8 Tdo 5/2018 – Nejvyšší soud

8 Tdo 5/2018-122 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání, které podal obviněný D. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 2 To 45/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/2013, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 4 T 9/2013, byl obviněný D. B. uznán vinným v bodech 1/ a 3/ pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., v bodě 2/ trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., a v bodech 4/, 5/, 6/ pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v bodech 4/ a 5/ ve spolupachatelství se spoluobviněným P. H., kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. 2. Za tyto trestné činy byl obviněný D. B. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v 500 denních sazbách po 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 500.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. H., o náhradě škody a u obviněných M. O. a P. K. o zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. 3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění D. B. a P. H., v jejich neprospěch do výroku o vině pod bodem 4/ a proti výroku o trestu podal odvolání státní zástupce, a proti výroku o náhradě škody poškození M. H. a A. H. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 2 To 45/2017, odvolání obviněných a státního zástupce podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. na podkladě odvolání poškozených rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody v části, která se odvolatele D. B. netýkala. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Obviněný D. B. podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že ve věci rozhodoval nepříslušný soudce, že skutky, za které byl uznán vinným, nejsou trestným činem a že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí odvolacího soudu považoval za nesprávné, protože se nevypořádal s odvolacími námitkami, ale jen v obecné rovině popsal závěry soudu prvního stupně u jednotlivých skutků, i když odvolání obsahuje desítky důvodů, pro něž rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát, a že odmítl provést většinu obhajobou navržených důkazů. 5. Kritice obviněný podrobil úvahy odvolacího soudu učiněné v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, protože považoval za nedostatečné, jestliže se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že provedené důkazy potvrzují verze poškozených, jejichž výpovědi považoval za konstantní. V duchu těchto výhrad se obviněný zabýval jednotlivými ve věci provedenými důkazy a z nich soudem prvního stupně vyvozenými zjištěními, jakož i reakcí odvolacího soudu na námitky, které ve vztahu k nim obviněný vznášel v odvolání. Jednalo se především o listinné důkazy, které měly potvrzovat verzi poškozené L. H., dříve P., v bodech 1/, 2/, a vytýkal, že tyto listinné důkazy odvolací soud nekonkretizoval, a že bez dalšího zcela neopodstatněně uvěřil ve všech bodech výpovědi této poškozené, kterou soud považoval za naivní a obviněnému důvěřující. Za neopodstatněné obviněný označil, že odvolací soud konstatoval, že tato poškozená jednala pod psychickým tlakem, neboť byla bez finančních prostředků a bylo ohroženo její vlastnické právo k bytu. K bodu 3/ namítal, že soudy nedůvodně uvěřily poškozené M. L., aniž by pro to měly dostatek podkladů, neboť její výpověď není pravdivá, ale je v rozporu i s některými dalšími svědeckými výpověďmi, zejména J. K., na něž odvolací soud odkázal. Obviněný poukázal i na výpověď poškozené M. L., která neuvedla, že byla podvedena, ale byla naštvaná, že transakci uzavřela. Tytéž výhrady obviněný vznesl i k bodu 4/ a zbývajícím činům, jimiž byl uznán vinným, u nichž též soudy bezdůvodně uvěřily poškozeným, aniž by pro takový závěr svědčily provedené důkazy, které spíše potvrzují verzi obviněného o tom, že poškození od něj peníze jako půjčku skutečně převzali, a dokonce sami požadovali poskytnutí krátkodobých úvěrů, aby mohli rychle vyřešit své exekuce a následně žádat další úvěry. Obviněný tvrdil, že poškození A. a M. H., byli zběhlí v půjčování peněz, a to dokonce za lichvářský úrok. Jestliže svědek M. H. uvedl, že si listiny prostudoval, je vyloučeno, aby bezhlavě podepisoval to, co mu bylo předkládáno. Tuto skutečnost však odvolací soud zcela přešel. Ve vztahu k tomuto skutku obviněný zpochybnil i závěry soudem ustanovených znalců ke zdravotnímu stavu poškozené A. H., a naproti tomu preferoval závěry vyslovené jím zvoleným znalcem doc. MUDr. Karlem Hynkem, CSc., které zapadaly do rámce jeho obhajoby. 6. Za nedostatky v dokazování obviněný označil i to, že soudy nevyhověly všem jeho návrhům na doplnění dokazování, jejichž cílem bylo prokázat tendenčnost, účelovost a nezákonnost vedeného vyšetřování. Za tímto účelem nechala obhajoba u notáře vypracovat zápisy o prohlášeních svědků popisujících nezákonnost vedení vyšetřování, které byly předloženy soudům jako důkaz, jejž soudy neprovedly, avšak obviněný se nespokojil s jejich závěrem, jestliže tyto návrhy považovaly za nadbytečné. Zejména odvolací soud své názory v písemném odůvodnění rozhodnutí zaměřil vyhraněně proti obviněnému, který nemohl akceptovat vysvětlení odvolacího soudu, jenž k jeho požadavku na rozpečetění věcí zajištěných při domovních prohlídkách uvedl, že proti takovému úkonu nebyly vznášeny v přípravném řízení žádné výhrady, a tudíž jde o námitky nedůvodné. Za nezákonné obviněný označil i to, že odvolací soud při ústním odůvodňování napadeného rozsudku hodnotil důkazy, avšak toto hodnocení již nepromítl do svého písemného odůvodnění. Postup odvolacího soudu dovolatel považoval za účelový, vedený potřebou zasáhnout do nezávislé činnosti soudu prvního stupně spočívající ve volném hodnocení důkazů. 7. Podle obviněného odvolací soud pochybil i v tom, že po zrušení věci krajským soudem a jejím vrácení k novému projednání a rozhodnutí stanovil, aby tak učinil soud prvního stupně v jiném složení senátu (§ 262 tr. ř.), aniž by tento závěr přezkoumatelně odůvodnil. Obviněný nesouhlasil, že by důvodem pro takový postup bylo to, že předchozí senát, jenž obviněného zprostil obžaloby, vytrhával důkazy svědčící ve prospěch obviněných z kontextu věci a posuzoval je izolovaně při pomíjení těch důkazů, které naopak svědčily proti nim. Soud druhého stupně tím, že věc přikázal jinému senátu, měl potřebu zasáhnout do nezávislé činnosti soudu, spočívající ve volném hodnocení důkazů, a to i za cenu odnětí zákonného soudce. V tomto postupu obviněný spatřoval porušení práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, s nímž se odvolací soud i přes námitky obviněného náležitě nevypořádal. S poukazem na obsah svého odvolání uvedl, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni je zástupcem předsedy senátu JUDr. Přemysla Špicara soudce Mgr. Tomáš Bouček, a nikoli JUDr. Jan Špeta, jemuž byla věc přikázána. Poukázal na § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 6/2002 Sb.“), a uvedl, že v rozvrhu práce se zejména určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, jež nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout. Zdůraznil znění rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni, podle něhož „V případě vyloučení předsedy senátu, kterému byla věc přidělena k vyřízení, bude tato věc přidělena do senátu, který je dalším v pořadí. Při jakékoli změně zákonného soudce, např. když po zrušení věci bude rozhodovat jiný senát, se tomuto novému předsedovi senátu věc započítává jako nový nápad“. Obviněný dospěl k závěru, že toto pravidlo je v přímém rozporu s ustanovením § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., podle kterého měl jako předseda senátu v dané věci rozhodovat Mgr. Tomáš Bouček, nikoli JUDr. Jan Špeta. 8. Vzhledem k těmto vytýkaným pochybením obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 2 To 45/2017, a věc mu přikázal se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí. 9. Státní zástupce Nejvyššího státní