8 Tdo 45/2020

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2018, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví (správně přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti) podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit jako náhradu nemajetkové újmy poškozeným J. S. částku 500 000 Kč, M. F. částku 500 000 Kč, C. S. částku 500 000 Kč, Z. B. částku 500 000 Kč, M. V. částku 500 000 Kč, K. S. částku 500 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit jako náhradu za způsobenou škodu poškozeným J. S. částku 38 303 Kč, K. S. částku 495 498 Kč, České kanceláři pojistitelů částku 1 891 898 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Brno, pobočce pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, částku 476 307,85 Kč. Podle § 229 odst. 1, resp. 2 tr. ř. byli ve výroku rozsudku vyjmenovaní poškození odkázáni se svými nároky, resp. zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný J. Š., který je zaměřil proti všem jeho výroků, státní zástupce, který je podal v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, a dále poškození J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V., K. S. a S. S., přičemž jejich odvolání brojila proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 To 289/2019, Krajský soud v Brně podle § 259 odst. 2, 4 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně doplnil tak, že podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy týkající se poškozených J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V. a K. S. a ve výroku o náhradě způsobené škody týkající se poškozených J. S. a K. S. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit nemajetkovou újmu poškozeným J. S. ve výši 250 000 Kč, M. F. ve výši 250 000 Kč, C. S. ve výši 250 000 Kč, Z. B. ve výši 250 000 Kč, M. V. ve výši 250 000 Kč a K. S. ve výši 250 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V. a K. S. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy, resp. majetkové škody, na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání poškozených J. S., M. F., C. S., Z. B., M. V., K. S. a S. S. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil označených přečinů tím, že dne 17. 1. 2017 v 10:00 hodin na silnici II. třídy č. 380 mezi obcemi Mutěnice-Hodonín, kraj Jihomoravský, sám jako řidič vlastního osobního motorového vozidla tovární značky Fiat 500 1.3 JTD, registrační značky XY, t. č. technicky nezpůsobilého k provozu na pozemních komunikacích pro neplatnou pravidelnou technickou prohlídku a bez řádného povinného pojištění, při projíždění táhlé mírné levotočivé zatáčky ve směru na Hodonín se v rozporu s § 5 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění, plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na komunikaci před ním, v důsledku čehož náhle vybočil vlevo a v kilometru 48.537 dané silnice přejel přes středovou podélnou čáru přerušovanou do protisměrného jízdního pruhu, ve kterém právě ve směru na Mutěnice projíždělo osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Fabia, registrační značky XY, řízené vlastníkem C. S., nar. XY, se spolujedoucí družkou na předním sedadle K. S., nar. XY, oba řádně připoutanými bezpečnostními pásy jejich sedadel, přičemž řidič C. S. pro bezprostřednost vyjetí Fiatu do jeho jízdního pruhu a jízdní dráhy nemohl vůbec stačit nějak reagovat k zabránění střetu, v důsledku čehož prvotně došlo k nárazu pravým předním rohem vozidla Fiat do čelní přední části vozidla Škoda Fabia, čímž Škoda Fabia zůstala podélně stát v jízdním pruhu původního směru jízdy a Fiat byl vymrštěn, zrotován vlevo podél svislé osy a odražen zpět do jízdního pruhu směr Hodonín, kde přední částí levého boku narazil do železného zábradlí mostu č. 017 (vpravo na Hodonín) v majetku Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, p.o.k., IČ: 70932581, u kterého nakonec Fiat zůstal stát přední částí směrem na Mutěnice, čímž způsobil poškozenému C. S. zranění, zejména tupé poranění trupu s krvácením do dutiny břišní, kterým i přes resuscitaci prováděnou záchranáři na místě v 11:00 hodin podlehl, dále poškozené K. S. způsobil závažná zranění v podobě otevřené zlomeniny obou kotníků pravého hlezenního kloubu řešené operativně osteosyntézou, zlomenin žeber oboustranně, roztržení sleziny s nutností chirurgického odstranění, roztržení levé ledviny s nutností chirurgického odstranění, krvácení do levé hrudní dutiny s nutností přechodné drenáže, roztržení bránice, zlomeniny kosti hrudní, otřesu mozku, zlomenin kostí nártu oboustranně s kontinuální hospitalizací od 17. 1. do 11. 5. 2017 ve Fakultní nemocnici u XY v Brně a citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně čtyř měsíců, spočívajícím zejména v upoutání na lůžku, nemožnosti samostatné chůze bez opory a postupné rehabilitaci zejména dolních končetin, a dále způsobil škodu Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, ve výši 5 111 Kč vynaložením nákladů na resuscitaci pojištěnce C. S., škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, v prozatímní výši 395 665 Kč vynaložením nákladů na léčení pojištěnce K. S. a škodu České kanceláři pojistitelů, IČ: 70099618, v prozatímní výši 1 808 565 Kč, představující pojistné plnění z Garančního fondu za nepojištěného odpovědného škůdce poškozeným a pozůstalým osobám.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 To 289/2019, podal obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, které spatřoval v hodnocení jeho zavinění a porušení případných povinností, přičemž nesprávné právní posouzení vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech, případně jsou s nimi v extrémním rozporu. Soudy podle něj porušily i zákonná ustanovení týkající se ukládání trestu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a k pochybení při právním posouzení došlo i při rozhodování o nemajetkové újmě.

