8 Tdo 49/2007 – Nejvyšší soud

8 Tdo 49/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2007 o dovolání obviněné ml. V. H., proti níž je vedeno řízení proti uprchlé podle § 302 tr. ř., podaném za ni a v její prospěch obhájcem JUDr. V. D. proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 7 Tmo 71/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 10/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích, soudu pro mládež, ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 2 Tm 10/2006, byla obviněná ml. V. H. (dále převážně jen „ml.“) uznána vinnou, že „dne 20. 5. 2005 v době od 10:00 hodin do 12:40 hodin v M., před policejním orgánem Policie ČR, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality D., po řádném poučení i podle § 174 tr. zák. v procesním postavení svědka uvedla, že na ní M. K., za použití násilí vykonal soulož, když na základě této výpovědi byly téhož dne zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu proti lidské důstojnosti podle hlavy VIII. trestního zákona, když dalším šetřením ve věci bylo zjištěno, že toto se nezakládá na pravdě, a sama obviněná ml. při svém výslechu dne 21. 6. 2005 uvedla, že původně oznamované skutečnosti si vymyslela, neboť jí M. K. naštval, a věc byla následně dne 30. 6. 2005 ve smyslu § 159a odst. 1 tr. ř. odložena“. Takto zjištěné jednání ml. soud prvního stupně právně posoudil jako provinění křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. a podle § 14 odst. 1, 2 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) [dále převážně jen „zákon č. 218/2003 Sb.“] rozhodl o podmíněném upuštění od uložení trestního opatření za současného stanovení zkušební doby v trvání jednoho roku. Uvedený rozsudek napadl za ml. a v její prospěch obhájce JUDr. V. D. včas podaným odvoláním, jež vymezil důvody, které jsou i obsahem posléze podaného dovolání. Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2006 usnesením pod sp. zn. 7 Tmo 71/2006 tak, že „odvolání obhájce obžalované ml. V. H. se podle § 256 tr. ř. zamítá“. V této souvislosti je třeba poznamenat, že proti ml. bylo vedeno řízení proti uprchlé podle § 302 a násl. tr. ř., a to jak v přípravném řízení, tak posléze v řízení před soudy obou stupňů. Důvodem bylo zjištění, že ml. se po útěku z výchovného ústavu (dne 22. 5. 2006) podařilo doručit pouze poučení o nutné obhajobě (dne 25. 7. 2006) a usnesení o zahájení trestního stíhání (dne 3. 8. 2006). Od té doby se stala pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelnou, místo jejího pobytu se nepodařilo zjistit ani prostřednictvím příslušných státních orgánů, ani pátráním prostřednictvím televizní relace; realizován nebyl ani příkaz k zatčení ml. vydaný Okresním soudem v Domažlicích již dne 16. 1. 2006. Shora citované usnesení soudu druhého stupně napadl jmenovaný obhájce za ml. a v její prospěch dovoláním z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po konstatování závěrů odvolacího soudu obsažených v odůvodnění jeho usnesení namítl, že soud druhého stupně při přezkoumání napadeného rozsudku dostatečně nezohlednil účel a základní zásady, na nichž je vystavěn zákon č. 218/2003 Sb. Poukázal na to, že citovaný zákon preferuje specifický přístup k mladistvým pachatelům a klade důraz na obnovení narušených sociálních vztahů, začlenění ml. pachatelů do sociálního prostředí a na předcházení jejich protiprávní činnosti; poznamenal také, že v řízení v trestních věcech ml. je třeba postupovat s přihlédnutím k jejich věku, zdravotnímu stavu a rozumové a mravní vyspělosti. Za vadu předchozího řízení označil jednak to, že ml. nebyla vyslechnuta, a dále to, že proti ní bylo vedeno řízení proti uprchlé, ač pro to nebyly splněny všechny zákonné předpoklady. Protože se posuzovaného skutku dopustila ve věku 15 let a tří měsíců, měla být projednání své trestní věci osobně přítomna, aby mohlo být náležitě zjištěno její stanovisko k přijetí vlastní trestní odpovědnosti. Soudy proto měly po jejím pobytu intenzivněji pátrat a případně aplikovat ustanovení § 173 odst. 1 písm. a) tr. ř. o přerušení trestního stíhání. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby učinil jiné opatření směřující k vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Takové případné vyjádření však Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí neměl k dispozici. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Zatímco nebylo pochyb o tom, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., složitější se již mohlo jevit posouzení otázky, zda bylo podáno osobou oprávněnou. (To je ostatně zřejmé i z formulace výroku usnesení odvolacího soudu, který podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obhájce mladistvé, nikoliv odvolání samotné ml.) K tomu je zapotřebí uvést, že podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání může podat obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho přímo dotýká; podle odst. 2 tohoto ustanovení tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce. Připomenout je třeba i poslední větu odst. 3 citovaného ustanovení, podle něhož je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, může i proti vůli obviněného za něho v jeho prospěch dovolání podat též jeho zákonný zástupce a jeho obhájce. Povinnosti a práva obhájce jsou obecně vymezena i v ustanovení § 41 tr. ř. (podle odst. 2 věty první je obhájce oprávněn mimo jiné podávat za obviněného opravné prostředky; podle odst. 4 je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo  je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, může obhájce oprávnění uvedená v odstavcích 2 a 3 vykonávat též proti vůli obviněného). Tato ustanovení je nutné v dané věci bezezbytku aplikovat, přestože jde o ml. obviněnou, neboť speciální zákonná úprava představovaná zákonem č. 218/2003 Sb. zvláštní ustanovení pro dovolání obviněných ml. (a to ani v řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.) neobsahuje a s výjimkou ustanovení § 44 o obhájci ml., resp. § 72 o osobách oprávněných podat opravné prostředky, která však projednávanou problematiku neřeší, nemá žádné další ustanovení o povinnostech a právech obhájce ml. (podle § 1 odst. 3 citovaného zákona přitom platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku, obecných právních předpisů). Je-li v dané věci z uvedeného důvodu nezbytné subsidiárně použít citovaná ustanovení obecného právního předpisu, pak je mimo jakoukoliv pochybnost, že i v řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. obhájce obviněné ml. může podat dovolání jen v jejím zastoupení a v její prospěch, tedy jménem obviněné ml., nikoliv jménem vlastním (arg. „… za něho v jeho prospěch …“ v § 265d odst. 3 poslední věta tr. ř., resp. „… za obviněného …“ a „… proti vůli obviněného …“ v § 41 odst. 2 věta první, odst. 4 tr. ř.). Jinými slovy řečeno obhájce obviněné ml. nemá samostatné dovolací právo, a to ani v řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., neboť zákon č. 218/2003 Sb. zvláštní ustanovení o řízení proti uprchlému ve věcech obviněných ml. neobsahuje; proto z důvodů výše vyložených (a s odkazem na § 1 odst. 3 citovaného zákona) je nutné i v takovém řízení použít příslušná ustanovení obecného právního předpisu. Lze rovněž připomenout, že Nejvyšší soud v nedávné době obdobným způsobem judikoval (srov. jeho usnesení ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 294/2002, publikované pod č. 28/2003 Sb. rozh. trest.), byť v obecnější rovině a k odvolacímu právu obhájce; první právní věta tohoto rozhodnutí totiž zní: „Obhájce podává odvolání vždy v zastoupení obviněného jako úkon obhajoby, nikoliv vlastním jménem, neboť není osobou se samostatným odvolacím právem ve smyslu ustanovení § 247 odst. 2 tr. ř.“. [Podle první věty citovaného ustanovení jsou osobami se samostatným odvolacím právem, které mohou podat odvolání vlastním jménem a jen ve prospěch obviněného (srov. i rozhodnutí č. 51/1