8 Tdo 116/2020

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 4 T 29/2019, byl obviněný H. K. L. uznán vinným přečiny výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 tr. zákoníku, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, svádění dítěte k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.

Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 4 To 298/2019, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl pod bodem 1) výroku o vině uznán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 tr. zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2) až 4) přečinem svádění dítěte k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod body 2) a 3) zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a pod body 1) až 4) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku tohoto rozsudku.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných se skutkovými zjištěními, jež učinil soud prvního stupně) se obviněný dopustil označených trestných činů tím, že:

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 4 To 298/2019, podal obviněný H. K. L. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Konkrétně uvedl, že naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v porušení jeho práva na spravedlivý proces v řízení před soudy obou stupňů. Rozvedl, že je německé národnosti, a ačkoliv má základní komunikační znalost českého jazyka, není schopen se vyjadřovat přesně a rozhodně není schopen se bez účasti tlumočníka účastnit úředního jednání. Připomněl, že komunikace v mateřském jazyce je základním, Listinou základních práv a svobod zaručeným právem. Z toho důvodu spatřuje porušení spravedlivého procesu, pokud byl na něj zpracován znalecký posudek z odvětví psychiatrie a sexuologie, ačkoliv vyšetření znalcem probíhalo pouze v českém jazyce. Podle obviněného nepřítomností tlumočníka při vyšetření došlo k nepřesnému pochopení a dezinterpretaci jeho vyjádření.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 4 To 298/2019, jakož i další rozhodnutí na uvedené rozhodnutí obsahově navazující a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že obviněným uvedená argumentace nespadá pod uplatněný, jakož ani jiný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Podle státního zástupce navíc k žádnému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo, když obviněný při svém výslechu policejním orgánem uvedl, že několik let pobýval v České republice, pracoval zde a rozumí i mluví česky, nežádal ani překlady listin. Ze znaleckého posudku doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc. (část II. „vlastní vyšetření posuzovaného“) vyplývá, že čeština obviněného je dobrá, v hlavním líčení pak znalec uvedl, že obviněný „mluví velmi dobře česky“, problém v komunikaci nezaznamenal (viz protokol o hlavním líčení ze dne 6. 5. 2019). Ze žádné z výpovědí poškozených či svědkyň pak nevyplývá zmínka o tom, že by se s obviněným nebyly schopny dorozumět česky či vůbec zmínka o tom, že je cizinec. Před soudem obviněný rovněž komunikoval v češtině, ačkoliv procesním úkonům byla vždy přítomna tlumočnice, kterou však využíval sporadicky; sám obviněný psal v českém jazyce vlastní podání. Státní zástupce měl tedy za to, že je patrné, že češtině obviněný rozumí, česky mluví i píše, a proto nelze uzavřít, že by předmětný znalecký posudek, resp. vyšetření, mohlo trpět deficitem zakládajícím porušení základních práv obviněného.

Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitka obviněného, že k jeho vyšetření znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, měl být přítomen tlumočník, je námitkou charakteru procesního, nikoliv hmotněprávního, a proto ji pod uplatněný dovolací důvod, jakož ani jiný zákonem stanovený důvod, nelze podřadit. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Tuto námitku by tak bylo možné vnímat jako námitku relevantní pouze v případě, vedla-li by k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Takový poznatek však v případě obviněného učinit nelze.

Podle § 2 odst. 14 tr. ř., jež je provedením čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [a také čl. 6 odst. 3 písm. a), e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Podle § 28 odst. 1 tr. ř. je-li třeba přetlumočit obsah písemnosti, výpovědi nebo jiného procesního úkonu nebo využije-li obviněný právo uvedené v § 2 odst. 14 tr. ř., přibere se tlumočník.

