6 Tdo 884/2023

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 30. 6. 2022, č. j. 14 T 130/2021-778, byla obviněná L. Ž. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2, písm. b) tr. zákoníku (ad 1) a zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad 2 a 3), kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu (v bodech 2 a 3 se spoluobviněnou H. P.) dopustila tím, že obžalovaná L. Ž. sama

v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách dne 28. 11. 2018 na adrese XY, XY XY, okres Praha-západ, fyzicky napadla nezletilou poškozenou AAAAA, a to tak, že ji úmyslně bila vařečkou přes ruce a když upadla na zem, tak ji tahala za vlasy a hlavou jí bila o zem, poté po předchozí slovní rozepři, která proběhla v kuchyni mezi ní a poškozenou nezletilou, ze zásuvky kuchyňské linky vytáhla růžovo-bílý kuchyňský nůž, nezletilá, když to uviděla, sedla si do dřepu a začala si krýt hlavu rukama, L. Ž. od ní stála asi 1 m, přičemž tímto nožem zasáhla nezletilou do pravého lokte, čímž jí způsobila hlubokou řeznou ránu nad pravým loktem na palcové straně předloktí délky 6 cm, žilně krvácející, která si vyžádala chirurgické ošetření ve FN Motol, kdy svým poraněním byla poškozená omezena v běžném způsobu života po dobu dvou týdnů, kdy z hlediska soudně lékařského lze na poranění pohlížet jako ublížení na zdraví, obžalovaná L. Ž. a obžalovaná H. P. společně

v přesně nezjištěné době v období od roku 2018 do 18. 2. 2020 v době, kdy žily ve společné domácnosti na adrese XY, XY XY, okres Praha-západ, poškozenou nezletilou AAAAA dlouhodobě psychicky a fyzicky týraly tím způsobem, že se na ní dopouštěly fyzického násilí, bily ji pěstmi, vařečkou a paličkou na maso, tahaly ji za vlasy, urážely ji, zabraňovaly jí v adekvátních sociálních kontaktech, řádném vzdělávání, zneužívaly její práce v domácnosti i ve velkoobchodě se zvířaty, kdy si její výdělek ponechávaly, ponižovaly ji a pomlouvaly ve škole, nutily ji zanedbávat školu, aby se místo školy starala o děti H. P., kdy se s nimi musela učit, vařit jim, musela vykonávat téměř všechny domácí práce a neměla proto dostatek času na přípravu do školy, nutily ji lhát o pravé příčině úrazu, který jí byl způsoben L. Ž., přičemž jejich jednání u poškozené způsobilo značné psychické útrapy a byl u ní diagnostikován syndrom CAN – týrání, zanedbávání a zneužívání dítěte, kdy utrpěla závažnou psychickou traumatizaci, spojenou se zanedbávající, zneužívající a ponižující výchovou ze strany obžalovaných

v přesně nezjištěné době od měsíce března 2020 do 5. 3. 2021, když žily ve společné domácnosti na adrese XY, XY XY, okres Praha-západ, poškozeného nezletilého BBBBB dlouhodobě psychicky a fyzicky týraly tím způsobem, že ho bily páskem a pěstí, urážely ho tím, že mu říkaly, že je černý buzerant, čurák a že až bude dospělý, tak bude feťák, ať vypadne z baráku, ať se jde oběsit, zabraňovaly mu v sociálních kontaktech, kontrolovaly mu jeho účty na sociálních sítích, bránily mu v řádném vzdělávání, zneužívaly jeho práce v domácnosti i ve velkoobchodě se zvířaty, kdy si jeho výdělek ponechávaly, ponižovaly ho a pomlouvaly ve škole, nutily ho školu zanedbávat a nutily ho lhát o pravé příčině úrazu, který jeho sestře AAAAA způsobila obžalovaná L. Ž.

Obviněná byla za tyto trestné činy odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále byla podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzena k trestu propadnutí věci, a to kuchyňského nože s růžovou rukojetí s bílou střenkou se srdíčky, o celkové délce 32 cm – rukověť o délce 12 cm a střenka o délce 20 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO 41197518, částku ve výši 5 581 Kč, poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 15 000 Kč, a společně a nerozdílně se spoluobviněnou H. P. poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 60 000 Kč a poškozenému BBBBB na náhradě nemajetkové újmy částku 60 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený BBBBB odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněné, spoluobviněné H. P. a poškozeného BBBBB rozhodl Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 11 To 59/2023-828, jímž podle § 258 odst. 1 písmeno b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině pod body 2., 3., ve výrocích o trestech a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy vztahujících se k bodům 2. a 3. výroku o vině a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezrušeném výroku o vině pod bodem 1. ve vztahu k obviněné L. Ž. a nezrušených výrocích o náhradě škody a náhradě nemajetkové újmy k bodu 1. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho zjištění spolu s obviněnou H. P. dopustila tím, že

v přesně nezjištěné době v období od roku 2018 do 18. 2. 2020 v době, kdy žily ve společné domácnosti na adrese XY, XY XY, okres Praha-západ, poškozenou nezletilou AAAAA dlouhodobě psychicky a fyzicky týraly tím způsobem, že se na ní dopouštěly fyzického násilí, bily ji pěstmi, vařečkou a paličkou na maso, tahaly ji za vlasy, urážely ji, zabraňovaly jí v adekvátních sociálních kontaktech, řádném vzdělávání, zneužívaly její práce v domácnosti i ve velkoobchodě se zvířaty, kdy si její výdělek ponechávaly, ponižovaly ji a pomlouvaly ve škole, nutily ji zanedbávat školu, aby se místo školy starala o děti H. P., kdy se s nimi musela učit, vařit jim, musela vykonávat téměř všechny domácí práce a neměla proto dostatek času na přípravu do školy, nutily ji lhát o pravé příčině úrazu, který jí byl způsoben L. Ž., přičemž jejich jednání u poškozené způsobilo značné psychické útrapy a byl u ní diagnostikován syndrom CAN – týrání, zanedbávání a zneužívání dítěte, kdy utrpěla závažnou psychickou traumatizaci, spojenou se zanedbávající, zneužívající a ponižující výchovou ze strany obžalovaných v důsledku níž trpěla a trpí sníženým sebevědomím, neoprávněným pocitem viny, citovou depravací, která ji bude pravděpodobně ovlivňovat po celý život,

v přesně nezjištěné době od měsíce března 2020 do 5. 3. 2021, když žily ve společné domácnosti na adrese XY, XY XY, okres Praha-západ, poškozeného nezletilého BBBBB dlouhodobě psychicky a fyzicky týraly tím způsobem, že ho bily páskem a pěstí, urážely ho tím, že mu říkaly, že je černý buzerant, čurák a že až bude dospělý, tak bude feťák, ať vypadne z baráku, ať se jde oběsit, zabraňovaly mu v sociálních kontaktech, kontrolovaly mu jeho účty na sociálních sítích, bránily mu v řádném vzdělávání, zneužívaly jeho práce v domácnosti i ve velkoobchodě se zvířaty, kdy si jeho výdělek ponechávaly, ponižovaly ho a pomlouvaly ve škole, nutily ho školu zanedbávat a nutily ho lhát o pravé příčině úrazu, který jeho sestře AAAAA způsobila obžalovaná L. Ž.

