8 Tdo 774/2021

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T 107/2019, byla obviněná L. T. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině). Za to byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč.

Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o přiznání nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná L. T. se při nezměněném výroku o vině přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsuzuje podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon se podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila označených přečinů tím, že

dne 8. 3. 2018 v době kolem 14:05 hod. v XY, v rámci trestního řízení vedeného Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, 1. oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPA-90194/TČ-2018-001171, po řádném poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů při podání vysvětlení podle ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř. mimo jiné uvedla, že dne 25. 2. 2018 v době po 18:00 hod. šla do bydliště svého bývalého přítele M. Š., nar. XY, a to z důvodu, že u něj měla nějaké zapomenuté věci, včetně pracovního flash disku, kdy na něj zazvonila, on jí přinesl věci, které u něj zapomněla (vyjma flash disku), a pak spolu šli do blízké vinárny "K. ", poté jí nabídl, že ji odveze domů, s čímž souhlasila, avšak tento ji místo odvozu domů vozil různě po XY, přitom jí nadával, říkal, že její bratr V. T. chcípne, že se o to postará, chtěl po ní, aby její bratr stáhl trestní oznámení na jeho osobu, a dále uvedla, že když zastavili na červenou, tak ji držel za ruku, aby z vozidla nemohla vystoupit, v průběhu cesty brečela, přičemž ji M. Š. vozil dlouhou dobu, asi přes dvě hodiny, a na základě této její výpovědi bylo ve věci dne 22. 3. 2018 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr. ř. proti osobě M. Š., nar. XY, pro trestný čin omezování osobní svobody dle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a dále pro trestný čin vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit mimo jiné právě tím, že dne 25. 2. 2018 L. T. cca 2 hodiny vozil po XY, křičel na ni, že jsou zkurvená rodina, že její bratr chcípne, a požadoval, aby bratr stáhnul trestní oznámení podané na jeho osobu, a bránil jí opustit vozidlo tím, že ji opakovaně držel za ruku, když zastavil na červenou; M. Š. byl v důsledku předmětného trestního stíhání v době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018 ve vazbě, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 39 T 105/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 7 To 430/2018, vyplývá, že M. Š. byl dle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek vztahující se k jednání ze dne 25. 2. 2018, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, přičemž soud vzal za prokázané, že v rozhodný den obžalovaný poté, co spolu s L. T. strávili necelé dvě hodiny ve vinárně, odvezl L. T. po deváté hodině večerní na XY, kde tato vystoupila, následně obžalovaný z místa odjel na XY za svým kamarádem, koupil si jídlo, vybral peníze z bankomatu, a následně se vydal zpět na XY vyzvednout L. T., kdy na ni asi hodinu čekal do cca 23:25 hod., a následně ji dovezl v době kolem 23:48 hod. do jejího bydliště, tedy bylo prokázáno, že M. Š. L. T. v žádném případě nevozil cca 2 hodiny různě po Praze a ani jí nebránil vystoupit z vozidla, přičemž shora uvedené nepravdivé informace obviněná uvedla s vědomím toho, že M. Š. byl v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody a v dané době byl ve zkušební lhůtě podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody,

dne 17. 4. 2018 v době kolem 13:04 hod. v XY v rámci trestního řízení vedeného Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, 1. oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPA-90194/TČ-2018-001171, po řádném poučení jako svědek do protokolu o výslechu svědka k události ze dne 25. 2. 2018 vypovídala zcela shodně, jakož i posléze dne 13. 7. 2018 v XY, v průběhu hlavního líčení konaného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 105/2018 v trestní věci obžalovaného M. Š., nar. XY, který byl obžalován mimo jiné pro přečin omezování osobní svobody § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit dne 25. 2. 2018 na obviněné shora uvedeným způsobem, kdy následně byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 23. 7. 2018 obžaloby z uvedených důvodů shora zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť soud vzal za prokázané, že se uvedený skutek nestal, přičemž věděla, že M. Š. byl v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody a v uvedené době byl ve zkušební době podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody i ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Pro úplnost je třeba uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněné poprvé. Obviněná byla nejprve trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad 3. výroku o vině), za což byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní. Proti citovanému trestnímu příkazu podala obviněná odpor, v důsledku čehož byl trestní příkaz zrušen a trestní věci obviněné byla projednána v hlavním líčení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, byla obviněná uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad 3. výroku o vině). Za to byla podle § 345 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 44 To 37/2020, byl podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l) tr. ř. Namítla, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, nalézací soud byl obsazen soudcem, který měl být z projednávání věci vyloučen, ve věci existoval extrémní rozpor ve skutkových zjištění, že bylo rozhodnuto o náhradě škody v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius a že odvolací soud rozhodl, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Část dovolání obviněná zaměřila proti právní kvalifikaci skutků, jimiž byla uznána vinnou. Po připomenutí odborné literatury, z níž vyplývá potřeba naplnění přímého úmyslu ve vztahu ke lživému obvinění, přičemž navíc je vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého postačuje i srozumění s tímto následkem, zopakovala důvod trestního oznámení na poškozeného a svou výpověď učiněnou před soudem v hlavním líčení. Uvedla, že se za poškozeným vydala, aby jí vrátil flash disk, který mohl obsahovat informace o klientech ze zaměstnání, poškozený ji však vozil autem po Praze a bránil jí vozidlo opustit a fyzicky ji v autě napadal, což zadokumentovala i policie. Zdůraznila, že o tomto chování poškozeného nikdo nevyslovil žádné pochybnosti. Měla za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nenaplňují požadavky vyjádřené v citované odborné literatuře, protože rozhodně nejednala ve specifickém úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání, když zapomněla na přerušení jízdy dne 25. 2. 2018. Stála si za tím, že její jednání nebylo křivým obviněním. Nesprávnou právní kvalifikaci spatřovala i ve vztahu k jednání posouzenému jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Měla za to, že nebyl naplněný znak, že pachatel musí uvést úmyslně nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění. Tento znak není podle jejího názoru patrný ani z výroku napadeného rozsudku, navíc se pro orgány činné v trestním řízení ohledně zahájení trestního stíhání poškozeného nejednalo o podstatnou okolnost. Toto své jednání označila za bagatelní v porovnání s podezřením ze spáchání trestného činu vydírání, o kterém zcela nepochybně vypovídala pravdu. Rekapitulovala, že nesprávná byla pouze část její výpovědi a že důležitá okolnost, tj. bránění v opuštění vozidla poškozeného, nepochybně nastala a byla důvodem telefonátu na linku 158, přesto tato skutečnost není zmíněna v žádném z rozhodnutí.

Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatelka uvedla, že soud prvního stupně byl obsazen soudcem, který se měl z projednávání věci vyloučit, neboť ze způsobu odůvodňování obou jeho rozhodnutí, ale i ze způsobu rozhodování lze mít vážné pochybnosti o jeho nestranném přístupu. Nestandardní postup spatřovala také v jejím zajištění policií a dodání k soudu poté, co se pouze jednou nedostavila k hlavnímu líčení, ačkoliv svou neúčast včas omluvila. K požadavku na nestrannost soudce poukázala na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04. Zdůraznila, že tento soudce se vyjadřoval negativně a emotivně vůči její osobě, a to opakovaně i přes výslovné upozornění odvolacího soudu na nevhodnost takových vyjádření. Konstatovala, že vzhledem k nezastupitelnosti soudu prvního stupně při dokazování má vyloučený soudce zásadní vliv i na činnost odvolacího soudu, který je hodnocením důkazů soudem prvého stupně zásadně vázán. Předmětný soudce podle jejího názoru postupoval v rozporu s trestním řádem a zásadou spravedlivého procesu, jelikož se nevypořádal se všemi aspekty případu. Rovněž poukázala na formální přístup odvolacího soudu, který nezasahoval do hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, ačkoliv toto odporovalo požadavkům uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř.

