z toho, že podle dovolacího soudu má být předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení pouze ta část jednání obviněného, která se váže k výběru hotovosti v části 10.000.000 Kč. Vychází přitom z toho, co je uvedeno na straně dvanácté v odstavci druhém („.. z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je významná až ta část jednání, kdy prostřednictvím své manželky dosáhl.. výběru hotovosti, a nikoli předcházející převedení finančních prostředků na účet…“). Tuto pasáž však obviněný účelově interpretuje v podobě uvedené ve svém mimořádném opravném prostředku, ač citované znění odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (v kontextu předcházejících vývodů) bylo nutno vztahovat k právní kvalifikaci skutku v podobě trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud rozhodně nezaujal právní názor, že by zbývající část jednání, pro které byla na obviněného podána obžaloba, nebyla významná z hlediska trestního práva. Takovým konstatováním by zcela popřel to, co je obsahem str. 10 a 11 rozhodnutí, tj. možnost posouzení tohoto jednání podle jiné právní kvalifikace, pokud jejímu vyslovení nebudou bránit zákonné překážky (zmíněná eventualita promlčení trestního stíhání ve vztahu k takové právní kvalifikaci).

Závazný právní závěr ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. byl vysloven v tom, že veškeré jednání popsané v tehdy dovoláním napadených rozhodnutích, resp. tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nelze právně kvalifikovat jako dokonaný trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, resp. podle § 248 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Tento právní názor byl soudy nižších stupňů respektován.

Dovolateli proto v jeho hodnocení, vyznívajícím v závěr o porušení ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. soudy nižších stupňů, nelze přisvědčit.

Dodat lze to, že v rozhodnutí dovolacího soudu je obsažen i další právní závěr, který je třeba ve smyslu § 265s tr. ř. pokládat za závazný pro soudy nižších stupňů, a sice to, (str. 12), že hotovost ve výši 10.000.000 Kč (při soudy učiněných zjištěních) „byla ve vztahu k obviněnému cizí věcí ve smyslu ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání skutku, věcí mu svěřenou, kterou si takto přisvojil“.

b) v porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. (dov. část V.)

Porušení citovaných ustanovení trestního řádu (námitka č. 3) spočívá podle dovolatele v neprovedení důkazů navržených obhajobou soudem a ve vydání rozsudku odvolacím soudem bez splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.

K prvně uvedené výhradě je třeba v obecnosti uvést, že (shodně Ústavní soud, viz např. usnesení ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3493/12) obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obviněného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ust. § 125 tr. ř.). Přitom lze připomenout, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01 a rozhodnutí další, např. usnesení ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 633/13).

Nalézací soud provedení navrženého doplnění dokazování neshledal potřebným pro své rozhodnutí (viz usnesení č. l. 1091), když patrně (v rozsudku zdůvodnění jeho procesního postupu absentuje) v daném směru vycházel z výpovědi B. P., která uvedla (str. 10 rozsudku), že výběr provedla proto, že jí obžalovaný říkal, že jde o peníze z konkurzní podstaty. Soudem zmíněný údaj má podklad ve výpovědi svědkyně ze dne 6. 6. 2012 [č. l. 27: „… pokud se týká této transakce (pozn. výběr částky 10.000.000 Kč), na tuto si vzpomínám, jednalo se o výběr v hotovosti přímo v P. na ulici E. a moje jméno je zde proto, že manžel nemohl zaparkovat, a proto mě poslal do banky, abych takový výběr provedla. Říkal mi, že to jsou peníze z konkursní podstaty.“].

Chybějící zdůvodnění neprovedení důkazu navrženého obhajobou je nutno vnímat jako deficit rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu dovolací námitky obviněného, neboť představuje jednak nesplnění požadavku formulovaného ustanovením § 125 odst. 1 věty druhé tr. ř. („Z odůvodnění musí být patrno,… proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů …“), v konkrétnosti pak toho, na co poukazuje i ustálená judikatura Ústavního soudu, týkající se problematiky důkazních návrhů a nezbytných podmínek přístupu obecných soudů k nim.

