6 Tdo 974/2021

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2020, č. j. 58 T 40/2017-2258, byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a pod bodem II. zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že v období od 1. 6. 2004 do 6. 6. 2016, kdy poškození opustili společnou domácnost, ve společně užívaných bytech, nejprve na adrese XY, XY, a poté od roku 2011 na adrese XY, XY, dlouhodobě psychicky trýznil svou manželku poškozenou M. V., nar. XY a svého tehdy nezl. syna poškozeného AAAAA (pseudonym), nar. XY, když

Obviněný byl za tyto zločiny odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Poškození byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních obviněného a obou poškozených proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 61 To 714/2020-2427, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. [pozn. dovolatel označil dovolací důvod podle písm. m), je však zřejmé, že zamýšlel označit důvod podle písm. l)].

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel spatřuje v tom, že senát Obvodního soudu pro Prahu 6, zejména předsedkyně senátu Mgr. Klára Jantošová, byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jelikož pro poměr k projednávané věci nemohl nestranně rozhodnout. Důvody vyloučení pro absenci nezávislosti a nestrannosti je třeba spatřovat zejména v rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 141/2020 ze dne 5. 3. 2020, z něhož vyplývá přímé zastrašování předsedkyně senátu. Ta pochopitelně pod tlakem zrušovacího usnesení nemohla objektivně rozhodnout. Její poměr k věci měl zcela konkrétní podobu a osobní charakter - strach o vlastní kariéru soudce - a strach z trestního stíhání, a byl proto dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci objektivně. Městský soud v Praze v zásadě přikázal soudu prvního stupně ho odsoudit. Námitku podjatosti vznesl v rámci svého odvolání, přičemž ji vznesl i vůči senátu Městského soudu v Praze, zejména referující předsedkyni senátu. Městský soud se jí nezabýval s odůvodněním, že nebyla uvedena konkrétní jména, což není pravdou, neboť výslovně označil předsedkyni senátu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) [pozn. opět zřejmě nesprávně označeno jako písm. m)] dovolatel shledává v tom, že Městský soud v Praze, který v předchozím rozhodnutí nepřípustným způsobem zasahoval do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, uložil soudu, jak má hodnotit provedené důkazy. Přestože v odvolání namítl nezákonnost takového postupu, odvolací soud se s jeho námitkami nevypořádal. Městský soud překročil své pravomoci, když se snažil rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle jeho mínění vyplývá, že zcela odkazuje pouze na závazný názor odvolacího soudu a tomu také podřídil hodnocení důkazů. Městský soud v Praze svým zrušujícím rozhodnutím nejenom upřel soudu prvního stupně právo na hodnocení důkazů, ale nepřímo mu uložil jak rozhodnout. Ve svém posledním napadeném rozhodnutí pak Městský soud v Praze nepostupoval ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., když pro podstatné vady řízení nezrušil rozsudek soudu prvního stupně. Důvodem pro zrušení rozsudku soudu bylo také nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Poukázal také na zcela nevysvětlitelnou změnu v závěrech soudu prvního stupně navazujících na hodnocení důkazů za situace, kdy dokazování nedoznalo jakýchkoliv změn.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že skutek zcela postrádá znaky subjektivní stránky trestného činu. Navíc v souladu s § 120 odst. 3 tr. ř. neobsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Za zásadní považuje, že soudy považují jeho jednání za jeden skutek, byť jediným jednáním nemohl naplnit dvě zcela rozdílné skutkové podstaty dvou trestných činů. Na jednání nelze pohlížet jako v jednočinném souběhu, a to pro vztah speciality. Dodal, že syna nikdy netýral ani to neměl v úmyslu. Soud však nezkoumal tuto skutečnost ve vztahu k nezletilému, protože zaviněním se zabýval pouze ve vztahu k naplnění skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí. Soud také nezkoumal povahu a závažnost u každého trestného činu samostatně. Soud neměl a ani nemohl zkoumat skutečnosti v širší rovině, které svědčí o celém spolužití jeho a poškozených, ale měl zkoumat každý trestný čin zvlášť a to pouze za žalované období, a také řádně z hlediska času označit, kdy došlo či mělo dojít k počátku trestného jednání, a to u každého z poškozených zvlášť.

Ve vztahu ke skutku vůči synovi uvedl, že neměl vůli se takového jednání úmyslně dopouštět. Soudy nezjišťovaly a nezjistily jakoukoliv pohnutku, pro kterou bych chtěl nezletilého týrat. Útoky, tak jak jsou popsány, postrádají popis, ze kterého by bylo patrno, jakého konkrétního jednání se měl v tom kterém okamžiku, či období, dopouštět. Poukázal na nezbytnost naplnění znaku týrání, kdy nebylo konkrétně uvedeno, v čem mělo spočívat zlé zacházení. Citace útoků v zásadě nedávají smysl a nelze z nich dovodit, k jakému úmyslnému jednání mělo docházet, aby byla naplněna po stránce objektivní i subjektivní skutková podstata. Jednotlivé popisy skutků jsou vnitřně rozporné, neúplné a neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Poukázal také na nejasnosti stran stanovení počátku protiprávního jednání. Nalézací soud ho stanovil okamžikem účinnosti novely trestního zákona provedenou zákonem č. 91/2004 Sb., ta se však vztahuje pouze k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku (dříve § 215a tr. zák.) tedy ke dni 1. 6. 2004, kdy nabylo účinnosti ustanovení § 215a tr. zák. Takto však nemohl stanovit počátek jednání vztahujícího se ke skutku a útokům naplňujícím skutkovou podstatu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Navíc i ze samotné výpovědi poškozeného vyplývá, že nepříjemné napětí a situaci v rodině začal pociťovat až v roce 2013. Došlo tak k rozšíření období, kdy se měl dopouštět trestné činnosti o celých 9 let. Následně se dovolatel věnuje jednotlivým částem popisu skutku, kdy uvádí, že nebyly žádným důkazem prokázány, když nevyplývají ani z výpovědi poškozeného. Upozorňuje dále, že popsané jednání není dostatečně konkrétní a nedosahuje závažnosti týrání.

Ve skutkové větě ve vztahu k poškozenému absentuje popis subjektivní stránky úmyslného trestného činu. Nezletilý byl jeho jediné dítě, platil mu vzdělání na soukromém gymnáziu a nikdy by mu vědomě nechtěl nijak ublížit. Soudy nezkoumaly konkrétní povahu výchovných metod a jejich intenzitu, s níž by mohlo být působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Soud se totiž v tomto směru jednáním ani nezabýval, protože se soustředil pouze na poškozenou a dospěl k závěru, že postačí, pokud se zabývá celým jednáním v širších souvislostech. Manželka synovi stanovila nepravdivou diagnózu alergie na glutamáty, aby ho omezovala v jídle a tím jeho styku s vrstevníky. Vyšetřením však byla diagnóza vyvrácena. Šlo jí o udržení dítěte při sobě za každou cenu. Soud opětovně zamítl návrhy na vypracování revizního posudku, ačkoliv sám měl pochybnosti o správnosti posudků.

Soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly prokázáním subjektivní stránky, kdy krom úmyslu absentuje i motiv. Městský soud v jednom svém rozhodnutí dospěl k závěru, že jednal v úmyslu přímém, nalézací soud uzavřel, že jednal v úmyslu nepřímém. Obviněný namítl, že z celého jeho jednání není patrný jakýkoliv úmysl týrat manželku a syna, ale naopak snaha o zachování manželství a ekonomické zajištění rodiny, snaha podílet se na výchově nezletilého a na druhé straně nechuť manželky pokračovat v manželství. Soudy se nezabývaly jeho obhajobou, že se manželka v poslední době snažila vyhrocovat napjatou situaci v rodině, vysmívala se mu a opakovaně ho fyzicky napadala.

Obviněný dále zmínil, že nebyly správně zjištěny psychiatrické diagnózy poškozených, zejména pokud dvě různá psychiatrická zařízení konstatovala u poškozené diagnózu úzkostné poruchy a u poškozeného kompulzivní poruchu. Život poškozené podle jeho mínění nevykazoval žádné znaky těžké újmy na zdraví, spíše naopak. Život poškozeného se odlišoval od normálu pouze dlouhým mytím rukou a dlouhým čištěním zubů. Nic z výroku nenapovídá ničeho o tom, jak došlo k naplnění kvalifikovaných skutkových podstat. Soud neprovedl v tomto směru žádné dokazování a ztotožnil údajnou PTSP s těžkou újmou na zdraví, když zároveň nově svévolně stanovil datum utrpění údajné PTSP na rok 2014, aniž by k tomu měl jakýkoliv podklad.

Pokud jde o skutek vůči poškozené, soud přeformuloval některé skutky v jeho neprospěch, zejména skutky v odstavci 1., 4. a 5. Popis skutku považuje za vnitřně rozporný a postupně vyvrací jeho jednotlivé části s tím, že nebyly žádným důkazem prokázány. Například, že ve skutečnosti všechny domácí práce dělal on, že poškozená s finančními prostředky mohla volně disponovat, či že telekomunikační výpisy byly společné pro všechna telefonní čísla v rodině.