Za tento trestný čin a za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2, písm. b) tr. zákoníku, ohledně nějž zůstal napadený výrok o vině nezrušen, byla obviněná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s růžovou rukojetí s bílou střenkou se srdíčky, o celkové délce 32 cm.

Týmž rozsudkem rozhodl odvolací soud i o vině a trestu spoluobviněné H. P.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněnou H. P. na náhradě nemajetkové újmy zaplatit poškozené AAAAA částku 60 000 Kč a poškozenému BBBBB částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % z přiznané částky od 16. 12. 2021 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený BBBBB, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Prokopa Beneše dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

Podle dovolatelky skutková věta pod bodem 1. výroku rozsudku soudu pouze vágně popisuje mechanismus vzniku zranění poškozené jako zásah nožem do pravého lokte, přestože znalkyně tento popsala zcela konkrétně a tyto závěry tak měly být přebrány i do vyjádření skutku. Výpověď poškozené nekoresponduje se zmíněnými závěry znalkyně ohledně toho, jak dané poranění vzniklo. Poškozená v průběhu trestního řízení popisovala útok ze strany obviněné způsobem, který znalkyně vyloučila. Jedná se o zcela kruciální rozpor mající vliv na naplnění znaku přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to, že měla poškozené způsobit ublížení na zdraví určitým mechanismem. Dále znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, ve svém posudku provádí právní hodnocení ohledně rozporu výpovědi poškozené a znaleckého posudku vypovídajícím o způsobu vzniku předmětného zranění. Zjištění uvedená ve skutkové větě ke skutku pod bodem 1. jsou stran jednání obviněné před útokem nožem na poškozenou v rozporu s lékařskými zprávami. Z žádného vyšetření poškozené nevyplynulo, že by měla jiné poranění než zranění lokte. To, že obviněná měla útočit na poškozenou vařečkou, bít jí hlavou o zem a tahat ji za vlasy, je tak opřeno pouze o výpověď poškozené, jež je v rozporu se zmíněnými lékařskými zprávami. Lze přitom těžko uvěřit, že by poškozené nebyla diagnostikována další poranění, pokud by popis skutku odrážel realitu. Navíc přítomnost obviněné v bydlišti v době poranění poškozené vyloučili svědci E. P. a A. Ž. i spoluobviněná H. P. Výpověď poškozené se rovněž rozchází s výpovědí druhého poškozeného ohledně příčiny jednání obviněné dne 28. 11. 2018. Soud na uvedené rozpory nereagoval a vycházel jen z údajů poškozené, čímž porušil zásadu volného hodnocení důkazů i zásadu in dubio pro reo a právo dovolatelky na spravedlivý proces.

Pokud jde o skutkový stav zjištěný pod body 2. a 3. rozsudku odvolacího soudu, pak obviněná uvádí, že nedošlo k naplnění znaku skutkové podstaty podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v týrání svěřené osoby, neboť je nutné jej odlišovat od aplikace důrazných výchovných opatření a metod, k níž jsou rodiče oprávněni. Zjištění, že obviněné měly poškozenou psychicky i fyzicky týrat, jsou v rozporu se zprávou praktické lékařky poškozené, podle které lékařka na poškozené nepozorovala poranění, zvýšený výskyt úrazů a poškozená byla vždy upravená a čistě oblečená. Část skutkové věty, hovořící o zabraňování v sociálních kontaktech a řádném vzdělávání poškozené, zneužívání její práce v domácnosti atd., podle obviněné vypovídá o legitimních opatřeních za účelem výchovy dítěte. Podobný režim měli oba poškození i dříve v XY. Domácí práce odpovídaly věku poškozené a nejednalo se tak o těžké příkoří. Údajné „ponižování a pomlouvání ve škole“ poškozené je neurčitě popsáno a rovněž nevypovídá o těžkém příkoří. Ve vztahu k výpovědím osob ze školního prostředí dovolatelka podotýká, že se jedná o nepřímé důkazy z doslechu od poškozené.

Ve vztahu k bodu 3. výroku rozsudku odvolacího soudu zmiňuje dovolatelka, že týrání poškozeného je popsáno totožně jako v případě výroku o vině pod bodem 2. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu absentuje posouzení povahy a důraznosti tvrzených opatření. Soudy vycházely v tomto směru v podstatě jen z výpovědi poškozeného, jejíž hodnověrnost nebyla v řízení znalecky zkoumána.

Podle obviněné je trest jí uložený v rozporu s principem proporcionality trestní represe. Soudy nezohlednily bezúhonný život obviněné jí vedený od spáchání stíhaného skutku, resp. dobu mezi jeho údajným spácháním a vynesením rozsudku odvolacího soudu. Zohledněna byla pouze její předchozí bezúhonnost. Rovněž nebyl vzat v úvahu vážný zdravotní stav dovolatelky, a to, že vychovala vlastního syna a o poškozené se dlouhé roky starala.