V daném směru totiž nemůže být za dostačující považováno vyjádření nalézacího soudu, že „vzhledem k rozhodnutí dovolacího soudu nepovažoval soud za nutné provádět v průběhu hlavního líčení žádné dokazování“ (str. 5 rozsudku). Vycházel-li soud prvního stupně z toho, co dovolací soud ve svém usnesení uvedl na str. 11–12, pak je třeba upozornit, že daný právní názor vyslovený ve vztahu k nakládání s částkou 10.000.000 Kč v hotovosti (viz výše) vycházel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ve vztahu k nimž zásadně své právní závěry činí, a to závěrům, že šlo o prostředky patřící do konkurzní podstaty, jež nebyly ani dovolatelem v jeho prvním mimořádném opravném prostředku zpochybňovány. I z vyjádření obhájce obviněného u hlavního líčení dne 5. 9. 2014 totiž plyne, že ke zpochybnění tohoto dílčího skutkového zjištění přistupuje obviněný nově ve stadiu řízení následujícím po zrušení původních odsuzujících rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu. Tato skutečnost se měla projevit v odpovídajícím přístupu nalézacího soudu k takto nově uplatňovanému tvrzení. Soud prvního stupně za daného stavu nemohl vycházet z toho, že při vázanosti právním závěrem Nejvyššího soudu je nezpochybnitelný vlastní skutkový základ věci, vůči němuž byl uvedený právní názor vysloven.

Odvolací soud, který se k otázce rozsahu dokazování vyslovil tak, že tento pokládá za dostatečný pro rozhodnutí věci, vyložil důvody, pro které obhajobou navržené důkazy neprovedl, na str. 15 svého rozsudku. Jeho zdůvodnění, zejména pokud se týká důkazů již provedených, je akceptovatelné. Lze totiž poukázat na to, že soud prvního stupně v rámci provádění dokazování postupem podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. učinil (viz č. l. 776) součástí důkazů, které následně mohl hodnotit, i přehled týkající se nakládání s prostředky na účtu č. … (č. l. 175-192). Nevznikla proto potřeba, aby v reakci na obhajobu uplatněnou obhájcem obviněného při hlavním líčení dne 5. 9. 2014, resp. na návrh učiněný stran doplnění dokazování příslušným výpisem z účtu (č. l. 1090), soud navržené dokazování (opětovně) prováděl.

Dlužno dodat, že jinou věcí je otázka úplnosti zhodnocení provedených důkazů (tj. i předmětného výpisu z účtu) ve vztahu k obviněným uplatněné obhajobě ve stadiu řízení po zrušení odsuzujících rozhodnutí soudů nižších soudů Nejvyšším soudem.

Stran výslechu pracovníka banky je pak třeba poukázat na to, že obhájce obviněného při hlavním líčení dal provedení tohoto důkazu na zvážení soudu, tedy ve své podstatě neučinil důkazní návrh, na který by se vztahovala povinnost soudu upravená zněním § 125 tr. ř., tj. v odůvodnění rozsudku vyložit, proč důkaznímu návrhu nebylo vyhověno (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 403/2015, publikované pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr. : „Jestliže obviněný v rámci návrhu stran na doplnění dokazování dá soudu toliko na zvážení, zda případně provede další důkaz (např. znalecký posudek), pak takové vyjádření, kdy další postup ponechává výlučně na úvaze soudu, nelze považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo zapotřebí rozhodnout. Pokud soud takový postup nezvolí, nejde o případ tzv. opomenutého důkazu.“).

V obecnosti je vhodné připomenout, že existence opomenutého důkazu může mít za následek, že s ním spojené pochybení soudu může dosáhnout ústavně právních rozměrů a zavdat důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí nejen Ústavním soudem, nýbrž i soudem dovolacím, který je povinen dbát na naplnění ústavních kautel v rozhodování soudů nižších stupňů. Důvod kasace napadeného rozhodnutí mohou založit v zásadě dvě procesní situace. Jednak ta (uplatněná dovolatelem), že účastníkem řízení (obviněným) bylo navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a zcela neodpovídající povaze a závažnosti věci. V případě druhém jde o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. o situaci, kdy soud tyto důkazy neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/20 SbNU 24)].

