7 Tdo 955/2019 — Nejvyšší soud

7 Tdo 955/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:3. 9. 2019 Spisová značka:7 Tdo 955/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.955.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Zpronevěra Dotčené předpisy:§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. § 265l odst. 1 tr. ř. § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 955/2019-685 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 9. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. H., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 5 To 67/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 67/2016, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 5 To 67/2019-613, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 10. 2018, č. j. 25 T 67/2016-541. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 10. 2018, č. j. 25 T 67/2016-541, byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 a § 39 odst. 7 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že vyhotovil a dne 18. 12. 2002 podepsal s poškozeným F. Ř. ve své advokátní kanceláři kupní smlouvu, v níž byl obviněný uveden jako prodávající a manželé F. a M. Ř. jako kupující. Na základě této smlouvy se manželé Ř. měli stát vlastníky hrobky na vyšehradském hřbitově „vyplacené na dobu trvání hřbitova“, a to se všemi jejími součástmi a příslušenstvím, za což měli obviněnému uhradit kupní cenu ve výši 200 000 Kč, kterou v době od 18. 12. 2002 do 20. 3. 2003 poškozený obviněnému ve dvou platbách po 100 000 Kč předal. Přestože po podpisu této kupní smlouvy nebyl prodej zaevidován na Správě pražských hřbitovů, a tudíž nebyla uzavřena nájemní smlouva s manžely Ř. k hrobovému místu, na kterém je hrobka zřízena, žili manželé Ř. na základě této kupní smlouvy a informací od obviněného jakožto advokáta v přesvědčení, že celý hrob i s výlučným právem jeho užívání jim oprávněně náleží a obviněný ani jeho dědici k tomuto majetku nebudou uplatňovat žádné právo, jak bylo výslovně sjednáno i v dodatku ke kupní smlouvě ze dne 18. 3. 2003, podepsaném obviněným, poškozeným a M. Ř. Po úmrtí M. Ř. v říjnu roku 2013, za situace, kdy poškozenému hřbitovní správa odepřela z důvodu, že nebyl nájemcem hrobového místa udělit souhlas k pohřbení jeho zesnulé manželky, obviněný stále jako nájemce hrobového místa na žádost poškozeného poskytl součinnost k uložení zesnulé do hrobu, k čemuž 23. 10. 2013 došlo. Poté obviněný ze zištných důvodů oslovil poškozeného se zdánlivě výhodným návrhem na zpětný odkup předmětu kupní smlouvy – hrobu za částku 300 000 Kč, tedy za částku dvaapůlkrát nižší, než byla její tehdejší reálná prodejní cena, s tím, že by zároveň ve své režii zajistil exhumaci a přeložení zesnulé M. Ř. do jiného hrobu na jiný hřbitov. S tímto poškozený vyslovil za sebe předběžný souhlas, s tím, že ještě bude třeba zajistit souhlas dcer zesnulé jakožto jejích dědiček. Za této situace, bez vědomí poškozeného, obviněný dne 5. 12. 2013 ve své advokátní kanceláři v XY, XY č. XY, uzavřel jako prodávající s P. P., jako kupujícím kupní smlouvu, kterou podle čl. II. této smlouvy jako výlučný vlastník předmětné hrobky včetně hrobového příslušenství na vyšehradském hřbitově tuto hrobku mu včetně hrobového příslušenství prodal za kupní cenu 850 000 Kč, aniž by kupujícího P. P. informoval o okolnostech předchozí, dosud mezi stranami nezrušené kupní smlouvy, kterou sjednal před více než deseti lety s manžely Ř., včetně možných rizik hrozících z neukončeného smluvního vztahu s poškozeným, zároveň téhož dne podal na Správě pražských hřbitovů „Žádost o povolení prodeje hrobového, hrobkového, urnového příslušenství“, na základě které Správa pražských hřbitovů uzavřela nájemní smlouvu k hrobovému místu na vyšehradském hřbitově s P. P. Obviněný přitom nejpozději při prodeji hrobky P. P. zjistil, že kupní smlouva s manžely Ř. není platná, i za této situace nadále si pro svou potřebu ponechával částku 200 000 Kč, kterou utržil za hrobku od manželů Ř. Následně dne 20. 