8 Tdo 570/2018

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 9 T 219/2017, byl obviněný A. S. uznán vinným v bodě 1. pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými tak, že

dne 1. 8. 2017 kolem 18.00 hod. v P., W., ve střední hale železniční stanice P. hlavní nádraží, v místě výdejního pultu občerstvení Burger King, přistoupil zezadu k dosud neztotožněnému poškozenému muži (cizí státní příslušník), na kterého se zezadu v nestřeženém okamžiku natlačil, rukou mu rozepnul přední kapsu batohu, který měl poškozený na zádech, na to se z kapsy batohu pokusil poškozenému vytáhnout blíže nespecifikovaný předmět, pravděpodobně peněženku nebo pouzdro s doklady, čemuž zabránil svědek události Z. N., který po celou dobu jednání obviněného sledoval a který v době, kdy se obviněný uvedený předmět pokoušel odcizit, tohoto uchopil a vyvedl ho před Burger King, a společně s T. K. ho zadržel do doby příchodu Policie České republiky, přičemž k odcizení žádné věci poškozeného nedošlo, uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2014, sp. zn. 24 T 201/2014, jímž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou, a k trestu vyhoštění na tři roky, a dále pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2015, sp. zn. 8 T 6/2015, pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti roků,

dne 1. 8. 2017 kolem 18.00 hod. v době spáchání shora uvedeného jednání, se zdržoval na území České republiky, konkrétně v P., W., v železniční stanici P. hlavní nádraží, ačkoliv mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2014, sp. zn. 24 T 201/2014, téhož dne pravomocným, byl uložen mimo jiné trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří roků.

Za uvedené přečiny, jimiž byl v této věci uznán vinným, byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 61 To 9/2018, z podnětu odvolání obviněného podle 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku obviněného podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a současně mu podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu jednoho roku. Jinak ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pouze proti výroku o vině pod bodem 1., jemuž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (mimo jiné stanovisko Pl. ÚS-st 38/14 ze dne 4. 3. 2014) vytýkal porušení zásad spravedlivého procesu, protože právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, když soudy vzaly za prokázaná tvrzení, o nichž bylo důvodné vzhledem k absenci důkazního materiálu pochybovat. Vady shledal v porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť se soudy dostatečně nezabývaly jednotlivými námitkami obhajoby proti věrohodnosti důkazů a dopustily se při jejich posouzení svévole, protože ověřovaly hypotézu, že obviněný je vinen, aniž by objektivně hodnotily přesvědčivost důkazů za situace, kdy proti sobě stály výpovědi obviněného a svědka Z. N., a žádné další důkazy, např. výpověď poškozeného provedeny nebyly.

Za podstatný nedostatek obviněný považoval, že soudy jeho vinu posoudily pouze na základě osamoceného svědectví Z. N., jemuž zcela nedůvodně uvěřily, kdežto jeho obhajobu označily za nepravdivou, a to přesto, že neexistoval další důkaz podporující jednu či druhou verzi. Soudy proto porušily zásadu volného hodnocení důkazů a princip presumpce neviny a rozhodly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, podle něhož nelze ze způsobu obhajoby usuzovat na vinu obviněného za neexistence nebo slabosti jiných usvědčujících důkazů nebo na ni usuzovat z osobních vlastností nebo jiných charakteristik obviněného, např., že byl v minulosti pro majetkovou trestnou činnost odsouzen.

Ke svým výpovědím obviněný uvedl, že mu nelze k tíži přisuzovat, že v rámci přípravného řízení využil svého práva nevypovídat. Pokud ve vazebním zasedání dne 3. 8. 2017 vypověděl, že poškozenému sahal do batohu, vysvětlil, že byl pod vlivem drogy a že si je vědom toho, že udělal hloupost, a v dalších svých výpovědích popsal, že právě z důvodu ovlivnění drogou si na toto své tvrzení nepamatuje, a proto jím prvotně sdělované okolnosti nebylo možné považovat za doznání, když navíc soudy tuto jeho výpověď nesprávně interpretovaly.

