8 Tdo 1064/2017

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. 6 T 97/2016, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že dne 8. 6. 2016 v době mezi 18.45 a 19.30 hodin v obci H. V. na terase u domu, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného F. W., tak, že jej opakovaně udeřil pěstí do levé části obličeje a na levou stranu hrudníku, čímž mu způsobil zlomeninu levé lícní kosti a levé horní čelisti se zasunutím celého tohoto komplexu dovnitř, hematom a otok levé lícní krajiny a dolního víčka levého oka a dále zlomeninu IX. a X. žebra vlevo, jež si vyžádaly lékařské ošetření s následným výrazným omezením v obvyklém způsobu života po dobu více než čtyř týdnů spočívajícím především v bolestivosti zranění a ztížení obvyklých činností poškozeného, zejména příjmu potravy.

Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 50 To 171/2017, odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž uvedl, že nesouhlasí s tím, že se dopustil přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a neztotožňuje se ani se závěry soudu, protože rozhodnutí spočívá na jediném důkazu a provedené důkazy byly navíc nesprávně hodnoceny. Soud se nevypořádal s pochybnostmi, které v průběhu dokazování vznikly, a proto nebylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek uvedený v obžalobě.

Výhrady obviněný vznesl především proti tomu, že soudy vzaly za prokázané, že poškozenému způsobil popsaná zranění, avšak tento závěr opřely pouze o výpověď poškozeného, která nebyla podpořena žádným dalším důkazem. S ohledem na to, že poškozený lékařskou pomoc vyhledal až s odstupem 26 hodin od údajného napadení, vzbuzuje uvedený závěr soudů pochybnosti, když se obviněnému jeví nepravděpodobné, aby s ohledem na povahu zranění, která lékaři u poškozeného konstatovali, ošetření takovou dobu odkládal. S poukazem na nedobrou pověst poškozeného, kterou však soud řádně neověřil přesto, že všichni slyšení svědci měli s poškozeným špatné zkušenosti, obviněný zpochybnil jeho věrohodnost. Jeho výpověď nebyla podporována ani výpověďmi manželů A. a M. K. a jejich dcery A., jimž soudy uvěřily. V souladu s tvrzeními obviněného vypovídaly svědkyně M. N. T. a T. T. D., které skutečnosti uváděné poškozeným potvrzují, avšak soud je bez dalšího označil za nevěrohodné, ačkoli se jedná o osoby bezúhonné, žijící na území České republiky spořádaným životem.

Obviněný považoval za nesprávný závěr soudu o nadbytečnosti výslechu svědka H. B. V., který mohl prokázat věrohodnost naposledy jmenovaných svědkyň i objasnit skutečnosti týkající se poškozeného a částky, kterou svědkyním dlužil. Dožadoval se též zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví za účelem zjištění souvislosti mezi zraněním poškozeného a údajným útokem, bez nějž považuje úvahu soudů o jeho vině za nepodloženou.

V dovolání obviněný obecně poukázal na význam skutkové podstaty jako jednoho z formálních znaků trestného činu a zmínil i smysl základů trestní odpovědnosti. Vyložil, že jde o právní formu vyjadřující typové znaky trestného činu uvedené v zákoně a o souhrn objektivních i subjektivních znaků, a že výběr znaků skutkové podstaty provádí zákonodárce. Zdůraznil význam negativního sociálního obsahu pro takový výběr skutkových podstat do zákona a vyjádřil, že zákonodárce vymezuje trestuhodné společensky škodlivé nebezpečné činy a u nich stanoví šíři hranic trestněprávní kriminalizace. Poukázal na obligatorní znaky skutkové podstaty, které jsou přítomny u každého deliktu, a když chybí, nemůže se jednat o skutkovou podstatu trestného činu. Na tyto teoretické úvahy dovolatel navázal poukazem na volné hodnocení důkazů jako na hlavní zásadu trestního řízení vymezenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a na to, že důkazní postup je třeba vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. K tomu dále dodal, že v souladu se zásadou trestního řízení musí být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Podle obviněného však v přezkoumávané věci soudy této zásadě trestního řízení soudy nedostály, neboť postupovaly v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř.

