8 Tdo 1068/2019

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 40 T 11/2008, byl obviněný P. Z. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Československá obchodní banka, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ: 00001350, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Označené rozhodnutí napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 3 To 3/2018, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 211 odst. 6, § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, se obviněný zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že:

jako jednatel obchodní společnosti A. T., se sídlem XY, IČ XY, dne 18. 1. 2002 uzavřel s Československou obchodní bankou, a. s., pobočkou Brno, Joštova 5, Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 0041/02/5117 s výší úvěrového limitu 30 mil. Kč se splatností do 8. 4. 2004 a současně dne 18. 1. 2002 uzavřel s označeným bankovním ústavem Smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. 0042/02/5117 za účelem zajištění pohledávek bankovního domu jako zástavního věřitele za dlužníkem – zástavcem společností A. T., kdy na základě této úvěrové smlouvy postupně čerpal finanční prostředky, jež měly sloužit v souladu s Článkem I, bod 1) uvedené Smlouvy o revolvingovém úvěru na financování vybraných bonitních zahraničních a tuzemských pohledávek, kdy výše čerpání úvěru pro jednotlivá dílčí úvěrová období byla následně sjednávána formou dodatku k původní rámcové Smlouvě, a se záměrem neoprávněného získání finančních prostředků předkládal každý měsíc se žádostí o čerpání úvěru v rozporu s oběma uvedenými smlouvami soupisy neexistujících fiktivních pohledávek ve výroku rozsudku označených tuzemských a zahraničních firem:

jako jediný jednatel a majoritní společník obchodní společnosti A. T., se sídlem XY, IČ: XY, se záměrem neoprávněného získání finančních prostředků z revolvingového úvěru do vlastní dispozice, kdy prostředky byly mimo jiné použity i pro umělé navyšování obratu dlužníka, uzavřel dne 28. 8. 2002 s Komerční bankou, a. s., se sídlem v Praze, Na Příkopě 33, IČ: 453170054, pobočkou v Břeclavi, Smlouvu o revolvingovém úvěru č. 065002200321 s maximální výší úvěrového limitu 32 mil. Kč se splatností do 31. 7. 2003, přičemž úvěr byl poskytnut nejméně ve čtyřech dílčích čerpáních v období od 30. 8. 2002–27. 9. 2002, a kdy takto získané finanční prostředky měly být v souladu s Článkem I, bod 1), písm. b) uvedené Smlouvy použity k profinancování pohledávek do lhůty splatnosti, kdy jednou z forem zajištění shora uvedeného úvěru bylo zástavní právo k pohledávkám ve prospěch Komerční banky, a. s., v souladu se Smlouvou o poskytnutí zajištění č. 065002633211 ze dne 28. 8. 2002, uzavřenou mezi Komerční bankou, a.s., Praha, pobočka Břeclav, a obchodní společností A. T., se sídlem XY, přičemž dlužníkem deklarované zahraniční pohledávky, které odsouhlasil a předložil ve specifikaci zastavených pohledávek, tvořící přílohu č. 1 ke Smlouvě o poskytnutí zajištění č. 065002633211 ze dne 28. 8. 2002 a následně k Dodatku č. 1 uvedené smlouvy o poskytnutí zajištění ze dne 27. 9. 2002 společností A. T., zastoupenou zmocněncem M. L., Komerční bance, a. s., obsahovaly ve výroku rozsudku uvedené fiktivní pohledávky za zahraničními firmami, kdy poskytnutím těchto nepravdivých údajů po neuhrazení úvěru dlužníkem společností A. T., nedošlo k jeho úhradě poddlužníky, čímž Komerční bance, a. s., se sídlem Praha, Na Příkopě 33, byla způsobena škoda ve výši nesplacené jistiny nejméně 31 945 000 Kč, a celkem tak způsobil oběma poškozeným škodu ve výši nejméně 54.945.000 Kč.