Pokud jde o výrok o náhradě škody, pak v odůvodnění rozsudků obou soudů nejsou specifikována ustanovení příslušných mimotrestních předpisů. Dále je přitom nutné odůvodnit, jaká nemajetková újma u poškozených vznikla, a odkázat na relevantní judikaturu. Soudy obou stupňů posoudily vznik nemajetkové újmy a jeho příčinnou souvislost s jednáním obviněné v rozporu s hmotným právem. Soud prvního stupně ohledně částky 15 000 Kč přiznané poškozené uvádí, že se jedná o odčinění duševních útrap i o bolestné, ovšem nehodnotí naplnění k tomu relevantních hmotněprávních kritérií. Rovněž došlo k nesprávnému posouzení ustanovení § 2953 ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z., neboť mělo dojít k moderaci přisouzených částek s ohledem na finanční možnosti obviněné a její zdravotní stav. Soudy se navíc nevypořádaly s dosavadní rozhodovací praxí související s náhradou újmy vzniklé trestným činem ublížení na zdraví a týrání svěřené osoby. To poté vede k přiznávání nahodilých rozdílných peněžitých částek a k zásahu do legitimního očekávání obviněné ohledně rozhodnutí v adhezním řízení. Výrok o náhradě škody poškozenému v rozsudku odvolacího soudu je pak zcela nepřezkoumatelný ohledně přiznání úroků z prodlení z přiznané náhrady nemajetkové újmy. Uvedeným postupem soudů došlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces a zasáhly do jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, č. j. 11 To 59/2023-828, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející, podle ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil, a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná současně učinila podnět podle § 265o odst. 1 tr. ř. na odložení výkonu rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího, a to z důvodů rozvedených v jejích dovolacích námitkách.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta uvedla, že pokud obviněná pod první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, pak této nelze přisvědčit. Základním důkazem podporujícím závěr o její vině jsou výpovědi poškozených, které byly ze strany soudů hodnoceny velmi obezřetně. Výpověď poškozené je navíc podpořena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a dětská psychologie, kterým byly objasněny její osobní vlastnosti významné pro posouzení věrohodnosti jejích tvrzení. Vadou řízení přitom není skutečnost, že k poškozenému takový posudek pořizován nebyl. Bylo totiž postaveno najisto, jakým způsobem zacházely spoluobviněné s poškozenou, přičemž poté, co z domácnosti odešla, obviněné potřebovaly, aby za ni práce v domácnosti vykonával někdo jiný a tím byl právě poškozený. Pokud jde o bodnořezné poranění poškozené, pak bylo jednoznačně prokázáno, že jej způsobila dovolatelka. Tento závěr koresponduje s poznatky o mechanismu vzniku jejího poranění vyplývajícími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Pokud v lékařských zprávách ze dne, kdy poškozená utrpěla zranění, nebyla zachycena žádná další poranění, pak to lze vysvětlit tím, že lékařská péče na ně nebyla zaměřena, zvlášť když poškozená prvotně uváděla, že jí zranění nechtěně způsobil bratr při práci v kuchyni. Pokud jde o týrání, pak jsou výpovědi poškozených podpořeny řadou výpovědí svědků ze školního prostředí poškozené, které státní zástupkyně vyjmenovává, případně i skutečností, že oba poškození požádali o umístění v XY s tím, že jejich rodinné prostředí je nevyhovující.

Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněné, že její jednání není možné posoudit jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť se jednalo pouze o přísná výchovná opatření. K této námitce je třeba připomenout, že výchovné metody nesmějí přesáhnout hranici, při které u dětí dochází k utrpení, bolestným důsledkům, případně zraněním a k deformitám psychického stavu. Za týrání se považuje zlé nakládání se svěřenou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Chování obviněné k poškozeným přitom výrazně překročilo meze běžných výchovných metod vyjádřených v ustanovení § 884 odst. 2 o. z., podle kterého výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. Dané meze výchovy obviněná přitom zjevně překročila, k čemuž státní zástupkyně odkazuje na popis jejího jednání ve vyjádření skutku v odsuzujících rozsudcích. Dodává, že takové jednání je třeba považovat za nepřiměřené, kruté, trýznivé a ponižující zacházení, přičemž přílišné zatěžování dítěte domácími povinnostmi a zabraňování mu v kontaktu s vrstevníky lze označit za formu psychického týrání.

Pokud obviněná vznáší námitky k údajné nepřiměřenosti jí uloženého trestu, pak lze konstatovat, že výhrady stran hodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Zásah Nejvyššího soudu by přicházel v úvahu pouze, když by uložený trest byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími relevantními hledisky, a tudíž i s ústavním principem proporcionality trestní represe. V tomto směru státní zástupkyně dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17, na jejichž podkladě vymezuje situaci, v níž by se uložený trest nacházel za hranicemi ústavní konformity, což by bylo důvodem pro zásah Nejvyššího soudu. V případě dovolatelky však takovou situaci shledat nelze. Odvolací soud uvedl, že krom dosavadní bezúhonnosti obviněné se na její straně nevyskytují další polehčující okolnosti, je jí ukládán úhrnný trest za více trestných činů, a to navíc při samé spodní hranici trestní sazby za čin přísněji trestný (§ 198 odst. 2 tr. zákoníku). Uložil přitom totožný trest jako soud prvního stupně, na jehož rozsudek v podrobnostech odkázal. Soud prvního stupně důkladně vysvětlil, proč považoval za nutné spojit dovolatelce uložený trest s jeho přímým výkonem, když zohlednil především závažnou povahu jí spáchané trestné činnosti. Vzhledem k uvedenému nelze trest jí uložený považovat za zjevně nespravedlivý. Pokud obviněná odkazuje na její špatný zdravotní stav, neumožňující podrobit se výkonu trestu odnětí svobody, pak je třeba ji odkázat na § 322 tr. ř., které tento problém výslovně řeší v rámci vykonávacího řízení.

Další námitky jsou směřovány vůči výroku o náhradě nemajetkové újmy oběma poškozeným. Námitky proti adheznímu výroku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud se zabývají porušením hmotného práva, jímž se řídí mj. režim náhrady nemajetkové újmy. Soud prvního stupně ve vztahu k poškozené přiznané částce 15 000 Kč vůbec nevycházel z toho, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. tvoří samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, které samostatně vznikají i zanikají, a tedy se samostatně promlčují (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017). Jako se samostatnými s nimi tak musí soud nakládat i z hlediska specifikace jejich vyčíslení. Dále je třeba poukázat na to, že soud se vůbec nevypořádal se zásadami, na jejichž podkladě má dojít k posouzení odčinění jednotlivých výše zmíněných nároků. Tedy ani s tím, jak je vykládán pojem vytrpěné bolesti či další nemajetkové újmy. Vůbec neuvedl, k jakému z těchto nároků poškozené danou částku přiznal, resp. nespecifikoval, v jakém dílčím rozsahu ke každému z nich tak učinil. Pokud mínil alespoň v části uložit obviněné povinnost nahradit poškozené jinou nemajetkovou újmu, není vůbec zřejmé, jaké shledal specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně. Ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku odvolacího soudu, kterým byla každému z poškozených přiznána částka ve výši 60 000 Kč, lze pouze dovozovat, že soud mínil rozhodovat na podkladě § 2956 o. z. o náhradě nemateriální újmy způsobené poškozeným zásahem do jejich přirozených práv. Odůvodnění rozsudku však v tomto směru vůbec nevyznívá. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud vůbec nezkoumal aktuální majetkové poměry obviněné ani její věk, zdravotní stav a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015).

