8 Tdo 241/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 241/2025-618 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání obviněného S. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 3 To 140/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 40/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. Š. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 1 T 40/2024, byl obviněný S. Š. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze 18. 9. 2024, sp. zn. 3 To 140/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 26. 12. 2023 v době kolem 03:45 hodin v XY poblíž herny XY při odchodu z herny domů, za rohem budovy u kontejnerů na odpad vedle domu č. XY na ulici XY, společně s mladistvým AAAAA (pseudonym), který byl nepravomocně odsouzen v samostatném trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 37/2024, přiběhli za poškozeným D. J., kterého zastavili a obviněný S. Š. mu vyhrožoval zbitím, pokud nedá ruce na popelnici, což poškozený ze strachu učinil a dal ruce na popelnici a otočil se zády, načež ho mladistvý AAAAA prohledal za přítomnosti S. Š. a BBBBB (pseudonym)., kteří stáli ve vzdálenosti cca 5–7 metrů od něj, a z kapsy mu vytáhl peněženku, ve které byla uložena finanční hotovost ve výši nejméně 6 500 Kč, osobní doklady poškozeného a jeho dcery, platební karty Air bank a České spořitelny, společně ji prohledali a poté ji poškozenému vrátili jen s občanským průkazem a nechali ho jít, vzápětí vyhodili platební karty a část dokladů a peníze si rozdělili a obviněný S. Š. pak peněženku poškozenému vrátil s tím, že byl „hodný“, tak může odejít; v průběhu prohledávání AAAAA poškozenému S. Š. nařizoval, aby se neotáčel. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 3 To 140/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. m), g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a také že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Podle dovolatele nedošlo k řádnému prokázání toho, že byl hlavním pachatelem zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že do určité míry svou vinu nepopírá, obžaloba mu však dává za vinu větší míru účasti, než v jaké se skutečně na věci podílel. Upozornil, že v rozporu se skutkovými okolnostmi případu byl skutek spáchaný obviněným označen za trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přestože nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka tohoto trestného činu. Konstatoval, že soudy tyto znaky dovodily z prohlášení obviněného: „Dej ruce na popelnici, nebo tě zmlátím,“ jež mělo být učiněno krátce před tím, než došlo k oloupení. Podle dovolatele je však podstatné, že nebylo prokázáno, že obviněný tuto větu (resp. to, že má poškozený dát ruce na popelnici) pronesl. Bez ohledu na uvedené konstatoval, že z užití samotné (izolované) věty „dej ruce na popelnici“ nelze usuzovat na následek jejího nesplnění v podobě bezprostředního násilí. V takovém případě není namístě hovořit o dokonání trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž o přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (rozhodnutí č. 30/1981 Sb. rozh. tr.). Podle dovolatele nebylo prokázáno, že došlo k pohrůžce bezprostředního násilí před rozhodným okamžikem, tj. zmocněním se cizí věci, a že z důvodu chybějící pohrůžky bezprostředního násilí není možné dovodit úmysl obžalovaného spočívající v užití této pohrůžky k překonání či znemožnění odporu oběti (poškozeného), a tím ke zmocnění se věci, jež oběti náleží. K naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí nemohla přispět odvolacím soudem zdůrazňovaná skutečnost, že poškozený byl v početní nevýhodě, ani skutečnost, že poškozený vyhověl příkazu obviněných. Dovolatel trval na tom, že skutek, kterého se dopustil, není po právní stránce v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny, a proto není možné jej kvalifikovat jako trestný čin loupeže. 