Podle obviněného závěr soudu prvního stupně, že nesledoval situaci v silničním provozu, v důsledku čehož vjel vlevo do protisměru, čímž měl porušit ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), nemá oporu v žádném provedeném důkazu. Stejně nesprávný je podle něj i závěr soudu při právním posouzení vyjetí jeho vozidla do protisměrného pruhu, což soud posoudil jako porušení ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., ač tak není možné kvalifikovat jednání toho, kdo se do levé poloviny vozovky dostal např. v důsledku smyku vozidla či jiné příčiny. Obviněný měl za to, že tento závěr nemůže obstát ani z hlediska spojení příčinné souvislosti mezi výše uvedenými porušeními povinností vyplývajících ze zákona č. 361/2000 Sb., tj. jízda vlevo v důsledku nesledování situace v silničním provozu, když bylo prokázáno, že vozidlo obviněného dostalo smyk, o čemž svědčí i jeho poloha při nárazu do vozidla Fabia (viz zejména obr. 2.21 na str. 34 znaleckého posudku), který jasně podle polohy vozidla téměř kolmo k ose vozovky vylučuje „najetí“ jeho vozidla do protisměru. Z hlediska porušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. neobstojí ani úvahy odvolacího soudu o nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky a povětrnostním podmínkám, když v době nehody bylo -3,2° C až - 2,9° C a při šetření nehody byla zjištěna teplota -1° C. Samotná teplota vzduchu nemá žádný vliv na způsob jízdy. Pokud jde o stav vozovky, znalec Ing. František Kropáč, Ph.D., zjistil, že krátce před tím, než došlo ke střetu s vozidlem, mohl obviněný jet rychlostí 63–73 km/hod (viz odpověď na ot. č. 2 na str. 33 posudku), přičemž podle něj přiměřená rychlost v daném místě v případě namrzlé vozovky byla 50–60 km/hod, krajně cca 70 km/hod (odpověď na otázku č. 4 na str. 35 posudku). Ani z tohoto „technického“ hlediska tedy nelze právně kvalifikovat jízdu obviněného jako nepřiměřenou stavu vozovky, když navíc nebylo prokázáno, že vozovka byla celá namrzlá a přiměřenou rychlost na suché vozovce v daném místě znalec určil na 130–150 km/hod. V jednání obviněného tedy nelze spatřovat porušení žádné důležité povinnosti uložené mu zákonem.

Obviněný dále sám hodnotil provedené důkazy týkající se příčin dopravní nehody. Uvedl, že závěr, že s ohledem na rozhledové poměry nemohl vidět protijedoucí vozidlo, a proto nemohl reagovat na jeho vyjetí do protisměru, je v extrémním rozporu s vyšetřovacím pokusem majícím stanovit rozhledové poměry obviněného a protijedoucího řidiče, jakož i se znaleckým posudkem. Výsledky vyšetřovacího pokusu na vzájemnou viditelnost jsou uvedeny na straně 12 a 13 znaleckého posudku, kde je zjištěno, že obviněný s poškozeným řidičem vozidla Fabia se mohli vidět na vzdálenost 125 m, kdy již bylo možné rozlišit i polohu vozidel na vozovce a jednoznačně bylo možno tuto polohu určit na vzdálenost 100 metrů. S těmito závěry pak koresponduje i závěr znalce na čl. 32 znaleckého posudku; znalec uvedl možnost reakce obviněného a z ní vyplývající smyk a pohyb jeho vozidla do protisměru, přičemž vzájemnou vzdálenost vozidel v době této reakce vypočítal na 90–70 m, což je v korelaci s obviněným uváděnou reakcí na pohyb protijedoucího vozidla při jeho spatření v protisměru při vzájemné vzdálenosti 100–125 m. Dále dovolatel zdůraznil, že soudy nižších stupňů odmítly možnost, že nehoda byla způsobena v souvislosti s věkem a zdravotním stavem poškozeného, což odůvodnily tím, že jeho schopnost k řízení zdravotní stav nemohl ovlivnit a měl platnou zdravotní prohlídku. Obviněný však poukázal na skutečnost, že prohlídka, opravňující jej k řízení vozidla byla vystavena 21. 1. 2015, takže do konce její platnosti v době nehody zbývaly 4 dny.

Obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že se jednání dopustil z vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zopakoval, že jen reagoval na jím vnímanou kritickou situaci v silničním provozu brzděním, v důsledku čehož nastal jím nechtěný a nepředvídatelný následek v podobě smyku a pohybu vozidla do protisměru. Obviněný tedy nevěděl a nemohl vědět, že jeho jednání může způsobit děj, který povede k následku, který nastal.

Soudy nižších stupňů se podle obviněného vůbec nezabývaly případným vztahem jednání vyvolaného druhým účastníkem silničního provozu a reakcí obviněného na něj. Zopakoval již výše uvedené skutkové závěry, které sám učinil, a uzavřel, že není možné činit řidiče trestně odpovědným za to, že nereaguje optimálně na situaci vyvolanou jiným účastníkem provozu, pokud se jeho reakce z lidského subjektivního pohledu jeví jako možná, obvyklá a nevymyká se obecnému standardu. Podle názoru obviněného bylo z hlediska způsobu jeho jízdy potřeba posoudit, zda vůbec mohl předvídat nesprávný způsob jízdy protijedoucího vozidla. Zdůraznil, že judikatura soudů opětovně připomíná tzv. princip omezené důvěry v dopravě ve vztahu k trestní odpovědnosti řidiče, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní řidiči budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je nutno vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, nikoliv zpětně na základě úvahy, že došlo ke škodlivému následku (viz např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. I ÚS 3765/17, aj.).