Lze uzavřít, že ve vztahu k prvně označené procesní situaci (neprovedení navrženého důkazu) by námitka obviněného nebyla způsobilá kasaci napadeného rozsudku odůvodnit. Pokud jde o situaci druhou, odpověď na ni přináší část IV./6.d) tohoto usnesení.

Pokud jde o výhradu druhou, podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. „rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v dovolacím řízení

a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo

b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.“

Nesplnění procesních podmínek pro vydání rozsudku shledává dovolatel v tom, že ve vztahu k jím učiněným dílčím skutkovým závěrům, např. stran výše částky (dov. část VII., str. 20), s níž bylo na účtu naloženo do června 2004 (podle odvolacího soudu 3.260.000,- Kč), příp. ohledně charakteru a podmínek termínovaného vkladu (dov. část V., str. 17) neprovedl žádné dokazování.

V uvedeném směru (stran možnosti vydání rozsudku odvolacím soudem bez provedení dílčího dokazování) však jsou rozhodující skutková zjištění, která jsou vyjádřena ve výroku rozsudku odvolacího soudu. O vadu vytýkanou obviněným by se mohlo jednat tehdy, pokud by zde uvedená zjištění byla odlišná od zjištění učiněných soudem nalézacím, která vyjádřil v odvoláním napadeném rozsudku (ať již v jeho výrokové části, či při jejich rozvedení v jeho odůvodnění). Z toho úhlu pohledu však skutkové zjištění odvolacího soudu není od zjištění soudu nalézacího odlišné, neboť oba soudy skutkově uzavřely, že dovolatel provedl neoprávněnou majetkovou dispozicí s finanční částkou 10.000.000 Kč, kterou v hotovosti z účtu dne 18. 6. 2004 vybrala jeho tehdejší manželka, a tím (resp. následným naložením s ní v rozporu se zájmy poškozeného) způsobil poškozenému škodu ve shodné výši.

V postupu odvolacího soudu proto nelze shledávat procesní vadu, zejména pak takové závažnosti, která by měla odůvodnit kasaci jím vydaného rozsudku.

c) v porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny (dov. část VI.)

Porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny (námitka č. 9) má podle obviněného spočívat v nedůvodnosti skutkových závěrů, které se staly předmětem následného právního posouzení, resp. v nevyvození takových závěrů soudem, které by byly pro obviněného příznivější v tom smyslu, že by vedly k závěru o nenaplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným vůbec, příp. v dosud vysloveném rozsahu (kvalifikační znak příslušného typu škody).

V daném směru obviněný namítá (a tato skutková tvrzení pak klade za základ pro dovozování vadnosti napadeného rozsudku i stran dále uplatněných námitek – viz např. dov. část V.), že prostředky ve výši 10.000.000 Kč (tj. hotovost podle zjištění soudu vybraná dne 18. 6. 2004) náležející do konkurzní podstaty se na předmětném účtu vůbec nenacházely, neboť byly předmětem termínovaného vkladu na odděleném účtu banky, a nenacházely se tak v předmětný den ani v jeho dispozici.

Z těchto důvodů obviněný tvrdí, že prostředky náležející do konkurzní podstaty si nemohl přisvojit, ani kdyby vědomě chtěl [v rozhodný den se na označeném účtu nenacházely, (což dokládá zůstatkem ve výši 20.054,76 Kč, když se výběrem částky 10.000.000 Kč dostal do debetního zůstatku 9.979.945,24 Kč), nebyly v jeho dispozici]. Porušení zásady in dubio pro reo je dle obviněného dáno existujícími pochybnostmi stran toho, o jaké finanční prostředky se jednalo (zda dovolatele, banky nebo prostředky z konkurzní podstaty).

Respektování zásady presumpce neviny se obviněný dovolává i vzhledem ke svému tvrzení o existenci důvodných pochybností stran zjištění, v jakém okamžiku mělo dojít k dokonání trestného činu zpronevěry.

Námitka, že prostředky náležející do konkurzní podstaty si nemohl přisvojit proto, že se na účtu č. …, na který byly dne 7. 4. 2004 převedeny, nenacházely, musí být odmítnuta.

Jakkoli je skutečnosti odpovídající tvrzení dovolatele, že označeného dne (18. 4. 2004) byly finanční prostředky deponovány na termínovaném účtu, o vědomosti obviněného, že jemu, resp. jeho bývalé manželce, budou v hotovosti skrze požadavek uplatněný ve vztahu k účtu č. … bankou prostřednictvím „výběrového dokladu“ (kopie č. l. 173) vyplaceny, ač aktuální stav na označeném účtu nebyl dostačující (20.054,76 Kč), nevznikají pochybnosti. Lze totiž právě listinnými důkazy (zprávami, které prokazují operace na těchto účtech prováděných – č. l. 175 a násl.) doložit, že již před tímto výběrem obviněný postupoval obdobným způsobem, když dne 30. 4. 2004 uplatnil požadavek na hotovostní výběr částky 850.000 Kč vůči účtu, na němž se nacházela pouze částka 46.328,26 Kč. Přesto mu tato podstatně vyšší požadovaná částka byla vyplacena, když její nedostávající se část (ve výši 803.671,74 Kč) byla čerpána z termínovaného vkladu, který byl založen dne 13. 4. 2004, a na nějž byla převedena částka 39.250.000 Kč.

Pokud jde o skutkové vymezení ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, jeho tzv. skutková věta neobsahuje údaj, že by obviněný dne 18. 6. 2004 částku 10.000.000 Kč vybral prostřednictvím tehdejší manželky B. P. z účtu č. ... Nepřípadná je proto i námitka stran popření skutkových zjištění soudu prvního stupně soudem odvolacím. Ten zjevně vyšel ze skutkových zjištění soudu nalézacího (viz str. 6 rozsudku „… skutková zjištění soudu prvního stupně prezentovaná zejména na č. l. 18-19 napadeného rozsudku jsou správná a úplná…“). Uvedené plyne rovněž z další pasáže obsažené na označené straně rozsudku odvolacího soudu, kde tento v souvislosti s vyjádřením souhlasu s právním hodnocením věci soudem prvního stupně zmiňuje, že „obžalovaný dne 13. 4. 2005 a poté 17. 5. 2004 na předmětném účtu založil termínovaný vklad“, přičemž k tomu uvádí, že „tento postup zcela odpovídal povinnostem správce konkursní podstaty, neboť v té době nebylo možno očekávat ukončení konkursu v dohledné době a termínovaný vklad byl výhodněji úročen než účet běžný“. O nedůvodnosti námitky obviněného stran popření zjištění nalézacího soudu svědčí i následující část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde uvedl, že „pokud však dne 18. 6. 2004 obžalovaný z tohoto termínovaného vkladu vybral částku 10.000.000 Kč v hotovosti, šlo o jednání, které odporovalo účelu svěření“. Nelze se tak upínat toliko k vyjádření na str. 5 rozsudku, kde je uvedeno, že „dne 18. června 2004 obžalovaný z tohoto účtu (z kontextu z účtu č. … na jméno B. P., založeného dne 2. 4. 2004) … vybral v hotovosti částku 10.000.000 Kč“, neboť text na str. 6 skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, zpřesňuje. Dodat lze, že popis skutku neobsahuje ani údaj, na které pobočce jaké banky k výběru hotovosti došlo (stran konstatované absence konkretizace skutku však není dovolatelem žádná námitka uplatňována). K porušení zásady in dubio pro reo se sluší poznamenat, že pokud lze v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08).

Uplatnění této zásady je nicméně na místě až tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 154/2002, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 37, str. 448 a násl.).

Obviněný porušení uvedené zásady shledává zejména v tom, že nebyly rozptýleny pochybnosti o tom, z jakých zdrojů pocházela částka 10.000.000 Kč, vyzvednutá bývalou manželkou v hotovosti dne 5. 9. 2014.

