8 Tdo 1219/2012 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1219/2012-20 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2012 o dovolání obviněného J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 6 To 155/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 220/2011, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 6 To 155/2012, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 220/2011. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Bruntále p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 220/2011, byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že v době nejméně od října 2009 do července 2011, v K., okres B., ani jinde, ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery, ač tak byl povinen činit na základě rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově, ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. 7 P 34/2005, částkou 3.000,- Kč měsíčně, vždy k 25. dni v měsíci předem, k rukám matky J. R., o nezletilou ani jinak nepečoval a vyživovací povinnost tak nekompenzoval, pracoval a měl finanční prostředky k placení výživného, za uvedenou dobu dlužil ještě nejméně 66.000,- Kč, přičemž tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2011, který nabyl právní moci téhož dne, sp. zn. 6 To 203/2011, odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu do 20. 5. 2012. Za tento přečin byl obviněný podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byla podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jako podmínka osvědčení ve zkušební době uložena povinnost platit běžné výživné a podle možností dlužné výživné. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací z podnětu odvolání podaného proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněným rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 6 To 155/2012, rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od potrestání obviněného. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Josefa Bartončíka z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, a to zejména proto, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména pro nedostatek společenské škodlivosti jemu za vinu kladeného jednání. Obviněný především zdůraznil, že s matkou nezletilých dětí uzavřeli dohodu o výchově a výživě společných dětí, která byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 15. 9. 2009, č.j. 7 P 34/2005-124, schválena. Podle ní se zavázali, že každý má ve výchově jedno dítě a každý má platit k rukám druhého rodiče na výživném na každé z dětí částku 3.000,- Kč měsíčně. Mimo tuto dohodu si však sjednali, že si stejné výživné vzájemně platit nebudou, ale že si každý tuto částku započítá. Z tohoto důvodu obviněný shledal, že s ohledem na toto započítání nemůže být jeho čin společensky škodlivý, neboť podle něj v případě, že by platil výživné na dceru, která byla svěřena matce, mělo by to neblahý důsledek pro syna, jehož má ve výchově a na jehož výživu matka nepřispívala. Z tohoto důvodu obviněný v tom, že na dceru, jíž má ve výchově matka, výživné pravidelně neuhrazoval, ale staral se sám o syna, kterého má ve výchově on, škodlivý následek předpokládaný u přečinu podle § 196 tr. zákoníku zcela absentuje, a proto nelze v jeho činu spatřovat naplnění znaků této skutkové podstaty. Obviněný dále vytkl, že soudy dostatečně nevyhodnotily, že usnesením ze dne 2. 3. 2010 Krajský soud v Ostravě zahájil insolvenční řízení k jeho osobnímu majetku a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Magdalenu Gebauerovou, která vstoupila do právního postavení dlužníka a přešla na ni dispoziční práva s majetkem dlužníka. Veškeré pohledávky proto bylo třeba uplatnit vůči této správkyni. Obviněný s odkazem na § 169 odst. 1 písm. e) a § 202 odst. 1, 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn (dále jen „zák. č. 182/2006 Sb.“), zdůraznil, že výživné patří mezi pohledávky postavené naroveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které mají v insolvenčním řízení právo na přednostní uspokojení před pohledávkami ostatních nezajištěných věřitelů. Uplatňují se vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce v nich byl dlužníkem a správce je pak zákonem předepsaným přednostním způsobem uspokojuje z majetkové podstaty. Na základě těchto zásad insolvenčního řízení neměl obviněný v uvedeném období možnost svou zákonnou vyživovací povinnost plnit, neboť okamžikem zahájení insolvenčního řízení a určením insolvenčního správce tento převzal jeho povinnost výživné plnit. Jestliže tato pohledávka nebyla ze strany insolvenčního správce uspokojena v plné výši a včas, bylo možné podle insolvenčního zákona, aby se věřitel domáhal jejího splnění žalobou podanou proti insolvenčnímu správci. Obviněný se proto nemohl od uvedené doby již dopouštět předmětného přečinu, neboť se svým majetkem nesměl disponovat. I z tohoto důvodu měla být zvažována zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 6 To 155/2012, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 2 T 220/2011, a aby ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby, případně aby přikázal věcně a místně příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po shrnutí obsahu dosavadního řízení a dovoláním napadených rozhodnutí, jakož i podmínek, za nichž lze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit, konstatovala, že možnost dohody o zápočtu výživného byla v posuzované trestní věci vyloučena věkem dětí. Charakter uvedené dohody však ani jedno z dětí neznevýhodnil v tom smyslu, že by se mu na výživném nedostalo toho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Uvedená dohoda zajišťovala, že každý z rodičů použije stejnou částku na potřeby dítěte, které mu bylo svěřeno do jeho samostatné výchovy, a současně nebude muset platit výživné na potřeby dítěte svěřeného do výchovy rozvedeného manžela. Tato dohoda tedy fakticky potřeby nezletilých dětí zajišťovala. Nehrazení výživného obviněným na dceru, když stejně tak ani matka nečinila na syna, jehož měl obviněný ve své výchově, sice naplnilo znaky přečinu podle § 196 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, avšak nepatrnou intenzitou. Vyjádřila pochybnost, zda je jednání obviněného možno i v takových souvislostech považovat za trestné. Trestnost by bylo možné shledávat jen v případě, pokud by potřeby obou dětí nebyly v reciprocitě, což však soudy neposuzovaly, neboť se nezabývaly otázkou, jak vysoké výživné měl a mohl obviněný v době činu platit, zda to odpovídalo potřebám nezletilé dcery a zda potřeby nezletilé dcery byly v rovnováze s potřebami jejího nezletilého bratra, kterého měl v péči obviněný. Ve vztahu k výhradám obviněného ohledně insolvenčního řízení, vyjádřila, že tento stav nezbavil obviněného povinnosti výživné i nadále platit, přičemž insolvenční správce je v zásadě pouze prostředníkem, který při splnění zákonných podmínek hradí výživné místo povinného rodiče. Vyživovací povinnost rodiče vůči dítěti má totiž osobní charakter, neboť ji lze splnit nejen placením výživného, ale i osobní péčí o dítě, a proto i v době insolvenčního řízení u rodiče dítěte stále tato povinnost trvá. Jestliže však zákonodárce přesunul z určitých důvodů povinnost hradit výživné na insolvenčního správce, pak v případě neuhrazování těchto pohledávek po dobu insolvenčního řízení správcem by se u obviněného, u něhož bylo schváleno oddlužení, nemuselo jednat o neplnění vyživovací povinnosti ve smyslu § 196 tr. zákoníku. Za nesprávné považovala, že soudy nezjišťovaly důvody, pro které insolvenční správkyně výživné nehradila, zda i ona nevycházela z dohody o zápočtu částek výživného, a jednak v jaké formě zavinění se obviněný trestné činnosti dopustil. Shledala tak potřebným zvažovat kritéria zásady