8 Tdo 1411/2017 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1411/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 1. 2018 Spisová značka:8 Tdo 1411/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1411.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zanedbání povinné výživy Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1411/2017-21 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného Z. A. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 131/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 7/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. A. Z. odmítá. Odůvodnění: 1. Obviněný Z. A. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 3 T 7/2017, uznán vinným, že v době od února 2016 do listopadu 2016 včetně, v B. ani nikde jinde řádně neplnil vyživovací povinnost na svého nezletilého syna XXXXX *), jež mu plyne obecně z občanského zákoníku a konkrétně mu byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 83 P 31/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 37 Co 301/2005, ve výši 1 400 Kč, následně změněno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 83 P 31/2003, který nabyl právní moci dne 13. 5. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 44 Co 234/2008, kdy mu byla zvýšena vyživovací povinnost na částku 1 900 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky M. M., a za uvedené období dluží na výživném částku v celkové výši 19 000 Kč. 2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle shodného zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. 3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 131/2017, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Zábrže podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 5. V dalším textu svého podání dovolatel zopakoval svoji obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, že v době, kdy měl páchat danou trestnou činnost, byl v pracovní neschopnosti a bez svého zavinění neměl dostatečné příjmy, na jeho a manželčin majetek byl prohlášen konkurz a matka nezletilého se nepřihlásila do insolvenčního řízení, a proto jí insolvenční správce nemohl vyplácet výživné jako přednostní pohledávku. Z těchto důvodů dovodil, že u něj zcela chybí subjektivní stránka, neboť se po právu mohl domnívat, že vše za něj uhradí jediný zákonný disponent s jeho majetkem z výnosů z prodeje majetku v konkurzu, což se však pro omisi na straně matky nestalo. Vyslovil názor, že pokud by bylo možné připustit dané jednání jako jednání proti zájmům chráněným zákonem, pak by se jej mohl pravděpodobně dopustit každý rodič, jenž by si neplnil, resp. nemohl plnit svoji zákonnou povinnost pro splnění jiné zákonné povinnosti podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“); tímto rozhodnutím bylo porušeno hmotné právo, když osobě, která se dostane do úpadku, je zakázáno nakládat s jakýmkoliv svým majetkem. Doplnil, že poté, co dne 15. 10. 2014 Krajský soud v Brně vydal vyhlášku, kterou bylo zahájeno insolvenční řízení, usnesením tohoto soudu ze dne 3. 4. 2015 byl zjištěn jeho úpadek, a nejpozději tím dnem zaniklo jeho oprávnění k dispozici se svým majetkem. 6. Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že celá causa patří do roviny civilní, neboť neměl a nemá možnost zajistit platbu výživného, a to jednak pro dřívější důvody uvedené shora a nyní pro jeho nezařaditelnost do pracovního procesu ve výkonu trestu odnětí svobody; tak i stát má svůj podíl na tom, že nemá možnost dostát svým závazkům z rodinného práva. V této souvislosti poukázal per analogiam též na čl. 1 Protokolu č. 4 ze dne 16. 9. 1963 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, podle něhož „nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku“. 7. Dovolatel pak nesouhlasil ani s tvrzením soudu prvního stupně, na němž ničeho nezměnil ani soud odvolací, že je otcem bez zájmu o svého syna, a označil je za nepravdivé. Tvrdil, že několikrát vyzýval matku nezletilého k tomu, aby mu umožnila setkat se se synem, avšak toto mu bylo znemožněno. Zdůraznil také to, že se nebránil a nebrání hrazení dlužného výživného s tím, že nabízel soudu, že svoji povinnost splní ihned poté, co prodá dvě vozidla. 8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, č. j. 4 To 131/2017-127, a též rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2017, č. j. 3 T 7/2017-96, jakož i všechna případná rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, a věc vrátil Městskému soudu v Brně, aby ji v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření předně uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil zejména i ve svém odvolání (v této části je jeho dovolání doslovnou kopií odvolání), a to, že neměl dostatečné příjmy a nacházel se v konkurzu, přičemž matka dítěte se se svým nárokem nepřihlásila do insolvenčního řízení, a dále, že výživné může téměř ihned uhradit částkou, kterou získá z prodeje dvou vozidel. 10. Ohledně námitky dovolatele, že podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv nikdo nemůže být zbaven osobní svobody pouze pro neschopnost dostát „smluvnímu závazku“, a jeho poukazu na pracovní neschopnost státní zástupce konstatoval, že obviněný neuvedl, že by se jednalo o neschopnost právě v roce 2016, kdy se měl dopustit předmětného skutku, a proto nalézací soud vyšel z jeho příjmu 15 000 Kč měsíčně, který sám k roku 2016 přiřadil. Ani později dovolatel svou pracovní neschopnost blíže nespecifikoval – v odvolání i dovolání se o ní velmi stručně zmínil, aniž ji časově zařadil, přičemž navíc i v této měl mít podle svého tvrzení u hlavního líčení příjem 12 000 Kč. Uzavřel proto, že ať již obviněný v pracovní neschopnosti byl, či nebyl, tato nemohla podstatněji ovlivnit jeho příjmy v rozhodném období. K jeho výhradě ohledně „smluvního závazku“ pak zdůraznil, že vyživovací povinnost rodičů k dětem je stanovena přímo ustanovením § 910 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž podle § 855 odst. 1 citovaného zákona se dítě svého práva na výživné nemůže platně vzdát; proto děti se svými rodiči neuzavírají žádné „smlouvy o výživném“. 11. K zásadní námitce dovolatele spočívající v tvrzení, že matka dítěte měla výživné požadovat nikoliv po něm, nýbrž po insolvenčním správci, státní zástupce uvedl, že tento právní názor je nesprávný a v obdobných věcech jej opakovaně odmítl i Nejvyšší soud. Citoval k tomu jednak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, publikovaného pod č. 25/2014 Sb. rozh. tr., podle něhož rodič, ohledně jehož majetku bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž nemůže sám plnit svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, je povinen poskytnout potřebnou součinnost k plnění své vyživovací povinnosti insolvenčnímu správci; nikoliv tedy matka dítěte, nýbrž samotný dovolatel byl povinen učinit opatření k tomu, aby insolvenční správce hradil mezi dalšími pohledávkami také výživné. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 265/2016, v němž se tento soud v obdobné věci rovněž řídil uvedeným právním názorem, a na usnesení téhož soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1226/2010, ve kterém též shledal, že v případě, že se o výživné nepřihlásila u správce konkurzní podstaty přímo matka dítěte, byl to právě obviněný, kdo byl povinen učinit tak sám, neboť „skutečnost, že na majetek otce dítěte byl prohlášen konkurs, je totiž primárním problémem otce dítěte, v tomto případě obviněného, a nikoliv matky nezletilé.“ Poté shrnul, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu by