8 Tdo 1044/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1044/2025-106 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2025, č. j. 10 To 196/2025-88, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 23 T 34/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný L. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 5. 2025, č. j. 23 T 34/2025-69, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 75 (sedmdesát pět) denních sazeb po 800 (osm set) Kč, tedy celkem ve výši 60 000 (šedesát tisíc) Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. 2. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 5. 2025, č. j. 23 T 34/2025-69, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2025, č. j. 10 To 196/2025-88, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v jehož úvodu zmínil ustanovení § 265b tr. ř. s citací veškerých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., aby závěrem uvedl, že soudy nesprávně právně vyhodnotily důkazy a nesprávně vyměřily výši uloženého trestu. Tímto postupem soudů nižších stupňů došlo podle dovolatele k porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to ve vazbě k „§ 2 odst. 2 tr. ř. – presumpci neviny“. Ve vztahu k uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, zmínil, že nebylo dostatečně zohledněno jeho prohlášení viny jako polehčující okolnost, přestože tato skutečnost je důkazem značné sebereflexe. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2025, č. j. 10 To 196/2025-88, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 5. 2025, č. j. 23 T 34/2025-69, a věc vrátil soudu prvního stupně. 4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že z podaného dovolání není zřejmé, v čem mají spočívat vady napadeného rozhodnutí. Podstatnou část dovolání zabírá podle jeho názoru prostý přepis výroku rozsudku nalézacího soudu o obecný výčet všech dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Podle státního zástupce lze z nesouvisejících a nenavazujících argumentů učinit pravděpodobný závěr, že dovolatel namítá nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, což žádný dovolací důvod nenaplňuje. Své závěry pak státní zástupce podepřel citací soudní judikatury (např. 22/2003 Sb. rozh. tr., III. ÚS 2866/07, 6 Tdo 182/2018). Závěrem svého vyjádření uvedl, že obviněným uplatněné námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 7. V souvislosti se skutečnostmi shora uvedenými musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný v podaném dovolání obecně odkázal na všechny dovolací důvody (není jasné, proč byl obviněným zmíněn např. i dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř., když trest odnětí svobody na doživotí v posuzované věci zcela zjevně uložen nebyl) bez detailnějšího zdůvodnění, proč tak učinil. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22). Z podaného dovolání, za situace, kdy sám obviněný uvádí, že „zcela dobrovolně prohlásil svoji vinu, což svědčí o jeho sebereflexi a uvědomění si“ vyplývá, že stěží lze dovozovat, že by mohlo jít o „nesprávné posouzení skutku a nesprávné právní posouzení“, ohledně jednání dovolatele jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odkazuje-li obviněný na písemné prohlášení viny, které podle něj „bylo povinností soudu zohlednit jako polehčující okolnost při ukládání trestu“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na tu skutečnost, že toto prohlášení viny nebylo soudem přijato (viz § 206 odst. 4 tr. ř.). Tuto skutečnost rovněž zmínil odvolací soud v bodě 4 odůvodnění svého usnesení, kde také odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 770/2023. Z důvodů shora popsaných Nejvyšší soud podané dovolání posoudil podle obsahu [§ 59 odst. 1 tr. ř.] a dospěl k závěru, že uplatněné námitky lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť uplatněné námitky směřují vůči uloženému trestu. 8. Nejvyšší soud musí v souvislosti s tímto opravným prostředkem zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání 9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je naplněn, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V případě tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencíc