8 Tdo 215/2017 — Nejvyšší soud

8 Tdo 215/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:15. 3. 2017 Spisová značka:8 Tdo 215/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.215.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů In dubio pro reo Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 6. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.7.2017I.ÚS 2059/17JUDr. Tomáš Lichovníkodmítnuto29.5.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 215/2017-26 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání obviněného L. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 55 To 238/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 220/2011, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 34 T 220/2011, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že dne 28. 12. 2010 kolem 11.20 hod. ve S. n. N., ulici N., jako řidič nákladního vozu zn. MAN, v rozporu s ustanoveními § 5 odst. 1 písm. b) a § 29 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, přehlédl výstrahu dvěma červenými střídavě přerušovanými světly přejezdového zabezpečovacího zařízení, ani neslyšel jeho výstrahu přerušovaným zvukem zvonku, vjel na železniční přejezd a pravou stranou vozidla narazil do přijíždějícího vlaku, sestaveného z motorové jednotky a dvou vagónů, se zhruba šedesáti cestujícími, který pak vykolejil, strojvedoucí S. C., přitom utrpěl tržnou ránu na bradě, střepy v rohovce oka, zhmoždění levého kolena, s nutnou dobou léčení jednoho měsíce, a dále utrpěli cestující V. P., otřes mozku, zlomeninu 1. bederního obratle, s dobou léčení do 11. 1. 2012, V. D., pohmoždění hrudníku vpravo a pravého ramena, s nutnou dobou léčení přes sedm týdnů, V. S., pohmoždění hrudníku, s nutnou dobou léčení v trvání 14 dnů, vznik škody na voze zn. MAN ve výši 450.000 Kč firmě Bagro-Trans, s. r. o., a na drážních vozidlech ve výši 4.472.863 Kč Depu kolejových vozidel Česká Třebová Českých drah, a. s. 2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 273 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným Správa železniční a dopravní cesty, státní organizace, škodu ve výši 361.256 Kč, Kooperativě pojišťovně, a. s., škodu ve výši 22. 807 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně Česká republika, pobočce Ústí nad Labem, škodu ve výši 11. 423 Kč, V. D. škodu ve výši 3.000 Kč, V. P. škodu ve výši 50.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškození V. D. a V. P. byli se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 55 To 238/2016, z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce, jenž tak učinil ve prospěch obviněného proti výroku o náhradě škody, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. a uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku, jímž byl obviněnému L. H. podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, a ve všech výrocích o náhradě škody. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. II. Dovolání obviněného 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. H. prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť skutková zjištění považoval za extrémně nesouladná s provedenými důkazy. Soudu prvního stupně vytkl, že rozsudek založil na výpovědích svědků S. C. a L. Š., výsledcích šetření Českých drah, a. s., a znaleckém posudku Ing. Andreje Haringa, které hodnotil způsobem, který obviněný označil za nesprávný. 5. K jednotlivým svědectvím a uvedeným důkazním prostředkům obviněný vznesl výhrady. Vůči výpovědi svědka S. C. poukázal na pochybnosti o věrohodnosti zejména, pokud tvrdil, že vlak před nehodou houkal, neboť tuto skutečnost ostatní svědci nepotvrdili, a s ohledem na jeho postavení strojvedoucího by u něj jakákoli jiná výpověď prakticky znamenala doznání se ke spáchání trestného jednání či minimálně spoluzavinění na trestném činu. Shledal v ní i rozpory s ostatními svědeckými výpověďmi např. o způsobu jízdy vozidla obviněného. Obviněný setrval na své obhajobě, že pro zastavení vozidla před přejezdem neměl pro absenci jakéhokoli výstražného znamení důvod. 6. U výpovědi svědkyně L. Š. obviněný poukázal na její nevěrohodnost plynoucí především z dlouhé doby, která uplynula od nehody, a z prožitého šoku této svědkyně, jakož i pro nesprávnost tvrzení, že zastávka byla na znamení, ačkoli v předmětnou dobu tomu tak nebylo, nebo že se stmívalo, přestože ve skutečnosti se nehoda stala v dopoledních hodinách a prosvítalo slunce. Pro tyto nepřesnosti zpochybnil schopnost svědkyně se upamatovat na předmětnou událost, což vztáhl i k jejímu sdělení o funkčnosti zabezpečovacího zařízení na železničním přejezdu. 7. Výpovědi dalších svědků, kteří byli nehodě přítomni a tvrdili, že zabezpečovací zařízení nevysílalo signalizaci výstražnými světly ani zvukovým upozorněním, obviněný považoval za věrohodné, a zdůraznil především skutečnosti uváděné svědkem T. K., náhodným řidičem, který uvedl, že viděl na přejezd vjíždět nákladní vozidlo, avšak v tu chvíli pravděpodobně svítilo bílé světlo, v žádném případě však neblikalo ani nesvítilo světlo červené. Soudu vytkl, že k tomuto klíčovému důkazu nepřihlédl, přestože obdobně tuto okolnost popsali i svědci P. R. a L. Š., kteří rovněž tvrdili, že signalizace nefungovala. Na základě uvedeného nebylo možné, aby soud učinil závěr, že předmětné signalizační zařízení bylo v době činu obviněného funkční. 8. O tom, že zabezpečovací zařízení bylo v době činu v poruše, podle obviněného vypovídali svědci P. R., L. Š., R. N. a Bc. J. R. a J. Z., kteří poukázali hlavně na to, že v minulosti opakovaně došlo k jeho poruchám, a tedy že dlouhodobě nepracovalo správně, což svědčilo o tom, že bylo často poruchové. Na doložení svého tvrzení obviněný předložil soudu prvního stupně spolu s vyjádřením k obžalobě CD nosič s audiovizuálním záznamem, na němž bylo zachyceno zhruba 30 případů, kdy došlo k poruše předmětného zařízení, jímž však soud prvního stupně důkaz neprovedl, ani se s ním jinak nevypořádal. 9. Námitky obviněný vznesl i proti výsledkům šetření Českých drah, které důvody nehody samy ověřovaly, především brojil proti závěrům Inspektorátu bezpečnosti železniční dopravy Generálního ředitelství Českých drah, protože jde o orgán, který má vlastní zájem, aby ze šetření nevyplynula porucha zabezpečení přejezdu v době nehody, neboť tím by jeho pracovníci svědčili proti sobě a přiznali svoji odpovědnost za ni. S ohledem na širší souvislosti, ani výsledek tohoto šetření obviněný nepovažoval za věrohodný. 10. Obviněný výhrady soustředil i proti znaleckému posudku č. 38/2015 z oboru doprava vypracovaným znalcem Ing. Andrejem Haringem dne 5. 10. 2015, jenž označil za nepoužitelný, protože znalec při jeho zpracování vycházel z předpokladu, že zabezpečovací zařízení přejezdu v době dopravní nehody fungovalo, a tedy se vůbec nezabýval posouzením klíčového faktoru, tzn. funkčností zařízení, a možností jiného průběhu nehodového děje vycházejícího z předpokladu, že verze obviněného je o tom, že zabezpečovací zařízení nefungovalo, je pravdivá. Pokud soudy z tohoto důkazního prostředku vycházely, jednaly způsobem, který Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, označil za nepřípustný. V dalších souvislostech obviněný shledal, že za stávajícího stavu dokazování měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. Tento svůj názor podložil též odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 3741/11, a ze dne 14. 10. 2014, sp