Dále se obviněná vyjadřovala k trestní minulosti poškozeného. Poznamenala, že v době trestního oznámení neměla povědomí o této jeho minulosti, pouze věděla, že jej čeká nějaký soud. Připomněla, že rejstřík trestů poškozeného vykazuje sedm záznamů, a na rozdíl od soudce soudu prvního stupně se domnívala, že některá jednání poškozeného jsou velmi závažná a svědčí o neúctě ke svému okolí a agresivitě. Uvedla, že s trestní minulostí poškozeného se seznámila až při prostudování spisu, proto tvrzení soudu prvního stupně, že o trestní minulosti věděla a chtěla ji zneužít při podání trestního oznámení, považovala za spekulaci nemající oporu v dokazování, naopak z provedených důkazů je podle ní zřejmé, že poškozený má tendenci svou trestní minulost tajit.

Extrémní rozpor ve skutkových zjištěních dovolatelka spatřovala již v závěrech uvedených ve výroku ad 1. rozsudku soudu prvního stupně, neboť její výpověď o událostech ze dne 25. 2. 2018 nebyla důvodem pro křivé obvinění poškozeného ze spáchání trestného činu vydírání. Zopakovala, že poškozeného úmyslně křivě neobvinila, když pouze popsala, co si z onoho večera pamatovala. Konstatovala, že poškozený nebyl zproštěn z důvodu, že by se obviněná dopustila křivé výpovědi, ale z důvodu, že nebylo prokázáno, že se skutek stal a že byl označený skutek trestným činem. V dané souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1463/18, který sice shledal porušení základních práv poškozeného v rozhodování o vazbě, rozhodně však nepřisvědčil argumentaci obsažené v ústavní stížnosti týkající se toho, že by trestní stíhání v této věci nemělo být vedeno důvodně a že nemá trestněprávní charakter. Za nesprávné tak pokládala úvahy odvolacího soudu o vázanosti zprošťujícím výrokem při posuzování trestní odpovědnosti obviněné. Zdůraznila, že neprokázání trestného činu neznamená automaticky naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění či křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.

Obviněná s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nesouhlasila ani s výrokem o náhradě nemajetkové újmy. Vadu spatřovala zejména v tom, že soud prvního stupně rozhodoval i ohledně nároku poškozeného na základě stejného skutkového stavu jako při vydání trestního příkazu, který byl zrušen v důsledku odporu podaného obviněnou, přesto na rozdíl od trestního příkazu přiznal poškozenému náhradu škody (správně nemajetkové újmy) ve výši 327 000 Kč. Měla tedy za to (též s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006), že byla porušena zásada zákazu reformationis in peius. Dále vytkla, že soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého, vůči němuž obviněná vyjádřila celou řadu námitek již ve svém odvolání. Předmětný znalecký posudek je podle obviněné nepřezkoumatelný. Podle obviněné chybí i prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním popsaným ve výroku rozhodnutí a údajnou škodou. Opětovně uvedla, že nesprávná část její výpovědi nebyla důvodem k podání trestního oznámení a že poškozený byl obviněn i pro jiný skutek, který vykazoval nesrovnatelně vyšší společenskou škodlivost, což vyplývá i z trestní sazby přiřazené oběma jednáním. Pro obvinění poškozeného a jeho následné vzetí do vazby tak bylo rozhodující jednání ze dne 7. 3. 2018, ke kterému došlo přesně tak, jak vypověděla. Poznamenala, že odvolací soud tvrzenou majetkovou újmu snížil a označil ji za nemajetkovou, přičemž ji odůvodnil trváním vazby, nezabýval se však otázkou, zda by k rozhodnutí o vazbě nedošlo toliko v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s trestním stíháním poškozeného za fyzické napadení bratra obviněné.

