7 Tdo 66/2025 — Nejvyšší soud

7 Tdo 66/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:18. 2. 2025 Spisová značka:7 Tdo 66/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:7.TDO.66.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zpronevěra Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1,3,4 písm. b) předpisu č. 40/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.05.2025III.ÚS 1328/25 Jan Svatoň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost17. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 66/2025-492 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2025 o dovolání obviněné Mgr. Marie Huspekové, trvale bytem Husovo náměstí 8, Chabařovice, okres Ústí nad Labem, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 5 To 104/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 T 27/2023 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. Marie Huspekové odmítá. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 63 T 27/2023-422, byla obviněná Mgr. Marie Huspeková uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za který byla podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k peněžitému trestu ve výměře 380 denních sazeb s výší jedné denní sazby 400 Kč, celkem tedy 152 000 Kč, s tím, že podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku může být zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 15 200 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněná nezaplatí dílčí splátku včas. 2. Podle zjištění Okresního soudu v Ústí nad Labem vyjádřených ve výroku o vině se obviněná dopustila zločinu zpronevěry v podstatě tím, že jako advokátka, tedy jako osoba se zvlášť uloženou zákonnou povinností chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny (§ 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), na základě uzavřené smlouvy o advokátní úschově datované 10. 1. 2020, kde ona byla v postavení schovatelky a poškozená M. D. v postavení složitelky, přijala dne 17. 1. 2020 v souvislosti s výkonem advokátní činnosti do úschovy peněžní prostředky v částce 200 000 Kč, které byly uvedeného dne složeny poškozenou na zvláštní účet advokátní úschovy a které byly účelově určeny k následnému užití k dohodnutým právním službám (konkrétně k úhradě závazků M. D. vůči šesti ve smlouvě specifikovaným subjektům), a provedla dne 20. 1. 2020 bez vědomí a souhlasu poškozené a v rozporu s účelem sjednaným ve smlouvě o úschově z účtu úschovy hotovostní výběr ve výši 60 000 Kč navýšený o 150 Kč jako poplatek za hotovostní výběr a následně ve třech různých dnech v rozmezí od 30. 11. 2021 do 29. 12. 2021 provedla tři bezhotovostní platby na své osobní účty v celkové výši 42 100 Kč, a takto získané finanční prostředky užila ke svým osobním potřebám, přičemž uvedeným jednáním způsobila poškozené M. D. škodu na majetku ve výši 102 250 Kč. 3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 5 To 104/2024-444, bylo odvolání obviněné směřující proti výroku o vině a trestu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. 4. Obviněná podala dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a opřela je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nesouhlasila se závěrem soudů, že došlo k uzavření smlouvy o úschově, a dodala, že ona sama by smlouvu takového znění nikdy nepodepsala. Má za to, že závěry soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku si odporují, přičemž soud si očividně sám nebyl jist, v jaké formě a s jakým obsahem byla tato smlouva mezi stranami uzavřena. Dále se obviněná ohradila proti závěru, že její jednání naplnilo znak přisvojení si svěřené věci. Se svěřenými prostředky neučinila jakoukoli finanční dispozici, která by fakticky omezila či alespoň ohrozila možnost M. D. využít tyto prostředky k zaplacení dluhů jejím věřitelům. Nebylo prokázáno, že by v důsledku uvedených dispozic došlo ke ztrátě, spotřebování, zničení či jinému znehodnocení těchto prostředků nebo že by se dostaly do dispozice další osoby, nad jejímž počínáním by neměla dovolatelka kontrolu. Vyjádřila názor, že nikoli každá dispozice s věcí v rozporu s příkazem či pokynem svěřitele může být bez dalšího považována za její přisvojení ve smyslu § 206 tr. zákoníku. Musí být zjištěno takové úmyslné jednání pachatele, jenž vede ke zmaření základního účelu svěření. Závěr soudu prvního stupně vyjádřený ve skutkové větě výroku o vině, že obviněná takto získané prostředky následně užila ke svým potřebám, nemá žádnou oporu v provedených důkazech, přinejmenším částka 60 000 Kč byla uložena v kanceláři odděleně od vlastních prostředků obviněné. Namítla, že poškozené fakticky žádná škoda nevznikla, resp. její vznik nebyl v trestním řízení prokázán, majetková dispozice dovolatelky se nikterak neprojevila v majetkové sféře poškozené. Ve vztahu ke svému zavinění namítla, že rozhodně nebyla ani srozuměna s tím, že v důsledku jejího jednání bude poškozená vyloučena z možnosti použít uložené finanční prostředky k placení svých dluhů a že jí vznikne škoda. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) a ani překročení pravidel úschovní smlouvy samo o sobě nezakládá trestní odpovědnost, neboť jde o právní vztah, jehož porušení lze sankcionovat prostředky občanského práva, resp. dovolatelce není zřejmé, proč by v tomto případě nepostačovalo dovození kárné odpovědnosti ve smyslu § 32 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. 5. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření shledal dovolání obviněné zjevně neopodstatněným. Vyložil, že skutková zjištění soudů jsou v souladu s provedenými důkazy a že rozhodnutí soudů nejsou zatížena vadou, která by naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná vyloučila naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“, státní zástupce je naopak přesvědčen, že jednáním, jímž získala možnost trvalé dispozice s penězi, tento znak naplnila, přičemž je nerozhodné, jak s předmětnou finanční částkou dále nakládala, tedy zda ji jen ponechala na svém účtu nebo v pokladně, případně zda ji utratila. Na závěru o vzniku a výši škody nemůže nic změnit zjištění, že obviněná škodu později nahradila. Nejednalo se také o prosté překročení pravidel úschovy, ale o jednání, které naplnilo všechny znaky trestného činu zpronevěry. Obviněná v okamžiku, kdy byly splněny podmínky pro uvolnění finančních prostředků, nic ve prospěch poškozené neučinila, přičemž peněžní prostředky ve výši přesahující v celkovém souhrnu 100 000 Kč si ke škodě poškozené přisvojila a nakládala s nimi jako s vlastními. Pochybnosti nelze mít ani o zavinění obviněné. Okolnosti svědčí o tom, že jednala v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 7. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagovala obviněná replikou. Trvala na tom, že soudy se s jejími námitkami nevypořádaly a nerespektovaly zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo. V řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by ji usvědčoval, odůvodnění soudů podle ní obsahují řadu spekulací a došlo k jednostrannému hodnocení důkazů v její neprospěch. Na základě takto vadného hodnocení byla učiněna skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Konkrétně obviněná zmínila výpověď svědkyně M. D. a poukázala na údajné problematické aspekty této výpovědi. Uzavřela, že byla soudy uznána vinnou skutkem, který není trestným činem, přičemž k tomu došlo za situace naprosté důkazní nouze. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, a prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. 9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného čin