8 Tdo 295/2024 – Nejvyšší soud

8 Tdo 295/2024-1875 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovolání obviněného P. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 9 To 62/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 42/2017, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 10. 2022, sp. zn. 4 T 42/2017, byl obviněný P. T. uznán vinným 1. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, 2. přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, 3. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, 4. přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. 2. Odsouzen byl za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 7 T 8 /2019, podle § 175 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 7 T 8/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl rovněž o náhradě škody. 3. Uvedeným rozsudkem byl obviněný též podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek (v rozsudku popsaný) posouzený jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž byl stíhán, se stal. Rozhodl též o nároku poškozené J. Š. 4. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 9 To 62/2023, z podnětu odvolání obviněného směřujícího proti výroku o vině a trestu a odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu, I. podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), f) tr. ř. uvedený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že v přesně nezjištěné době od 2. 6. 2017 do 1. 7. 2017 v Příbrami donutil svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, k napsání dopisu ve znění: „pro policii máma mě na azylovém domě v XY pohlavně zneužila“, který mu nadiktoval a v úmyslu způsobit trestní stíhání pro závažné mravnostní jednání své družky J. Š., nar. XY, a narušit tím rodinné vztahy mezi ní a jejím synem nezletilým AAAAA podal dne 1. 7. 2017 na Policii České republiky, Službě kriminální policie a vyšetřování Příbram, na J. Š. trestní oznámení spočívající v tom, že měla v Azylovém domě XY pohlavně zneužít nezletilého AAAAA tak, že v dubnu 2017 byl přímým svědkem toho, jak obnažený nezletilý leží na obnažené J. Š. v sexuální poloze jako při souloži, ačkoliv si byl vědom, že se jedná o nepravdivé informace, a výpověď učinil na úřední záznam o podání vysvětlení, ačkoliv byl předtím řádně poučen o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů podle trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku; v důsledku toho byly policejním orgánem Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Příbram, dne 1. 7. 2017 pod sp. zn. KRPS 212049/TČ 2017 011171 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu pohlavního zneužití dle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinu soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a J. Š. byla policejním orgánem pro tuto trestnou činnost prověřována, přičemž obviněný se sám dne 3. 8. 2017 opětovně k uvedenému policejnímu orgánu dostavil a po řádném poučení, mimo jiné o trestních následcích za uvedení vědomě nepravdivých údajů, setrval na své původní výpovědi a na úřední záznam o podaném vysvětlení tuto výpověď doplnil tak, že k pohlavnímu zneužití v Azylovém domě XY mělo dojít kromě měsíce dubna ještě jednou i v měsíci květnu 2017, kdy toto jednání viděl, a takto vypovídal, ačkoliv si byl vědom, že se jedná o nepravdivé tvrzení, přičemž provedeným prověřováním nebylo prokázáno, že by se podezřelá J. Š. tohoto protiprávního jednání vůči svému nezletilému synovi dopustila, tvrzení obviněného bylo nepravdivé, a věc byla usnesením policejního orgánu pod sp. zn. KRPS-212049/TČ-2017-011171-MJ ze dne 16. 8. 2017 podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložena, neboť ve věci nejde o podezření ze zločinu ani není na místě věc vyřídit jinak. Za tento přečin a další sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 7 T 8/2019, odvolací soud obviněného odsoudil podle § 175 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, a jeho výkon podle § 81 odst. 1 a § 84, § 85 odst. 1 tr. zákoníku za současného vyslovení dohledu nad obviněným podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 7 T 8/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. věc obviněného, pokud byl stíhán pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že dne 1. 6 2017 fyzicky napadl poškozenou J. Š., nar. XY, před Azylovým domem, XY č. p. XY, XY, kde naposledy s poškozenou bydlel, tak, že ji nejméně jednou udeřil zavřenou dlaní ruky do obličeje, před jejich nezletilým synem AAAAA a před zraky dalších minimálně čtyř osob, postoupil Městskému úřadu Příbram, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek. III. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc obviněného ve zbývajícím rozsahu zrušení vrátil Okresnímu soudu v Příbrami, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II. Z dovolání obviněného 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. dovolání. 6. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítal, že soud nebyl náležitě obsazen, neboť v odvolacím řízení dne 3. 5. 2023 rozhodoval předseda senátu Mgr. Tomáš Jureček, aniž byl zákonným soudcem, protože v případě předchozích řízení, kde došlo ke zrušení věci, byl předsedou Mgr. Roman Lada, jenž měl konat řízení i ve věci nyní podaného odvolání. I když bylo stranám při veřejném zasedání dne 3. 5. 2023 sděleno, že Mgr. Roman Lada je krátkodobě nepřítomen a zastoupí jej Mgr. Tomáš Jureček, nebyl konkrétně sdělen relevantní důvod, který by tuto změnu legalizoval ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) či podle § 44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále „zákon č. 6/2002 Sb.“), podle něhož nebyla doložena ani avizována mimořádná překážka ani nešlo o úkon, který nesnesl odkladu. Nic proto nebránilo tomu, aby byla věc odročena na termín, kdy by mohl Mgr. Roman Lada věc projednat a rozhodnout. Jestliže odvolací soud tímto způsobem nepostupoval a namísto určeného předsedy senátu ve věci rozhodoval Mgr. Tomáš Jureček, došlo k porušení zásady zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a byl naplněn důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. 7. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný soudům vytýkal, že vadně zjistily skutkový stav věci, který je založen na procesně nepoužitelných důkazech. Za ty označil výpovědi sociálních pracovníků, kteří byli vyslýcháni, ač byli vázáni povinností mlčenlivosti podle § 100 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále „zákon č. 108/2006 Sb.“). Soud prvního stupně neopodstatněně uvedenou skutečnost obešel poukazem na to, že šlo o svědectví netýkající se informací vyplývajících ze zaměstnání těchto pracovníků. Ani odvolací soud na uvedenou námitku patřičně nereagoval, pokud se se soudem prvního stupně ztotožnil s tím, že jimi uváděné skutečnosti lze oddělit od poskytování sociálních služeb. Obviněný tyto názory nepovažuje za správné, protože např. svědkyně J. V. vypovídala výlučně o tom, co vnímala jako sociální pracovnice v azylovém domě, stejně jako svědkyně E. P. a vrátní V. Č., S. B. a J. P. Žádný z těchto svědků nevypovídal o skutečnostech, které by se udály mimo výkon jimi prováděných sociálních služeb. Uvedená povinnost mlčenlivosti se přitom týká i písemného sdělení vytvořeného J. V. nebo e-mailové komunikace učiněné svědkyní E. P., neboť ani ty nelze poskytnout podle § 8 odst. 5 tr. ř. bez předchozího souhlasu soudce. Podle obviněného je v rozporu s § 100 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb. tvrzení odvolacího soudu, že sociální pracovník není ve své výpovědi vůči orgánům činným v trestním řízení vázán žádnou mlčenlivostí, pokud vypovídá o