Obviněný měl též za to, že soudy nižších stupňů porušily zákonná ustanovení týkající se ukládání trestu, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně podle jeho názoru nebyla dodržena ustanovení § 37, § 38 a § 39 tr. zákoníku a ustanovení na ně navazující. Soud prvního stupně podle jeho mínění přeceňoval význam předchozích postižení obviněného v dopravě, neprávně jako přitěžující okolnost považoval skutečnost, že jel s vozidlem, které nesplňovalo podmínky k provozu na pozemních komunikacích, když tato skutečnost neměla se vznikem nehody žádnou souvislost, a navíc vozidlo nesplňovalo podmínky pouze po formální stránce a technicky nezpůsobilé nebylo. Stejné závěry učinil ve vztahu k chybějícímu povinnému ručení. Závěr o bezohlednosti při jízdě jeho vozidlem tedy neměl žádný příčinný vztah ani ke vzniku nehody, ani k následkům. Nesouhlasil ani se závěry o nutnosti uložit nepodmíněný trest odnětí svobody z důvodu fatálního následku, když tento následek je zákonným znakem trestného činu, jímž byl uznán vinným. Za čistě formální v případě nedbalostního trestného činu považoval jako přitěžující okolnost spáchání více trestných činů v jednočinném souběhu. Za nepřijatelný považoval i závěr o nezbytnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody s ohledem na míru jeho pokory či sebereflexe. Měl za to, že soudy nepřihlédly k jeho osobním poměrům, zejména péči o nezletilé dítě či vlastním omezením vyplývajícím z jeho zranění utrpěných při předmětné nehodě. Při ukládání trestu nebyl nijak zohledněn ani velmi nepříznivý zdravotní stav poškozeného, který limitoval možnosti jeho přežití při způsobených následcích při dopravní nehodě.

Za nezákonný dovolatel považoval postup odvolacího soudu, který doplnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil další trest. Uvedl, že chybějícím výrokem není další trest, odvolací soud proto nemohl podle § 259 odst. 2, 4 tr. ř. doplnit rozsudek soudu prvního stupně, ale pokud zjistil, že odvolání státního zástupce bylo důvodné, měl postupovat podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř., uložený trest zrušit a nově o celém trestu rozhodnout.

Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o náhradě nemajetkové újmy v rozsudcích soudů uvedeným poškozeným. Soudy nižších stupňů podle něj nesprávně právně posoudily hmotněprávní ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), čímž opět došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Podle obviněného se soudy nižších stupňů neřídily kritérii stanovenými pro určení výše nemateriální újmy nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Vytkl, že soudy nepřihlédly k satisfakčnímu účinku vlastního trestního řízení, zejména uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ač zejména odvolací soud v napadeném rozhodnutí v bodě 16 přímo tuto stránku zdůrazňuje v souvislosti se zdůvodněním právě uložení tohoto trestu. Dále soudy nepřihlédly k věku zemřelého a jeho zdravotnímu stavu, který byl velmi špatný s obecně nepříznivou prognózou. Nezabývaly se ani hmotnou závislostí pozůstalých na zemřelém poškozeném, nevyhodnocovaly konkrétní vztahy a vazby jednotlivých pozůstalých vůči poškozenému. Na druhé straně soud vůbec nezkoumal majetkové a osobní poměry obviněného, pouze konstatoval, že má trvalý příjem jako jednatel HJS group, s. r. o., aniž by si o této společnosti a jeho příjmech cokoliv zjistil, že má rodinný dům, což však není pravda, a zcela pominul i to, že je obviněný v insolvenčním řízení, což samo o sobě je dostatečné k posouzení jeho majetkových poměrů. Soud nevzal v úvahu ani to, že v důsledku zranění právě z nehody je obviněný dlouhodobě neschopen práce. Těmto skutečnostem rozhodně výše přiznané újmy na horní hranici judikaturou uváděné výše odškodnění podle jeho názoru neodpovídá.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, 5 To 289/2019, jakož i rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2018, a nařídil, aby soud prvního stupně o věci znovu jednal a rozhodl. Navrhl také, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, případně přerušil, výkon rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 2 T 58/2018, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 5 To 289/2019.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného předně uvedl, že soudy nižších stupňů se již s námitkami obviněného vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Uvedl, že se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožňuje. Měl za to, že soudy učinily důkazy podložený závěr, že poškozený jel před střetem blízko při pravém okraji své části vozovky, přičemž námitka obviněného proti tomuto závěru je námitkou skutkovou, nikoliv právní, přičemž podle státního zástupce nedošlo k žádnému extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, který by opodstatňoval zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Rovněž závěr, že poškozený nejel v protisměru, naopak ke střetu došlo při pravé krajnici ve směru jízdy poškozeného, vyplývá z provedených důkazů. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že mu nelze přičítat situaci, kdy do protisměru nevjel, ale dostal se tam jen smykem. Upozornil, že sám soud prvního stupně převzal závěr znalce, že vozidlo obviněné „přejelo smykem do protisměru“. Z hlediska právního posouzení je přitom nerozhodné, zda obviněný přejel do protisměru smykem či bez smyku, rozhodné je, že měl své vozidlo ovládat tak, aby se v protisměru nenacházel. K obhajobě obviněného, že byl nucen reagovat na vozidlo poškozeného vracející se z protisměru, poznamenal, že obviněný tuto obhajobu uplatnil až rok a půl po předmětné dopravní nehodě. Do té doby nic podobného neuváděl, údajně si nehodu neuměl vysvětlit.