Na podkladě zmíněných skutečností obviněný k tomu, že jde v jeho trestní věci o „tvrzení proti tvrzení“, z hlediska zásad vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, uvedl, že soudy v této situaci, kdy je třeba klást zvýšené požadavky na hodnocení důkazů, nedostály požadavku důsledného hodnocení usvědčujícího důkazu výpovědi jediného svědka. Výpověď svědka Z. N. je v přímém rozporu s jeho výpovědí a působí nevěrohodně nejen svědectví tohoto poškozeného, ale i jeho osoba, protože sdělil, že již jednou údajně někoho jiného také zadržel, což svědčí o tom, že měl zálibu v zadržování osob.

Vzhledem k tomu, že o vině bylo rozhodnuto na základě nevěrohodné výpovědi svědka nepodpořené dalším důkazem (výpovědí dalšího svědka a poškozeného či kamerovým záznamem), a výpověď obviněného byla znevěrohodněna jeho trestní minulostí, došlo ze strany soudu ke svévoli a porušení práva na spravedlivý proces, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 61 To 9/2018, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 9 T 219/2017, ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1., a věc v rozsahu tohoto zrušení přikázal k projednání a novému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, případně, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozsudkem sám rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která považovala dovolání za podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Dovolatel na podporu uplatněného důvodu uvedl argumentaci užitou v jeho dosavadní obhajobě i v odvolání. Trestná činnost však byla prokázána zejména výpovědí svědka Z. N., který obviněného přistihl při pokusu o okradení neztotožněného cizince a ihned věc telefonicky oznámil policii, a spolu s T. K. předal obviněného vyslané policejní hlídce. Obviněný obhajobu založil na tvrzení, že stál ve frontě a myslel si, že před ním stojí jeho známý, a proto mu poklepal po zádech. Z výpovědi svědka Z. N. však vyplývá, že z bezprostřední vzdálenosti viděl, jak obviněný využil zmatku nastalého ve frontě a natlačil se na záda cizince, který stál před ním a měl na sobě batoh. Tento mu otevřel a do jedné z kapes batohu strčil svou ruku a prostor v něm prohledával. V této chvíli svědek zasáhl.

Státní zástupkyně poukázala též na to, že obviněný se v dovolání prakticky výlučně zabýval otázkami skutkovými a komentoval rozsah dovolání, když soudům vytýkal nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, a proto konstatoval, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soudy vymezený skutek je zastřešen příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Z uvedených důvodů, když rozhodnutí netrpí vadami, které obviněný vytýkal, není dovolání důvodné, neboť napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obhájci obviněného, který však žádnou reakci Nejvyššímu soudu nezaslal.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř., posuzoval, zda bylo založeno na takových výhradách, které obsahově dopadají na uplatněný dovolací důvod. Měl přitom na paměti, že označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z těchto důvodů je možné napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud v obecném měřítku není v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu oprávněn přezkoumávat správnost postupu při hodnocení důkazů soudy obou stupňů, protože jde o činnost, která spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Je povinen vycházet ze skutkových zjištění, jež podle výsledků provedeného dokazování učinily soudy nižších stupňů, a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku. Takové vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích ve skutkových zjištěních, nelze v rámci dovolání zásadně vytýkat [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu) nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.

Nejvyšší soud však v této věci, kde obviněný hmotněprávní vady v souladu s dikcí uvedeného dovolacího důvodu nevytýkal, aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

Na základě těchto kritérií posuzoval, zda v přezkoumávané věci došlo k dodržení všech podmínek stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., který obsahuje pravidla pro řádné a spravedlivé provedení a hodnocení důkazů, a to i se zřetelem na výhrady, jež obviněný v dovolání uplatnil.

Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a na podkladě předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zkoumal odůvodněnost obviněným vznesených výhrad proti způsobu, jakým soud hodnotil zejména výpověď svědka Z. N., případně nedostatek zajištěných a provedených důkazů, a zda se mohlo v této věci ve vztahu ke skutku pod bodem 1., který jako jediný obviněný v dovolání napadl, jednat o tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.