Namítl dále, že se městský soud vypořádal pouze s některými jeho námitkami, a navíc pouze ryze formálním způsobem. Nevypořádal se ani s námitkou, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ nalézací soud důkladně neposuzoval věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a nepostupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, zejména ve světle toho, že byl opakovaně upozorněn, že u poškozené M. V., její matky i poškozeného, jejichž výpověď stojí proti jeho výpovědi, je přítomna velmi významná hmotná zainteresovanost na výsledku řízení. Soudy obou stupňů porušily zásady in dubio pro reo i presumpce neviny, neprovedly navržené důkazy prokazující jeho nevinu, ale naopak svá rozhodnutí založily na důkazech provedených nezákonným způsobem. Důkazy svědčící o jeho nevině, které byly provedeny, odmítly jako nevěrohodné, aniž by toto stanovisko řádně zdůvodnily. Soud prvního stupně vyhledával a využíval sebemenší záminky pro znevěrohodnění jeho výpovědi a výpovědí svědků v jeho prospěch, ale řada nezpochybnitelných písemných důkazů o křivých obviněních vyslovených poškozenou jej nepřiměla pochybovat o její věrohodnosti. Je přesvědčen, že Nejvyšší soud by měl z důvodu extrémního nesouladu provést výjimečný zásah do skutkových zjištění učiněných v řízení před soudy obou stupňů, protože nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 61 To 714/2020, a napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 58 T 40/2017, ze dne 6. 8. 2020, jako nezákonné zrušil.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po shrnutí obsahu dovolání obviněného k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že obviněný vytýká soudům, resp. soudcům poměr abstraktního rázu k věci, neboť jim vytýká způsob, jakým ve věci hodnotily důkazy. V takovém případě nemůže jít o případ vyloučení soudce z důvodů v zákoně vymezených. I když uvedenou námitku nelze zohlednit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze rezignovat na tvrzení obviněného, že rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu stížnostního, de facto došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

V posuzované trestní věci Městský soud v Praze nejenže zpochybnil skutkové závěry soudu prvního stupně, ale v bodě 18. svého rozhodnutí přímo zavázal Obvodní soud pro Prahu 6 k hodnocení důkazů. Stížnostní soud uvedl, že aplikace principu ultima ratio je v uvedeném případě zcela nepřiléhavá a nepatřičná. Jestliže formuloval takto svůj názor, bylo prakticky bezpředmětné, aby Obvodní soud pro Prahu 6 jakkoliv ve věci doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, který by měl popsat vývoj a dynamiku partnerského vztahu obviněného a poškozené, stejně tak jako domácího násilí. Jestliže se stížnostní soud neztotožnil se skutkovými zjištěními z rozsudku soudu prvního stupně, pak neměl sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a de facto tak nahrazovat hlavní líčení.

Měl v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je třeba přihlédnout. Měl tedy nalézací soud pouze upozornit, čím je třeba se znovu zabývat, ale nemohl mu udělovat závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů nebo dokonce uvádět k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů. Postupem Městského soudu v Praze jako soudu stížnostního tak došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. Přístup Městského soudu v Praze k hodnocení důkazů soudem prvního stupně byl navíc nevhodně expresivní, pokud označil odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v určitých aspektech za „nehorázné“. Navíc Městský soud v Praze v bodě 16. předmětného rozhodnutí dezinterpretoval obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně upozornila, že domácí násilí nelze ztotožňovat se skutkovou podstatou týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, případně se skutkovou podstatou týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku. Domácí násilí totiž představuje negativní společenský jev, který zahrnuje celou škálu společensky nežádoucího jednání odehrávajícího se v soukromí společného obydlí. Obecně je možno k domácímu násilí uvést, že jde o komplexní jev, který může nabývat různých podob a je sycen různými příčinami. Ne všechny formy domácího násilí mohou vést k závěru, že jde o kriminální jednání, tedy o týrání. Domácí násilí, pro které je možné jejich pachatele trestně stíhat, je třeba odlišit zejména od situačního párového násilí, tedy obecného verbálního i fyzického párového násilí, které se v určitých partnerských soužitích vyskytuje, avšak vybočuje z definice kriminalizovatelného domácího násilí, neboť v něm chybí základní znaky, a sice především asymetrický vztah mezi partnery, ba dokonce se mohou role oběti a agresora při jednotlivých incidentech střídat.

Je tedy patrné, že rozpoznání domácího násilí a jeho typu je otázkou mimořádně komplikovanou, která vyžaduje odborné znalosti. Znalecký posudek vyjadřující se k existenci a typu domácího násilí však nepředstavuje vyjádření viny, resp. neviny obviněného, ale je stanoviskem k existenci domácího násilí, jakožto nežádoucího sociálního jevu s ohledem na danou věc. Soudy obou stupňů však ve svých rozhodnutích ze znaleckého posudku znalců MUDr. Luďka Daneše a PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D., vyšly, a to i přesto, že tento je v mnoha ohledech v rozporu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Například co se týče dalších možných příčin vzniku posttraumatické stresové poruchy poškozené, její pracovní neschopnosti či skutečnosti, jestli bylo násilí v rodině asymetrické, přičemž poškozená byla osobou submisivní. Poškozená si prosadila, že pracovat nebude, stejně tak jako si prosadila monopol v rozhodování o výchově syna. Sama poškozená přiznala, že konflikty s manželem, které byly navázány na řešení určitých problémů, skončily vzájemným napadáním. Není vyloučeno, že poškozená vnímala manželství jako souvislý tlak, avšak za týrání nelze označit stav, kdy se představy jedince rozchází se skutečností, pokud jako souvislý tlak vnímá realitu, která je v rozporu s vlastními představami. Je zřejmé, že poškozená jako souvislý tlak vnímala i odborné rady, aby začala pracovat.