Pro úplnost je nezbytné doplnit, že soudy nižších stupňů se posuzovanou trestní věcí zabývaly opakovaně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 40 T 11/2008, byl obviněný P. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 5 To 24/2010, byl citovaný rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 40 T 11/2008, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jako dílčí útok pokračující trestné činnosti obviněného, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 5 To 111/2011, byl citovaný rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 40 T 11/2008, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jako dílčí útok pokračující trestné činnosti obviněného, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 5 To 70/2013, byl citovaný rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. V dalším bylo rozhodnuto, že odvolání poškozené ČSOB, a. s., se podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítá jako odvolání podané osobou neoprávněnou. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 40 T 11/2008, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, v němž byly spatřovány trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. a zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž v žalobním návrhu označené skutky nebyly trestnými činy. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 5 To 40/2015, byl uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. Podle § 262 tr. ř. bylo nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 3 To 3/2018, podal obviněný P. Z. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Uvedl, že byl celkem čtyřikrát zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Odvolací soud, který rušil zprošťující rozsudky nalézacího soudu a nutil tento soud, aby hodnotil důkazy jím vyžadovaným způsobem, následně nalézacímu soudu nařídil, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu, přičemž nalézací soud nakonec jeho pokynům vyhověl, a přestože nedošlo k ničemu, co by mohlo mít vliv na hodnocení obsahu prováděných důkazů, rozhodl odsuzujícím rozsudkem. Měl za to, že postup odvolacího soudu byl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, neboť nalézací soud je odvolacímu soudu podřazen, nikoliv však podřízen. Dále vytkl, že doba uplynuvší od spáchání skutku činila více než 17 let, soudy věc projednávaly 13 let, a to bez jeho přičinění, neboť se k hlavním líčením či veřejným zasedáním vždy řádně dostavoval a nečinil žádné obstrukce. Navíc nelze přehlédnout, že nalézací soud mu vyjma jednoho případu doručoval zásadně na adresu, kde se, jak mu muselo být z četných sdělení obhajoby zřejmé, t. č. nezdržoval. Na nekontaktní adresu byla obviněnému, jenž pracoval a trvale se zdržoval v Německu, doručena i výzva k nástupu trestu se stanovenou lhůtou 5 dnů, což vnímá jako šikanózní postup. Ačkoliv podal žádost o odklad výkonu trestu, kterou doložil lékařskými zprávami, jež současně připojil i k podanému dovolání, nalézací soud nikterak nereagoval a do dnešního dne o zmíněné žádosti nerozhodl. Z těchto lékařských zpráv, které jsou datovány v období před více než dvěma lety, je přitom patrno, že byl nucen se podrobit operaci páteře s nástupem do nemocnice v Berlíně dne 19. 7. 2019 s tím, že jeho operace bude realizována dne 22. 7. 2019. Uvedené lékařské zprávy tudíž dokládají, že se nejedná o žádnou účelovou operaci, ale o řešení akutního zdravotního problému spojeného s ochranou tak důležitého orgánu pro lidské zdraví jako je páteř člověka. Podle obviněného nalézací soud, který obsah lékařských zpráv řádně nevyhodnotil, postupoval v rozporu s § 322 odst. 1 tr. ř. Dodal, že soud může rozhodnout na základě návrhu věznice, a to aniž by se odsouzený dostavil k výkonu trestu odnětí svobody. Návrh příslušné věznici, který taktéž tvoří přílohu podaného dovolání, řádně odeslal, přičemž věznice na něj dosud nereagovala a případně jej nepožádala o doplnění lékařských zpráv, což svědčí o její nečinnosti.

Obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces, tzv. extrémní rozpor, nerespektování principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Měl za to, že soudy v jeho neprospěch svévolně měnily závěry vyplývající z provedených důkazů (např. z výpovědí pracovníků A. T. či svědka M. P. a z listinných důkazů). Nerozporoval, že to byl on, kdo s jednotlivými poškozenými bankami uzavřel příslušné smlouvy o poskytnutí úvěru a kdo také následně uzavřel smlouvy týkající se zástavních práv k těmto úvěrovým smlouvám a zajištění jednotlivých pohledávek. Jelikož byl jednatelem společnosti, mohl takovéto smlouvy za společnost podepisovat. V daném případě se však jednalo pouze o podpis smlouvy statutárním orgánem společnosti, kterýmžto jednáním nebyl a ani nemohl být spáchán skutek popsaný ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Jednání obviněného nemělo příčinnou souvislost se škodlivým následkem, tedy způsobenou škodou. Odmítl, že pohledávky uvedené ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu byly pohledávkami fiktivními, které neodrážely reálně uskutečněné obchodní vztahy mezi jeho společností a ostatními subjekty. Prakticky většina těchto tvrzených fiktivních pohledávek byla uhrazena. Nesouhlasil se závěrem soudů, že vzhledem k tomu, že se mělo jednat o obchodní vztahy s řadou subjektů, které se mezi sebou ani navzájem neznaly a působily v rozdílných městech či dokonce státech, je vyloučeno, aby se mezi sebou nějakým způsobem domlouvaly a hodlaly mu uškodit. Společnost RAAC byla nejprve jako největší obchodní zákazník představena jako současně i hlavní obchodní partner A. T. (dále jen „A. T.“). Postupem času sama RAAC představila několik svých dalších partnerských společností, které následně začaly obchodovat v obchodní komoditě A. T., a to společně s partnerem A. T. v XY, společností S. Jediným jednatelem této společnosti byl V. S. RAAC se vyjádřila na podkladě dožádání orgánů činných v trestním řízení tak, že A. T. nezná a neobchoduje s ní. Soudy z uvedeného sdělení vycházely, přitom se vůbec nezabývaly tím, jak je možné, že se takto vyjadřuje společnost, jejímž jediným jednatelem je osoba působící v předmětném období i v pozici společníka A. T. S. dlužila A. T. jako její dceřiná společnost. Společnost, která podle svého vlastního vyjádření A. T. neznala a nikdy s ní neobchodovala, byla dceřinou společností A. T., a A. T. tak byla jejím akcionářem. Díky tomu disponovala jistými výhodami. Například nemusela platit úhrady za zboží v termínech jako jiné firmy, nýbrž měla velkou část obchodovaného zboží v konsignaci, když teprve následně bylo jednáno o konkrétních dodávkách zboží, o společné prezentaci zboží, např. nových modelů pracovní obuvi v Itálii. O všech těchto skutečnostech obviněný v průběhu celého trestního řízení vypovídal. Ani nalézací soud po změně senátu, ani odvolací soud se však s jeho obhajobou v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly a prakticky se k ní nevyjadřovaly.

Podle mínění obviněného soudy nepochopily základní principy obchodu z úvěrového vztahu. Zdůraznil, že jednotlivým bankám nebyly předkládány faktury uhrazené zákazníky A. T. Pokud by tomu tak bylo, bezesporu by se jednalo o podvodné jednání ze strany A. T. V daném případě však šlo o to, že A. T. vystavovala jednotlivé faktury na dodávané zboží, a to v souvislosti s realizací konkrétního obchodního případu s konkrétním obchodním partnerem. To znamená, že na podkladě nových objednávek byly vystavovány nové výdejky na zboží ve skladu, na základě toho nové dodávky zboží obchodním partnerům a na podkladě těchto dokumentů byly vystavovány jednotlivé daňové doklady – faktury. Tyto daňové doklady – faktury – měly stanovenou splatnost vždy minimálně 90 dnů, v některých případech i 120 dnů. Doposud neuhrazené faktury, respektive seznam těchto konkrétních faktur zavedených v účetnictví společnosti, byly jako součást „balíku“ faktur předávány konkrétní bance jako zástava. Pokud byla faktura 90 dnů nezaplacena a byla bance předložena jako zástava na další měsíc, potom již nemohla být ze strany společnosti použita. Z obsahu analýzy jednotlivých faktur a jejich úhrad, která je založena v trestním spisu, je patrné, že takové faktury byly klienty hrazeny, ale později, než byla stanovena doba jejich splatnosti. Je tedy zcela zřejmé, že v době, kdy splňovaly parametry zástavy pro jednotlivé banky, tzn. byly ještě neuhrazené, je bylo možné jako zástavu pro jednotlivé banky použít, když banky si veškeré skutečnosti vždy důsledně ověřovaly a následně postup společnosti se seznamem jejích vybraných faktur odsouhlasovaly. Teprve poté, pokud by byla takováto faktura uhrazena na účet, ze kterého byl čerpán úvěr, došlo by k částečné úhradě úvěru v souladu s obsahem smlouvy a bankou stanovenými pravidly. Následující měsíc připravila společnost seznam nových faktur, jenž byl předložen bance ke kontrole a odsouhlasení, který již takovou uhrazenou fakturu neobsahoval a ani obsahovat nemohl; stejně tak jako neobsahoval a nemohl obsahovat ani fakturu, která již byla po datu stanovené splatnosti (více než dohodnutých 90 dnů). Taková faktura již nebyla zástavou, ale byla stále v evidenci společnosti jako pohledávka, což vyplývá i z obsahu znaleckých posudků založených v trestním spisu, přičemž ve většině případů došlo k její úhradě. Konkrétní faktura tedy nebyla fiktivní, vždy existovala, v účetnictví společnosti byla řádně zaúčtována, použita jako zástava, následně vyjmuta ze zástavy a poté uhrazena klientem společnosti. Navíc A. T. svým klientům fakturovala ve vyšším objemu oproti výši zástavy bance, když na každého z klientů měla společnost bankou odsouhlasené limity, které byly následně společností používány s tím, že ve většině případů byla hodnota prodávaného zboží vyšší než limit stanovený u konkrétního obchodního klienta bankou. Skutečnost, že A. T. svým dodavatelům hradila cenu za dodávané zboží, svědčí o tom, že nečinila ničeho v rozporu se smlouvami uzavřenými s bankami a že ani ona, ani obviněný nejednali podvodně. Soudy zcela ignorovaly kontrolní činnost jednotlivých bank.

Nebyl to obviněný, kdo pro potřeby bank vybíral z účetnictví jednotlivé faktury za účelem poskytnutí záruky. Ani tak činit nemohl, neboť do účetnictví společnosti neměl přístup, což vyplývá nejen z obsahu účetnictví v elektronické podobě, ale i z výpovědí svědka M. L., vedoucího ekonomického oddělení společnosti, a dalších pracovnic tohoto oddělení a účtárny společnosti, a o realizovaných obchodech nemohl mít vzhledem k jejich objemu a s ohledem na existenci více skladů, zejména celního skladu mimo území České republiky, přehled. Pouze v některých případech, nikoliv vždy, projednával se svědkem seznam jednotlivých faktur, které byly v rámci „balíku“ předkládány bance jako zástava. De facto tak společně prováděli kontrolu splnění všech požadavků kladených ze strany banky na vlastnosti faktur. Pokud tedy byly jednotlivé pohledávky bankám předkládány, dělo se tak na podkladě pohledávek, které byly vybrány a obviněnému předloženy svědkem M. L. Navíc v mnoha případech předával bankám pohledávky přímo uvedený svědek. Nalézací soud nicméně v odůvodnění svého rozsudku zcela účelově zaměňuje pojmy „předkládal“ a „vybíral“.

Dovolatel akcentoval, že rámcová smlouva není smlouvou o realizaci konkrétních objednávek, ale pouze jakýmsi memorandem, kdy se dvě smluvní strany dohodnou, zhruba v jakém např. ročním objemu budou realizovat nákup a prodej konkrétního zboží, jakým způsobem a v jakých cenových relacích. Konkrétní obchodní případy jsou pak uskutečněny na podkladě dílčích objednávek, většinou prostřednictvím obchodních zástupců a dalších odpovědných osob. Z výslechů zaměstnanců A. T. přitom vyplývá, že obviněný ve společnosti konkrétní realizační obchodní činnost nevykonával. Proto je přinejmenším s podivem, že soudy se obsahu těchto výpovědí dovolávají a vyvozují z nich závěr o vině.

Co se týče argumentace odvolacího soudu, že ani v jednom případě nevyužil pojištění pohledávek, ač mu v tom nic nebránilo, a mohl se tak na případných neplatičích hojit právě formou pojištění, poznamenal, že pokud by bylo pojištění pohledávek uplatněno v době, kdy byla společnost funkční a vykonávala svou obchodní činnost, nebyl by k takovému postupu žádný důvod, neboť společnost si byla vědoma, že její zákazníci platí později. A. T. společně s RAAC a jejími dalšími společnostmi hledaly konkrétní řešení situace. Do určité doby byly všechny dohody mezi těmito společnostmi vzájemně dodrženy. Hlavním důvodem, proč ze strany A. T. nebylo uplatněno pojistné plnění z pojištění pohledávek, byla skutečnost, že kdyby bylo pojistné plnění z pojištění konkrétních pohledávek uplatněno, byli by obchodní partneři, kteří hradili své závazky se zpožděním, vyřazeni z obchodní spolupráce a došlo by vzhledem k objemu jednotlivých obchodů ke značnému propadu tržeb A. T. v následujícím období. Takový postup by tak nebyl za situace, kdy by nedošlo k zastavení plateb ze strany litevských společností, zapotřebí. To, že se tak stane, nemohla A. T. předpokládat, neboť i s těmito svými obchodními partnery byla v dobré víře.