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 14 T 130/2021, a to ve výroku, jímž byla obviněné L. Ž. uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené částku ve výši 15 000 Kč, a dále rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 11 To 59/2023, a to ve výrocích, kterými byla obviněným L. Ž. a H. P. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatily každému z poškozených na náhradě nemajetkové újmy částku 60 000 Kč, poškozenému s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % z přiznané částky od 16. 12. 2021 do zaplacení, a dále výrok, jímž byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, aby takto postupoval v případě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 11 To 59/2023, i vůči obviněné H. P., a to podle § 265k odst. 2 tr. ř. za přiměřeného užití § 261 tr. ř., dále aby byla podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušena také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. oba poškozené odkázal s celými jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněná zaslala repliku k vyjádření státní zástupkyně. Trvá na své námitce ohledně extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními popsanými pod bodem 1. výroku rozsudku soudu a provedenými důkazy. Sama státní zástupkyně připustila existenci nesouladu mezi tvrzením poškozené o mechanismu vzniku jejího poranění a znaleckým posudkem MUDr. Olgy Plockové-Tatičové. Uvedené způsobuje pochybnosti o závěrech obsažených ve znaleckém posudku zpracovaném PhDr. Jaroslavou Fabíkovou stran obecné a konkrétní věrohodnosti poškozené. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem státní zástupkyně, že by si při ošetření lokte poškozené lékaři nevšimli na její tváři či rukách otoků a modřin, pokud by ji obviněná napadla způsobem, který soud popsal v odsuzujícím výroku. Dále soudy ani státní zástupkyně nereflektovaly listinné důkazy o chování poškozených po jejich umístění do XY a dětského domova v XY. Obviněná rovněž zopakovala svoji námitku o vágnosti popisu skutku ve výroku o vině pod body 2. a 3. odvolacího soudu, který podle ní nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, pro jehož spáchání byla odsouzena. V tomto směru státní zástupkyně přehlíží argumentaci dovolatelky stran posouzení intenzity výchovných metod použitých vůči poškozeným, a to s ohledem na to, jak často mělo docházet k fyzickému násilí, které části těla poškozených mu byly vystaveny, s jakými následky, případně jakým způsobem docházelo k psychickému týrání poškozených a zneužívání jejich práce v domácnosti. Navíc ve výrocích o vině i v odůvodněních rozsudku soudů nižších stupňů absentuje zmínka o věku poškozených.

Konečně obviněná podotýká, že trvá i na svojí výhradě k jí uloženému trestu odnětí svobody, a to z důvodu jeho rozporu s principem proporcionality trestní represe. Státní zástupkyně ani soudy obou stupňů se nevěnují otázce, jak má nejpřísnější druh trestu ve výměře 30 měsíců přispět k nápravě obviněné a k ochraně společnosti. Obviněná je v dlouhodobém nepřiznivém zdravotním stavu, o kterém soudy věděly již v době rozhodování o jejím trestu. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením, že danou situaci lze řešit skrze užití § 322 tr. ř. Dovolatelka má naplánovanou operaci, která ovšem nemůže zaručit, že zlepší její zdravotní stav a umožní přímý výkon trestu odnětí svobody.

Pokud jde o výroky o náhradě nemajetkové újmy poškozeným, tak obviněná uvádí, že se ztotožňuje s argumentací státní zástupkyně a označuje je za nesprávné a nepřezkoumatelné. Rovněž setrvala na závěrečném návrhu obsaženém v jejím dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda ho podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Úvodem této části je vhodné připomenout obsahové zaměření dovolacích důvodů, o něž dovolatelka opřela svůj mimořádný opravný prostředek. K jejich naplnění dochází tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, než na nesprávném právním posouzení skutku [druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), … přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě obviněná nejdříve brojí proti tomu, že soud ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku jeho rozsudku (ve skutkové větě) neuvedl závěr znalkyně o tom, jaký byl mechanismus útoku nožem na poškozenou. Podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Olgy Plockové-Tatičové poranění poškozené „… vzniklo tlakem a tahem ostrého nástroje, který byl držen rukou pevně fixovanou v zápěstí a byl aktivně veden do oblasti pravého lokte“ (viz bod 23. rozsudku soudu). Soud prvního stupně ovšem preferoval méně určitý popis této skutkové okolnosti ve výroku o vině, k čemuž uvádí, že „upravil popis skutku na základě zjištění ze znaleckého posudku, kdy znalkyně vyloučila, že dané zranění vzniklo vržením nože, je však možné, že ve chvíli vzniku poranění, měla poškozená AAAAA pravou horní končetinu ohnutou v lokti a opřenou o hlavu. Vzhledem k tomu, že nebylo přesně prokázáno, jak zranění nožem vzniklo, poškozená sama útok neviděla, protože si zakrývala hlavu a domnívala se, že na ní obžalovaná nůž hodila, ale rovněž uvedla, že obžalovaná od ní stála zhruba na 1 metr, dospěl soud k názoru, že není vyloučeno, že zranění vzniklo seknutím či říznutím, tak jak uvádí znalecký posudek“ (bod 54. jeho rozsudku).

Soud tak v podstatě akceptoval závěr znalkyně vyvracející možnost vržení nože obviněnou, přičemž zároveň tento zahrnul do kontextu výpovědi poškozené, která samotný útok nepozorovala, když si kryla hlavu (což rovněž korespondovalo se znaleckým posudkem). Nejvyššímu soudu potom není zcela zřejmé, proč se v citované pasáži odůvodnění soud prvního stupně zmiňuje o tom, že přesný mechanismus útoku nebyl zjištěn. Jeho vlastní úvahy totiž vyznívají tak, že výpověď poškozené v podstatě nestála v kontrapozici k poznatkům plynoucím ze znaleckého posudku (tyto se spíše doplňovaly), přičemž ke zpochybnění závěrů znalkyně z odborného hlediska soud rovněž nedospěl. Na povahu skutku a jeho návaznou právní kvalifikaci by ovšem zpřesnění jeho popisu skrze zahrnutí mechanismu útoku zjištěného znalkyní nemělo hlubší vliv. „Zasažení nožem do pravého lokte poškozené“ je sice méně určitým popisem toho, co se mělo odehrát, stále však zcela dostačujícím pro odsouzení obviněné nenechávající pochyb o tom, pro jaké jednání je uznávána vinnou a jak zní k němu přiléhavé právní posouzení. Námitku obviněné lze tudíž podřadit pod výše citovaný dovolací důvod toliko formálně, neboť jí preferované skutkové zjištění o způsobu útoku na poškozenou nelze označit za rozhodné a určující pro naplnění znaků trestného činu.

