8 Tdo 246/2021 — Nejvyšší soud

8 Tdo 246/2021 citace  Právní věta:Pro závěr, že jde o nezvěstnou osobu ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., není nutné, aby bylo vydáno rozhodnutí podle § 66 o. z., podle něhož může soud za nezvěstného prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Postačí, že orgány činné v trestním řízení po takové osobě bezvýsledně pátraly nebo se bezvýsledně pokusily o provedení jejího výslechu, a zároveň bylo zjištěno, že opustila své bydliště, nepodala o sobě zprávu a není známo, kde se zdržuje. Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:14. 4. 2021 Spisová značka:8 Tdo 246/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.246.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Čtení protokolu Dokazování Výpověď svědka Dotčené předpisy:§ 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:19. 7. 2021 Publikováno ve sbírce pod číslem:41 / 2021 Anotace:Rozsudkem soudu I. stupně byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda pro závěr, že jde o nezvěstnou osobu ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., je třeba, aby bylo vydáno rozhodnutí podle § 66 o. z., podle něhož může soud za nezvěstného prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Podle názoru dovolacího soudu postačí, že orgány činné v trestním řízení po takové osobě bezvýsledně pátraly nebo se bezvýsledně pokusily o provedení jejího výslechu, a zároveň bylo zjištěno, že opustila své bydliště, nepodala o sobě zprávu a není známo, kde se zdržuje, tudíž rozhodnutí podle § 66 o. z. není nutné. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 246/2021-350 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2021 o dovolání obviněného T. U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 13 To 240/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 65/2020, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. U. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 1 T 65/2020, byl obviněný T. U. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 2. 4. 2020 v době od 06:50 hod. do 06:55 hod. na XY stezce u prvního železničního tunelu v XY, bez varování udeřil pěstí do levé tváře poškozeného K. K., nar. XY, který po této ráně otřesený upadl na zem a následně tomuto sdělil, ať se nezvedá, nebo ho dokope a donutil ho k vydání finanční hotovosti ve výši 470 Kč a mobilního telefonu černé barvy v červeném plastovém zavíracím obalu s náhradní baterkou zn. Microsoft s procesorem Windows nezjištěného typu a výrobního čísla v hodnotě 2.000 Kč bez SIM karty, kterou dovolil poškozenému před vydáním vyndat. 2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 13 To 240/2020, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. II. Z dovolání obviněného 4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal procesní pochybení, extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, a poukazoval na nesprávné hmotněprávní posouzení za vinu mu kladeného činu. 5. Obviněný tvrdil, že soudy dostatečně neobjasnily či, jímž byl uznán vinným, a že pro závěr o tom, že jej spáchal, vycházely pouze z jednoho důkazu, a to výpovědi poškozeného K. K. Poukazoval na to, že postup, jakým byla jeho výpověď přečtena, nebyl v souladu s trestním řádem. Poškozený vypovídal v postavení svědka pouze jednou v přípravném řízení, o čemž svědčí protokol ze dne 11. 5. 2020, který byl při hlavním líčení namísto výslechu svědka přečten v rozporu s § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť soud nezajistil, aby byl tento poškozený hledán na všech jemu známých formálních adresách, zejména pak ve stanovém městečku u XY stezky a v charitě v XY. Důsledkem bylo, že se poškozený k výslechu nedostavil. Z tohoto důvodu nemohla být naplněna podmínka jeho nedostupnosti, neboť soudu prvního stupně muselo být zřejmé, že se svědek pohybuje i v okolí těchto míst, nicméně postupoval čistě formalisticky a ve skutečnosti se mu ani nesnažil doručit předvolání k hlavnímu líčení. Odvolací soud tento postup nalézacího soudu nedůvodně označil i přes uvedené vady správným. 6. Kromě těchto výhrad obviněný považoval výpověď poškozeného za nevěrohodnou, neboť jde o osobu desetkrát trestanou, která denně požívá alkohol. Připustil přitom, že se s poškozeným osobně setkal a udeřil ho pěstí do obličeje. Vyloučil však, že by tak činil za účelem přisvojení si mobilního telefonu či peněz poškozeného, a tedy bez loupežného úmyslu, protože pokud mu dal facku, neudělal to proto, aby se zmocnil jeho věcí. 7. K vadnému právnímu závěru o tom, že v jeho činu byl shledán zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že z žádného objektivního důkazu nevyplynulo, že by poškozený v době spáchání skutku skutečně vlastnil předmětný mobilní telefon, a nepotvrdil to ani žádný z vyslechnutých svědků, a ani u obviněného při zadržení dne 3. 4. 2020 nebyly zajištěny věci, které by měly pocházet z trestné činnosti. Nic podle obviněného nesvědčí o tom, že by s těmito věcmi po činu jakkoli naložil. Neexistuje proto žádný relevantní a objektivní důkaz, který by prokazoval skutek tak, jak byl popsán svědkem K. K., a proto soudy nemohly učinit závěr, že šlo o loupež. 8. Pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřoval v provedené rekognici s poškozeným, a nebylo důležité, že se s poškozeným zná delší dobu, protože osoby nebyly vybrány tak, aby u nich byla v obličeji patrná obdobná oční vada, jíž obviněný trpí. Nebylo tudíž respektováno ustanovení § 104b odst. 3 věty první tr. ř. Soudy zcela nedůvodně tyto námitky bagatelizovaly a nevypořádaly se s nimi. 9. Nejasným bylo, zda státní zástupce udělil souhlas s jeho zadržením podle § 76 odst. 1 tr. ř., neboť žádost policie o vydání předběžného souhlasu se zadržením osoby podezřelé ze dne 2. 4. 2020 sice obsahuje jeho podpis ze dne 3. 4. 2020, avšak již zde není uvedeno sdělení, zda státní zástupce se zadržením souhlasí či nikoli, z čehož jednoznačně vyplývá, že souhlas udělen nebyl. Proto bylo zadržení obviněného dne 3. 4. 2020 provedeno v rozporu s trestním řádem a řízení je stiženo vadou, jíž neodstranilo konstatování odvolacího soudu, že souhlas vyplynul ze spisového materiálu. Za nesprávné považoval i to, že obhájce nebyl státním zástupcem vyrozuměn podle § 176 odst. 1 tr. ř. o podání obžaloby, neboť ve stejný den došlo k jeho výměně i podání obžaloby soudu prvního stupně, jemuž napadla dne 4. 6. 2020. Nový obhájce se o obžalobě dověděl až ze strany soudu prvního stupně společně s předvoláním k hlavnímu líčení. Tímto postupem byla podle obviněného znemožněna jeho účinná obhajoba v době od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení. 10. Za nedostatek též považoval, že jemu a ani jeho obhájci do dne podání dovolání nebylo doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti ze dne 8. 6. 2020 proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 2 Nt 161/2020, a lze se domnívat, že o uvedené stížnosti nebylo dosud rozhodnuto. Ani na tuto námitku soudy nereagovaly. 11. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 13 To 240/2020 i rozsu