Uzavřel, že nelze nezpochybnitelně uzavřít, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, stejně jako nelze uzavřít, že jeho jednáním byl spáchán konkrétní trestný čin, tedy že skutek popsaný v obžalobě je trestným činem. Nalézací soud pouze vyjádřil snahu v maximální míře vyhovět odvolacímu soudu, avšak své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a proto je toto jeho rozhodnutí ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu rozhodnutím nepřezkoumatelným, v důsledku čehož lze uzavřít, že v dané věci rozhodnutí spočívá vzhledem k extrémním rozporům mezi obsahem skutkových zjištění soudů a skutečným obsahem jednotlivých doposud provedených důkazů na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný brojil i proti výši trestu odnětí svobody. Trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se vzhledem k době, která uplynula od spáchání skutku, vzhledem k době trvání soudního projednávání trestní věci, jakož i vzhledem k tomu, že se v období od spáchání skutku nedopustil žádné jiné trestné činnosti, jeví jako zcela nepřiměřený a ve svém důsledku šikanózní. Doposud nebyl trestán, nebyl projednáván ani pro přestupek a v současné době proti němu není vedeno ani žádné trestní řízení. Uložený trest je s ohledem na jeho dosavadní způsob života trestem likvidačním. Odvolací soud měl vycházet z okolností případu, měl přihlédnout k osobním poměrům obviněného – k tomu, že žije řádný život, aplikovat § 58 odst. 1 tr. zákoníku a uložit mu trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu na přiměřenou dobu. Odvolací soud se nevypořádal s obsahem ustanovení § 39 tr. zákoníku a uložil mu nespravedlivý trest.

Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 3 To 3/2018, a rovněž zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 40 T 11/2008, a dále aby rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, případně, pokud by byl výkon rozhodnutí již realizován, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. výkon rozhodnutí (trest odnětí svobody) přerušil a rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění soudů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními soudů. Zdůraznil, že s odkazem na citovaný dovolací důvod nelze uplatnit ani jiné námitky, které jsou procesního charakteru. Připustil možnost zásahu do skutkových zjištění v případě porušení práva na spravedlivý proces, resp. pochybení spočívajícího v tzv. extrémním rozporu. Jelikož ale nic takového v posuzované věci neshledal, uvedl, že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Výhrady, jimiž obviněný brojil toliko proti skutkovým zjištěním, zejména prostřednictvím kterých namítl, že faktury předkládané poškozeným bankám k zajištění úvěrů sám nevybíral, navíc se podle jeho přesvědčení nejednalo o faktury fiktivní, nýbrž o doklady ke skutečným pohledávkám, podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají, přičemž obviněný předkládá toliko vlastní a pro něj příznivější verzi skutkového děje. Soudy měly k dispozici kromě množství listinných důkazů vztahujících se zejména k poskytnutým úvěrům výpověď obviněného a výpovědi zástupců obchodních společností, vůči kterým měla mít obchodní společnost A. T. pohledávky, jimiž za předmětné úvěry ručila. Z vyjádření zástupců těchto společností a z listin, které soudu poskytli, vyplývá, že se jednalo o faktury fiktivní, neboť část z těchto společností s obchodní společností obviněného neobchodovala vůbec (výpověď E. S., Z. B., P A., D. D., G. J.), část s ní sice obchodovala, avšak obchody, které byly deklarované předmětnými fakturami, neproběhly (výpověď M. B., K. K., J. Č., P. H., M. H., J. H., A. M., D. M., A. L., M. B., A. B.). Státní zástupce akcentoval, že soudy hodnocení důkazů pečlivě odůvodnily a uvedly, proč uvěřily výpovědím těchto svědků, když tito se navzájem neznali, neměli důvod obviněnému nějakým způsobem škodit, přičemž de facto jediným důkazem, který měl prokázat tvrzené obchody, jsou toliko výtisky faktur, které obviněný poškozeným bankám předložil. Zdůraznil, že obviněný z pozice jednatele podepisoval jak smlouvy o úvěru, tak navazující zástavní smlouvy. Svědek M. L. vypověděl, že smlouvy pro obviněného sice vybíral on, nicméně nápad zajistit úvěry pohledávkami vzešel od obviněného a konečné slovo měl také obviněný. Faktury mu svědek připravoval nikoliv z účetního systému, ale z ekonomického systému obchodní společnosti. Jak vyplynulo z výpovědi svědkyně M. G., ve společnosti byl vedle účetního systému (kam obviněný neměl nejspíše přístup) veden i systém pomocný (ekonomický), evidenční, kam svědkyně zadávala faktury na podkladě dokumentů, které dostávala od obchodních zástupců nebo přímo od obviněného. Systémy se navzájem nepárovaly, nebyly provázané. Je tedy zřejmé, že pokud byly faktury vybírány z tohoto ekonomického systému, kam byly zařazovány na pokyn mimo jiné i obviněného, nelze přisvědčit obviněnému, že se trestného činu nemohl dopustit, protože neměl přístup do účetního systému, a nemohl tak ovlivnit skladbu faktur předkládaných bankám. Ostatně ze všech výpovědí zaměstnanců společnosti vyplynulo, že obviněný řídil společnost i v době své nepřítomnosti direktivně prostředky dálkové komunikace. Měl kompletní přehled o dění v obchodní společnosti a vždy měl konečné slovo. Provedeným dokazováním také bylo dostatečně zjištěno, že si musel být vědom skutečnosti, že faktury předkládané bankám jsou fiktivní, a nejsou tak způsobilé řádně plnit zástavní funkci k poskytnutým úvěrům.

