7 Tdo 649/2015 — Nejvyšší soud

7 Tdo 649/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:4. 11. 2015 Spisová značka:7 Tdo 649/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.649.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Vyloučení soudce Dotčené předpisy:čl. § 209 odst. 1,3 tr. zákoník Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:5. 2. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.2.2016III.ÚS 623/16JUDr. Jan Filipodmítnuto13.2.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 649/2015-57 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl dne 4. listopadu 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Ing. K. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 9 To 232/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 43/2012, takto: Podle § 265j tr. ř. se dovolání zamítá. O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 21 T 43/2012, byl obviněný Ing. K. B. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku (ve výroku rozsudku omylem uvedeno odst. 1) byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené akciové společnosti na náhradu škody. Obviněný se uvedeného přečinu podle výroku o vině rozsudku soudu I. stupně dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v průběhu doby výkonu funkcí v dozorčí radě společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, a.s. (dále jen DPP), zamlčel podstatnou skutečnost týkající se překážky, která bránila ve výkonu těchto jeho funkcí člena a předsedy dozorčí rady této společnosti, které vykonával v období od 14. 3. 2007 do 4. 8. 2011, když zamlčel valné hromadě DPP tu podstatnou skutečnost, že na společnost Porcela Plus, a.s., ve které vykonával v době od 1. 5. 2005 dosud funkci člena dozorčí rady, byl s účinkem od 5. 12. 2008 prohlášen konkurs na majetek společnosti, čímž nastala podle § 38l odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zákoník“), výše uvedená překážka ve výkonu jeho funkcí člena a předsedy dozorčí rady DPP, neboť členem statutárního orgánu právnické osoby, která je podnikatelem, nemůže být ten, kdo vykonával kteroukoliv ze srovnatelných funkcí v právnické osobě, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, a zamlčením výše uvedené překážky nemohla valná hromada DPP obviněného v zákonné tříměsíční lhůtě z vykonávání funkce odvolat nebo potvrdit jeho volbu podle § 36l odst. 6 obch. zákoníku, a jeho funkce předsedy dozorčí rady DPP tak podle § 38l odst. 6 obch. zákoníku zanikla uplynutím tříměsíční lhůty od vzniku výše uvedené překážky, tedy ke dni 5. 3. 2009, kdy obviněný od této doby pobíral do konce období výkonu jeho funkce předsedy dozorčí rady DPP, tedy do 4. 8. 2011, z důvodu zamlčení výše uvedené podstatné skutečnosti, neoprávněně mzdu a odměny související s výkonem této funkce, čímž neoprávněně získal částku nejméně ve výši 289 391 Kč, ke škodě této společnosti. Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 9 To 232/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání, které následně doplnil podáním ze dne 24. 8. 2015, a ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů. Uvedl, že soud I. stupně nejprve usnesením ze dne 14. 6. 2012 jeho trestní stíhání zastavil podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., z důvodu § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., po zrušení uvedeného usnesení odvolacím soudem jej pak soud I. stupně rozsudkem ze dne 12. 12. 2012 podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, po zrušení i tohoto rozsudku odvolacím soudem jej soud I. stupně opět zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., ale i tento rozsudek odvolací soud zrušil a současně uložil, aby u soudu I. stupně věc znovu projednal jiný samosoudce. V pořadí již čtvrtým rozhodnutím soudu I. stupně, a to rozsudkem ze dne 8. 10. 2013, byl ale i jiným samosoudcem opět zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., a až po zrušení také tohoto rozsudku odvolacím soudem, již byl rozsudkem soudu I. stupně ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 21 T 43/2012, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl mu uložen trest. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítá, že o zamítnutí jeho odvolání rozhodl vyloučený orgán, když jeho vinu odvolací soud předjímal dříve než rozhodl. Soud I. stupně čtyřikrát rozhodl, že se žádného trestného činu nedopustil, a poslední odsuzující rozsudek je výsledkem opakovaných rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterých byla jednoznačně konstatována jeho vina. Samotná skutečnost, že soud I. stupně důkazy vyhodnotil s jiným výsledkem, než jaký si přál soud odvolací, podle obviněného ale sama o sobě neodůvodňuje zrušení takového rozhodnutí odvolacím soudem. Odvolací soud, že překročil rámec objektivního právního názoru, věc pojal zcela subjektivně, a předsedkyně senátu nebo celý senát odvolacího soudu, že měl konkrétní zájem na výsledku tohoto řízení. Podle obviněného tak byl odvolací soud orgánem vyloučeným podle § 30 odst. 1 tr. ř. Námitku podjatosti předsedkyně senátu nebo celého senátu odvolacího soudu, že přitom podal v řízení dvakrát, pokaždé ale bylo rozhodnuto, že senát není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení a jeho stížnosti byly Vrchním soudem v Praze zamítnuty jako nedůvodné. V postupu odvolacího soudu obviněný shledává porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), namítá, že nebylo zachováno jeho právo na přístup k orgánu, který poskytuje ochranu, protože Městský soud v Praze mu ochranu neposkytl, když předjímal závěr řízení a de facto rozhodl o jeho vině, aniž provedl jediný důkaz. Obviněný proto namítá, že odvolací soud postupoval mimo rámec pravidel pro řízení o opravném prostředku, když protiústavně a v rozporu s principem presumpce neviny zasahoval do kompetence nalézacího soudu. K rozhodnutí v jeho neprospěch došlo až na základě tlaku odvolacího soudu, kdy Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl tak, jak si odvolací soud přál a jak jej svými usneseními zavázal. Takovýto postup odvolacího soudu považuje obviněný za libovůli a porušení práva na spravedlivý proces. K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14, zabývající se postupem odvolacího, který byl sice procesně nucen vrátit věc usnesením soudu I. stupně, ale argumentací o „absolutně jasné vině“ předjímal závěr řízení, byť k tomu v dané fázi řízení nebyl povolán. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že podle § 9 tr. ř. bylo nutno jako předběžnou otázku vyřešit, zda měl či neměl povinnost oznámit vznik překážky výkonu funkce podle § 38l odst. 1 obch. zákoníku příslušnému orgánu. Soudy dospěly z logického výkladu § 38l odst. 6 obch. zákoníku k závěru, že tuto povinnost jako jediný měl, ač taková povinnost z tohoto ustanovení nevyplývá, a oporu tento závěr nemá ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 455/2005 citovaném soudy. Toto rozhodnutí, že se aplikací § 38l odst. 6 obch. zákoníku vůbec nezabývá, protože bylo vydáno za účinnosti ustanovení § 31a odst. 1, 2 obch. zákoníku, které bylo nahrazeno ustanovením § 38l odst. 1, 2 obch. zákoníku. Uvedené rozhodnutí také neřeší situaci, kdy je daná osoba již zapsána do obchodního rejstříku, a jak postupovat v případě, že překážka výkonu funkce nastane až poté, co je daná osoba do příslušné funkce zvolena nebo jmenována a do obchodního rejstříku zapsána. Pokud tedy zákon osobě, u níž nastala překážka výkonu funkce podle § 38l odst. 1 obch. zákoníku, výslovně nestanoví povinnost vznik této překážky oznámit příslušnému orgánu, nemůže být podle obviněného z takového neoznámení ani dovozována trestní odpovědnost. Opačný závěr soudů, je podle obviněného v rozporu s ústavním zákonem č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle jejíhož čl. 2 odst. 3 nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a podle čl. 4 odst. 1 mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona, a v jeho mezích a jen při zachování základních práv. Takovou výslovně uloženou povinnost, že sice již nyní obsahuje ustanovení § 153 odst. 2 z