Obviněný tvrdil, že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože soudy všem požadavkům na odůvodnění rozsudku nedostály a pro nejasnosti a pochybnosti, které nebyly dostatečně vyhodnoceny a vyvráceny, nebylo bez pochybností prokázáno, že by spáchal trestný čin uvedený ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Byl uznán vinným na základě důkazů a následných úvah soudů, které nedávají potřebný podklad pro závěr o jeho vině, a proto bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo, což však soudy neučinily.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že se k dovolání obviněného po seznámení s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je výjimkou ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

Na podkladě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné výhrady zásadně směřovaly proti tomu, jak soudy posoudily věrohodnost poškozeného a dalších ve věci vyslechnutých svědků. Vytýkal též nedostatečně provedené dokazování, pokud soudy nezajistily vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a neprovedly výslech svědka H. B. V. S poukazem na § 2 odst. 6 tr. ř. vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, když podle jeho obhajoby on nenese odpovědnost za vzniklý následek, který nezpůsobil, čímž zpochybňoval, že by byl pachatelem tohoto trestného činu. V té souvislosti zdůrazňoval porušení zásady in dubio pro reo, čímž se domáhal porušení principů spravedlivého procesu zakotvených v článku 40 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Těmito výhradami obviněný ve smyslu zákonného vymezení důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. tento důvod nenaplnil, protože brojil zásadně proti procesním postupům plynoucím ze zásad určujících postup soudů při provádění a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., případně § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Jím rozvedené námitky proto nemají hmotněprávní povahu, jak důvod podle § 265b odts. 1 písm. g) tr. ř. v souladu s jeho zákonnou dikcí stanoví, protože žádná z námitek obviněného na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Jestliže obviněný uváděl, že trestný čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal, nečinil tak na podkladě skutkových zjištění, která byla soudy na základě provedeného dokazování zjištěna a ustálena v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, ale podle své vlastní verze průběhu skutku, jež nekoresponduje s tou, ke které soudy v této věci na základě výsledků dokazování dospěly.

Jen pro úplnost je třeba zmínit, že v dovolání obecně vymezené teze vztahující se k teoretickým úvahám o trestní odpovědnosti nebo k obecným zásadám o tvorbě skutkových podstat a jejich uvedení zákonodárcem v zákoně lze sice považovat za právní úvahy, avšak s ohledem na jejich toliko formální povahu rovněž stojí mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jimi nejsou vytýkány konkrétní vady v té právní kvalifikaci, jíž byl obviněný pro niž se v této věci řízení vedlo, nýbrž jsou uváděny bez konkrétního vztahu či vazby na čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obzvláště však proto, že obviněný v dovolání žádnou konkrétní právní vadu v použité právní kvalifikaci nevytýkal, ale, jak bylo uvedeno výše, brojil jen proti učiněným skutkovým zjištěným, nemohla být naplněna podmínka nesprávného právního posouzení ani jiného nesprávného právního posouzení podle důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože ten musí mít vždy vztah ke konkrétním právním nedostatkům užité právní kvalifikace. Protože tyto podmínky splněny nejsou, nebylo možné zmíněné obecné právní úvahy považovat za naplnění označeného dovolacího důvodu.

I přesto, že Nejvyšší soud není zásadně povinen ověřovat správnost skutkových námitek, i přesto z hlediska povinnosti přezkoumat, zda nedošlo v této věci k porušení zásad spravedlivého procesu, posuzoval, zda soudy dodržely procesní pravidla stanovená (nejen) trestním řádem.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud na základě obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí zkoumal, v jakém rozsahu soud prvního stupně provedl dokazování, zda je dostačující k objasnění všech rozhodnutých skutečností i jednotlivých znaků přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, a jak provedené důkazy hodnotil. Shledal tak, že nalézací soud ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. postupoval důsledně a zkoumal všechny rozhodné skutečnosti vztahující se k pojednávané události, a to především se zaměřením na to, jak čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, probíhal, a zda obviněný nese trestní odpovědnost za celý vzniklý a soudy zjištěný následek na zdraví poškozeného.

S ohledem na výhrady obviněného uplatněné v dovolání Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zmiňuje, že soud prvního stupně pro své závěry vycházel z celé škály důkazů, které bylo možné ve věci zajistit. Lze přisvědčit tomu, že se jednalo o důkazy nepřímé, neboť se opíral zejména o obsah výpovědí svědků T. T. D., M. N. T. a A. K., u nichž posuzoval jejich věrohodnost, kterou zkoumal i se zřetelem na obsah ve věci zajištěných listinných důkazů (protokol o ohledání místa činu s náčrtkem a fotodokumentací, zdravotní dokumentace poškozeného, zprávy o pověsti a posudky k osobám obviněného i poškozeného z místa bydliště a od zaměstnavatele, atd.). Všechna svá hodnocení provedených důkazů, úvahy k nim se vztahující a skutkové závěry rozvedl na stranách 3 až 6 svého rozsudku, kde vysvětlil i to, které důkazy považoval za věrohodné a které nikoliv, a z jakých důvodů takové závěry učinil, přičemž neopomenul reagovat ani na zjištěný časový rozdíl mezi údajným napadením poškozeného a jím vyhledané lékařské pomoci (viz stranu 4 čtvrtý odstavec a stranu 5 druhý odstavec rozsudku). Rovněž se vypořádal s návrhem obhajoby na výslech H. B. V., jehož případnou výpověď soud nepovažoval za přínosnou pro objasnění činu, neboť tento navrhovaný svědek nebyl incidentu osobně přítomen (viz stranu 4 druhý odstavec rozsudku). Své právní závěry a veškeré podstatné úvahy vztahující se k právnímu posouzení zjištěného skutku soud prvního stupně poté dostatečným způsobem rozvedl na straně 6 rozsudku.

Odvolací soud na podkladě odvolání obviněného, v němž byly uplatněny obdobné námitky, v přezkoumávaném usnesení konstatoval, že nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl a následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Správnost učiněných závěrů vztahujících se k výroku o vině, jak byly zjištěny a posouzeny nalézacím soudem, potvrdil, a uvedl přitom i svá vlastní shodná stanoviska. Z odůvodnění tohoto přezkoumávaného usnesení je dostatečně patrné, jak reagoval na výhrady obviněného, včetně důvodů, pro které potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně (srov. strany 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně zjišťoval a posuzoval opodstatněnost výhrad obviněného, a to se zřetelem na konkrétní svědecké výpovědi, listinné důkazy i další ve věci se nabízející zjištění a skutečnosti. K námitkám obviněného na uvedené výhrady v potřebném rozsahu a přiléhavě navázal i odvolací soud, který na námitky obviněného v dostatečné míře reagoval, a to včetně výhrad věrohodnost poškozeného a možné jiné příčině vzniku jeho zranění, jakož i proti nevyslechnutí svědka H. B. V.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud, který v uvedeném postupu nezjistil žádné zásadní procesní nedostatky, dodává, že podle výsledků provedeného dokazování soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak osoby pachatele, tak i vzniklého následku a jeho příčinné souvislosti s jednáním obviněného, jakož i k subjektivní stránce vztahující se k tomuto následku. Všechny tyto okolnosti mají dostatečný a potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Je vhodné jen zdůraznit, že za jedinou prokázanou příčinu zranění poškozeného soudy na základě výsledků provedeného dokazování stanovily údery pěstí vedené obviněným do obličeje a oblasti hrudníku poškozeného. Jež vyústily v popsaná zranění. Podíl a role obviněného jsou tak dostatečně objasněny a svědčí i pro zavinění přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů přisvědčil správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, která jsou jak po obsahové tak i formální stránce odůvodněna a zcela adekvátně a zákonným způsobem reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o tzv. opomenuté důkazy, za něž se považují důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejednalo se ani o tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].

Závěry soudů vyjádřené v přezkoumávaných rozhodnutích vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12), a obsahuje dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se důsledně zabývaly věrohodností poškozeného, a to jak jeho věrohodností obecnou, kterou shledaly v menší míře, tak i věrohodností specifickou, kterou považovaly v posuzované věci za zachovanou, i jednotlivých svědeckých výpovědí dalších ve věci vyslechnutých osob, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich. Rovněž měly na paměti, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, jaké ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádná porušení pravidel spravedlivého procesu, a to ani obviněným zmíněného principu in dubio pro reo, neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 a § 134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily.

Protože námitky formulované v dovolání jsou soustředěné pouze proti skutkovým a procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, s vymezeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. Obviněný tedy uplatnil dovolání zcela mimo jím označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a proto ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.