Pakliže obviněný tvrdil, že nařízená jízda vpravo se nevztahuje na jízdu smykem, pak státní zástupce zdůraznil, že žádné ustanovení zákona o silničním provozu nezakazuje řidičům jízdu smykem, pokud při tom ovšem dodrží všechny ostatní své povinnosti, zejména pokud si udrží kontrolu nad svým vozidlem a zejména pokud zůstanou v pravé části vozovky. Zavinění dovolatele tedy nespočívá v tom, že zahájil jízdu smykem, ale v tom, že věděl, že v daném úseku ke smyku dojít může a že v takovém případě nebude umět bezpečně ovládat své vozidlo. K tomu odvolací soud přiléhavě poukázal i na porušení § 18 zákona č. 361/2000 Sb., když dovolatel předmětnou táhlou namrzlou zatáčku zjevně projel rychlostí nacházející se nad jeho řidičskými schopnostmi. Vystavěl-li obviněný svou obhajobu na mylném předpokladu, že by se vyvinil, pokud by byl jeho neovladatelný smyk způsoben lokální námrazou, pak státní zástupce upozornil, že takový právní názor je nesprávný, neboť je v rozporu s povinností řidiče podle již zmíněného § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. provozu přizpůsobit rychlost jízdy mimo jiné i „… povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat“.

K námitce proti přísnosti uloženého trestu odnětí svobody bez podmíněného odložení jeho výkonu připomněl judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle něhož taková námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Z této judikatury vyplývá, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže, zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Může ji však posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností, jestliže by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Dovolatel takovou námitku neučinil. Státní zástupce v tomto směru opět připomněl judikaturu, v níž se Nejvyšší soud zabýval proporcionalitou trestních sankcí. Obviněný je otcem dvanáctiletého chlapce, což by podle státního zástupce mohlo nasvědčovat tomu, že tento vztah by měl uchován i za cenu podmíněného odkladu výkonu uloženého trestu. Srovnáním podmínek zmiňovaných pro možnost tohoto postupu v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, však dokládal, že judikatura Nejvyššího soudu je v otázce starších dětí velmi striktní a že Nejvyšší soud ve své judikatuře neshledal dostatečný důvod ke zmírnění trestu ani v případě otce devítiletého syna při existenci dalších dvou nezletilých dětí. Jestliže bylo v judikovaných věcech dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí takto restriktivně, s požadavkem na tak nízký věk dětí závislých na pachateli, pak u dovolatele obdobnou úvahu není o co opřít. V této části dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nedošlo ani k porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí.

Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá námitka proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení vyplývajícímu z nesprávného užití § 2959 o. z. K tomuto ustanovení předeslal, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018). Státní zástupce uvedl, že z uvedeného judikátu lze soudit, že částka kolem 500 000 Kč (přesně 513 720 Kč) byla v roce 2015 (k úmrtí došlo v judikované věci v roce 2014) částkou základní, a nikoliv maximální, jak mylně uváděl dovolatel. Z téhož judikátu dále dovozoval, že tatáž částka činila v dovolatelově věci již kolem 550 000 Kč, když průměrná hrubá měsíční nominální mzda činila v roce předcházejícím úmrtí poškozeného, tedy v roce 2016, částku 27 790 Kč. Dvacetinásobek této částky činí 555 800 Kč. Jedná se tudíž o částku základní, nikoliv nejvyšší. Náhrady přiznané ve věci dovolatele se tak nacházejí pod základní částkou a dostatečně zohledňují věk a zdravotní stav zemřelého i tvrzení dovolatele o jeho špatné finanční situaci. Na druhé straně soudy nepřehlédly absenci náhledu dovolatele na zavinění dopravní nehody. Je zřejmé, že pokud dovolatel usilovně přesouvá vinu za nehodu na samotného poškozeného, satisfakční účinek samotného odsouzení se tím do jisté míry oslabuje, neboť takový postoj jitří utrpení pozůstalých. K tomu státní zástupce připomněl, že z citovaného judikátu vyplývá, že prvním kritériem odvozeným od osobnosti škůdce je postoj škůdce ke škodní události a jen velmi omezeně majetkové poměry škůdce. Ve světle citované judikatury se tedy rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy nejeví jako rozporné s ustáleným výkladem § 2959 o. z.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný Nejvyššímu soudu repliku, v níž nejprve zdůraznil, že dovolání podal nejen proti rozhodnutí soudu druhého stupně, ale rovněž proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž u obou rozhodnutí spatřoval naplněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., což však v dovolání nepovažoval za nezbytné precizovat. Uvedl, že pro posouzení důvodnosti dovolání není podstatné, kdy v řízení poprvé vypovídal a využil možnost se hájit, a že opakování jeho obhajoby není v dovolacím řízení žádným způsobem pro důvodnost dovolání diskvalifikační. Reagoval na závěr soudů, že poškozený jel před střetem blízko při pravém okraji své části vozovky, který je podle jeho názoru zavádějící, jelikož žádný ze svědků se k pohybu vozidla poškozeného před střetem nevyjádřil. Naopak měl za to, že jeho obhajoba, že viděl vozidlo poškozeného v protisměrném jízdním pruhu, na což reagoval, nebyla ničím vyvrácena. Za nesprávné označil stanovisko státního zástupce, že za relevantní je možné považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když obviněný spatřoval dovolací důvody rovněž v nesprávném právním posouzení, a to jak ustanovení § 143 odst. 2, § 147 odst. 2 tr. zákoníku, tak i výklad § 5 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., k nimž se sám státní zástupce následně vyjadřoval. Pokud jde o porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., tj. že nesledoval situaci v silničním provozu, pak uvedl, že je třeba, aby takové jednání či opomenutí bylo vyjádřeno ve skutkové větě, kde však tento popis absentuje. Nesouhlasil ani se závěrem státního zástupce, který uvedl, že obviněný „nevěnoval dostatečnou pozornost zbytkům sněhu na okraji vozovky a zejména nebezpečnému úseku v místě nehody“, když z ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. vyplývá, že se jedná o povinnost sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, přičemž provozem se rozumí činnost (pohyb) účastníků. Skutečnost, že nevěnoval pozornost zbytkům sněhu na krajnici nebo nebezpečném úseku v místě nehody je ničím nepodložený závěr státního zástupce. Uvedl, že sice je obecně pravdou, že tající sníh na krajnicích může vytvářet na vozovce náledí, či sníh na krajnici může vytvářet sněhové jazyky, avšak v daném případě k ničemu takovému nedošlo, když provedeným ohledáním a fotodokumentací bylo prokázáno, že žádné sněhové ani roztáté jazyky na vozovce nebyly, přičemž místo nehody bylo ohledáno přibližně dvacet minut po nehodě, kdy teplota vzduchu byla -1° C, tudíž sněhové jazyky by stěží mohly roztát. Trval tedy na závěru, že závěr o tom, že nesledoval situaci v silničním provozu je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, navíc soudy neuvedly, jak konkrétně situaci nesledoval, a co z toho bylo v přímé příčinné souvislosti se vznikem nehody.