Odvolacímu soudu obviněná vytkla, že důsledně nenapravil veškerá pochybení v činnosti nalézacího soudu. Měla za to, že odvolací soud se měl zabývat otázkou viny, a neučinil-li tak, rozhodl, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, čímž naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a následně podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněná obžaloby zprošťuje.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné předně podotkl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí, nikoliv vad procesních, proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek, ani rozporovat skutková zjištění. Zdůraznil, že nalézací soud realizoval důkladné dokazování a svým povinnostem dostál i odvolací soud. Měl za to, že skutkovým zjištěním nalézacího soudu nelze ničeho vytknout. Námitky obviněné, kterými zpochybnila skutková zjištění a označila je za extrémně nesouladná, nelze pod vytýkaný ani jiný dovolací důvod podřadit. Jiná situace podle státního zástupce nastala v případě námitek, podle kterých u přečinu křivého obvinění nebyl naplněn specifický úmysl vyjádřený požadavkem, že jednala v úmyslu přivodit poškozenému za jednání ze dne 25. 2. 2018 trestní stíhání, a v případě trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku pak nebylo postaveno najisto, že nepřesná část její výpovědi byla podstatnou okolností pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Tyto námitky však označil za zjevně neopodstatněné. Za významné považoval zjištění, že obviněná v rámci oznámení údajné trestné činnosti poškozeného M. Š. a posléze i v průběhu výpovědí před policejním orgánem a před soudem jako svědkyně uváděla úmyslně nepravdivý popis událostí, ke kterým mělo mezi ní a M. Š. dojít dne 25. 2. 2018. Nešlo jen o drobné nepřesnosti ve výčtu proběhnuvších událostí, ale jednalo se o naprosto lživý popis chování M. Š. Ten sice zcela odporoval realitě, současně se však stal výchozím bodem jeho trestního stíhání pro závažný trestný čin spojený s údajným omezením osobní svobody obviněné, stejně jako se stal předpokladem navazujícího rozhodnutí soudu o vzetí do vazby. Odkázal na odstavec 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, podle něhož obviněná evidentně věděla, že jde o informace lživé. Konstatoval, že pokud tyto informace orgánům činným v trestním řízení přes řádné poučení opakovaně uváděla, přičemž v případě výpovědí ze dne 17. 4. 2018 a 13. 7. 2018 tak činila dokonce v přítomnosti svého zmocněnce, nepochybně konala chtěně a záměrně, a tedy v úmyslu přímém. Podle státního zástupce muselo být obviněné s ohledem na její inteligenci, vykonávané zaměstnání, stejně jako s přihlédnutím k jejím informacím o minulosti poškozeného, jasné, že takto závažné sdělené skutečnosti povedou k jeho trestnímu stíhání. S ohledem na znalost trestní minulosti poškozeného musela být rovněž srozuměna s tím, že pravděpodobným, a z pohledu orgánů činných v trestním řízení i logickým krokem, bude jeho vzetí do vazby. Bezdůvodné trestní stíhání a především neopodstatněné vzetí do vazby, se kterým byl spojen bezprecedentní zásah do osobní svobody poškozeného, je pak nepochybně namístě vnímat jako vážnou újmu ve smyslu § 345 odst. 3 písm. c) a § 346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za zavádějící označil tvrzení dovolatelky, podle kterého oznámení jednání, ke kterému mělo dojít dne 25. 2. 2018, bylo z hlediska rozhodování orgánů činných v trestním řízení a především vzetí M. Š. do vazby bagatelní v porovnání s další trestnou činností, pro kterou byl trestně stíhán. Zdůraznil, že nepravdivě oznámené jednání, které podle všech dovolatelkou sdělených údajů nasvědčovalo podezření z trestného činu, rozhodně nemělo bagatelní povahu, neboť odůvodňovalo zahájení trestního stíhání M. Š. Jak je pak zřejmé z rozhodnutí soudů v rámci vazebního řízení, důvodem pro jeho vzetí do vazby bylo právě i jeho údajné jednání ze dne 25. 2. 2018, ze kterého byl křivě obviněn. Státní zástupce uzavřel, že nalézací soud učinil, pokud jde o výrok o vině, správná skutková zjištění a jednání obviněné přisoudil také odpovídající právní kvalifikaci.

