7 Tdo 258/2024 — Nejvyšší soud

7 Tdo 258/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 4. 2024 Spisová značka:7 Tdo 258/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.258.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 5. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.06.2024II.ÚS 1762/24 Kateřina Ronovská odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost21. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 258/2024-147 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného R. V. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 9 To 392/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 118/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. R. odmítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí dosavadního řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 29 T 118/2023, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 2. Podle skutkového zjištění se obviněný trestného činu dopustil v podstatě a zkráceně tím, že dne 29. 6. 2020 při hlavním líčení v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 37/2020 vypověděl, že dne 2. 10. 2019 mu A. H., která byla v cit. trestní věci obžalovaná, poskytovala kosmetické služby v salonu v ulici XY v čase, kdy se měla podle obžaloby dopustit trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v parku mezi ulicemi XY a XY, a že předtím obžalovanou vyzvedl v místě jejího bydliště, kam ji poté odvezl zpět. Uvedenou výpověď obviněný učinil, ačkoli z listinných důkazů výpisy z telefonních čísel vyplynulo, že obžalovaná, která svou vinu popírala, se nacházela na místě činu. Obviněný si také byl vědom, že jeho výpověď je ve věci důležitá pro posouzení viny obžalované A. H. 3. Za spáchaný trestný čin soud prvního stupně obviněného odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb o výši 1 000 Kč, tedy celkem 30 000 Kč. 4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 9 To 392/2023, odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.II. Obsah dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 6. Obviněný namítl, že se soudy v předchozím řízení nevypořádaly s rozpory v provedených důkazech a nehodnotily je v jeho prospěch (a tedy byla porušena zásada in dubio pro reo), přičemž dovozený děj nemá oporu v provedeném dokazování. Při hodnocení (údajně křivé) výpovědi ze dne 29. 6. 2020 soudy opomenuly zohlednit užité fráze, kterými vyjádřil nejistotu nad svou pamětí a podanou informací („s odstupem času“ apod.). Nejistota měla plynout i z přepisu a audiozáznamu hlavního líčení, ale také z obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení z přípravného řízení, jenž měl být také předmětem dokazování, neboť se např. nemusel dostavit k soudu a tento úřední záznam mohl být za vyslovení požadovaných souhlasů čten. 7. Právě v návaznosti na zmíněné námitky do skutkového zjištění obviněný dále namítl, že soudy špatně posoudily jeho zavinění, resp. subjektivní stránku trestného činu. Soudy totiž měly přihlédnout k tomu, že sám obviněný při výpovědi komunikoval svou nejistotu, a to především ve vztahu k datu okolnosti, o které měl křivě vypovídat. 8. Prvostupňové rozhodnutí trpí vadou nesprávného hodnocení důkazů potud, že soud z výpovědi obviněného vybral jeho nepravdivá tvrzení a pomíjel kontext, v němž byla tato tvrzení učiněna. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního, ale i druhého stupně. 9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že se obviněný v prvé řadě ve své argumentaci odpoutal od uplatněných dovolacích důvodů a směšoval skutkové závěry se závěry hmotněprávními. V jediné podstatné části obviněný namítl, že si nebyl jistý datem okolnosti, o které vypovídal. Nic takového přitom nikdy ve své výpovědi neuvedl, a tedy by zde nebylo možné dovodit zjevný rozpor mezi zněním jeho projevu a obsahem, jaký v něm shledal soud prvního stupně. Státní zástupce nesouhlasil ani s argumentací týkající se zásady in dubio pro reo, a to i stran vůbec její podřaditelnosti pod zákonné dovolací důvody, k čemuž odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího i Ústavního soudu. 10. Státní zástupce se tak neztotožnil s dovolací argumentací, zčásti ji označil za nepodřaditelnou pod kterýkoli dovolací důvod, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 11. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito. III. Přípustnost dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. IV. Důvodnost dovolání 13. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. IV. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Poslední alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. 15. Pod tento dovolací důvod nebyla podřaditelná žádná z dovolacích námitek obviněného, neboť tyto obsahově nepřekročily pouhou polemiku s důkazním řízením a jeho závěry. 16. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prost