3. 2014 došlo se souhlasem poškozeného v součinnosti s obviněným k přemístění zesnulé M. Ř. z předmětného hrobu na vyšehradském hřbitově na ďáblický hřbitov do hrobu k tomu připravenému, přičemž částku cca 15 000 Kč za exhumaci a přemístění zesnulé zaplatil obviněný, načež poškozený sdělil obviněnému, že dcery s prodejem hrobky na vyšehradském hřbitově nesouhlasí, a dal obviněnému na svou dceru V. P. spojení s tím, ať o případném zpětném odprodeji hrobu jedná s ní, což ale obviněný neučinil. Když poškozený zjistil, že hrob byl prodán P. P., odmítl obviněný s poškozeným jednat o řešení následného sporu ohledně hrobu, k němuž poškozený nadále uplatňoval, z titulu v dobré víře uzavřené kupní smlouvy z 18. 12. 2002 a uhrazené ceny 200 000 Kč, vlastnické právo, když poškozenému v jednání o urovnání sporu s obviněným pomáhal rodinný známý R. T., a kromě toho ani nevrátil poškozenému částku 200 000 Kč, ale si ji neoprávněně ponechal pro svou potřebu, což chtěl zastřít tak, že vyhotovil či nechal vyhotovit listinu nepravdivého obsahu datovanou dnem 17. 3. 2014, podle níž za zpětný odkup hrobky poškozenému vyplatil částku 300 000 Kč a opatřil ji či nechal opatřit zfalšovaným podpisem poškozeného, čímž mu způsobil škodu ve výši 200 000 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2019, č. j. 5 To 67/2019-613, podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a poukázal na to, že ve věci již jednou rozhodoval zrušujícím usnesením Nejvyšší soud pod sp. zn. 7 Tdo 62/2018. S odkazem na judikaturu zdůraznil, že tato spojuje trestný čin zpronevěry mj. s tzv. svěřovacím aktem, přičemž za takové svěření by nemělo být považováno jakékoli odevzdání věci. Poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se naplnění znaků trestného činu zpronevěry, především případů se zaplacením zálohy kupní ceny. Tato judikatura se podle něj nevztahuje pouze na samotnou zálohu, ale i na celou kupní cenu. Nelze tedy posuzovat přijatou zálohu a doplatek kupní ceny jako přisvojenou, svěřenou cizí věc. Nebyla mu svěřena cizí věc, protože nedošlo k aktu svěření. Chybí také úmyslné zavinění, neboť od roku 2002 byl v dobré víře, že kupní cena je v jeho vlastnictví a smísila se s jeho ostatními peněžními prostředky. Nemůže jít o trestný čin zpronevěry, protože to byl poškozený, který mu neposkytl součinnost v procesu uzavírání kupní smlouvy tím, že nezajistil podpis své manželky a řádně nepřevzal předmět koupě a nájem hrobky. Na straně druhé sám splnil všechny povinnosti, které mu byly kupní smlouvou uloženy, a kupujícím umožnil nabýt vlastnické právo k věci. Dále namítl, že mezi ním a poškozenými vznikl závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení, přičemž u tohoto nároku není stanovena splatnost pohledávek, ale je vázána na výzvu věřitele. Poškozený po něm požadoval 850 000 Kč za to, že prodal jeho hrob. Závazek z bezdůvodného obohacení není dosud splatným, neboť stran předmětné částky ho poškozený dosud nevyzval k jeho vydání. Poškození nemohli hrobku vydržet a v tomto směru odkázal na odůvodnění, jež bylo obsaženo v jeho vyjádření k odvolání státního zástupce proti původnímu zprošťujícímu rozsudku. K částce 200 000 Kč, přijaté jako kupní cena, může podle smlouvy uplatňovat vlastnické právo na základě vydržení, neboť více jak deset let s touto částkou nakládal jako s vlastní a byl v dobré víře, že mu patří. Po celou tříletou vydržecí dobu neměl důvodné pochybnosti o tom, že poškozený předložil pří