K výhradě proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, kterou obviněná podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když měla za to, že pokud soud nárok nepřiznal v trestním příkazu a učinil tak až v navazujících rozhodnutích poté, co byl trestní příkaz z podnětu jejího odporu zrušen, nerespektoval zákaz reformationis in peius, státní zástupce nejprve zdůraznil, že takovou námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť ten se vztahuje k výroku o trestu. Doplnil, že předmětná námitka je procesního charakteru, s ohledem na judikaturu Ústavního soudu by však mohla být posouzena pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho přesvědčení však v trestní věci obviněné k porušení uvedeného zákazu nedošlo. Připomněl ustanovení § 314g odst. 2 tr. ř., z něhož vyplývá, že byl-li proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou podán ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení pak samosoudce není vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Podle názoru státního zástupce, není-li soud při následném projednání věci vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu, nemůže být vázán ani původním výrokem o náhradě škody a nemajetkové újmy, tím spíš, pokud má poškozený právo učinit návrh podle § 43 odst. 3 tr. ř. dokonce ještě u hlavního líčení, nejpozději před zahájením dokazování. Pokud jde o zbylé námitky směřované proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, pak ačkoli i ty jsou zčásti postaveny na námitkách skutkových a procesní povahy, podle státního zástupce je s velkou dávkou tolerance pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, jsou však neopodstatněné. Poznamenal, že poškozený M. Š. jednáním obviněné psychickou újmu na zdraví prokazatelně utrpěl, neboť v důsledku nepravdivého obvinění, z podstaty věci nespravedlivého trestního stíhání, a zejména pak navazujícího vzetí do vazby, trpěl celou řadou příznaků typických pro posttraumatickou stresovou poruchu. Příčinná souvislost mezi jednáním dovolatelky a způsobeným následkem na psychickém zdraví M. Š. tak nepochybně naplněna byla. Jakési zlehčující tvrzení obviněné, podle něhož soudy neberou v potaz, že trestně stíhán a vzat do vazby byl poškozený i pro další trestnou činnost, je z tohoto pohledu bezpředmětné. Odvolacímu soudu státní zástupce stran výroku o povinnosti nahradit nemajetkovou újmu vytkl pouze to, že dostatečně zřetelně nerozvedl, zda v rámci náhrady nemajetkové újmy přiznává nárok na bolest či na tzv. další nemajetkovou újmu. Nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tvoří jednotlivé, dílčí a zcela samostatné nároky. Jde tedy o nárok na náhradu za bolest, nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění a konečně nárok na náhradu další nemajetkové újmy. Konstatoval, že odvolací soud měl pravděpodobně v rámci přiznání nároku na nemajetkovou újmu na mysli přiznání nároku za bolest v širším slova smyslu, neboť v bodě 9. odůvodnění rozsudku připomíná, že vazba obviněného trvala 110 dní a měla negativní následky na jeho psychický stav. V takovém případě, přiznal-li odvolací soud nárok dokonce v nižším rozsahu, než požadoval poškozený a než jak vyplynulo ze znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého, o důvodnosti a správnosti přiznaného nároku nemůže být podle státního zástupce pochyb.