Pro tento případ nelze uzavřít, že by se jednalo o týrání v trestněprávním smyslu. Uvedené závěry jsou v rozporu se skutkovou větou. Jmenovala například kritiku obviněné stran domácích prací, kdy většinu z nich zastával sám obviněný. Co se týče urážek, sama poškozená připustila jejich používání. Pokud jde o rodinné finance, poškozená se podle svých slov o ně ani nezajímala. Omezování komunikace je vyloučeno s ohledem na neomezený tarif. Sledování využívání telefonu také obviněný vysvětlil tím, že výpisy byly zasílány k jeho rukám. Pochybnosti státní zástupkyně vyjádřila také stran možnosti označení vynucování sexuálních styků za projednávané situace za týrání.

Pokud jde o poškozeného nezletilého, ve stručnosti uvedla, že skutková věta vzbuzuje pochybnosti vzhledem k jednotlivým formám týrání, které jsou v ní vyjmenovány, a to s ohledem na časové souvislosti, neboť ve výroku rozsudku je uvedeno, že obviněný měl se synem úkorně zacházet v období od 1. 6. 2004, tedy od jeho dvou let do 6. 6. 2016. Ve skutkové větě je uvedeno, že obviněný vyžadoval vykonávání užitečných činností, např. úklidu nebo plnění studijních povinností a zvýšené studijní nároky. Lze si však jen stěží představit, že by tyto výchovné požadavky byly kladeny na dítě předškolního věku.

V zásadě lze konstatovat, že vady, které ve svém usnesení ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018, zmínil Nejvyšší soud, nebyly odstraněny. Pokud jde o problematiku souběhů přisouzených trestných činů, odkázala státní zástupkyně na své předchozí vyjádření.

Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 61 To 714/2020, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. 58 T 40/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Dovolací soud dospěl k poznatku, že dovolací argumentace obviněného neumožňuje, aby o jeho mimořádném opravném prostředku soud rozhodl způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Obviněný totiž mimo jiného ve svém mimořádném opravném prostředku namítl i porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít již v řízení dovoláním napadenému rozhodnutí předcházejícím, konkrétně rozhodnutím soudu druhého stupně v pozici soudu stížnostního. Protože se s tímto závěrem (o porušení práva na spravedlivý proces) ztotožnila ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně, zaměřil se dovolací soud (tím více) při svém rozhodování i na posouzení této otázky. Nejvyšší soud proto i z tohoto hlediska podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal nejen dovoláním bezprostředně napadené usnesení odvolacího soudu, nýbrž i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru o důvodnosti podaného dovolání.

Úvodem je nezbytné zmínit, neboť i to má podstatný význam pro rozhodnutí dovolacího soudu, že věcí obviněného se Nejvyšší soud nezabývá poprvé. Uvedené konstatování, jež lze konkretizovat poukazem na jeho předcházející usnesení ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018 [Nejvyšší soud jím z podnětu dovolání obviněného zrušil prvně vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017, č. j. 58 T 40/2017-1242, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 61 To 42/2018-1464, jimiž byl rovněž uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku], nutně vyvolává potřebu zhodnocení toho, zda se soudům nižších stupňů při vydání nyní napadených rozhodnutí podařilo odstranit vady a nedostatky, které podle zjištění dovolacího soudu uvedených v jeho výše označeném kasačním usnesení zatěžovaly jejich předchozí citovaná rozhodnutí. Jinými slovy vyjádřeno, nutným předpokladem toho, aby mohl dovolací soud učinit závěr, že nynějším dovoláním napadená rozhodnutí jsou zákonná a že je tudíž důvod k tomu, aby o nynějším mimořádném opravném prostředku obviněného mohl rozhodnout buď způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. jeho odmítnutím, nebo (po provedeném přezkumu) způsobem upraveným v § 265j tr. ř., tj. jeho zamítnutím, je zjištění, a) že se v nich soudy nižších stupňů v dostatečném rozsahu s vytýkanými pochybeními vypořádaly, učinily skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti a tyto podřadily pod tomu odpovídající znaky trestných činů, které v jimi popsaném skutku/skutcích shledaly a současně, b) že taková rozhodnutí vydaly v řízení, které splňuje kritéria spravedlivého procesu. K takovému závěru však Nejvyšší soud z důvodů níže vyložených nedospěl.

Z obsahu spisu plyne, že po zrušení původních rozhodnutí Nejvyšším soudem a vrácení věci k novému projednání nalézací soud, po provedení dalšího rozsáhlého dokazování (viz protokoly o hlavním líčení ze dne 21. 2. 2019, č. l. 1754-1766, ze dnů 22. 10. 2019, č. l. 1945-1974, 23. 10. 2019, č. l. 1975-1997, 25. 10. 2019, č. l. 2005-2027, a 30. 10. 2010, č. l. 2054-2066) nejprve · usnesením ze dne 31. 10. 2019, č. j. 58 T 40/2017-2080, věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání Úřadu městské části Praha 6, neboť dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat, a po jeho zrušení Městským soudem v Praze, který na podkladě stížnosti státního zástupce usnesením ze dne 5. 3. 2020, č. j. 61 To 141/2020-2178, takto, tj. kasací napadeného usnesení, rozhodl podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. a soudu prvního stupně uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl, po provedení doplňujícího výslechu obviněného a listinných důkazů (doplnění dokazování navrhované obhajobou bylo pro nadbytečnost zamítnuto) znovu rozhodl tak, že · rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. j. 58 T 40/2017-2258, uznal obviněného vinným trestnými činy, pro které na něj byla podána obžaloba (a to v rozsahu uvedeném v bodě 1. odůvodnění tohoto usnesení), přičemž odvolání obviněného vůči němu podané odvolací soud zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 61 To 714/2020-2427 (dovoláním napadené rozhodnutí).

Protože obviněný ve svém dovolání vyjma námitek vůči právnímu posouzení skutku vnesl i námitky ohledně způsobilosti soudců vydat nepředpojaté rozhodnutí (otázka namítané podjatosti) v rámci řízení, které je nezatíženo podstatnými vadami (otázka tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces), zabýval se Nejvyšší soud nejprve těmito námitkami, neboť od zodpovězení těchto se z povahy věci odvíjí i způsob reakce na námitky ostatní.

Již při obsahovém vymezení dovolací argumentace obviněného bylo zmíněno (bod 5.), že ten spatřuje · důvod pro vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně a soudců senátu soudu druhého stupně, kteří rozhodli o jeho odvolání, a současně i · skutkový podklad pro naplnění tohoto dovolacího důvodu, tj. že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, resp. i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, byly vydány vyloučenými orgány, ve způsobu rozhodnutí soudu druhého stupně jako soudu stížnostního a v tom, jak se jím zaujaté řešení zobrazilo v odůvodnění jím vydaného kasačního rozhodnutí.

Stejně tak bylo uvedeno (bod 27.), že možnost přezkoumání důvodnosti dovolací námitky stran podjatosti orgánu, který vydal napadené rozhodnutí, je podmíněna splněním dvou kumulativních podmínek, jimiž je jednak to, že · ve věci rozhodl vyloučený orgán, současně i to, že · tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

S ohledem na to, co stran podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně namítá obviněný ve svém dovolání, tj. že zpochybnění nestrannosti této soudkyně je vyvoláno již formulacemi obsaženými v usnesení stížnostního soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 61 To 141/2020-2178, je nasnadě, že tohoto důvodu, pro který se jejího vyloučení domáhá, resp. pro který dovozuje, že i rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno vyloučeným orgánem, si musel být vědom ještě před tím, než soud prvního stupně meritorně rozhodl svým rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. j. 58 T 40/2017-2258. Měl tedy námitku podjatosti uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně, což v této fázi soudního stadia řízení (zde na rozdíl od fáze předcházející dokazování u tohoto stupně soudu po zrušení původních rozhodnutí – viz návrh na č. l. 1632-1634) zjevně neučinil. Na straně druhé nelze pominout, že tuto skutečnost uplatnil ve svém odvolání (reakce na ni je obsažena v bodě 58. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), takže lze konstatovat, že podmínku vyžadovanou zněním § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovozovanou skrze argumentum a contrario splnil.

Ohledně její důvodnosti však musí Nejvyšší soud poukázat na to, co odeznělo již ve vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného, tj. že samotná skutečnost, že nalézací soud postupuje v rámci vázanosti právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí nadřízeného soudu, nemůže odůvodnit závěr, že dotyčný orgán (tj. v obecnosti samosoudce, případně senát, resp. jeho předseda), by měl být z vykonávání úkonů v trestním řízení vyloučen pro poměr k věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu ve vztahu k předsedkyni senátu nalézacího soudu Mgr. Kláře Jantošové proto dovolací soud neshledává.

Dovolatel v případě předsedkyně senátu soudu prvního stupně uvedl, že nemohla nestranně rozhodnout pro svůj poměr k projednávané věci. S námitkou obviněného však nelze souhlasit. Projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I., II., III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 371.) Také judikatura konkrétně k tomu uvádí, že „Odlišný právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 TrŘ. Z dikce zákona i z povahy problému vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že „součástí nezávislosti a profesionality soudce je mimo jiné i schopnost a povinnost odolávat vnějším tlakům“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017), byť v citované věci se jednalo o tlaky mediální či politické. Obdobně se však vyjádřil také Ústavní soud v kontextu justice, kdy upozornil na „vysoké požadavky kladené na osobu soudce především z hlediska jeho profesionality a morální integrity, ale i povinnosti odolávat veškerým vnitřním a vnějším tlakům“ (viz usnesení ze dne 9. ledna 2018, sp. zn. Pl. ÚS 47/17).

Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“) v případě nestrannosti rozlišuje mezi její subjektivní a objektivní stránkou. Subjektivní stránka se týká osobní nestrannosti a předpokládá se, dokud není prokázán opak. Objektivní stránka se týká organizace, složení či vedení a funkcí soudců, které by mohly opodstatnit absenci nestrannosti. Nepostačuje subjektivní přesvědčení obviněného, aby se dalo uvažovat o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musel by být přítomen pádný důkaz, že obavy o nestrannosti soudců jsou objektivně oprávněné [viz Craxi proti Itálii, č. 34896/97, rozsudek č. 1 ze dne 5. 12. 2002 Mustafa (Abu Hamza) proti Spojenému království, č. 31411/07, rozsudek ze dne 18. 1. 2011].

Z výše uvedeného vyplývá, že pro zjištění pochybností o nestrannosti soudce pro poměr k věci je nutné konkrétní a objektivní zjištění nasvědčující o jeho podjatosti. Obviněný však takový důkaz nepředložil. Podstatou jeho námitky byl poukaz na procesní postup nadřízeného orgánu (stížnostního soudu), resp. formulace obsažené v jím vydaném rozhodnutí, a nikoli samotné soudkyně – předsedkyně senátu soudu prvního stupně, vůči ní směřoval svoji námitku. V jejím postupu (při vázanosti právním názorem nadřízeného soudu) a jí vyhotoveném rozhodnutí nelze shledat nic, co by zavdávalo pochybností o její nestrannosti.

Dodat lze to, že ve shodě s názorem vysloveným v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2019, č. j. 5 To 57/2019-1655, nenachází dovolací soud důvod pro její vyloučení ani pro skutečnosti, které obviněný uplatnil ve svém již výše zmíněném (č. l. 1632-1634) návrhu. Ostatně těchto skutečností, pro něž se obviněný domáhal jejího vyloučení, si byl dovolací soud při svém předchozím rozhodování vědom a neshledal důvod k tomu, aby při vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí současně rozhodl tak, že uvedený soud má ve věci rozhodnout v jiném složení senátu.

Ve vztahu k soudcům rozhodujícím v jeho věci v řízení odvolacím (JUDr. Aleně Makovcové, JUDr. Veronice Čeplové a JUDr. Petru Braunovi) neuplatnil obviněný námitku podjatosti způsobem vyvolávajícím povinnost soudu o ní rozhodnout. To ostatně plyne i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž (bod 61.) uvedený soud s oporou o judikaturu k dané oblasti se vztahující (konkrétně citované rozhodnutí publikované pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr.) poukázal na to, že není možno rozhodovat o vyloučení senátu, nýbrž vždy jen o konkrétně jmenovaných soudcích. Uvedený právní názor je třeba pokládat za ustálený, neboť kromě toho, že uvedený závěr vyjadřuje tzv. právní věta odkazovaného rozhodnutí („Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudů jako konkrétních osob. Nelze rozhodnout o vyloučení senátu.“), nutnost konkretizace osob, vůči nimž je námitka podjatosti uplatňována zdůrazňuje i odborná literatura (např. „Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudům určitého kraje“ – viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 373, obdobně DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 244). Je věcí procesní bdělosti obviněného, zvláště je-li obhajován osobou práva znalou (obhájcem), aby svá práva důsledně uplatňoval, a to způsobem, který mu umožňuje uspět.

Pokud obviněný nevznesl svoji námitku způsobem, který je nezbytný, není možné dospět k závěru o splnění podmínky vyžadované ustanovením § 265b odst. 1 písm. b) věta za středníkem tr. ř. (tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta). Přestože obviněný ve svém dovolání uplatňuje, že namítl podjatost nejen senátu odvolacího soudu, ale také zejména referující předsedkyně senátu, nemění to nic na výše vyřčeném závěru. Z obsahu spisu totiž plyne, že v písemném vyhotovení odvolání ze dne 20. 10. 2020 vznesl pouze námitku vůči senátu 61 To jako celku, jak uvedl odvolací soud ve svém usnesení, přičemž v doplnění odvolání čítajícím 16 stran, doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 30. 10. 2020, námitka podjatosti vznesená v odvolání podaném jeho obhájkyní nebyla dále rozvedena. Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2021 vyplývá, že obhájkyně obviněného po odkazu na písemné vyhotovení odvolání dodala, že „má za to, že v této věci rozhodují podjatí soudci, a to jak soud I. stupně, tak i odvolací soud.“ (č. l. 2423) Z uvedeného je zřejmé, že v žádném ze svých podání v odvolacím řízení obviněný neoznačil konkrétního soudce odvolacího soudu, proti němuž by směřovala jeho námitka podjatosti. Reakce odvolacího soudu, kdy poukázal na judikaturu, podle níž nelze namítat podjatost celého senátu, byla tudíž přiléhavá a dostatečná.

Jestliže tedy obviněný nesplnil základní předpoklad vymezený v ustanovení upravující podmínky pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu, nebyla jím uplatněná výhrada vznesená vůči soudcům soudu druhého stupně podílejících se na rozhodování v jeho trestní věci po své obsahové stránce (z hlediska důvodnosti uplatňovaných námitek) na podkladě tohoto dovolacího důvodu posuzována.

Dosud uvedené ústí do závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl dovolací argumentací obviněného naplněn.

Ačkoli je zřejmé, že procesní výhrady obviněného nejsou způsobilé naplnil dovolací důvod určený k nápravě vad hmotně právního charakteru [a tím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nemohl dovolací soud od těch z nich, které by mohly založit porušení jeho práva na spravedlivý proces (v reakci na takovou námitku explicitně vyjádřenou v jeho dovolání), odhlédnout. Nejvyšší soud je sice vázán platnou a účinnou právní úpravou, a tudíž i taxativním výčtem dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) a § 265b odst. 2 tr. ř., od kterého se zásadně není možné odchýlit, je si však současně vědom i judikatury Ústavního soudu, z níž plyne, že dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Dané ustanovení, stejně jako všechny ostatní normy jednoduchého procesního práva, musí být vykládáno souladně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).

Nejvyšší soud se proto postupně vyjádří k těm námitkám, které jeho reakci z výše vyloženého důvodu vyžadují. Protože v rámci přezkumného řízení posuzuje Nejvyšší soud nejen zákonnost vlastních dovoláním napadených rozhodnutí, ale rovněž i řízení jim předcházející, a protože porušení pravidel spravedlivého procesu („fair trial“) mohou založit i závažné chyby soudu druhého stupně nastalé při jeho rozhodování o řádném opravném prostředku (tedy i o stížnosti), zaměřil dovolací soud pozornost i na námitky dovolatele uplatněné vůči postupu soudu druhého stupně jako soudu stížnostního (rozhodujícího o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí o postoupení věci). Bylo proto nezbytné z těchto hledisek posoudit jeho námitky vůči způsobu, jímž nadřízený soud rozhodl svým usnesením ze dne 5. 3. 2020, č. j. 61 To 141/2020-2178.

V rámci svého dovolání obviněný vznesl námitku vůči postupu stížnostního soudu, který měl překročit meze své pravomoci tím, že ukládal nalézacímu soudu, jak má hodnotit důkazy. Přestože obviněný tuto námitku podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. [resp. také písm. m), což mělo být zřejmě písm. l)], nezbavuje tato okolnost Nejvyšší soud jeho přezkumu, neboť – jak již uvedeno – je vázán k ochraně základních práv a v případě opodstatněnosti dané námitky by se jednalo o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Úvodem k této problematice se sluší připomenout jednak příslušnou zákonnou úpravu a jednak již ustálenou judikaturu reagující na vady při její aplikaci soudem druhého stupně. Ukládání závazných pokynů je pro řízení o odvolání upraveno § 264 odst. 1 tr. ř., podle něhož „[s]oud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil“ a obdobná úprava se vztahuje i na řízení o stížnosti („Orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil.“ - § 149 odst. 6 tr. ř.).

Již v rozhodnutí publikovaném pod č. 57/1984 Sb. rozh. tr. byly stanoveny hranice, v jakých se musí odvolací soud pohybovat. Podle něj může odvolací soud vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru dopustil soud prvního stupně (nelogičnost závěrů, opomenutí některých skutečností, atp.), není však oprávněný ukládat mu závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k jakým má dospět celkovým skutkovým zjištěním. Oprávněn je pouze uložit závazný pokyn znovu provést důkazy nebo provést důkazy nové. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, uvedl, že „pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení… přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.“

Obdobně Nejvyšší soud upozornil na omezení odvolacího soudu v rozsudku ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, v němž konstatoval, že „jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení.“

Uvedenou judikaturu a závěry z ní plynoucí je nutno analogicky vztáhnout i na řízení o stížnosti. Ani stížnostní soud není oprávněn udělovat jakékoli závazné pokyny k hodnocení důkazů soudem nižšího stupně, neboť i on se musí omezit na vymezení vad, kterých se podřízený orgán (v usuzovaných souvislostech soud nalézací) při hodnotící činnosti dopustil. O analogické použitelnosti citované judikatury ostatně svědčí i to, že Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 311/09 ze dne 3. 6. 2009 k tématu dvojinstančnosti zmínil jak oprávnění bezprostředně nadřízeného soudu podle § 149 odst. 6 tr. ř., tak i § 264 odst. 1 tr. ř.

Judikatura Ústavního soudu k uvedenému sděluje následující. „Oprávnění soudu vyššího stupně dávat soudu nižšího stupně závazné pokyny vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti“ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002). „Z hlediska ústavních záruk nesmí uplatnění instanční pravomoci kolidovat s žádnou ze zásad spravedlivého procesu“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 a přiměřeně i nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999). „Nařizovací oprávnění soudu vyššího stupně má stanoveno jasné meze… Soud vyššího stupně může vyslovit právní názor, který je pro nižší soud závazný, avšak nesmí jej zavazovat k určitému hodnocení důkazů“ (viz nálezu sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008). „Instanční cestou nelze vnutit nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů“ (nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008).

