8 Tdo 1038/2014 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1038/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 9. 2014 Spisová značka:8 Tdo 1038/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1038.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru Dotčené předpisy:§ 208 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 11. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1038/2014-26 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2014 o dovolání obviněné K. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 50 To 475/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 159/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné K. K. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 3 T 159/2012, uznal obviněnou K. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že „v době nejméně od 3. května 2004 do 19. června 2012 v K. ulici v M. L., okres Ch., jako spolumajitelka domu … a majitelka bytu v přízemí domu, který na základě platně uzavřené nájemní smlouvy stále užívá V. F., nezajistila dodávku tepla a teplé vody do uvedeného domu a poté smlouvu o dodávce tepla a teplé vody do domu zrušila, následně nechala přerušit dodávku studené vody do domu a poté taktéž odběr vody do domu odhlásila, v důsledku čehož je jmenovaná poškozená nucena užívat nevytápěný byt a pitnou a užitkovou vodu do bytu donášet z venku, přestože platí nájem za užívání bytu na účet obžalované, přičemž neučinila nic, čím by poškozené umožnila byt řádně užívat, ačkoli nájemní vztah se jmenovanou poškozenou, od které požaduje od měsíce ledna 2010 za užívání předmětného bytu vyšší nájemné, i nadále trvá“. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a uložil jí za tuto trestnou činnost podle téhož ustanovení zákona trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 50 To 475/2013 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Neustupného proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatelka v úvodu svého podání uvedla, že odvolací soud porušil ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a tím porušil její právo na spravedlivý proces, neboť se nevypořádal jak s povinností své rozhodnutí řádně odůvodnit, tak se všemi důkazy a tvrzeními, když na řadu námitek a odkazů obhajoby nereagoval vůbec nebo reagoval nedostatečně. Co se týče judikatury, odvolací soud bez rozlišení jednotlivých judikátů zaujal souhrnné stanovisko, že většina z nich judikatorně řeší jinou problematiku a posuzované věci se dotýká pouze okrajově. S tím dovolatelka nesouhlasila, neboť mnohé judikáty se týkaly práv na spravedlivý proces (v té souvislosti vyjmenovala několik nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, které podle ní řeší záležitosti mající obecnou platnost a nezáleží na typu řízení). Jiné judikáty (zde prezentovala 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu) řeší podstatnou otázku, kterou je obsah povinností pronajímatele zajistit nájemci odběr médií a otázku rozdílu mezi povinností zajistit dodávku a povinností dodávat. Obviněná svá stanoviska o nutnosti odůvodnit rozhodnutí opírala o nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 2468/11, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 671/13, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4927/12, z nichž uvedla výňatky a shrnula, že i když se tyto nálezy týkají civilního soudního řízení a správního soudního řízení, řeší záležitosti mající obecnou platnost a závěry o právu na spravedlivý proces a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí lze vztáhnout i na řízení trestní. Dovolatelka dále uvedla, že již v odvolacím řízení argumentovala také zásadou „ultima ratio“ podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a předložila odvolacímu soudu nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS. 2448/08, ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS. 413/04, a ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS. 469/04. Odvolací soud se však jimi nezabýval, stejně jako se řádně nezabýval ani podstatou jejích námitek při argumentaci uvedenou zásadou, když spatřoval trestnost jejího jednání v tom, že při řešení sporu s poškozenou nepostupovala občanskoprávní cestou. Soudu prvního stupně vytkla, že nezjistil, jak dlouho trval zásah do práv poškozené, a odvolací soud se neúplně vypořádal s její námitkou promlčení. Oba soudy se nedostatečně vypořádaly s tím, že byla jen jedním z více spoluvlastníků nemovitostí a nebyla osobou, jíž by byla svěřena správa svěřených nemovitostí. Odvolací soud se nezabýval jejím poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2075/2007. Obviněná odvolacímu soudu dále vytkla, že se nezabýval jejími tvrzeními, jimiž poukazovala na to, že byla shledána vinnou pro jiné jednání, než pro jaké byla na ni podána obžaloba, aniž by přitom na to byla upozorněna před vyhlášením rozsudku. V té souvislosti namítla, že jednání, pro jaké byla na ni podána obžaloba (tj. že nechala přerušit dodávku tepla a teplé vody) je odlišné od jednání, pro které byla odsouzena (tj. že nezajistila dodávku tepla a teplé vody). Uvedeným jednáním byla shledána vinnou, ačkoliv to nebyla ona, kdo tak učinil – učinili tak dodavatelé Dalkia Mariánské Lázně, s. r. o., a CHEVAK Cheb, a. s. Před udělením slova k závěrečné řeči nebyla ani poučena, v jakém jednání obžaloba, resp. soud, spatřuje porušení trestního zákona, což je v rozporu s ustanovením § 2 odst. 13 tr. ř. Soud prvního stupně ji měl předem upozornit na svůj odlišný pohled na věc, aby mohla tímto směrem zaměřit svou procesní obranu, což je součástí práva na spravedlivý proces. Dovolatelka rovněž uvedla, že odvolací soud nereagoval na její tvrzení týkající se obsahu povinnosti zajistit dodávku tepla a teplé vody a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 186/2005, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005. Vyslovila názor, že i judikatura chápe povinnost pronajímatele zajistit nájemci odběr pitné vody atd. jakožto právní a fyzickou možnost dodávky čerpat (poukázala tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5135/2008, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99). Za rozhodující považovala rozlišení mezi povinností pronajímatele zajistit nájemci dodávku médií podle § 687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „občanského zákoníku“), a povinností je dodávat, která přísluší osobě odlišné od pronajímatele (tady poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005). Obviněná ve svém podání konečně namítla, že odvolací soud nereagoval na její tvrzení týkající se spoluzavinění poškozené a otázky porušení prevenční povinnosti z její strany, a že nevěnoval pozornost ani otázce jejího úmyslného zavinění a jednání v krajní nouzi, či návrhům na doplnění dokazování. Vyslovila přesvědčení, že když přistoupila k ukončení smluv o dodávkách poté, co poškozená více než rok nehradila zálohy za tyto dodávky, a za okolností, kdy se tyto dodávky fakticky nerealizovaly, nemůže být dána společenská škodlivost jejího jednání a ani nemůže být dána subjektivní stránka, tj. úmyslné zavinění. K tomu uvedla, že jako státní občanka SRN měla za to, že nemohla předpokládat, že jednala nezákonně, když nezprovoznila poškozené rozvody a neuzavřela nové smlouvy o dodávkách. Tvrdila rovněž, že přistihla poškozenou, jak krade elektřinu, a proto ve snaze zabránit škodám na majetku a na zdraví přistoupila k ukončení příslušných smluv. Měla tak za to, že jednala v krajní nouzi, k čemuž se soud prvého stupně nevyjádřil a tuto věc naprosto pominul. Sama poškozená svým jednáním porušila obecnou prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku. Z těchto důvodů měla dovolatelka za to, že svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákona (správně mělo být tr. zákoníku), když zde není dán její úmysl. Soud prvního st