Co do námitky, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, kterou dovolatelka podřadila pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce připomněl, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Druhým z uvedených předpokladů je to, že tato prvně zmíněná okolnost buď nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, anebo již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně neúspěšně namítnuta. Podle státního zástupce ke splnění druhé podmínky došlo, neboť ačkoli obviněná před soudem prvního stupně námitku podjatosti nevznesla, v podaném odvolání jisté pochybnosti o nestrannosti soudce vyjádřila. Neztotožnil se však s námitkou, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Poznamenal, že obviněná neuvedla žádný faktický důvod, jenž by i jen vzdáleně svědčil o naplnění některé z okolností zakládajících podjatost ve smyslu § 30 tr. ř., přičemž výhrady vůči JUDr. Ondřeji Láznovi budovala výlučně na nesouhlasu se způsobem, jakým zmiňovaný soudce hodnotil provedené důkazy, potažmo na výhradách k argumentům, jimiž odůvodnil závěr o vině a trestu. Takto koncipovaný faktický nesouhlas se způsobem rozhodnutí soudu však státní zástupce za důvod vyloučení samosoudce nepovažoval. Námitku obviněného postavenou na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tudíž shledal zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jehož rámci dovolatelka vyjádřila, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř., a odvolací soud proto pochybil, pokud její řádný opravný prostředek zamítl, pak státní zástupce tomuto závěru nepřisvědčil, neboť měl za to, že rozhodnutí nalézacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, stejně tak ve věci nerozhodl vyloučený soudce, a konečně obviněné nebyl uložen ani takový druh trestu, který zákon nepřipouští, stejně jako jí nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byla uznána vinnou.

Státní zástupce uzavřel, že námitky dovolatelky dílem pod vytýkané dovolací důvody podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h), l) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve dvou alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo bylo odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, 2) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněná v dovolání uplatnila alternativu první, neboť podle jejího názoru nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí, jaké učinil odvolací soud, když nerozhodoval o vině obviněné. K tomu je třeba zdůraznit, že odvolací soud nerozhodl o odmítnutí či zamítnutí odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně z formálních důvodů, tedy podle § 253 odst. 1 tr. ř., naopak na podkladě jejího odvolání napadený rozsudek přezkoumal a částečně zrušil, nelze tedy uvažovat o alternativě první citovaného dovolacího důvodu, která předpokládá chybějící procesní podmínky pro odmítnutí či zamítnutí řádného opravného prostředku. Ve vztahu k námitkám, jimž odvolací soud nepřisvědčil a na jejichž podkladě nezměnil obviněnou napadený výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, lze uvažovat o naplnění toliko druhé alternativy citovaného dovolacího důvodu (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.). Jelikož tedy obviněná ve svém dovolání poukázala rovněž na vady předcházející rozhodnutí odvolacího soudu a tyto podřadila pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval opodstatněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k vyjmenovaným důvodům dovolání.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Obviněná sice v řízení předcházejícím dovolacímu řízení výslovně nevznesla námitku podjatosti samosoudce rozhodujícího v prvním stupni, z obsahu trestního spisu se však podává, že výhrada týkající se podjatosti samosoudce nalézacího soudu byla v předchozím řízení, konkrétně v rámci řádného opravného prostředku, ze strany obhajoby učiněna, když obhájce obviněné JUDr. Tomáš Kaiser nejen v jím zpracovaném písemném odůvodnění odvolání (č. l. 427), ale i v rámci přednesu odvolání poukazoval na zaujatost soudce a jeho nepatřičné vyjadřování (viz protokol o veřejném zasedání o odvolání ze dne 17. 2. 2021 na č. l. 454). V tomto směru tudíž lze formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s jistou dávkou benevolence považovat za splněné.

Další podmínka, s níž zákon spojuje možnost podání dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a která musí být s výše uvedenými formálními předpoklady naplněna současně, spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Musí tedy jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

S ohledem na argumentaci dovolatelky a výhrady týkající se podjatosti samosoudce rozhodujícího v její věci v prvním stupni je podstatné ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Podle něj je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné osoby soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení. Pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce může vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný; poměr k projednávané věci může záležet i v tom, že orgán uvedený v § 30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Nutno dodat, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v § 30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374 až 376).

Ve vztahu k námitkám obviněné je aktuální rovněž ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.

V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 451/13). Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury těchto soudů identifikovat na základě hmotněprávního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05).

Ústavní soud shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, ze dne 7. 6. 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem; za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým – nikoliv nezaujatým – vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby se obava z absence nestrannosti soudce zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. REPÍK, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 126 a násl.).

Nejvyšší soud konstatuje, že v případě samosoudce JUDr. Ondřeje Lázny rozhodujícího v projednávané věci v prvním stupni na základě obsahu trestního spisu nelze shledat ani poměr k projednávané věci, ani poměr k osobám ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Podle obviněné spočívala podjatost samosoudce JUDr. Ondřeje Lázny v tom, že se v rámci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyjadřoval ve vztahu k obviněné negativně a emotivně, že nerespektoval konstantní judikaturu ve prospěch obviněné, ale také v procesním postupu vedoucím k vydání předmětného rozhodnutí, když obviněnou nechal zajistit policií k dodání k soudu poté, co se pouze jedenkrát nedostavila k hlavnímu líčení po včasné omluvě neúčasti. Je nutno poznamenat, že z obsahu trestního spisu se nepodává žádná skutečnost svědčící o nepřípustně zaujatém poměru JUDr. Ondřeje Lázny ať už k trestní věci obviněné, tak k osobám obviněné či jejímu obhájci; nelze proto uvažovat o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pokud jde o obviněnou citovaná vyjádření tohoto soudce, v nichž shledávala negativní emotivní vyjádření k její osobě, pak je třeba uvést, že z pasáže rozsudku soudu prvního stupně citované obviněnou v dovolání (viz bod 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) se nepodávají takové skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o nestrannosti a nezaujatosti soudce k trestní věci obviněné nebo obviněné samotné. Soudce se sice v uvedené pasáži vyjadřoval nepřípadně emotivně až excesivně (s podivem nevzal na zřetel předchozí kritickou poznámku odvolacího soudu pod bodem 9. jeho usnesení ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 44 To 37/2020), nikoliv však k samotné obviněné, nýbrž obecně k trestnému činu křivého obvinění, který především hodnotil z hlediska mravního, a to s ohledem na argumentaci obviněné a její bagatelizaci takového jednání. Ve vyjádření soudce tak nelze důvodně spatřovat žádné okolnosti dokládající jeho nestrannost. Pokud jde o obviněnou namítané nerespektování judikatury tímto soudcem či hodnocení důkazů v neprospěch obviněné, pak ani na základě takové námitky nelze shledat odůvodněnou pochybnost o nestrannosti a nezaujatosti soudce. Předně je nutno podotknout, že námitky ohledně správnosti jeho rozhodnutí je třeba hodnotit v rámci přezkoumání věci samotné a i v případě, kdy se jakýkoliv soudce dopustí chyby v rámci hodnocení důkazů či právní kvalifikace a jiného právního hodnocení, lze takové vady napravit v rámci opravných řízení. Předmětná tvrzení dovolatelky tudíž neopodstatňují zákonem předvídaný důvod pro vyloučení soudce JUDr. Ondřeje Lázny z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k věci či k obviněné.

Dovolatelka opřela svůj závěr o podjatosti soudce JUDr. Ondřeje Lázny též o jím učiněná procesní opatření směřující k jejím zatčení poté, co se obviněná nedostavila k hlavnímu líčení dne 21. 10. 2019, ačkoliv se údajně včas omluvila. K tomu je třeba uvést, že v uvedeném postupu nelze shledat relevantní pochybení. Obviněná se nedostavila k hlavnímu líčení, k němuž byla včas předvolána (viz č. l. 264), a to bez náležité omluvy. Dovolatelka svou nepřítomnost omluvila telefonicky až po době stanovené pro začátek konání hlavního líčení s tím, že je jí nevolno, avšak ani následně toto nijak nedoložila, např. lékařskou zprávou (viz úřední záznam na č. l. 289). Nutno připomenout, že o dostatečnosti omluvy obviněného rozhoduje podle okolností případu orgán činný v trestním řízení, který obviněného předvolal. Přihlédne přitom zejména k uváděnému důvodu nedostavení se, k osobním a rodinným poměrům obviněného, k délce lhůty, kterou měl k dispozici od předvolání do doby, kdy se měl dostavit, k naléhavosti výslechu a k následkům spojeným s jeho zmařením pro nepřítomnost obviněného (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1395 až 1404). Soudce JUDr. Ondřej Lázna tak v souladu s uvedenými východisky posuzoval omluvu obviněné z hlavního líčení a vyhodnotil ji jako nedostatečnou, když v ní s ohledem na její nepodloženost spatřoval obstrukci (viz příkaz k zatčení ze dne 24. 10. 2020 na č. l. 291). V této souvislosti je namístě poznamenat, že obviněná se dne 7. 11. 2019 k soudu dostavila, samosoudci vyložila, proč ani dodatečně formálně řádně omluvu nedoložila, a vzala na vědomí termín odročeného hlavního líčení (č. l. 314).