Povinnost přibrat tlumočníka podle § 28 tr. ř. však nelze omezovat jen na případy, kdy obviněný, který prohlásil, že neovládá jazyk, v němž se jednání vede, je vyslýchán orgánem činným v trestním řízení. Tlumočníka je třeba přibrat i při provádění všech dalších úkonů trestního řízení, jestliže se má přetlumočit obsah jiných ústních projevů nebo písemností, aby jim rozuměly jak orgány činné v trestním řízení, tak i obviněný a ostatní osoby zúčastněné při provádění určitého úkonu. Přitom za takový úkon se považuje též vyšetření obviněného znalcem z oboru zdravotnictví a příslušného odvětví, je-li při něm nezbytné komunikovat s obviněným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2001, sp. zn. 5 Tz 111/2001). V té souvislosti je namístě také připomenout, že prohlásí-li obviněný kdykoli v průběhu řízení, že žádá o pomoc tlumočníka, aby tak mohl používat svého mateřského jazyka, je povinností orgánů činných v trestním řízení jeho požadavku vyhovět, byť v předchozích fázích řízení obviněný tlumočníka nežádal a bylo zřejmé, že je schopen komunikovat v českém jazyce. Není-li tlumočník k žádosti obviněného zajištěn, jde o podstatnou vadu řízení, neboť tak dochází k výraznému zkrácení práv obviněného. To však nic nemění na zákonnosti procesních úkonů provedených bez účasti tlumočníka za situace, kdy obviněný před jejich konáním prohlásil, že rozumí českému jazyku a tlumočníka nežádá (viz rozhodnutí pod č. 30/2002 Sb. rozh. tr.).

Z obsahu spisového materiálu v posuzovaném případě vyplývá, že obviněný při vyšetření před znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, doc. MUDr. Jaroslavem Zvěřinou nežádal tlumočníka, neprohlásil, že neovládá český jazyk, a ani v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně či ve veřejném zasedání odvolacího soudu nenamítl, že účast při úkonu nebyla plnohodnotná z důvodu jazykové bariéry. Žádnou jazykovou bariéru významnou pro účely jeho vyšetření nezjistil ani znalec. Jak zdůraznil i státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, obviněný je osobou, která český jazyk ovládá; obviněný již ve své výpovědi v přípravném řízení dne 29. 12. 2018 (č. l. 59) uvedl, že česky mluví i rozumí, nežádal ani přeložení písemností („dokumentů“), sám činil podání v českém jazyce, před soudy nižších stupňů rovněž sám komunikoval v českém jazyce a služeb tlumočnice využíval naprosto výjimečně. Znalec doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., který vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, ve výpovědi v hlavním líčení dne 6. 5. 2019 (viz č. l. 326 a verte) uvedl, že s obviněným se domluvil česky, jelikož obviněný mluví česky velmi dobře. Z uvedeného je zjevné, že přítomnost tlumočníka při vyšetření obviněného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie, potřebná nebyla, když ani znalec nezaznamenal žádný problém při komunikaci s obviněným, přičemž je nepochybné, že právě znalec provádějící psychiatrické a sexuologické vyšetření by nejlépe, a to i s ohledem na své odborné znalosti a zkušenosti, registroval, měl-li by obviněný s komunikací při svém vyšetření potíže. Nebyl opatřen jediný poznatek, na jehož základě by bylo možné učinit závěr, že absence tlumočníka v průběhu vyšetření před znalcem, při dobré znalosti českého jazyka obviněným, by mohla jakkoliv zkreslit závěry znaleckého posudku. Žádnou námitku proti validitě znaleckého posudku z důvodů absence tlumočníka obviněný a ani jeho obhájkyně nevznesli ani při prostudování spisu dne 5. 3. 2019 (č. l. 282) a – jak již bylo řečeno – ani v hlavním líčení před soudem prvního stupně, v písemném vyhotovení odvolání či veřejném zasedání odvolacího soudu.

Je tedy třeba uzavřít, že v projednávané věci nedošlo k žádnému pochybení, nebyl-li k vyšetření obviněného znalcem přibrán tlumočník ve smyslu § 28 tr. ř. Obviněný pro účely svého vyšetření znalcem neprohlásil, že neovládá český jazyk, naopak osvědčil jeho dobrou znalost, a nemohlo tak dojít k porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.