8 Tdo 103/2026 — Nejvyšší soud

8 Tdo 103/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:10. 3. 2026 Spisová značka:8 Tdo 103/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.103.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nebezpečné pronásledování Omyl právní Omyl skutkový Trestní odpovědnost Dotčené předpisy:§ 354 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1491/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 103/2026-340 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2026 o dovolání obviněného A. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 67 To 210/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 T 13/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. R. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 8 T 13/2025, byl obviněný A. R. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil (zkráceně) tím, že nejméně od prosince roku 2024 do dne 11. 3. 2025, po ukončení vztahu s J. T., odmítal akceptovat její rozhodnutí se s ním nestýkat, které mu dala vícekrát jasně najevo, ji opakovaně z různých míst kontaktoval nejméně 158krát prostřednictvím mobilního telefonu minimálně z čísel XY, XY, XY, XY, a z e-mailové adresy XY, a dožadoval se jejího návratu a obnovení vztahu, postupně jí vyhrožoval smrtí, fyzickým napadením a znásilněním, s tím, že když ji nebude mít on, nebude ji mít nikdo, rovněž ji opakovaně vyhledával v místě jejího bydliště, zvonil, házel malé předměty do oken a křičel, ve dnech 4. 1. 2025, 7. 1. 2025, dne 19. 2. 2025 jí různými způsoby vyhrožoval, dne 8. 2. 2025 ji nalezl v hotelu XY v Praze XY, kde se snažil dostat k jejímu pokoji, až musela zavolat recepčního, aby situaci vyřešil, dne 24. 2. 2025 volala na linku č. 158, neboť ji házel předměty do okna a sledoval ji v bílém Mercedesu, dne 26. 2. 2025 jí zaslal výhrůžný e-mail z uvedené adresy, v důsledku toho byla poškozená nucena změnit svůj životní styl, vyhýbat se veřejným místům, nejezdit na Slovensko za rodinou, parkovat na odlišných místech než obvykle a přespat v hotelu, měla problémy se spánkem a soustředěním se v práci. 2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců, v jeho průběhu s přiměřeným omezením podle § 82 odst. 3, § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku spočívajícím v zákazu styku a veškerého přímého či nepřímého kontaktování poškozené a jejích rodinných příslušníků proti jejich vůli. Rovněž bylo rozhodnuto o nárocích poškozené. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 67 To 210/2025, odvolání obviněného a odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná. II. Z dovolání obviněného 4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že rozhodnutí postrádá posouzení subjektivní stránky, že odvolací soud jen obecně odkázal na „běžné chování“, neanalyzoval jeho vědomí a úmysl a nezabýval se tím, že mezi ním a poškozenou existoval dlouhodobý partnerský vztah, a proto nemohl spolehlivě dovodit, že jeho jednání způsobuje poškozené důvodnou obavu o život či zdraví. Právě opakované dohody, návraty a dočasné rozchody vytvářejí kontext, ve kterém chybí jednoznačný úmysl poškozenou dlouhodobě ohrožovat. 5. Zavinění mělo být odvozováno od jeho konkrétního chování, a nikoliv z obecného hodnocení „nevhodného chování“ nebo z „domnělé porušující normy soužití“. Jestliže se odvolací soud tímto způsobem úmyslem obviněného nezabýval, nebyla skutková podstata posuzovaného trestného činu řádně posouzena a nelze dojít k závěru, že čin spáchal úmyslně. 6. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 67 To 210/2025, jakož i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 7. Nejvyšší státní zastupitelství se prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně s tímto dovoláním neztotožnilo jednak proto, že k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou v obsahu dovolání uvedeny skutečnosti, jež by bylo možné k němu přiřadit, a jednak proto, že námitky o vadných závěrech v subjektivní stránce podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje za nedůvodné. 