8 Tdo 1590/2019 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1590/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 2. 2020 Spisová značka:8 Tdo 1590/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1590.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Hodnocení důkazů Křivé obvinění Subsidiarita trestní represe Vydírání Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. § 12 odst. 2 tr. zákoníku § 175 odst. 1 tr. zákoníku § 345 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:1. 6. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1590/2019-344 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovolání obviněného J. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 To 65/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 1 T 37/2018, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 1 T 37/2018, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 29. 6. 2016 v 8.50 hod v Jihlavě, ulice Třída Legionářů 1470/9 na pracovišti Generální inspekce bezpečnostních sborů, 17. oddělení, uvedl do protokolu o trestním oznámení, že jeho bývalý nadřízený, vedoucí oddělení výkonu trestu Vězeňské služby Věznice XY, M. O., a vedoucí oddělení kontroly a prevence u Vězeňské služby Věznice XY V. K. na něj v souvislosti s mimořádnou událostí na pracovišti (sebevraždou vězně), při jejímž prošetřování vyšlo najevo podezření, že obviněný dne 27. 1. 2016 řádně nevykonával svoji službu na pracovišti Věznice XY, kde byl zařazen jako dozorce, na něj měli výše uvedení nadřízení dne 28. 1. 2016 činit nátlak, vyhrožovat mu a nutit jej k ukončení služebního poměru u Vězeňské služby České republiky, kdy mimo jiné do protokolu o trestním oznámení uvedl: „…Když jsem tam přišel, tak na mě K. hned nastoupil s tím, že mi řekl, že bych měl dát výpověď, jinak, že mě povedou přes celý kriminál v poutech a všichni odsouzení se na mě při tom budou dívat. Vůbec jsem nechápal, proč to říká. O. k tomu také podotknul, že se mnou odmítá spolupráci a při tom jsem nechápal z jakého důvodu, kdy on mi k tomu řekl, že jsem nebyl viděn na kamerách při kontrole oddělení. Na to jsem mu řekl, že tu kontrolu jsem provedl v rámci navádění odsouzených na stravu, konkrétně na večeři. Z toho jejich jednání jsem byl v šoku. K. s O. mi také při jednání vyloženě řekli, ať ukončím svůj poměr, a naléhali na mě, ať dám výpověď a odejdu od VS…“, přičemž na základě provedeného prověřování policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů pod č. j. GI TČ 315/2016, bylo rozhodnuto usnesením ze dne 24. 10. 2016 o odložení věci podezření ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měli dopustit V. K., nar. XY a M. O., nar. XY, a to podle § 159a odst. 1 tr. ř., neboť v dané věci se nejedná o podezření z trestného činu. 2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozeného V. K. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 To 65/2019, odvolání obviněného podané do výroku o vině i trestu shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. dovolání zaměřené proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, neboť se domníval, že neměl být uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebyly naplněny znaky lživosti obvinění a obvinění jiné osoby z trestného činu, a rovněž chybí nutnost trestní represe činu, jenž mu je kladen za vinu. 5. K nedostatku lživosti obvinění uvedl, že jeho tvrzení soudy nesprávně dovodily výlučně z obsahu výpovědí M. O. a V. K., což jsou jediné přímé důkazy, jež lze při nedostatku jiných důkazů posuzovat jako „tvrzení proti tvrzení“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 520/16). Dále zdůraznil, že ani jednoho z výše zmíněných svědků nelze považovat za nezainteresovanou osobu, neboť oba byli v pozici poškozených, a kdyby tvrzení obviněného potvrdili, vystavili by se trestnímu stíhání, a mohli by, včetně svědka F. M., zpochybnit řádné fungování věznice, za jejíž chod jsou odpovědní, což by zcela jistě uškodilo jejich pověsti, a proto mají zájem na výsledku řízení. Soudům obviněný rovněž vytkl, že se nezabývaly věrohodností těchto výpovědí, a důsledně nezkoumaly ani pravdivost výpovědi svědkyně J. K., personalistky ve Věznici XY, která nebyla přítomna rozhovoru s poškozenými, a nemohla se k této skutečnosti objektivně vyjádřit. Navíc i ona mohla mít obavy o svoji práci, pokud by uvedla informace nasvědčující verzi obviněného, což soud prvního stupně vůbec nezvažoval, čímž nerespektoval zásady presumpce neviny ani právo na spravedlivý proces. 6. Podle obviněného soud prvního stupně dostatečně nepřihlížel ke všem rozhodným skutečnostem, za nichž ke skutku došlo, resp., které mu předcházely, když nevzal v potaz, že k rozhovoru, během něhož požádal o propuštění ze služebního poměru, došlo po krátké době od jeho nástupu do služby dne 28. 1. 2016, tj. den po nešťastné mimořádné události, aniž by dříve projevoval jakékoli snahy o ukončení služebního poměru. Podle obviněného se soud nezabýval skutečnostmi, které vyvolávají pochybnosti o tom, že chtěl o své vůli ukončit služební poměr, neboť do služby nastupoval jako obvykle, a ani nic jiného takovému záměru nenasvědčovalo. Měl skvělé pracovní výsledky, doplňoval si vzdělání, závodil ve věznici ve střelbě, studoval vysokou školu, a chybělo mu ještě pět let služby k dosažení nároku na výsluhový příspěvek. O ukončení služebního poměru se nikdy nezmiňoval, což bylo zjištěno i z výpovědí jeho rodičů a sourozenců, kteří byli vyslechnuti v rámci šetření Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jako „GIBS“). Soudy rovněž nevysvětlily, proč neuvěřily jemu a jeho rodičům, jejich tvrzení neporovnaly s dalšími výsledky dokazování, a namísto nich uvěřily výpovědi svědkyně J. K., která stejně jako jeho rodiče nebyla přímým svědkem předmětného rozhovoru a mohla popsat pouze chování a psychický stav obviněného po jeho skončení. Soud druhého stupně rovněž neprovedl výslech jeho otce a sestry při veřejném zasedání, byť to obviněný navrhoval, což svědčí o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Takto předestřené skutečnosti představují důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, jež soudy nevzaly v potaz přesto, že obviněný je konzistentně uváděl a byly patrné po celou dobu trestního řízení. 7. V souvislosti se svojí obhajobou obviněný zdůraznil nerespektování zásady in dubio pro reo a konstantní judikatury se k ní vztahující, podle níž vina obviněného musí být prokázána nad jakoukoli rozumnou pochybnost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, a další). Důvodné pochybnosti plynoucí z obhajoby obviněného však soudy obou stupňů neodstranily, a proto nemohly bez dalšího uzavřít, že jeho tvrzení byla lživá, když bylo nanejvýš možné dospět k závěru, že se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. S uvedeným souvisí i to, že pokud se nepodařilo GIBS prokázat vinu M. O. a V. K., nemůže být tato skutečnost sama o sobě dostatečnou pro závěr o tom, že se obviněný svým jednáním dopustil křivého obvinění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01), protože pro jeho odsouzení pro zmíněný přečin bylo nezbytné, aby byla mimo jakoukoli pochybnost prokázána objektivní nepravdivost jeho tvrzení, což se nestalo. K uvedené argumentaci obviněný shrnul, že když soudy nezohlednily princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, pochybily, neboť kdyby tak učinily, nemohly by dospět k závěru, že se z jeho strany jednalo o lživá tvrzení, a jeho jednání by nebylo možné kvalifikovat jako trestný čin podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož by nebyly naplněny znaky uvedené skutkové podstaty. 8. Uvedené nedostatky vedly k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zásahům do jeho ústavně zaručených práv. 9.