6 Tz 128/2022 — Nejvyšší soud

6 Tz 128/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2022 Spisová značka:6 Tz 128/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:6.TZ.128.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rehabilitace Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990 Sb. § 14 odst. 1 písm. f) předpisu č. 119/1990 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 3. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tz 128/2022- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2022 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ivo Kouřila a Mgr. Romana Raaba stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto: Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění, a to v neprospěch obviněného K. K. Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90. Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 4 T-179/86, byl obviněný K. K. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tehdy účinného § 269 odst. 1 tr. zákona (zákon č. 140/1961 Sb.), kterého se měl dopustit tím, že dne 3. 10. 1986 do 12 hod. nenastoupil v úmyslu trvale se vyhnout vojenské činné službě k výkonu vojenské základní služby u Vojenského železničního provozního střediska Bohumín, jak mu ukládal povolávací rozkaz řady C, č. 090570, vydaný Okresní vojenskou správou Olomouc, a neučinil tak ani do 24 hodin po uplynutí lhůty v povolávacím rozkaze stanovené. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který byl, se započítáním vazby v trestním řízení (od 21. 10. 1986 do 4. 12. 1986), vykonán v době od 5. 12. 1986 do 20. 10. 1988. Předmětný trestný čin měl spáchat proto, že mu jeho svědomí a náboženské přesvědčení nedovolovalo konat službu v ozbrojených silách. 2. Na základě žádosti obviněného K. K. rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, tak, že svůj rozsudek ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 4 T-179/86, zrušil podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, současně se všemi na zrušenou část obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud ta v důsledku jejího zrušení pozbyla podkladu. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že soud považoval trest s ohledem na změněné společenské podmínky a změnu pohledu na náboženskou problematiku za nepřiměřeně přísný. Usnesení nabylo právní moci bezprostředně po vyhlášení. 3. V následném hlavním líčení konaném dne 12. 12. 1990 bylo bývalým Vojenským obvodovým soudem v Olomouci rozhodnuto rozsudkem pod sp. zn. 4 Rtv-247/90 tak, že se při nezměněném výroku o vině obviněného K. K. z rozsudku Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 4 T-179/86, podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákona upouští od potrestání. Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 12. 1990. II. 4. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že zákon byl podle jeho názoru porušen v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zákona v tehdy účinném znění. 5. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti s poukazem na dikci příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci a trestního zákona konstatoval, že v předmětné věci je třeba přihlížet k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož smyslem je především odstranění největších křivd, které se staly v justičním rozhodování v době od roku 1948 do roku 1989. 6. Obviněný K. K. svým jednáním uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení ve smyslu čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN a rovněž ve smyslu čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (uveřejněn pod č. 120/1976 Sb.), který zaručuje právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb. o civilní službě, přitom občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost její výkon odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně. Obviněný K. K. tak neměl jinou možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím a náboženským přesvědčením. 7. Předmětné jednání tak, jak bylo popsáno v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, z tohoto důvodu není a nebylo trestným činem pro absenci jeho základního znaku – protiprávnosti. K. K. byl tak tímto rozsudkem uznán vinným nedůvodně. Soud pak v rámci rehabilitačního řízení toto porušení zákona nenapravil, když v rozporu se smyslem a účelem zákona o soudní rehabilitaci rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 1986, sp. zn. 4 T-179/86, zrušil pouze ve výroku o trestu, ale ponechal v platnosti výrok o vině. 8. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud 1) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, byl v neprospěch obviněného K. K. porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zákona, v tehdy účinném znění, 2) podle § 269 odst. 2 tr. ř. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 1990, sp. zn. 4 Rtv-247/90, 3) dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. 9. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller. S obsahem podaného mimořádného opravného prostředku se plně ztotožnil, když zde popsaný skutkový děj i jeho hodnocení označil za správné. S poukazem na závěry Ústavního soudu, jež učinil v nálezech sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. II. ÚS 187/2000, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a sp. zn. II. ÚS 674/01 uvedl, že i v nich se jednalo o odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Poukázal dále na navazující rozsudky Nejvyššího soudu a dále na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně konstatoval, že perzekuce osob kvůli odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání je porušením čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dodal, že Nejvyšší soud nemůže ve věci samé sám rozhodnout, neboť jde o vadu rehabilitačního řízení a rozhodovat má soud prvního stupně. 10. Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se s podanou stížností pro porušení zákona v zásadě ztotožnila. Pouze k bodu 2) závěrečného petitu dodala, že považuje za vhodné doplnit porušení zákona také v ustanovení § 3 odst. 1 tr. zákona a bod 3) závěrečného petitu doplnila o jeho specifikaci postupem podle § 271 odst. 1 tr. ř. ve spojení s vydáním zprošťujícího výroku podle § 226 písm. b) tr. ř. III. 11. Nejvyšší soud v souladu s § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí před