8 Tdo 1327/2018 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1327/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 1. 2019 Spisová značka:8 Tdo 1327/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1327.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:A EU Zveřejněno na webu:17. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1327/2018-55 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněného M. Š., nar. XY, trvale bytem XY, též bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 131/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 144/2017, takto: Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. zamítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 10 T 144/2017, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 16. 11. 2015 v 15.00 hodin v XY na ulici XY jako jediný jednatel a společník společnosti A., IČ XY, se sídlem XY, (dále „společnost A.“), v úmyslu se neoprávněně obohatit převedl obchodní podíl v této společnosti a učinil rozhodnutí jediného jednatele o tom, že M. D. je jediným jednatelem a společníkem zmíněné společnosti, a to notářským zápisem sp. zn. NZ 591/2015 učiněným v notářské kanceláři JUDr. Zdeňka Ryšánka, přičemž M. D. zamlčel, že před převedením společnosti v 14.03 hodin téhož dne v notářské kanceláři JUDr. Kláry Hejtmánkové v Brně na ulici Lidická č. p. 26, učinil, jakožto jediný jednatel a společník společnosti A. notářský zápis o dohodě podle ustanovení § 71b zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) o tom, že jakožto fyzická osoba má pohledávku ve výši 468.000 Kč vůči společnosti A., kdy se jednalo o dohodu s doložkou přímé vykonatelnosti, na základě které mu vznikl exekuční titul, přestože věděl, že skutečnosti uvedené v notářském zápisu spočívající v tom, že měl půjčit společnosti A. údajně finanční částky, se nezakládají na pravdě, neboť sice celkem v osmi případech na bankovní účet č. XY společnosti A. částku 468.000 Kč vložil, a to dne 28. 2. 2012 pokladní složenkou částku ve výši 40.000 Kč, dne 13. 3. 2012 pokladní složenkou částku ve výši 50.000 Kč, dne 10. 12. 2012 pokladní složenkou částku ve výši 30.000 Kč, dne 18. 7. 2014 vkladem v hotovosti částku ve výši 15.000 Kč a 11.000 Kč, dne 3. 12. 2014 vkladem v hotovosti částku ve výši 62.000 Kč, dne 21. 8. 2015 vkladem v hotovosti částku ve výši 10.000 Kč, a dne 29. 9. 2015 vkladem v hotovosti částku ve výši 250.000 Kč, kde se však nejednalo o půjčky, ale podle účetního deníku společnosti A. o jiné vklady, a věděl, že skutečnosti uvedené v notářském zápisu spočívající v tom, že má vůči společnosti A. pohledávku z údajné půjčky, jsou smyšlené, následně dne 30. 5. 2016 údajnou pohledávku postoupil společnosti Credit factoring, s. r. o., IČ 29315468, se sídlem Příkop 6, Brno (dále „společnost Credit factoring“), kdy dne 20. 6. 2016 byla společnost A. vyrozuměna o zahájení exekuce soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, k uhrazení peněžní částky ve výši 468.000 Kč, a v důsledku toho má společnost A. k dnešnímu datu blokovaný bankovní účet č. XY, ze strany exekutorského úřadu nedošlo k dnešnímu dni k žádnému finančnímu vymožení, čímž tak způsobil společnosti A. škodu ve výši 468.000 Kč. 2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost A. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a obviněný odvolání, o nichž Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 131/2018, tak, že I. z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 30 denních sazeb, když jedna denní sazba činí 1.000 Kč, tedy celkem 30.000 (třicet tisíc) Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. II. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.   II. Dovolání obviněného 4. Obviněný podal proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávnost právního posouzení skutku, protože skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje po subjektivní ani objektivní stránce zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením existuje extrémní nesoulad ve smyslu judikatury Ústavního soudu, z níž výslovně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další.   5. K nedostatkům v subjektivní stránce obviněný zdůraznil, že jeho úmyslem nebylo obohatit sebe nebo jiného, ani někoho uvést v omyl, natož způsobit jakoukoli škodu. Poukázal na nedostatky v provedeném dokazování, jemuž vytýkal, že soudy na jeho zavinění vadně usuzovaly z výpovědi svědka M. D., aniž by řádně vysvětlily, proč právě tomuto svědkovi a jím předloženým důkazům uvěřily, kdežto obhajobu obviněného do úvahy nebraly. Soudy učiněné závěry nemají oporu v provedených důkazech, neboť se nevypořádaly s tím, že proti sobě stojí dvě protichůdné verze výpovědí, když pro verzi obviněného svědčí také listiny, zatímco výpověď M. D. stojí osamoceně. Za nedostatek obviněný také považoval, že přes požadavek obhajoby nebyl na obviněného ani na svědka M. D. vypracován znalecký posudek k posouzení jejich věrohodnosti. Z těchto důvodů měl být aplikován princip in dubio pro reo a obviněný neměl být uznán vinným přečinem podvodu, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001.   6. Za další vady v provedeném dokazování obviněný označil nesprávné hodnocení znaleckého posudku a neprovedení výslechu svědka J. P., u něhož vytkl předčasné a nepodložené zdůvodnění nulovou vypovídací hodnotou informací, které by tento svědek mohl k věci poskytnout. K vadným úvahám soudů směřujícím proti jejich závěru, že byla naplněna subjektivní stránka činu mu za vinu kladeného, obviněný zdůraznil, že neměl v úmyslu skutek spáchat, a to z důvodů, jež podrobně rozvedl v podaném odvolání. Pokud by skutečně měl zájem fiktivní pohledávky „vyrobit“, nic mu nebránilo tak učinit v mnohem vyšší hodnotě. Naopak poukázal na svou obhajobu, že M. D. pomohl s jeho společností, protože částku, o kterou v této věci jde, mu půjčoval ze svých vlastních financí a jen dohodnutým způsobem požadoval jejich vrácení. Poukázal na to, že k naplnění subjektivní stránky nestačí pouhé zjištění, že jednal úmyslně, neboť musí být stanoveno, že byl porušen zájem chráněný trestním zákonem, což se však v této věci nestalo, protože nebylo objasněno, k jakému konkrétnímu následku úmysl obviněného směřoval. 7. K závěru o způsobené škodě obviněný namítal, že soudy její vznik dosud neobjasnily a nevyřešily, zda škoda skutečně vznikla. Rozpor spatřoval nejen ve výroku o vině dokonaným trestným činem podvodu, ale i v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích, protože soud prvního stupně v bodě 10. rozsudku uvedl, že „naplnění kvalifikované skutkové podstaty je dáno způsobením škody“, zatímco v bodě 13. konstatoval, že „předmětná škoda této společnosti fakticky nevznikla“. Podle jeho názoru tak otázka škody nebyla dostatečně objasněna a závěry o ní učiněné nejsou přesvědčivé, a vznikají pochybnosti o tom, že se dopustil uvedeného přečinu, nadto v jeho kvalifikované skutkové podstatě, která je založena právě na výši způsobené škody. K jiné formě jednání či stupni dokonání daného přečinu (např. jeho pokusu) žádný z orgánů činných v trestním řízení nic neuvedl.             &nbs