S ohledem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí je třeba uvést, že na dosud použitou obhajobu obviněného, která se neliší od jeho výhrad uplatněných v dovolání, soudy obou stupňů reagovaly a námitkami obviněného se zabývaly. Soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen obviněného (č. l. 107 a 107 verte), ale dokazování doplnil i přečtením protokolu o vazebním zasedání (č. l. 34 až 35 spisu) a zejména vyslechl svědka Z. N. Jím popsané skutečnosti zkoumal a prověřoval nikoliv jen na základě jím uváděných skutečností, ale především s ohledem na další ve věci zajištěné listinné důkazy. I když je třeba přisvědčit obviněnému, že poškozený nebyl zajištěn po činu obviněného a nemohl být proto vyslechnut, uvedenou skutečnost nelze hodnotit se zřetelem na nedostatek, který by mohl vést k porušení zásady in dubio pro reo, protože i přes absenci tohoto důkazu je ve věci více důkazních prostředků, jimiž byla obhajoba obviněného vyvrácena, a naopak tvrzení poškozeného byla podpořena dalšími nepřímými důkazy, mimo jiné znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaným znalkyní MUDr. Gabrielou Leblovou (č. l. 20 až 23), zejména však protokolem o zadržení obviněného (č. l. 24 a 27), z něhož je zřejmé, za jakých okolností si policie obviněného, prvotně zadrženého svědkem Z. N., převzala a sama zadržela. Zdůraznit je třeba, že pokud soud prvního stupně hodnotil výpovědi obviněného a svědka, postupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., neboť je zkoumal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a porovnával i způsob, jakým událost popisovali, zda mezi jejich výpověďmi byly rozpory či jimi uváděné skutečnosti byly konstantní.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ byly závěry soudů zkreslené, když neobjektivně přisvědčily výpovědi svědka, kdežto obhajobě obviněného nevyhověly. Je totiž třeba zdůraznit, že soudy správně uvážily, že výpověď obviněného nebyla v průběhu celého trestního řízení, na rozdíl o svědka, neměnná, a že pro závěr o tom, že obviněný jednal, jak popsal svědek Z. N., svědčí průběh zadržení obviněného i následný postup policistů, jemuž se v daných souvislostech obviněný nebránil a svou nyní tvrzenou obhajobu vyjádřil až v pozdějších etapách řízení. Proto je kromě již shora uvedeného třeba zdůraznit, že soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ důkladně posuzovaly věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovaly obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení jak výpovědi obviněného, tak i svědka Z. N, a ze všech souvislostí, které se nabízely, vyvozovaly skutkové závěry za přísného respektování principu presumpce neviny. Soudy zvažovaly i to, že v případě Z. N. nebylo třeba pochybovat o tom, že byl nezainteresovanou osobou a svědkem trestného jednání obviněného se stal zcela náhodně, a tedy byl na výsledku řízení zcela nezávislý (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). V daných souvislostech je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“, a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu. Přitom dodržely vysoký standard, i pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu. K tomu lze jen doplnit, že „obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení ale nemůže být zcela absolutní; naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat“ [viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15 (N 32/80 SbNU 411)].

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal porušení principu presumpce neviny, neboť v přezkoumávané věci byla dodržena pravidla vyslovená i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, že soudy nevycházely z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, a logickým způsobem vysvětlily, např. výpovědi svědka uvěřil a obviněnému nikoli; rozpory ve výpovědích překlenuly v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441); dále rozsudek ESLP ve věci L. proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/00, § 125; rozsudek ve věci M. a B. proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, § 49; rozsudek pléna ESLP ve věci B., M. a Ja. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, č. 10590/83, § 77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).

Když Nejvyšší soud nezjistil žádné známky libovůle nebo snahy soudů vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].

Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k porušení pravidel spravedlivého procesu nedošlo, Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.