K otázce, zda šlo či nikoli o peníze z konkurzní podstaty, učinil odvolací soud závěr (str. 6 rozsudku), že kladnou odpověď je třeba hledat jak ve výpovědi svědkyně, tak samotné výpovědi obviněného. Lze proto uzavřít, že stran této otázky soudy nižších stupňů patrně pochybnosti, které by zakládaly povinnost rozhodnout podle zásady in dubio pro reo, neměly. V daném směru však takovému zhodnocení přisvědčit nelze, neboť jak odvolací argumentace obviněného (část IV. odvolání), tak jeho argumentace dovolací nevylučuje možnost, že stran výše prostředků, které obviněný z konkurzní podstaty dne 18. 6. 2004 čerpal, by – pokud by případné pochybnosti nebyly zvráceny přesvědčivým zhodnocením provedených důkazů – tato zásada mohla nalézt svého uplatnění. To zejména za stavu srovnatelného s tím, jak je vyjádřen v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolacím soudem učiněné skutkové zjištění vyjádřené na str. 6 odůvodnění rozsudku, totiž nespočívá na nezpochybnitelných základech [viz část IV./6.a)]. To však nevylučuje případnou změnu takového stavu při novém rozhodování soudu (viz část V.).

d) v porušení ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 tr. ř. (dov. část VIII.)

Porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř., které má mít za následek porušení garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, shledává dovolatel v souvislosti s absencí reakce odvolacího soudu na jím uplatňovanou námitku tzv. negativního právního omylu omluvitelného. Protože porušení citovaných ustanovení trestního řádu, které dovozovaný závěr nevyvolává, není relevantní dovolací námitkou (není způsobilé vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu), vyjádří se k této námitce dovolací soud níže [viz část IV./6.d)].

e) v nedodržení ustanovení § 220 tr. ř. a tím v porušení zásady obžalovací (dov. část IV.)

K námitce (v části II. dovolání číselně samostatně neoznačené) formulované obviněným na str. 12 dovolání, kde namítá, že „skutek, jímž byl soudem II. stupně uznán vinným, neodpovídá ve své podstatě ani vznesené obžalobě, neboť i přes částečně rozdílný popisu skutku je zřejmé, že jednání uvedené ve výroku usnesení o zastavení trestního stíhání je alespoň částečně nezbytné (kauzální) ke způsobení trestněprávního následku obsaženého v odsuzujícím rozsudku nejen soudu I. stupně, ale rovněž v napadeném rozhodnutí soudu II. stupně“, přičemž v návaznosti dodává, že „pro skutek tak, jak je vymezen v napadeném rozhodnutí, navíc nebyla vznesena ani obžaloba, ani zahájeno trestní stíhání“, v důsledku čehož se tak namítá, že „soudem II. stupně byla v rozporu s ustanovením § 220 trestního řádu porušena zásada zachování totožnosti skutku vymezeného v obžalobě (v usnesení o zahájení trestního stíhání“, je nutno uvést, aniž by bylo třeba detailně citovat popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného či v žalobním návrhu (skutek vymezený v napadeném rozsudku citován na str. 1-2 tohoto usnesení), že jí nelze přisvědčit.

Toliko ve stručnosti se připomíná, že z ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., podle něhož „soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu“, neplyne, že by skutek, jímž se obviněný uznává vinným, musel být z hlediska svého popisu zcela totožným se skutkem popsaným v žalobním návrhu, příp. též v usnesení, jímž bylo trestní stíhání obviněného zahájeno, neboť právě nutnost reagovat na výsledky provedeného dokazování odůvodňuje úpravu popisu skutku tak, aby skutková zjištění měla v důkazech, o něž se soud opřel, svůj reálný podklad. Totožnost skutku je zachována, je-li dána alespoň částečná totožnost jednání, či částečná totožnost následku („Zásada stanovená v § 220 odst. 1 tr. ř. neznamená, že musí jít o naprostou shodnost žalobního návrhu a rozsudku; některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout, některé opět mohou přibýt, může se měnit částka uvedená v žalobním návrhu, nesmí se však změnit podstata jednání.“ – rozhodnutí č. 6/1962 Sb. rozh. tr.). Ve věci posuzované podstata skutku, o ně