Státní zástupce dále upozornil, že v rámci dovolacího řízení nelze přihlížet k námitkám, prostřednictvím kterých obviněný kritizuje postup soudu či věznice v rámci posuzování jeho žádosti o odklad výkonu jemu uloženého trestu.

Pokud jde o výtku obviněného, že mu byl uložen, byť za použití moderačního oprávnění upraveného v § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nepřiměřeně přísný trest, a to s ohledem na délku trestního řízení a dobu, jež uplynula od spáchání skutku, poznamenal, že tuto není možno právně relevantně uplatnit pod deklarovaným dovolacím důvodem. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V případě obviněného není žádný důvod odchýlit se od ustálené judikatury (poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, atd.), která je založena na tom, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat rozsah snížení podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřený ve výměře uloženého trestu. Tato otázka totiž souvisí s přiměřeností uloženého trestu, kterou nelze v dovolání zpochybňovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

Státní zástupce nezpochybnil, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když námitky ohledně porušení tohoto práva nelze ani v rámci dovolacího řízení ignorovat. Podle něj ovšem odvolací soud svým rozhodnutím dostál i požadavkům formulovaným v relevantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu na kompenzaci porušení práva obviněného na projednání jeho trestní věci v přiměřené lhůtě plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy v rámci práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se výše naznačenými východisky při ukládání trestu řídil, neboť právě s poukazem na délku trestního řízení vyhověl odvolání obviněného a uložil mu za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest pod dolní hranicí zákonné sazby a tento svůj postup i náležitě odůvodnil (str. 31 až 32 rozsudku odvolacího soudu).

Námitku obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a posléze postupoval v intencích § 262 tr. ř., označil státní zástupce za námitku procesního charakteru, kterou by bylo možné uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy s poukazem na skutečnost, že bylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce. To ovšem obviněný ve svém dovolání neučinil. Nicméně i kdyby tak učinil, jednalo by se o námitku, které by nebylo možné přiznat žádné opodstatnění. Dovoláním napadenému rozhodnutí předcházely čtyři zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, které vždy v neprospěch obviněného napadl státní zástupce odvoláním. Všechny zprošťující rozsudky odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Přitom naposledy nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a to s ohledem na postoj senátu Krajského soudu v Brně, který nerespektoval právní názor odvolacího soudu, pokud šlo o logičnost vyhodnocení důkazů. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu učiněné usnesením ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 5 To 40/2015, bylo náležitě odůvodněno. Odvolací soud ve svých třech předchozích rozhodnutích srozumitelně a výstižně vyjádřil, v čem soud prvního stupně při hodnocení důkazů pochybil, a vyložil, v jakých směrech jeho úvahy nejsou logické a ani nemají oporu v provedených důkazech, a nalézací soud dokonce na možnost postupu podle § 262 tr. ř. upozornil. Podle mínění státního zástupce je tento postup odvolacího soudu v souladu i s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1429/13, podle kterého není namístě odvolacímu soudu upírat možnost vyjádřit se k hodnocení důkazů v podobě výtky, že soud prvního stupně z kontextu provedených důkazů arbitrárně vyjímá jen některé skutečnosti, zatímco jiné významné okolnosti pouze konstatuje, aniž by se jakkoliv zabýval jejich významem pro meritum dané trestní věci. Ze strany odvolacího soudu tím jde primárně o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (§ 125 odst. 1 tr. ř.), nikoliv o vnucování vlastní verze skutkových zjištění, natožpak na základě odlišného hodnocení důkazů. Naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není, jestliže odvolací soud aplikoval ustanovení § 262 tr. ř., pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že tomuto odvolací soud opakovaně vytkl nedodržení požadavků plynoucích pro něj z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.; důvod ke změně ve věci rozhodujícího senátu nebyl ten, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétního důkazu a následně toto požadoval respektovat jiným senátem nalézacího soudu, ale ten, že dospěl k závěru, že ve věci rozhodující senát není schopen věc rozhodnout zákonu odpovídajícím způsobem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016). Pokud tedy odvolací soud za takového stavu a po opakovaných výtkách postupoval podle § 262 tr. ř., nelze takový postup považovat za výraz svévole či účelovosti.

Státní zástupce závěrem podotkl, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předpokladem uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy skutečnost, že došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. To se však ve věci obviněného nestalo, neboť Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil a sám rozhodl o uložení mírnějšího trestu odnětí svobody. V takovém případě se již výrok o zamítnutí odvolání ohledně zbývající části odvolatelem vytýkaných vad, kterým odvolací soud nepřisvědčil, nevydává.

Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Doplnil, že má za to, že není třeba postupovat podle § 265o odst. 1 tr. ř., jak navrhl obviněný, neboť není důvod pro odložení či přerušení trestu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného P. Z. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci nemohlo z formálního hlediska dojít ke splnění podmínky stanovené v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to již jen proto, že řádný opravný prostředek obviněného P. Z. nebyl odvolacím soudem zamítnut. Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Byť v ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, nelze na jeho rozhodnutí nahlížet jako na zamítavé, neboť odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Jinak řečeno, jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části, toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout. Postup odvolacího soudu tak má (do jisté míry) za následek překážku relevantního uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože však výhrady obviněného směřovaly i proti výroku o vině a tedy i na něj navazujícímu výroku o náhradě škody, které nebyly shledány důvodnými, dovolací soud s jistou mírou tolerance akceptoval uplatnění i tohoto dovolacího důvodu. V souladu s podmínkami jeho použití obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a v důsledku toho mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 58.–62., str. 54–57 rozsudku soudu prvního stupně, body 5.–7., str. 28–31 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí nepřisvědčily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Pro úplnost lze nicméně doplnit, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že pohledávky předkládané poškozeným bankám jako zástava byly pohledávkami neexistujícími, a tedy fiktivními. Nelze než ve shodě se soudy nižších stupňů a státním zástupcem zopakovat, že fiktivnost předmětných pohledávek byla doložena nejen listinnými důkazy poskytnutými ze strany společností, vůči nimž měla A. T. uvedené pohledávky evidovat, ale rovněž důkazy v podobě svědeckých výpovědí zástupců těchto společností a jejích zaměstnanců, kteří potvrdili, že s A. T. buď vůbec neobchodovali a tuto společnost ani neznali, anebo sice obchodovali, nikoliv však v případech obviněným na základě předložených pohledávek tvrzených. V této souvislosti je vhodné zmínit výpovědi svědků M. B., K. K., J. Č., P. H., P. T., J. H., A. M., D. M., E. S., A. L., M. B., Z. B., A. B., P. A., D. D., G. J. a J. U. Byť to obviněný zpochybňuje, argumentace, podle níž se svědci vzájemně neznali, většina z nich neznala ani obviněného či jeho společnost, působili v rozdílných městech či dokonce státech, a není tedy důvodu předpokládat, že by chtěli obviněnému uškodit, se jeví jako zcela logická a přesvědčivá. Stejně se jeví taktéž argumentace upozorňující na absenci nahlášení pojistných událostí. Jestliže měl obviněný pohledávky pojištěny, je s podivem, že se nedomáhal vyplacení pojistného plnění v situaci, kdy mu měli odběratelé dlužit za odebrané zboží (srov. výpověď svědkyně M. S., zaměstnankyně pojišťovny, s níž si A. T. sjednávala pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění pohledávek za odběrateli A. T.). Pokud jde o výtku týkající se „vybírání“ či „předkládání“ faktur a v návaznosti na to výhradu obviněného, že o dílčích realizovaných obchodech neměl přehled, z výpovědí zaměstnanců A. T. vyplynulo, že obviněný jakožto jednatel rozhodoval prakticky o všech záležitostech společnosti a řídil společnost direktivně, a to i v době své nepřítomnosti prostředky komunikace na dálku (viz výpovědi svědků M. L., I. B., K. J., L. K., M. G. a P. U.). Tudíž jestliže to byl on, kdo uzavřel s bankami úvěrové a zástavní smlouvy a kdo bankám následně předkládal jednotlivé pohledávky v nikoliv zanedbatelné výši jako zástavu, je vyloučeno, aby neměl povědomí o charakteru těchto pohledávek, resp. o jejich neexistenci. Z výpovědi svědka M. L. – na rozdíl od obviněného toliko zaměstnance A. T. – vyplynulo, že nápad zajistit úvěry pohledávkami vzešel od obviněného a že seznam pohledávek připravoval na jeho pokyn. Nalézací soud ostatně přiléhavě poznamenal, že obviněný byl s ohledem na svou pozici ve společnosti tím, kdo měl zájem na tom, aby banky poskytly společnosti úvěry, a kdo proto usiloval o to, aby byly předmětné úvěry zajištěny, třebaže fiktivními pohledávkami. Odvolací soud pak v kontextu námitky obviněného správně připomněl, že obviněnému není kladeno za vinu předložení ojedinělých faktur/pohledávek, o jejichž existenci nemusel vědět, resp. které byly vzhledem k jeho postavení ve společnosti mimo jeho rozlišovací schopnosti, nýbrž předložení balíků faktur/pohledávek, jež měly dokumentovat zásadní činnost jeho společnosti.

Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud pouze v krátkosti podotýká, že se se závěry soudů stran užité právní kvalifikace plně ztotožňuje. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a v jeho odůvodnění i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu výstižně obsahují všechny znaky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, v tomto směru nelze soudu nižšího stupně ničeho vytknout. Jednání obviněného bylo protiprávní a současně naplnilo znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Obviněný tím, že jako jednatel obchodní společnosti uzavřel s bankovními ústavy smlouvy o revolvingovém úvěru s výší úvěrového limitu 30 a 32 mil. Kč a spolu s tím další smlouvy za účelem zajištění pohledávek těchto bankovních domů, kdy na základě úvěrových smluv postupně čerpal finanční prostředky, jež měly podle sjednaných podmínek sloužit k financování/profinancování pohledávek, přičemž se záměrem neoprávněného získání finančních prostředků předkládal bankovním ústavům soupisy neexistujících fiktivních pohledávek tuzemských a zahraničních firem, úvěry on, resp. jeho společnost nehradil a k uhrazení nedošlo ani ze strany fiktivních spoludlužníků, čímž byla bankovním ústavům způsobena škoda v celkové výši nejméně 54 945 000 Kč, při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu.

Poněkud neurčitě formulovanou výhradu obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a posléze postupoval v intencích § 262 tr. ř., nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez dalšího ji však nelze subsumovat ani pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat mimo jiné též tehdy, jestliže ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Obsazením soudu se rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (totéž platí i ve vztahu k osobě samosoudce). Nelze pominout, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. V širším kontextu by proto bylo lze vnímat výtku obviněného směřující proti nesprávné a neodůvodněné aplikaci § 262 tr. ř. jako námitku podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod, musela by však být založena na konkrétních okolnostech, jež ale dovolání obviněného neobsahuje.

I přes uvedené není od věci rekapitulovat, že dovoláním napadenému rozhodnutí předcházely již uvedené čtyři zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, které vždy v neprospěch obviněného napadl státní zástupce odvoláním. Všechny zprošťující rozsudky odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Přitom naposledy nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a to s ohledem na postoj senátu Krajského soudu v Brně, který nerespektoval právní názor odvolacího soudu, pokud šlo o logičnost vyhodnocení důkazů. Nutno souhlasit s názorem státního zástupce, že Vrchní soud v Olomouci coby odvolací soud v usnesení ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 5 To 40/2015, náležitě odůvodnil nejen výrok, jímž rozsudek soudu prvního stupně již opakovaně zrušil, ale také výrok učiněný podle § 262 tr. ř., jímž nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odvolací soud ve svých třech předchozích rozhodnutích srozumitelně a výstižně vyjádřil, v čem soud prvního stupně při hodnocení důkazů pochybil, a vyložil, v jakých směrech jeho úvahy nejsou logické a ani nemají oporu v provedených důkazech, a nalézací soud dokonce na možnost postupu podle § 262 tr. ř. upozornil. V nálezu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, na který obviněný v dovolání odkazoval, Ústavní soud shrnul, že z ustálené judikatury obecných soudů, stejně jako Ústavního soudu, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 tr. ř. je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98). Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného by t