K otázce vyřešení správného pojmenování toho, jak se s vozidlem ocitl v protisměru, uvedl, že z jeho strany nejde o slovíčkaření, ale vychází zde z popisu jednání předpokládaného v § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., tedy že na pozemní komunikaci se „jezdí“ vpravo. Podle obviněného je nesporné, že on jel vpravo ve svém směru jízdy a poté, v důsledku jeho reakce na situaci v provozu na komunikaci, dostal smyk a v důsledku něj se jeho vozidlo dostalo do protisměru. Jelikož se nejednalo o smyk řízený, ale jeho vozidlo se do smyku dostalo, pak nešlo o jízdu v protisměru jako takovou. Ke státním zástupcem uvedeným úvahám o jízdě smykem uvedl, že ty jsou zcela irelevantní, když státní zástupce překroutil tvrzení obviněného, který neuvedl, že nařízená jízda vpravo se nevztahuje na jízdu smykem, nýbrž uvedl, že se vozidlo vpravo dostalo v důsledku smyku, avšak neřízeného. K dalším bodům vyjádření státního zástupce uvedl, že pokud státní zástupce řešil situaci vyvinění obviněného, byl-li by smyk způsoben lokální námrazou, pak tato vůbec z jeho dovolání nevyplývá. Obviněný spatřoval možné vyvinění v tom, že situaci v silničním provozu vyhodnotil jako jeho možné ohrožení, na které reagoval brzděním, a až jeho reakce vedla ke smyku. Státním zástupcem vybraná judikatura řeší jiný případ, tj. případ nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky a schopnostem řidiče. Takové porušení povinnosti mu však kladeno za vinu není, proto jsou i tyto úvahy irelevantní.

K námitkám ohledně nepřiměřenosti trestu uvedl, že vycházel z obecného principu porušení práva na spravedlivý proces, přičemž zásada proporcionality trestních sankcí, o níž se zmiňoval státní zástupce, pod tento princip jistě podřadit lze. Uvedl, že není povinností dovolatele poukazovat na případnou judikaturu. Zopakoval, že zákaz uložení citelnější sankce pro pachatele tam, kde postačí uložení sankce méně postihující, je zakotvena přímo v trestním zákoníku a jeho nerespektování je nepochybně porušením práva na spravedlivý proces. Dále zdůraznil, že úvahy státního zástupce ohledně jemu uloženého trestu z pohledu dopadu na jeho syna jsou zavádějící a účelově prezentovány.

K výroku o přiznání nemajetkové újmy poznamenal, že je zřejmé, že výše náhrad za nemajetkovou újmu se po zrušení paušálních částek novým občanským zákoníkem vyvíjí a názory jsou velmi různé, včetně rozhodování Nejvyššího soudu v těchto věcech, kdy i soud v této věci citoval jinou judikaturu (starší), než uvedl státní zástupce ve svém vyjádření. Obviněný měl za to, že vyjádření státního zástupce však v této části nereagovalo na zásadní argumenty, které v dovolání vznesl, a je mimo dovolací námitky obviněného.