Nadto pokud dovolatelka cituje závěr znaleckého posudku (č. l. 99), podle nějž „[p]oranění … … vzniklo tlakem a tahem ostrého nástroje, který byl držen rukou pevně fixovanou v zápěstí a byl aktivně, tj. cíleně, veden velkou silou …“, a dodává, že takto měl být mechanismus útoku popsán i ve skutkové větě, pak je nutné zmínit, že takový popis by měl potenciál jí přitížit, jelikož obsahuje vyjádření cílenosti útoku a použití velké síly. Zmíněný požadavek na změnu popisu skutku však naráží na nutnost respektování zásady zákazu reformationis in peius soudem. Ke změně vyznívající v neprospěch obviněné nelze na podkladě opravného prostředku podaného v její prospěch (již z důvodů procesních, tedy bez ohledu na věcnou opodstatněnost) přikročit.

Dovolatelka svoji zmíněnou argumentaci poté rozvíjí směrem ke zpochybnění výpovědi poškozené, která původně vypovídala tak, že po ní měla obviněná nůž hodit, ačkoliv znalkyně dospěla k odlišnému závěru. Nepřípadnost těchto námitek vyplývá již z citované části rozsudku soudu prvního stupně, který se s tímto potenciálním rozporem vyrovnal odkazem na skutečnost, že poškozená útok přímo nesledovala, neboť si kryla hlavu. Daný závěr je podpořen i předmětným znaleckým posudkem, podle nějž měla poškozená pravou horní končetinu ohnutou v loketním kloubu a zapřenou o hlavu, stejně jako údajem poškozené, že neví, zda po ní obviněná nůž hodila nebo ji bodla, protože byla schoulená (bod 6. rozsudku soudu, resp. č. l. 716). Nejvyšší soud pouze dodává, že je nutné mít na mysli i to, že opakovaný násilný útok nevlastní matky na poškozenou musel mít pro poškozenou vysoce stresující povahu. Je pak zcela pochopitelné, že s ohledem na výše zmíněné neměla poškozená jistotu o tom, jak přesně se útok odehrál. Z dílčí změny výpovědi o mechanismu takového útoku tudíž nelze bez dalšího dovozovat, že by v tomto směru existoval „zcela kruciální rozpor“ ohledně toho, zda obviněná poškozené způsobila zranění lokte. Zvlášť v tom kontextu, kdy dovolatelkou namítaný domnělý rozpor není přímo vázán k otázce, zda na poškozenou zaútočila, ale k tomu, jak přesně na ni zaútočila.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku rozsudku soudu obviněná podotýká, že ani jeho část předcházející samotnému útoku nožem nebyla dostatečně prokázána. U poškozené totiž nebyly na následných vyšetřeních nalezeny žádné modřiny či jiná poranění. Obsahově v podstatě totožnou námitku vznáší i ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku rozsudku odvolacího soudu, kdy dodává, že praktická lékařka poškozené ve zprávě ze dne 26. 8. 2020 uvedla, že na ní nepozorovala zvýšený výskyt úrazů. Z této argumentace vyplývá, že se nejedná o nic jiného než prostou polemiku s hodnocením důkazů, nevybočující z charakteru běžných námitek odvolacích. Skutečnost, že lékařské zprávy, na které obviněná odkazuje, nereflektují jiná zranění než poranění lokte po útoku nožem, vůbec nevylučuje skutkové zjištění, které soud učinil, ohledně napadení poškozené vařečkou, tahání za vlasy či bouchnutí hlavou o zem apod., natožpak psychický nátlak, který na ni obviněné vyvíjely ponižováním, pomlouváním atd. Poškozená totiž v rámci jejího výslechu nepopsala útoky ze strany obviněné jako tak intenzivní, aby absence výrazně viditelných poranění byla v rozporu s logickým posouzením důkazní materie. Nadto, jak k námitce o tom, že v lékařských zprávách poškozené chybí zaznamenání jiných zranění, výstižně podotkla státní zástupkyně ve svém vyjádření, lékařská péče byla zaměřena na léčbu poranění lokte poškozené, když sama poškozená prvotně uváděla, že jí zranění nechtěně způsobil bratr při práci v kuchyni. Nebylo by tudíž překvapivé, kdyby pozornost lékařů nebyla zaměřena kupř. k modřinám či jiným znakům násilí páchaného na poškozené. Jedná se tak o spíše marginální dovolací výhradu nemající vliv na koherenci provedeného hodnocení důkazů. Pokud dovolatelka uvádí, že soud odkazoval na usvědčující listinné důkazy, které nekonkretizuje, pak je nutné uvést, že soud v rozporu s tímto tvrzením výslovně a dostatečně specifikuje tyto listinné důkazy jako „… zprávy ze základní školy, z XY či dětského domova, ve kterých je popsané psychické a rovněž fyzické týrání poškozené obžalovanými“ (bod 46. jeho rozsudku).

Další zmínky dovolatelky k předmětnému skutku o tom, že podle některých svědků neměla být vůbec přítomna doma v čase zranění poškozené nožem, jsou pouze obecně koncipovaným konstatováním. Obviněná je hlouběji nerozvíjí a pouze trvá na tom, že hodnocení důkazů ze strany soudu nese znaky libovůle. Nejvyšší soud tak považuje za vhodné připomenout svoje dřívější stanovisko (viz jeho usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 6 Tdo 18/2023), podle nějž ve vztahu k alternativě první (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů), kterou je třeba v případě napadení rozhodnutí o postoupení věci interpretovat tak, že zjevný rozpor je dán mezi popisem skutku, jenž je předmětem postoupení, a obsahem provedených důkazů, musí dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. Shodný výklad tohoto dovolacího důvodu sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, v němž judikoval, že [n]ení-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze „v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.

V obecnosti tedy postačí odkázat především na body 41. – 43. rozsudku soudu prvního stupně. V těchto se soud velmi důkladně vyjadřuje k tomu, proč svědkům podporujícími obhajobu neuvěřil, přičemž následně dané poznatky konfrontuje s informacemi vyplývajícím ze zbylého dokazování, v jehož světle mohla obstát pouze skutková verze poškozených. Vzhledem ke zmíněné strohosti právě řešené námitky není nutné, aby tyto úvahy byly rozsáhle reprodukovány. Lze uvést, že myšlenkové pochody prezentované soudem v odůvodnění jeho rozsudku nijak nevybočují z mezí výsledků provedeného dokazování. Výsledky důkazního řízení byly vyhodnoceny v souladu s formální logikou nedávající prostor pro tvrzení, že došlo k excesu z mantinelů zásady volného hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo, a tedy i porušení práva na spravedlivý proces obviněné.

Obviněná dále tvrdí, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. Fabíková měla provádět hodnocení ohledně rozporu mezi výpovědí poškozené a obviněné o tom, jak proběhl útok nožem na poškozenou, což je nepřípustné. Daná námitka by byla formálně podřaditelná pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně jí opět nelze vyhovět. V první řadě lze podotknout, že dovolatelka nespecifikuje, o jaké konkrétní tvrzení ve znaleckém posudku hovoří, resp. kde se toto nachází. Ze znaleckého posudku nevyplynulo, že by znalkyně hodnotila údajný rozpor mezi posudkem o mechanismu poranění poškozené a její výpovědí. Ostatně jak je uvedeno výše, tento nesoulad je jen domněnkou dovolatelky. Pokud obviněná směřuje svoji námitku proti bodům 4. a 5. závěrů znaleckého posudku (č. l. 128, 129), tak v něm znalkyně pouze uvádí, že výpověď poškozené z psychologického hlediska vykazuje znaky věrohodnosti. K tomu pouze stručně dodává, že při útoku neměla poškozená mít zrakový kontakt s nožem, přičemž svádění útoku na bratra jí měla nařídit matka. Znalkyně se tak vyjadřovala k tomu, zda z psychologického pohledu vykazuje výpověď poškozené znaky smyšlenosti s pouhou zmínkou o potenciálně sporných poznatcích. Nehovořila o tom, zda je výpověď poškozené pravdivá či nikoliv (tedy zda se skutek odehrál tak, jak jej popisovala poškozená), ani neposuzovala mechanismus zasažení poškozené nožem, což by spadalo mimo její odbornost. Uvedený postup přitom nevybočuje z oprávnění znalce psychologa činit odborné posouzení psychologických faktorů obecné věrohodnosti (nenarušené schopnosti zapamatovat si informace a posléze je autenticky reprodukovat) či specifické věrohodnosti (zjištění faktorů majících vliv na věrohodnost konkrétní výpovědi). V obecnosti je vhodné dodat, že ani v případě vyjádření znalce psychologa k otázce specifické věrohodnosti nedochází k překročení jeho procesní role. Je to totiž stále soud, který následně hodnotí odborný poznatek znalce o psychologických faktorech spojených s věrohodností/nevěrohodností výpovědi v souvislosti s výpovědí poskytnutou v hlavním líčení (i s povšechnou důkazní situací) a dovozuje konečné závěry o tom, zda či do jaké míry odráží daná výpověď skutečnost. Výsledky psychologického znaleckého posudku týkající se specifické věrohodnosti jsou tak pro soud pouze dalším důkazem hodnoceným v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv autoritativním stanovením toho, jak má k dané výpovědi přistoupit.

Pod první alternativu tohoto dovolacího důvodu by (nebýt dále uvedeného) mohla být z hlediska formálního vyhovění obsahovému zaměření tohoto důvodu dovolání podřazena námitka obviněné, že jednání vyjádřené pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu nevykazuje intenzitu požadovanou pro naplnění znaku týrání, neboť se podle jejího názoru jednalo o legitimní výchovné postupy. Takové podřazení je však vyloučeno zjištěním, že podstata dovolací argumentace spočívá primárně ve zpochybnění skutkových zjištění soudu. Dovolatelka totiž nehodnotí zjištění obsažená ve vyjádření skutku jako celku. Ze skutkových zjištění vytrhává některé jejich dílčí části, čímž v podstatě vyznění skutku modifikuje, případně zároveň zpochybňuje hodnotu provedeného dokazování tvrzením, že výpovědi osob ze školního prostředí poškozené jsou jen nepřímé důkazy odvozené z údajů, které těmto osobám poskytla poškozená.

Netřeba dodávat, že ani tato část dovolací argumentace nemůže být podřazena pod nyní pojednávaný dovolací důvod a že rovněž nemůže naplnit alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zejména variantu spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech). Dlužno tedy dodat, že ani s druhou zmíněnou částí námitky obviněné nelze souhlasit, neboť výpovědi svědkyň ze školního prostředí poškozené (asistentky pedagoga, školní psycholožky, nejbližší kamarádky poškozené a zároveň její spolužačky B.) neobsahovaly pouze informace odvozené od toho, co jim sdělila poškozená. Jak uvedl soud prvního stupně v bodě 43. jeho rozsudku, tyto svědkyně zpozorovaly „… u poškozené AAAAA změny v jejím chování, kdy se z veselé a přátelské dívky stala dívka zakřiknutá a plachá. Přičemž všechny tuto změnu chování začaly pozorovat právě v období, kdy se rodiny obžalované Ž. a P. sestěhovaly. Svědkyně pak vypověděly nejen to, co jim poškozená AAAAA sama svěřila, ale rovněž i to, co pozorovaly vlastními smysly. Řada provedených listinných důkazů přitom tato jejich tvrzení podporuje“.

Nadto i ty části jejich výpovědí, které lze označit za odvozené, mají pro soud svoji hodnotu při posuzování věrohodnosti důkazu originálního (resp. jeho pramene – zde poškozené) skrze porovnávání obsahu takto odvozených důkazů mezi sebou, s obsahem původních důkazů či zasazením poznatků plynoucích z odvozených pramenů do ostatních výsledků dokazování. V předmětné věci přitom existuje celá řada vzájemně se podporujících usvědčujících důkazů, ať již primárních nebo odvozených. Jedná se o již odkazované listinné důkazy, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, dále z odvětví psychologie a psychiatrie ve vztahu k poškozeným i obviněným či výpovědi svědkyň z jejich školního prostředí mající aspekty originality i odvozenosti. Nelze pominout ani souvislosti z těchto důkazů plynoucí, jako například to, že „… oba poškození odešli do XY dobrovolně, raději opustili rodinu, ačkoliv se obžalované a jejich navržení svědci všemožnými způsoby snažili přesvědčit soud o tom, že rodinná situace u obžalovaných byla naprosto v pořádku …“, kdy tato skutečnost „… hovoří o naprosto disfunkčním rodinném prostředí …“ (bod 48. rozsudku soudu prvního stupně či obdobně bod 11. rozsudku odvolacího soudu).

Pokud krom derivativní povahy části výpovědí shora označených svědkyň dovolatelka akcentuje to, že se jedná o důkazy nepřímé, pak je vhodné připomenout, že nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít dokonce jen o nepřímé důkazy (srov. např. Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 342–345; nebo obdobně Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J. a kol.: Trestní právo procesní, Praha: C.H. Beck, 2013. s. 360). Ve věci dovolatelky přitom není závěr o její vině opřen pouze o nepřímé důkazy, ale i o jejich souvislosti potvrzující výpovědi poškozených, které mají přímou povahu. Soudy konstatovaná usvědčující povaha jimi posuzované důkazní situace přitom nevykazuje znaky libovůle nebo porušení zásady in dubio pro reo, jak dovolatelka opakuje ve svém mimořádném opravném prostředku. Ostatně v poznámce o nepřímé povaze výpovědí svědkyň ze školního prostředí poškozené i v odkazu na jejich odvozenost, obviněná pouze vytrhává tyto důkazy z jejich kontextu a snaží se je zpochybnit toliko na podkladě jejich teoretické klasifikace, aniž by poukázala na jakékoliv konkrétní porušení pravidel logiky při jejich hodnocení či na případné rozpory v těchto výpovědích obsažené.

I kdyby výše zmíněnou námitku o tom, že jednání obviněné vyjádřené ve výroku o vině pod bodem 2. a 3. nenaplňovalo znak týrání vyžadovaný skutkovou podstatou podle § 198 tr. zákoníku, vykládal Nejvyšší soud se značnou mírou benevolence umožňující její podřazení pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by možné jí vyhovět. Nejprve je vhodné v obecnosti podotknout, že u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019).

Ve výše naznačeném směru lze souhlasit s dovolatelkou, že v rámci nalézání přiléhavé právní kvalifikace skutkových zjištění je třeba, aby se soudy zabývaly posouzením intenzity strádání daného dítěte v důsledku jednání pachatele. Ve věci posuzované je však naplnění požadované intenzity jednání obviněné pro naplnění znaku týrání zcela zjevné, neboť jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka se spoluobviněnou se na poškozené „… dopouštěly fyzického násilí, bily ji pěstmi, vařečkou a paličkou na maso, tahaly ji za vlasy, urážely ji, zabraňovaly jí v adekvátních sociálních kontaktech, řádném vzdělávání, zneužívaly její práce v domácnosti i ve velkoobchodě se zvířaty, kdy si její výdělek ponechávaly, ponižovaly ji a pomlouvaly ve škole, nutily ji zanedbávat školu, aby se místo školy starala o děti H. P. … musela vykonávat téměř všechny domácí práce a neměla proto dostatek času na přípravu do školy, nutily ji lhát o pravé příčině úrazu, který jí byl způsoben L. Ž., přičemž jejich jednání u poškozené způsobilo značné psychické útrapy a byl u ní diagnostikován syndrom CAN – týrání, zanedbávání a zneužívání dítěte … v důsledku níž trpěla a trpí sníženým sebevědomím, neoprávněným pocitem viny, citovou depravací, která ji bude pravděpodobně ovlivňovat po celý život“. Je zcela nepřípadné uvažovat o soustavném fyzickém napadání poškozené, zabraňování jí ve školní docházce a sociálních kontaktech, zneužívání její práce na brigádě i v domově atd. jako o adekvátních výchovných metodách nepřesahujících do sféry trestného jednání.

Stejně tak lze hovořit o popisu jednání obviněné vůči poškozenému v bodě 3. výrokové části rozsudku odvolacího soudu, podle nějž se spoluobviněnou poškozeného bily páskem, pěstí, sprostě ho urážely mj. rasovými invektivami a stejně jako v případě poškozené zneužívaly jeho práce ve velkoobchodě se zvířaty, nutily ho zanedbávat školu apod. Dílčí poznámka obviněné o tom, že částečně popis jednání ve vyjádření skutku byl totožný ve vztahu k obou poškozeným, nemá na posouzení věci vliv. Tedy skutečnost, že soud zvolil stejná slova pro popis zjištění o částečně totožném modu operandi týrání poškozených nijak nesnižuje kvalitu vyjádření skutku a navazující právní kvalifikaci.

Výrok o trestu tak lze napadat zejména na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným), který obviněná sice uplatnila, nicméně nemohl být naplněn proto, že jí tresty byly uloženy v souladu se zákonem (co do druhu trestů, i co do jejich výměry). Rovněž by nebylo možné její námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu podřadit ani pod žádnou z alternativ dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že na podkladě této alternativy lze výrok o trestu napadat jen z hledisek, která vymezilo rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., tedy jen pro jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

Vyložený výklad obsahového zaměření zmíněných dovolacích důvodů sdílí i Ústavní soud. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž označený soud uvedl, že „s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“. K přezkoumání výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti lze v dovolacím řízení přistoupit pouze v situaci, kdy je uložený trest ve srovnání se spáchaným trestným činem, resp. s k němu relevantními okolnostmi, tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv obviněného.

Ve věci obviněné se nicméně nejedná o případ, kdy by Nejvyšší soud měl ke kasaci dovoláním napadeného výroku přistoupit na podkladě zjištění o jejím zjevně excesivním trestním postihu, resp. jí namítané nepřiměřené přísnosti trestu a jeho neslučitelnosti s ústavním principem proporcionality trestní represe. Obviněné byl trest uložen blízko spodní hranice trestní sazby přísněji postihovaného trestného činu (ve výměře 30 měsíců podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku), a tento jí byl uložen jako trest úhrnný, neboť z její strany došlo rovněž k naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Trest odnětí svobody v této výměře nemusí být ze zákona trestem nepodmíněným (§ 81 odst. 1 tr. zákoníku), neboť i tento lze uložit jako trest podmíněný v podobě podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody [§ 52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] či v podobě podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem [§ 52 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku]. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je však podstatné to, že jeho uložení jako trestu nepodmíněného (v situaci, kdy soudy nižších stupňů k některé z těchto alternativ nepřistoupily, neboť dovodily, že na obviněnou je nutno působit již přímým výkonem jí uloženého trestu), nezakládá opodstatnění závěru, že by se tento trest vymykal požadavkům na proporcionalitu uloženého trestu. Uložení nepodmíněného trestu rozhodně excesivně nevybočuje z postihu pachatelů úmyslné násilné (resp. s prvky způsobování duševních útrap) kriminality směřující vůči rodině a dětem. Charakter obviněnou spáchaného skutku (napadení poškozené, která ji vnímala jako matku, mj. nožem, soustavné fyzické napadání jí i dalšího poškozeného trvající delší dobu, jejich slovní napadání a bránění jim ve vzdělání a sociálních kontaktech, apod.) svědčí o značné závažnosti spáchaného trestného činu. Nelze přitom odhlédnout od toho, že dovolatelka svým jednáním naplnila dva zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty, neboť svým činem jednak způsobila těžkou újmu na zdraví poškozené a jednak trestný čin páchala po delší dobu.

