7 Tz 46/2024 – Nejvyšší soud

7 Tz 46/2024-692 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 10. 2024 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného R. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 8 To 274/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 126/2023, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 10. 2023, č. j. 5 T 126/2023-598, byla podle § 314r odst. 4 tr. ř. schválena dohoda o vině a trestu, uzavřená mezi státním zástupcem a obviněným R. D., který byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu se zločinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl podle § 360 odst. 1, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 3 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo dále rozhodnuto o trestu propadnutí věci. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce odvolání výhradně proti absenci výroku o náhradě škody. Městský soud v Praze jeho odvolání usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 To 274/2023-631, podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl, jako odvolání podané osobou neoprávněnou. 3. Usnesení odvolacího soudu následně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 221/2024, podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť proti napadenému rozhodnutí nebylo dovolání přípustné. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření se k ní 4. Ministr spravedlnosti podal dne 14. 8. 2024 u Nejvyššího soudu v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, a to proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 To 274/2023-631. V rámci své argumentace nejprve poukázal na ustanovení § 314r odst. 4, § 253 odst. 1, § 228, § 229, § 245 odst. 1, § 246 odst. 1 písm. a), odst. 2 a § 247 odst. 1 tr. ř. Konstatoval, že při sjednávání dohody o vině a trestu zákon státnímu zástupci výslovně ukládá dbát na zájmy poškozeného a připomněl základní východiska sjednávání dohody o vině a trestu a rozhodování soudu o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení. K tomu zdůraznil, že by zájmy poškozeného měl zohlednit i soud, a to např. tím, že mu umožní, aby se k návrhu sjednané dohody vyjádřil, příp. může návrh na schválení dohody odmítnout či dohodu neschválit z důvodu, že je nesprávná z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. K samotnému postupu odvolacího soudu v nyní řešené věci uvedl, že by byl správný, kdyby byl výrok o náhradě škody součástí sjednané dohody o vině a trestu, a tudíž by tato byla i součástí té části rozsudku, jíž byla tato dohoda schválena. V takovém případě by pak právo odvolání proti výroku o náhradě škody měl toliko poškozený, nikoli státní zástupce. Situaci v nyní projednávaném případě však považuje za diametrálně odlišnou, neboť výrok o náhradě škody nebyl součástí uzavřené dohody o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce v řízení navrhl. Byť státní zástupce soudu prvního stupně výslovně nesdělil, že náhrada škody není součástí sjednané dohody, soud si toho byl vědom, když nárok poškozeného na začátku řízení výslovně konstatoval. 5. Soudu prvního stupně nebránila žádná skutečnost v tom, aby sám o náhradě škody rozhodl, když byl dokonce povinen takto učinit. Státní zástupce pak podle jeho názoru správně podal odvolání, avšak odvolací soud pochybil, pokud jeho odvolání zamítl jako podané osobou neoprávněnou. Je přesvědčen, že soud druhého stupně nereflektoval skutečnost, že jestliže výrok o náhradě škody nebyl součástí dohody o vině a trestu, jejíž schválení bylo státním zástupcem navrhováno, nelze na něj uplatnit zákonná omezení stanovená v § 245 odst. 1 tr. ř., řešící nota bene jen otázku přípustnosti. Zdůraznil, že měl odvolací soud reflektovat ustanovení § 246 odst. 1 písm. a), odst. 2 a § 247 odst. 1 tr. ř., a dospět k závěru, že státní zástupce byl v této věci oprávněn podat odvolání v neprospěch obviněného pro absenci výroku o náhradě škody. Dále akcentoval, že je z trestního řádu zřejmé, že státní zástupce nezastupuje v trestním řízení pouze veřejnou žalobu, ale i veřejný zájem, o čemž svědčí i právo státního zástupce podat opravné prostředky nejen ve prospěch obviněného, ale i poškozeného, jehož v rámci trestního řízení fakticky zastupuje. Tento základní princip přitom podle jeho názoru nemohl být novelizovanou dikcí § 245 odst. 1 tr. ř. nijak dotčen. Je proto přesvědčen, že státní zástupce je v případě pasivity poškozeného oprávněn zasáhnout v jeho prospěch, pakliže by poškozenému takovou pasivitou vznikla újma, jak tomu bylo i v tomto případě. Rovněž doplnil, že nyní projednávaná věc vykazuje významný judikaturní potenciál týkající se rozsahu aktivní legitimace státního zástupce k podání odvolání. Výrok Nejvyššího soudu, byť akademického rázu, by tak měl předejít dalším nejasnostem v obdobných případech. 6. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl porušen zákon ve prospěch obviněného v ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř. a dále § 246 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. a § 247 odst. 1 tr. ř. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podané stížnosti pro porušení zákona sdělil, že se s ní ztotožňuje a považuje ji za důvodnou. 8. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil. III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona 9. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona není důvodná a je namístě ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnout. 10. Podle ustanovení § 245 odst. 1 tr. ř. je opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, lze podat odvolání pouze v případě, že takový rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce soudu navrhl. Proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, může poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, podat odvolání pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, ledaže v dohodě o vině a trestu souhlasil s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydáním bezdůvodného obohacení a tato dohoda byla soudem schválena v podobě, s níž souhlasil. 11. Podle ustanovení § 246 odst. 1 tr. ř. může rozsudek napadnout odvoláním a) státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoli výroku, b) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny, c) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci nebo zabrání části majetku, d) poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení. Podle odstavce druhého pak může osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku jej napadat také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí. 12. Ustanovení § 247 odst. 1 tr. ř. pak stanovuje, že v neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle odstavce druhého mohou ve prospěch obžalovaného rozsudek odvoláním napadnout kromě obžalovaného a státního zástupce i příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh. Státní zástupce může tak učinit i proti vůli obžalovaného. Je-li obžalovaný omezen ve svéprávnosti, může i proti vůli obžalovaného za něho v jeho prospěch odvolání podat též jeho opatrovník a jeho obhájce. 13. V nyní projednávané věci soud prvního stupně svým rozsudkem schválil státním zástupcem navrženou dohodu o vině a trestu uzavřenou s obviněným, přičemž rozhodl zcela v souladu s obsahem této dohody, a to ohledně výroku o vině i výroku o trestu. Soud prvního stupně však