6. Soudy podle obviněného pochybily také v tom, že rozhodly zejména na základě skutkových okolností popsaných poškozeným, mladistvým BBBBB a AAAAA, přestože jsou v obsahu těchto výpovědí zřetelné rozpory. Soudy podle dovolatele ignorovaly fakt, že podle výpovědi AAAAA dovolatel měl na celé věci minimální podíl, nemohl tak být hlavním iniciátorem a pachatelem. To vyplývá zejména ze skutečnosti, že trestnému činu loupeže předcházel konflikt mezi BBBBB a poškozeným v herně, který následně vyeskaloval ve slovní potyčku před hernou, v rámci které BBBBB po poškozeném nejprve vyžadoval vydání finanční hotovosti a následně v souvislosti s tím poškozeného fyzicky napadl a následně též pojal úmysl poškozeného přepadnout a uloupit mu peníze. AAAAA nepřímo přiznal, že byl hlavním iniciátorem protiprávního jednání směřovaného proti poškozenému, neboť zcela otevřeně vypověděl, že to byl právě on, kdo poškozeného před samotným „oloupením“ vyzýval, aby dal ruce na popelnici, po čemž následovalo „prošacování“ a „oloupení“ poškozeného, a že to byl předně on, kdo poškozenému prohledával oblečení a následně mu vzal peněženku obsahující finanční obnos. Dovolatel konstatoval, že svědecké výpovědi uvedených osob spolu v souvislosti s domnělým jednáním obviněného, jež mělo spočívat ve vyzvání poškozeného, aby dal ruce na popelnici, nekorespondují, neboť se rozcházejí při popisu toho, co obviněný před započetím trestného činu loupeže vůči poškozenému měl nebo neměl učinit, v důsledku čehož z nich nelze s jistotou usuzovat, v jaké míře a předně zdali vůbec se trestného činu loupeže dopustil. BBBBB zcela popřel, že by se jednání popsaného v tomto bodě dopustil, a doplnil, že s protiprávním jednáním ostatních nechtěl mít nic společného, což dal také ostatním jasně na srozuměnou, z čehož je podle názoru dovolatele jasně patrné, že výpověď BBBBB je zcela jistě motivována snahou vyhnout se jakékoli odpovědnosti za následky svého jednání a její věrohodnost je tak minimálně sporná. Tuto skutečnost chtěl obviněný prokázat výslechem své matky, která mohla dosvědčit doznání svědka BBBBB po činu, avšak soudy k tomu nepřikročily. Omezily se na konstatování, že drobné nedostatky v rozporech mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi jsou irelevantní, a že tak není důvod, proč by z nich při rozhodování v dané věci nemělo být vycházeno. Dovolatel uzavřel, že výpovědi svědků nejsou dostatečným podkladem pro to, aby soudy mohly s jistotou usuzovat, že z jeho strany došlo ke spáchání trestného činu loupeže. 7. Obviněný poukázal také na zjevnou nevěrohodnost výpovědi poškozeného zapříčiněnou množstvím alkoholu, jež obviněný před skutkem požil, jak prokazuje výpověď svědkyně M. Š. Připomněl, že hladina alkoholu v krvi poškozeného dosahovala při prvotních úkonech policejního orgánu 1,9 ‰, v průběhu skutkového děje proto musela být vyšší, a je tedy minimálně sporné, zda stav poškozeného neměl vzhledem k jeho fyzickým proporcím vliv na jeho schopnost si zapamatovat a reprodukovat prožité, či zda tyto paměťové schopnosti nebyly ovlivněny. Skutečnost, že jednotlivé výpovědi poškozeného učiněné v průběhu trestního řízení působily obsahově shodně byla s vysokou pravděpodobností dána možností nahlížet při vyšetřovacích úkonech do spisového materiálu, z nějž měl poškozený možnost zjistit zásadní informace, např. podobu obviněného a mladistvých. K věrohodnosti výpovědi poškozeného nepřispívá ani skutečnost, že poškozený v průběhu hlavního líčení jednotlivé osoby zaměňoval, což je jasně patrné ze zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 16. 7. 2024. Dovolatel považoval za důležité, že soudy se k uvedeným skutečnostem vyjádřily jen velmi stručně, soud prvního stupně dokonce i mylně konstatoval, že výpověď M. Š. nepřinesla žádné nové skutečnosti. Zdůraznil, že soud odmítl provést rekognici navrhovanou obviněným, která měla spočívat v rozpoznání účastníků předmětného děje poškozeným, provedena nebyla ani navrhovaná hlasová rekognice. Dále rozporoval závěr soudů, že se obviněný ke spáchání trestné