Dovolatelka ve svojí argumentaci zmiňuje rovněž svůj špatný zdravotní stav, který jí má znemožňovat nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. Její argumentace však neodůvodňuje, proč by trest jí uložený měl být nepřiměřeně přísný, resp. proč jí vůbec neměl být uložen. Právě pro situaci, kdy obviněná dočasně ze zdravotních důvodů není schopna podrobit se výkonu trestu (tento výkon by ohrozil její zdraví nebo život) obsahuje trestní řád ustanovení § 322 aplikovatelné v rámci vykonávacího řízení. Podle odstavce 1 označeného ustanovení předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, jestliže z lékařské zprávy o hospitalizaci odsouzeného v lůžkovém zdravotnickém zařízení nebo z jiných skutečností vyplývá, že by výkon trestu ohrozil jeho život nebo zdraví. K tomuto postupu přitom došlo i v případě dovolatelky s dobou odkladu do 30. 11. 2023, neboť je u ní plánována reoperace k řešení jejích zdravotních problémů (č. l. 870). Vhodno podotknout, k odkladu výkonu trestu podle § 322 odst. 1 tr. ř. může dojít i opakovaně, pokud zdravotní problémy obviněné budou trvat. Tato skutečnost ovšem nijak nevylučuje, aby jí byl odsuzujícím rozsudkem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve shora zmíněných mantinelech.

Uložení nepodmíněného trestu není vyloučeno ani s ohledem na hypotetickou eventualitu, že by se dovolatelka nebyla schopna podrobit výkonu trestu i po absolvování zmíněného lékařského zákroku, případně, že by se její zdravotní potíže znovu projevily až při výkonu trestu. Pro případy, kdy by se zdravotní stav obviněné zhoršil až v rámci výkonu trestu (po jeho prvotním zlepšení výkon umožňujícím) trestní řád obsahuje ustanovení § 325 a § 327 odst. 4 umožňující na tyto změny pružně reagovat a zabránit tak situaci, kdy by obviněná byla vystavena nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestání v rozporu s jejím právem podle čl. 7 odst. 2 Listiny (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 373/06). Je skutečností, že podle § 42 odst. 1 tr. zákoníku musí soud v rámci úvah o trestu přihlížet mj. k osobním poměrům pachatele, mezi něž může patřit i jeho momentální zdravotní stav, který nemusel existovat v době spáchání činu. Nepříznivý zdravotní stav obviněné by však mohl vést k uložení zjevně nepřiměřeného trestu pouze pokud by již při rozhodování o jeho ukládání bylo zřejmé, že její zdravotní stav nemůže momentálně ani v budoucnu umožnit jeho výkon. Nic takového ovšem ve vztahu k dovolatelce zjištěno nebylo (sama ve svém dovolání odkazuje na zdravotní problémy potenciálně řešitelné plánovanou operací, kvůli níž došlo právě k odkladu výkonu trestu postupem podle § 322 odst. 1 tr. ř.), a není tak na místě se tímto aspektem problematiky ukládání trestů dále zabývat a vytýkat soudům, že by se jím snad dostatečně nezabývaly.

Dovolatelka k výroku o náhradě nemajetkové újmy vznáší námitky, jimiž soudům vytýká, že a. nespecifikovaly, o jaká ustanovení mimotrestních předpisů opírají svoje rozhodnutí v adhezním řízení, b. při určení výše náhrady nezohlednily rozhodovací praxi v obdobných případech, c. nezkoumaly podklady prokazující výši nemajetkové újmy, d. nedošlo k jednoznačné specifikaci konkrétní majetkové újmy, resp. nároku, k němuž je náhrada přiznávána.

V první řadě je třeba se zabývat tím, zda a pod jaký důvod dovolání jsou posuzované námitky podřaditelné. V části svojí argumentace obviněná poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích nejsou obsaženy odkazy na relevantní mimotrestní normy, na nichž je nárok poškozené založen (resp. tento není řádně specifikován), ani hodnocení naplnění podmínek k přiznání daného nároku vyplývajících z těchto norem nebo že soudy nezaložily určení výše náhrady na dosavadní rozhodovací praxi v obdobných případech. Uvedené námitky směřují primárně ke zpochybnění kvality odůvodnění napadených rozhodnutí, jelikož skrze ně obviněná nepředstavuje žádnou hmotněprávní úvahu, kterou by zpochybňovala svoji povinnost, resp. výroky o její povinnosti, nahradit poškozeným nemajetkovou újmu nebo její rozsah. Do oblasti hmotněprávního posouzení, případně do oblasti dokazování, na kterém toto posouzení má být postaveno, jsou zaměřeny až druhotně.

Výjimkou z uvedeného je pouze shora odkázaná námitka, podle které soudy řádně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy nespecifikovaly nároky, které jsou poškozeným přiznávány. Touto se tedy bude Nejvyšší soud zabývat nejdříve, neboť se jedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jelikož správná konkretizace přiznaného nároku ve výrokové části rozsudku spadá do oblasti problematiky (jiného) hmotněprávního posouzení.

Za účelem řešení posledně zmíněné, ale i zbylých námitek směřujících ke zpochybnění výroku o náhradě nemajetkové újmy, Nejvyšší soud nejdříve připomíná následující obecná východiska týkající se problematiky adhezního řízení. Tento druh řízení, je součástí trestního řízení v případech, pokud byl řádně a včas uplatněn nárok poškozeného na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Adhezní řízení ovšem netvoří žádnou samostatnou, časově či jinak formálně oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy nebo