7 Tdo 1216/2014 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1216/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:9. 10. 2014 Spisová značka:7 Tdo 1216/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1216.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vyhoštění Dotčené předpisy:§ 80 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:7. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1216/2014-19 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 9. 10. 2014 dovolání, které podal obviněný A. L. O. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 8 To 66/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 194/2013, a rozhodl takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 8 To 66/2014. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 1 T 194/2013, byl obviněný A. L. O. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10 v podstatě v tom, že obviněný dne 3. 11. 2013 v Praze 10, Štěchovická 1982/6, v pokoji na ubytovně odcizil spolubydlícímu volně položený notebook a tím mu způsobil škodu ve výši 9 000 Kč. O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 8 To 66/2014. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody na dva měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na jeden rok. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že pokud mu byl uložen trest vyhoštění, jde o nepřípustný druh trestu, neboť jako občan Rumunska je zároveň občanem Evropské unie a uložení trestu vyhoštění u něho bylo vyloučeno vzhledem k zásadám vyplývajícím ze Smlouvy o Evropské unii, ze Smlouvy o fungování Evropské unie a zejména vzhledem ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004. Vyjádřil názor, že tato směrnice nebyla náležitě implementována do vnitřního zákonodárství České republiky. Uvedl, že uložení trestu vyhoštění za bagatelní trestný čin, jímž byl uznán vinným, nebylo opodstatněné ani z hlediska stávající právní úpravy. Kromě toho vytkl, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a nadto zpochybnil také správnost výroku o vině námitkami v tom smyslu, že odcizení notebooku mu nebylo spolehlivě prokázáno. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k otázce trestu vyhoštění jako přípustného druhu trestu vyjádřila tak, že tento trest byl obviněnému uložen v souladu s eurokonformním výkladem ustanovení § 80 tr. zákoníku. Poukázala na to, že odrazem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 jsou ustanovení § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, v nichž jsou stanoveny negativní podmínky pro uložení trestu vyhoštění, pokud je pachatel občanem Evropské unie. V návaznosti na to zdůraznila, že obviněný nesplňuje žádnou z těchto podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné. Především ale musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k obecné přiměřenosti trestu. Jestliže dovolatel deklaruje určitý zákonný dovolací důvod, pak relevantními jsou jen takové námitky, které mu odpovídají svým obsahem, a ostatní námitky jsou bez významu. Zákonným dovolacím důvodem, který je deklarován dovolatelem, a obsahově pod něj spadajícími konkrétními námitkami je určen rozsah přezkumné pravomoci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolacím důvodem je jen uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat pouhou nepřiměřenost trestu. Dovolacím důvodem, který je vymezen jako nepřípustný druh trestu nebo trest uložený ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, nejsou ani námitky zaměřené proti výroku o vině. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný, obsahově odpovídají pouze námitky týkající se otázky, zda uložený trest vyhoštění v dané věci je či není přípustným druhem trestu. Nejvyšší soud se tudíž při přezkumu napadeného rozsudku a předcházejícího řízení omezil na tuto otázku. Trest vyhoštění je upraven v § 80 tr. zákoníku. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. V ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku jsou pod písmeny a) až g) uvedeny podmínky, při jejichž splnění soud trest vyhoštění neuloží. Otázka přípustnosti trestu vyhoštění v posuzovaném případě vyplývá z okolnosti, že obviněný je občanem Rumunska, které je členským státem Evropské unie stejně jako Česká republika. Na tuto okolnost Městský soud v Praze nijak nereagoval a omezil se na konstatování, že obviněný byl v České republice již pro obdobnou majetkovou trestnou činnost odsouzen a není zde vázán pobytem, zaměstnáním a rodinnými vazbami. Z toho Městský soud v Praze vyvodil splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění. Okolnost, že obviněný je občanem členského státu Evropské unie však má zásadní význam. Smlouva o Evropské unii je založena na stěžejních principech, které směřují k integraci členských států. Jedním z těchto principů je myšlenka Unie jako prostoru, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Zároveň jde o jeden z předpokladů svobodného trhu v tomto prostoru. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie v tzv. konsolidovaném znění se zavádí občanství Unie a každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie, přičemž občanství Unie doplňuje občanství členského státu a nenahrazuje je. Podle čl. 20 odst. 2 písm. a), čl. 21 odst. 1 občané Unie mají právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, přičemž toto právo vykonávají za podmínek a v mezích stanovených Smlouvami a opatřeními přijatými na jejich základě, resp. s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení. Rovněž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (zkrácený název)