Závěrem obviněný opakoval, že za nesprávné považuje úvahy o tom, že se nedoznal a neprojevil sebereflexi. Trestná činnost v dopravě je velmi specifická trestná činnost s řadou aspektů, které z ní vyplývají. Jedním z nich je i otázka vyhodnocení zavinění a jeho míry z pohledu pachatele. Zdůraznil, že uvedl, jakým způsobem jel a k čemu při jízdě došlo a rovněž čím to bylo z jeho pohledu způsobeno. Jeho vnímání děje včetně míry zavinění je subjektivní názor, který právě pro specifičnost dopravních nehod nelze srovnávat z pohledu doznání s jinými trestnými, zejména úmyslnými, činy. Uvedl, že nepřesouvá vinu na poškozeného zemřelého, lituje toho, co se stalo, následků i dopadů na všechny zúčastněné bez ohledu na to, co bylo příčinou nehody a kdo je jejím viníkem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud obviněný v replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že v dovolání, byť implicitně, uplatnil i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pak je třeba zdůraznit, že nejenže obviněný v dovolání na tento dovolací důvod výslovně neodkázal, ale ani z jeho dovolací argumentace nevyplývá, že by jej snad mínil uplatnit. Je třeba také poznamenat, že podle § 265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo možné dovolání podat, obviněnému skončila dne 3. 2. 2020 (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), přičemž podání, v němž obviněný uplatnil nově důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., bylo do datové schránky Nejvyššího soudu doručeno dne 19. 2. 2020, tedy již po uplynutí dovolací lhůty. Nad to obviněný ani v rámci své repliky žádnou konkrétní argumentaci k uvedenému dovolacímu důvodu neuplatnil. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepřezkoumával.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který lze akceptovat. Obviněný až v hlavním líčení prezentoval verzi skutkového děje, že po předjetí vozidla svědka L. Ř. se normálně zařadil před auto a pokračoval dál. V dáli uviděl červené auto, které bylo asi 70 až 75 % v jeho jízdním pruhu, ale pomalu se vracelo do svého jízdního pruhu. Ubral proto nohu z plynu a předpokládal, že se řidič protijedoucího automobilu včas vrátí. Protože se tak nestalo, ještě přibrzdil, ale v té chvíli dostal smyk, otočil se o 90° a došlo ke střetu. Soud prvního stupně provedeným dokazováním na obhajobu obviněného (nehledě na okolnosti, za jakých ji prvně uplatnil) adekvátně reagoval, důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se s ní vypořádal obviněného a proč jí neuvěřil (body 9. až 14., str. 5 až 7 rozsudku). Jako usvědčující důkaz hodnotil především výpověď svědka L. Ř., závěry znaleckého posudku z oboru doprava městská a silniční, se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D. (č. l. 610 až 680), který vycházel mimo jiné i z provedeného vyšetřovacího pokusu, protokol o nehodě v silničním provozu s připojenou fotodokumentací. Soud měl k dispozici i výpověď svědka J. Š., znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství o pitvě poškozeného zemřelého (č. l. 56 až 75), včetně jeho doplnění (č. l. 461 až 463), z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie na poškozeného zemřelého (č. l. 76 až 78), z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie na obviněného (č. l. 92 až 94), z oboru dopravy k technickému stavu vozidla Fiat (č. l. 395 až 417). Důkazní situaci doplňovaly i v odůvodnění rozsudku zmiňované listiny, kupř. záznam o provedené bezpečnostní inspekci místa dopravní nehody (č. l. 13), zpráva o počasí (č. l. 14 až 16), doklady C. S. (č. l. 17 až 18), zpráva ESTEKO, a. s. (č. l. 24), doklady k vozidlu Fiat (č. l. 22), registr vozidla Fiat (č. l. 23) aj. Odvolací soud jeho skutkovým závěrům přisvědčil a na obhajobu obviněného v odůvodnění svého rozsudku ještě znovu zevrubně reagoval (body 8. až 14., str. 9 až 13). Skutková zjištění soudů nemá za extrémně rozporné s výsledky provedeného dokazování ani dovolací soud, byť nemůže pominout, že ne všechna zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku soudu prvního stupně jsou relevantní z hlediska naplnění znaků přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, jak o tom bude ještě dále pojednáno.

