8 Tdo 148/2014 – Nejvyšší soud

8 Tdo 148/2014-29 U S N E S E N ÍNejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M.J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 2 To 136/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 287/2012, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř.  se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 2 To 136/2013, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se  p ř i k a z u j e  státnímu zástupci věc k došetření. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012, byla trestní věc obviněného M. J. stíhaného pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena Statutárnímu městu Brno, neboť nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek. Uvedený skutek spočíval v tom, že obviněný sám v průběhu dne 4. 8. 2011 v redakci R1 M., v B., na ulici C., připravil televizní reportáž o tzv. „b. policejním gangu“, která byla téhož dne v době kolem 19.30 hodin odvysílána v celoplošném vysílání Televize Prima, ve zpravodajské redakci Krimi Plus, v níž pak označil jménem a fotografií místopředsedu Městského soudu v Brně JUDr. A. D. jako spolupracovníka bývalých policistů M. T. a M. A. – členů tohoto gangu, kdy JUDr. A. D. měl prý s těmito policisty spolupracovat a vykonstruované kauzy, za posvěcení státního zástupce, okamžitě odsuzovat, přičemž věděl, že takto sděluje nepravdivé informace o činnosti JUDr. A. D. jako osoby v aktivním výkonu funkce soudce a místopředsedy soudu, kdy způsobem prezentace těchto informací v návaznosti na informace o organizované trestné činnosti „b. policejního gangu“ věděl, že jsou způsobilé zásadním způsobem poškodit JUDr. A. D. ve funkci soudce a místopředsedy soudu, narušit jeho profesní a společenskou prestiž a narušit jeho rodinné poměry. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako stížnostní soud usnesením ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 2 To 136/2013, stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci podanou proti shora uvedenému usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. J. z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. dovolání, protože se neztotožnil se závěrem soudů, že stíhaný skutek není přečinem  pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zejména považoval za nesprávný názor, že nebyly naplněny znaky uvedeného přečinu pro absenci úmyslného zavinění, neboť má za to, že v okamžiku, kdy obviněný získal o poškozeném informace, na jejichž základě pojal podezření o jeho spojení s tzv. policejním gangem, měl vyhodnotit, zda a do jaké míry jsou tyto informace hodnověrné, a měl se je pokusit ověřit. Jestliže tak neučinil a tyto nepravdivé informace zveřejnil, je zjevné, že mu bylo lhostejné, zda jsou pravdivé či nikoli, a pro případ, že by pravdivé nebyly, byl s tím srozuměn. Vzhledem k obsahu těchto informací mu současně muselo být zřejmé, že jsou způsobilé poškodit vážnost jmenovaného soudce a způsobit újmu na jeho pověsti, a proto jednání obviněného vykazovalo všechny známky eventuálního úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože obviněný byl smířen s tím, že jím publikované informace mohou být nepravdivé a mohou poškozenému uškodit i ve smyslu další újmy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný uvodil svá tvrzení slovem „prý“. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že obviněný, jakožto televizní redaktor si musel být vědom toho, jaký negativní vliv může mít zveřejnění nepravdivé reportáže o soudci JUDr. A. D. v televizním zpravodajství na jeho další profesní život, a přesto se nerozpakoval takovou, jakkoli neverifikovanou informaci zveřejnit. Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že Listina základních práv a svobod sice zaručuje svobodu šíření informací, nikoli však svobodu šíření dezinformací a pomluv. Argumentace nalézacího soudu by opravňovala pracovníky sdělovacích prostředků k beztrestnému šíření nepravdivých a hrubě znevažujících informací o jiném, což by v důsledku vedlo k úplnému popření smyslu trestněprávní ochrany osobnosti. Z uvedeného důvodu dovolatel považoval napadená rozhodnutí za nesprávná, neboť činem obviněného byla naplněna skutková podstata přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce upozornil i na formální vadu výroku napadeného usnesení, jímž byla věc nesprávně postoupena „Statutárnímu městu Brno“, ačkoli toto není správním orgánem ve smyslu § 52 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), jímž může být toliko příslušný obecní úřad nebo zvláštní orgán obce. V případě Statutárního města Brna tímto orgánem není ovšem ani magistrát města, neboť B. je územně členěno na 29 městských částí, a proto k projednání přestupku by v prvním stupni byl příslušný úřad městské části, v jejímž územním obvodu byl projednávaný přestupek spáchán. Magistrát města Brno by byl příslušným k řízení teprve ve druhém stupni. Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 2 To 136/2013, i usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 T 287/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný ve vyjádření učiněném v souladu s 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím obhájce sdělil svůj nesouhlas s názorem dovolatele. Uvedl, že neměl důvod pochybovat o pravdivosti zveřejněné informace, neboť na vlastní oči viděl protokol o výslechu svědka P. M., z něhož informace zveřejněné v reportáži pocházely, a jejich autentičnost potvrdil i advokát, který se předmětného výslechu účastnil. Měl jen omezené možnosti, jak tyto informace sám ověřit, když jeden z oficiálních aktérů popisovaného jednání byl po smrti a druhý ve vazbě, a dotaz na soudce by k ověření též nepřispěl, neboť je zřejmé, že ten by takovou informaci popřel. Poukázal rovněž na to, že jméno JUDr. A. D. se už v minulosti objevovalo v negativních souvislostech, když jako soudce podnikal v hazardu, urážlivě se vyjádřil o oběti znásilnění a špatně jej hodnotila i tehdejší předsedkyně Městského soudu v Brně. Na základě uvedených skutečností a znalostí „morálního kreditu“ poškozeného mohl sdělovaným informacím důvěřovat. Obviněný si v době, kdy připravoval reportáž, nebyl vědom nepravdivosti v ní zveřejněné informace, a plně respektoval povahu reportáže jako zpravodajsko-publicistického pořadu, jehož smyslem bylo přinášet informace o konfliktních, nikoli běžných událostech, které potencionálně mohou být kvalifikovány jako trestné činy. Kauza tzv. brněnské mafie byla problémem natolik celospolečensky závažným, že veřejnost měla právo být o jejím vyšetřování informována. Podle obviněného televizní štáb TV Prima zprostředkoval divákům informace, které bylo možné v danou chvíli o této události získat, přičemž vycházel zejména z informací poskytnutých osobou, která vypovídala v procesním postavení svědka. K roli tisku v demokratické společnosti obviněný poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), a to např. ve věcech De Haes a Gijsels Gijsels proti Belgii, 1997, Thorgeirson proti Islandu, 1992, Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, 1999, Prager a Oberschlick proti Rakousku, 1995, Thoma proti Lucembursku, 2001, Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, 2004, a s odkazem na tato rozhodnutí považoval svůj zdroj za věrohodný, když sdělil, o jaký zdroj se jedná, i to, kdo je jeho autorem uvedených sdělení. Z těchto skutečností obviněný dovodil, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v době odvysílání reportáže nevěděl a ani nebyl srozuměn s tím, že by jím podávané informace mohly být nepravdivé, což se ostatně ani později nepodařilo prokázat. V tomto duchu je také prezentoval s uvedením slůvka „prý“ a „údajně“, neboť si byl vědom toho, že vyšetřování kauzy tzv. b. gangu ještě nebylo ukončeno. V dotčené reportáži byl citován a uveden i zdroj těchto informací a poš