8. K nedostatkům ohledně zavinění státní zástupkyně uvedla obecné zásady i konkrétní skutkové okolnosti v této věci zjištěné, a to zejména, že obviněný poškozenou kontaktoval ze čtyř různých telefonních čísel 158krát, ať už telefonicky či zasláním zpráv SMS, dále prostřednictvím aplikací WhatsApp a Revolut a prostřednictvím e-mailu. Kontakt vyhledával osobně na různých místech proto, že se jako „ex-partner stalker“ nedovedl smířit s rozchodem. V popsaném chování shledala úmyslné, zlovolné a systematické pronásledování a obtěžování jiné osoby, kteréžto snižuje kvalitu jejího života a ohrožuje její bezpečnost, a to i přes její zjevný nesouhlas. Obviněný nebyl ochoten přistoupit na ukončení partnerského vztahu, nereflektoval ani to, že si poškozená zablokovala telefonní čísla, ze kterých jí psal či volal, a že se mu také úmyslně vyhýbala, volala na něj policii a další osoby. Obviněnému tedy muselo být jasné, že jeho jednání je pro poškozenou obtěžující, že si jej nepřeje a že jí způsobuje značné obtíže, protože ve snaze vyhnout se mu, jednala tak, aby minimalizovala šanci se s ním setkat. 9. Neztotožnila se s výtkami, že odvolací soud na subjektivní stránku rezignoval a poukázala na rozsudek soudu prvního stupně, v němž se vypořádal s úmyslem obviněného v bodě 66. rozsudku se závěrem o nepřímém úmyslu, což odvolací soud doplnil tím, že si obviněný musel být velmi dobře vědom toho, že jeho jednání již překračuje hranice běžného chování. Pokud věděl, že jeho snaha o kontakt je ze strany poškozené bez odezvy, a přesto ve svém počínání proti její vůli pokračoval, je nepřímý úmysl jako zákonný znak předmětného přečinu zřejmý. 10. Se závěrem o nedůvodnosti dovolání navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby o něm rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání udělila i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.). IV. Replika obviněného 11. S tímto vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství se obviněný neztotožnil, protože z ničeho nevyplynulo, že mu „muselo být jasné“, že pokusy o kontaktování poškozené ji budou obtěžovat a způsobí jí značné obtíže. Takové vědomí však obviněný neměl, protože vztah již v minulosti nejméně jednou obnovil právě na základě svého naléhání. 12. Poukázal na obžalobu a na učiněná skutková zjištění s tím, že je zcela přehlížen „ambivalentní postoj poškozené“, která na pokusy o obnovení vztahu reagovala mlčením. Obviněný byl v dobré víře přesvědčen, že jej „pouze zkouší“ a snaží se zjistit, jak moc o ni stojí, protože nikdy tváří v tvář jeho naléhání nevyjádřila odpor, který by vyloučil jakékoliv pochybnosti. Neodpovídání na telefonáty či vytrvalé mlčení se nerovná jasnému prohlášení „odejdi, náš vztah skončil, už tě nechci vidět“. Nebylo prokázáno, že by poškozená taková slova vůči němu někdy pronesla. Zvolila zdrženlivé a záměrně nejednoznačné chování, které si mylně vyložil, a to i s ohledem na to, že pochází z odlišného kulturního prostředí a věřil, že prochází „zkouškou lásky“. 13. Jeho vytrvalost a odhodlání nevzdat se i přes mlčení poškozené, když se snažil signalizovat svoji přítomnost, aniž by na ni kdykoliv zaútočil nebo jí vyhrožoval, nesvědčí o tom, že by jí chtěl ublížit. Toto není projevem vůle oběť pronásledovat, ale jde o „kognitivní omyl“, který se vysvětluje i z evolučního hlediska, kdy pro muže bylo historicky „nákladnější“ chybně nerozpoznat i implicitní „ano“, než být odmítnut. Jednal pod vlivem formy „obsedantní závislosti“, což je stav srovnatelný s farmakologickou závislostí, která je schopna zcela eliminovat volní složku a podřídit ji „subkortikálním (podkorovým) procesům“, čímž se soud měl zabývat, neboť bylo jeho povinností nařídit znalecké