S námitkami obviněného, že oporu v dokazování nemá závěr soudu prvního stupně, že nesledoval situaci v silničním provozu, v důsledku čehož vjel do protisměru, jakož že jsou nepodložené úvahy odvolacího soudu o nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky a povětrnostním podmínkám, nelze souhlasit. Stejně tak je třeba odmítnout výtku obviněného, že soudy bez řádného vysvětlení odmítly jeho obhajobu, že příčinou dopravní nehody byla jeho reakce na situaci v silničním provozu, jeho reakce přibrzděním na to, že protijedoucí vozidlo se pohybovalo v protisměrném pruhu, nezabývaly se tím, co bylo důvodem smyku jeho vozidla a následného jeho pohybu do protisměrného pruhu. Nejvyšší soud má skutková zjištění soudů za podložená výsledky provedeného dokazování. Skutková verze uváděná obviněným nebyla potvrzena ani výpovědí svědka L. Ř. a byla zpochybněna především znaleckým posudkem z oboru doprava městská a silniční, se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod, vypracovaným znalcem Ing. Františkem Kropáčem, Ph.D., vycházejícím též z vyšetřovacího pokusu k výhledovým možnostem obviněného v době příjezdu k místu střetu (v podrobnostech bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, foto pod č. 2.23 znaleckého posudku na č. l. 649). Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě poznamenal, že z protokolu o nehodě v silničním provozu nebyly zjištěny žádné brzdné stopy, které by svědčily o „přibrzdění“ vozidla obviněného před následným smykem. Brzdění vozidla řízeného obviněným nebylo doloženo ani výpovědí svědka L. Ř., jehož vozidlo krátce před tím za podmínek, které svědek označoval za riskantní, obviněný předjížděl. Odvolací soud se velmi pečlivě zabýval stavem vozovky, povětrnostními podmínkami, nepominul ale ani zjištění o tom, že obviněný kritické místo znal a věděl o rizicích, která jsou s ním spojena (bod 8., str. 9, 10 rozsudku). Znalec Ing. František Kropáč, Ph.D., ve znaleckém posudku vyhodnotil, že z hlediska komplexního posouzení nehodového děje by vzniku smyku odpovídal takový způsob jízdy řidiče vozidla Fiat, kdy tento, když se blížil k místu nehody (k mostku), tak mohl přejíždět vozidlo svědka L. Ř. a při vracení se zpět do svého jízdního pruhu mohl provést razantnější jízdní manévr (z technického pohledu s vyšší veličinou dostředivého zrychlení), jehož důvodem mohlo být vnímání světla protijedoucího vozidla Škoda Fabia. Při zařazování se do svého jízdního pruhu pak jednal vlivem rychlosti jízdy, které mohla být kolem 90 km/hod., a dále razantnějším natočením řízení vozidla vlevo mohlo být jednání řidiče iniciátorem pro vznik směrové nestability vozidla, resp. příčinou vzniku smyku vozidla. Vlivem smyku došlo k postupnému přejíždění vozidla do protisměru. Znalec doplnil, že smyk vozidla Fiat mohl být „umocněn“ možným lokálním výskytem namrzlé vozovky v místě bezprostředně před místem střetu (mostkem). Jestliže k tomuto způsobu jízdy řidiče vozidla Fiat je doplněn způsob jízdy řidiče vozidla Škoda Fabia, tak lze podle znalce považovat za technicky přijatelné, že řidič vozidla Škoda Fabia se k místu nehody mohl blížit jízdou ve svém jízdním pruhu kolem 60 km/hod., případně i 70 km/hod. a když viděl, že vozidlo Fiat se nachází v jeho jízdním pruhu, tak zřejmě reagoval jízdou směrem k pravému okraji vozovky a zřejmě i brzdil. Znalec pro tento případ doplnil, že ke směrové nestabilitě vozidla, tj. ke smyku, došlo ještě na suchém povrchu vozovky, kdy namrzlou vozovku by bylo možno očekávat v místě těsně před mostem (viz také foto Policie České republiky). Za podpory simulačního programu PC-Crash znalec hledal řešení, které by vznik smyku iniciovalo s pohybem do protisměru. Simulací bylo odvozeno, že aby došlo ke smyku vozidla, řidič vozidla Fiat by musel „razantně“ strhnout řízení vlevo a brzdit (pozn.: nikoliv jen „přibrzďovat“, jak uváděl obviněný). Tato reakce řidiče by však i podle znalce musela mít „nějaký důvod“. Tímto důvodem (který ale soudy odmítly) by mohlo být to, že řidič vozidla Fiat by při pohledu před sebe viděl, že vozidlo Škoda Fabia se k němu blíží v jeho jízdním pruhu, je tedy v protisměru, byť jen zčásti. V simulaci bylo odvozeno, že řidič vozidla Fiat by reagoval strhnutím volantu vlevo v čase cca (2,4÷1,9) sekundy před střetem, kdy vozidlo Škoda Fabia by se mohlo v tomto okamžiku vracet do svého jízdního pruhu, a také bylo odvozeno, že vozidla se od sebe mohla nacházet ve vzdálenosti cca (90÷70) m a řidič vozidla Fiat na vozidlo Škoda Fabia již neměl zakrytý výhled. Pokud by se jednalo o pomalé vracení se zpět vozidla Škoda Fabia do svého jízdního pruhu, tak řidič vozidla Fiat v okamžiku reakce mohl být zřejmý další směr jízdy tohoto vozidla, a to do svého jízdního pruhu. Za takové situace znalec považoval za nestandardní, aby řidič vozidla Fiat reagoval na předestřenou situaci obviněným zmiňovaným způsobem, když z hlediska vzdálenosti vozidel i rychlosti vozidla Fiat by bylo rozumné reagovat odstupňovaným brzděním a jízdou blíže k pravému okraji vozovky, čímž by došlo k minutí vozidel (č. l. 641 až 643). Znalec se také vyjádřil i k otázce, v jaké vzdálenosti od místa střetu vozidel mohl řidič vozidla Fiat poprvé vidět vozidlo Škoda Fabia. Podle jeho závěrů, byl-li způsob jízdy řidiče vozidla Fiat před střetem takový, že jel v protisměru rychlostí cca 90 km/hod. (např. z důvodu předjíždění vozidla L. Ř.) a poté se „zařazoval“ do svého jízdního pruhu a řidič vozidla Škoda Fabia se k místu nehody přibližoval rychlostí cca 60 km/hod. jízdou ve svém jízdním pruhu, tak řidič vozidla Fiat mohl prvně uvidět světla vozidla Škoda Fabia v okamžiku, kdy od místa střetu se nacházel ve vzdálenosti cca 120 m, což bylo přibližně 5 sekund před střetem. Vidět světla vozidla Škoda Fabia v tomto okamžiku mohl řidič spíše nevýrazně, a to z důvodu náletových křovin, nebyl „schopen“ určit blíže, co je to za vozidlo a v které části vozovky jede (obr. 2.22, č. l. 648). Vnímat jednoznačně vozidlo Škoda Fabia mohl řidič vozidla Fiat v okamžiku, kdy na toto neměl zakrytý výhled jednak náletovými křovinami, jednak později ani zábradlím mostu. To mohlo být v okamžiku, kdy se řidič vozidla Fiat nacházel ve vzdálenosti cca (57÷45) m od místa střetu. Z hlediska časového vymezení to mohlo být v čase (2,5÷2,0) sekundy před střetem (obr. 2.23, str. 649). Byl-li by způsob jízdy řidičů takový, že řidič vozidla Fiat by se k místu nehody blížil stále ve svém jízdním pruhu a řidič vozidla Škoda Fabia by nejprve přejel zčásti do protisměru a následně se pozvolna vracel do svého jízdního pruhu, lze podle znalce stanovit, že první vnímání světel vozidla Škoda Fabia řidičem vozidla Fiat by bylo přibližně v totožné vzdálenosti a v totožném čase jako u prve uvedené varianty. Jednoznačně vnímat vozidlo Škoda Fabia by pak řidič mohl v okamžiku, kdy se od místa střetu nacházel ve vzdálenosti (68÷55) m a z hlediska časového vymezení to mohlo být v čase (3,0÷2,5) sekundy před střetem.