V projednávané věci obviněný upozorňoval na zrušovací usnesení stížnostního soudu ze dne 5. 3. 2020, č. j. 61 To 141/2020-2178, v němž podle jeho hodnocení tato omezení soud druhého stupně nerespektoval a tato zjevně překročil. Na základě zhodnocení obsahu předmětného usnesení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitka obviněného je opodstatněná. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí lze seznat, že soud druhého stupně nejenže nalézacímu soudu ukládal, jak má hodnotit důkazy (např. v bodě 19. usnesení, kde uvedl, že znaleckými posudky bylo prokázáno, že ke změně chování poškozené v posledních 3 letech soužití došlo v důsledku žalovaného jednání obžalovaného, což vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené), ale dokonce přímo, jak má rozhodnout. Na straně 6 svého usnesení dotyčný soud v návaznosti na provedený rozbor přímo shledává splnění zákonných podmínek pro vyslovení viny obviněného žalovanými trestnými činy, když uvádí: „Tyto skutečnosti jednoznačně svědčí o naplnění skutkové podstaty žalovaných trestných činů, tak jak je uvedeno v obžalobě a též, že obžalovaný jednal v úmyslu přímém“. Stížnostní soud tak místo toho, aby případně pouze vytknul zjevné vady v hodnotících úvahách soudu prvního stupně a tohoto instruoval např. v tom směru, k jakým skutečnostem či důkazům jím dosud nezohledněným má rovněž přihlédnout, apod., přímo rozhodl o vině obviněného.

Mimoto se nevyvaroval ani dalších pochybení, která mají vztah k otázce viny dovolatele. V této souvislosti lze poukázat na zcela nesprávnou právní úvahu, resp. závěr stížnostního soudu stran danosti subjektivní stránky trestného činu. Ten označený soud učinil na podkladě odborných poznatků plynoucích ze zpracovaného znaleckého posudku při záměně jejich významu pro řešení dvou odlišných otázek [poznatků majících význam pro dovození závěru o naplnění znaku subjektu trestného činu (prvek příčetnosti) a nikoli subjektivní stránky (úmyslného zavinění)]. Dovození existence přímého úmyslu dovolatele ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku totiž založil na zcela vadném východisku („jednal v úmyslu přímém, neboť nebylo zjištěno znaleckými posudky, že by byl nepříčetný“).

Již na tomto místě lze zmínit, že v kontrastu s tímto závěrem (o zavinění obviněného v přímém úmyslu) je pak přístup téhož soudu v pozici soudu odvolacího, kdy k poukazu obviněného v jeho odvolání, že nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku učinil závěr o jeho zavinění toliko v úmyslu nepřímém, ve svém nynějším, tj. dovoláním napadeném usnesení (ze dne 15. 4. 2021, č. l. 2427) v bodě 70. uvedl toliko to, že nalézací soud svůj závěr dostatečně odůvodnil a svědčí to pouze o tom, že nalézací soud hodnotil důkazy podle svého vlastního uvážení.

V bodě 18. odůvodnění svého kasačního usnesení se stížnostní soud věnuje vyloučení možnosti použití postupu podle § 12 tr. zákoníku. Výslovně tento postup zakazuje a uvádí, že „v žádném případě nelze považovat za přestupkové jednání ani opakované dlouhodobé vulgární oslovování…(viz bod 84. shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR)“. Takovým odkazem se však dopouští dezinterpretace usnesení dovolacího soudu (jíž se ostatně dopouští na více místech – viz dále), neboť v poslední větě citovaného bodu je v usnesení Nejvyššího soudu ve skutečnosti uvedeno: „Proto např. i užívání vulgarismů, jimiž pachatel častuje svou oběť, může být pokládáno za součást jednání, které znaky týrání vykazuje.“ Z citovaného je zřejmé, že žádný závazný právní závěr, jak přistoupit k právnímu posouzení (blíže nekonkretizovaných vulgarismů), Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení, jehož by se bylo možno při dalším rozhodování dovolávat, neučinil.

V bodech 19. a 20. svého usnesení stížnostní soud dále ukládá nalézacímu soudu, jak má hodnotit výpovědi poškozených, přičemž výslovně uvádí, že posttraumatická stresová porucha poškozené je důsledkem žalovaného jednání obžalovaného. Krom toho, co stížnostní soud ve svém usnesení uvedl výslovně, však také učinil mnoho náznaků a vyjádření, z nichž je navýsost zřejmé, že za přijatelný považuje jen jediný způsob rozhodnutí nalézacího soudu, a to o vině dovolatele.

Nelze přehlédnout ani to, že v odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu je přítomna neobv