Pakliže odvolací soud, jakož i soud prvního stupně obhajobu obviněného odmítly, nedopustily se žádné svévole v hodnocení důkazů; verze nabízená obviněným nejenže neměla oporu v provedeném dokazování, ale i podle znalce by průběh děje popisovaný obviněným nebyl standardní, svědkem L. Ř. popisovaná situace svědčí ve prospěch alternativy prvé co do možnosti vnímat protijedoucí vozidlo a identifikovat jízdní pruh, v němž se pohybuje. O tom, že poškozený nejel v protisměru, vypovídá i místo střetu, jímž byla část vozovky při pravé krajnici ve směru jízdy poškozeného, což je patrné i z fotodokumentace místa nehody. Za dané důkazní situace soudy učinily logický závěr, že obviněný dostal smyk v důsledku toho, že podcenil situaci, že projíždí nebezpečným úsekem za nepříznivých klimatických podmínek, při nichž může být vozovka kluzká z důvodu náledí. Soudy proto opodstatněně vyvodily, že se plně nevěnoval řízení vozidla a řádně nesledoval situaci v silničním provozu. Nelze si představit žádný jiný důvod, pro který by se obviněný se svým vozidlem tak razantním manévrem vracel do svého jízdního pruhu po předjetí svědka L. Ř., než že situaci na vozovce dostatečně nesledoval a před předjíždějícím manévrem nevyhodnocoval, proto se zalekl, když v dálce spatřil světla protijedoucího vozidla poškozených a rychlým manévrem se vracel do svého jízdního pruhu, čímž dostal své vozidlo do směrové nestability, v důsledku čehož dostalo smyk a narazilo do vozidla poškozených. Za nepodloženou je třeba s ohledem na vysvětlení odvolacího soudu považovat i námitku obviněného, že z hlediska stanovení příčin nehody neobstojí závěry odvolacího soudu o nepřizpůsobení rychlosti jízdy jeho vozidla stavu vozovky a povětrnostním podmínkám. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně nalézacímu soudu vytkl, nezmínil-li v tzv. skutkové větě výroku o vině též porušení této povinnosti uvedené v § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., přičemž on sám již tuto vadu odstranit nemohl s důrazem na princip zákazu reformationis in peius (státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného výlučně proti absenci uložení trestu zákazu činnosti). Odvolací soud podrobně, přesvědčivě a v souladu se závěry znalce, výpověďmi svědků L. Ř., J. Š., ale i ostatními důkazy zmiňovanými na str. 9, 10 pod bodem 8. odůvodnění svého rozhodnutí tento svůj závěr vysvětlil a v tomto směru mu nelze nic vytknout. Připomněl, že podle závěrů znalce Ing. Františka Kropáče, Ph.D., je z technického hlediska bezpečná rychlost pro projetí předmětnou levotočivou zatáčkou v případě namrzlé vozovky (50÷60) km/hod., krajně cca 70 km/hod., zatímco obviněný jel podle výpočtů znalce „krátce“ před střetem rychlostí v rozmezí (63÷73) km/hod. To koresponduje s již zmiňovanou výpovědí svědka L. Ř., který pokládal způsob jízdy obviněného za „rizikový“, neboť před mostem to může být namrzlé (č. l. 568). Rovněž námitka, že se soudy nižších stupňů nezabývaly vztahem jednání vyvolaného druhým účastníkem silničního provozu a reakcí obviněného na něj, je založena na vlastních skutkových závěrech obviněného, nikoliv na skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů učinily závěr, že zemřelý poškozený se porušení svých povinností stanovených zákonem při řízení svého vozidla nedopustil. Z vyšetřovacího pokusu (třebaže jeho výsledky skutečně nelze přeceňovat) bylo zjištěno, že úsek ze strany poškozeného bylo možno projet v pravém jízdním pruhu, aniž by došlo k omezení protijedoucích vozidel, soudy se rovněž zabývaly zdravotní stránkou poškozeného zemřelého a na základě evidenční karty řidiče i lékařského posudku o zdravotní způsobilosti poškozeného zemřelého dospěly k závěru, že jeho zdravotní stav neměl na jeho řízení žádný vliv (viz bod 11., str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Argumentace, že soudy měly brát v úvahu jednání poškozeného ve vztahu k vlivu na dopravní nehodu, navíc neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, podle nichž poškozený způsobem své jízdy neporušil ani povinnosti řidiče, ani pravidla silničního provozu ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb. Jde výhradně o skutkovou verzi předestřenou obviněným, která však byla vyloučena (srov. bod 13, str. 12 rozsudku odvolacího soudu). Odkázal-li tedy obviněný na princip omezené důvěry v dopravě ve vztahu k trestní odpovědnosti řidiče, odvolací soud jeho námitku správně shledal neopodstatněnou.

Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu jsou významné otázky, zda obviněný naplnil znaky přečinů usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť měl výklad soudů o porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. za chybný a v důsledku toho i použití ustanovení § 143 odst. 2 a § 147 odst. 2 tr. zákoníku za nesprávné. Obviněný zpochybnil také existenci příčinné souvislosti mezi jím zaviněným jednáním a vzniklým následkem a vytkl, že jeho zavinění nemělo být posouzeno jako vědomá nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto přečinu podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku naplní pachatel, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto přečinu podle § 147 odst. 2 naplní pachatel, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný jednak jinému z nedbalosti způsobil smrt, jednak jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, a uvedené činy spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

Shora označené přečiny jsou poruchovými přečiny, pro naplnění jejich objektivní stránky je tudíž třeba, aby smrt či těžká újma na zdraví nastaly, pouhé nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví nestačí. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost.

Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000 Sb., jež zde představuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).

Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžká újma na zdraví u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).

Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, pod č. T 389., aj.).

Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že k následku vedly i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Se zřetelem k dovolacím námitkám je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě smrt a těžkou újmu na zdraví. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může