Žádná z dovolatelkou uváděných výtek vůči postupu soudce JUDr. Ondřeje Lázny tak nezakládá opodstatněné pochybnosti o jeho poměru k projednávané věci ani k obviněné. Námitky, jimiž obviněná dokládala existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., má proto dovolací soud za zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu dovolání obviněné je významná otázka, zda skutky, jak byly zjištěny a popsány soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho rozsudku pod bodem 1. a 2., vykazují všechny zákonné znaky přečinů, které v nich byly shledány, tj. přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad 1. výroku o vině) a přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (ad 2. výroku o vině).

Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Z tzv. právní věty pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněná se měla předmětného přečinu dopustit tím, že jiného úmyslně lživě obvinila z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a spáchala takový čin v úmyslu způsobit mu jinou vážnou újmu.

Objektem trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně osob před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání poškozeného. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně v rozporu se skutečností informovat o podstatných okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem, přičemž toto obvinění musí směřovat vůči určité osobě; není třeba, aby tato osoba byla označena jménem, postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (k tomu rozhodnutí č. 29/1988 Sb. rozh. tr.). Lživé obvinění se musí týkat jen trestného činu (tj. přečinu nebo zločinu). Pro naplnění znaků této skutkové podstaty není relevantní, zda osobě lživě obviněné bylo sděleno obvinění, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení, nebo věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Stačí, že pachatel jiného lživě obvinil, a to právě v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3238).

Z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání. Úmysl vyžaduje rovněž naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. c) citovaného ustanovení. K poškození v zaměstnání, k narušení rodinných vztahů ani ke způsobení jiné vážné újmy nemusí dojít, stačí, že pachatel s tímto úmyslem jedná. U tzv. specifického úmyslu a úmyslu vyžadovaného v kvalifikované skutkové podstatě postačí i úmysl nepřímý eventuální (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 30/2019 Sb. rozh. tr.).

Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku se ve stručnosti podává, že obviněná po řádném poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. mimo jiné uvedla, že ji poškozený dne 25. 2. 2018 místo odvozu domů různě vozil po Praze, přitom jí nadával, říkal, že její bratr chcípne, že se o to postará, chtěl po ní, aby její bratr stáhl trestní oznámení, držel ji za ruku, když zastavili na červenou, a bránil jí ve vystoupení z vozidla po dobu přibližně přes dvě hodiny, přičemž na základě tohoto vysvětlení bylo zahájeno trestní stíhání poškozeného pro trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a dále pro trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, přičemž v důsledku předmětného trestního stíhání byl poškozený v době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018 ve vazbě. Obviněná uvedené nepravdivé informace uvedla s vědomím, že poškozený byl v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody a v dané době byl ve zkušební lhůtě podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody.

Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Z právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2. se podává, že obviněná naplnila zákonné znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tím, že jako svědek před policejním orgánem, který konal přípravné řízení podle trestního řádu, a před soudem uvedla nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, a spáchala takový čin v úmyslu způsobit jinému jinou vážnou újmu.

Objektem trestného činu podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí v řízení před jmenovanými orgány veřejné moci. Pachatelem trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku může být pouze osoba, která v řízení vystupuje v postavení svědka nebo znalce podávajícího znalecký posudek. Jedná se o tzv. speciální subjekt ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. V daném případě obviněná vystupovala v postavení svědka. Křivá výpověď se musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Zda jde o takovou okolnost, vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí se však jednat o okolnost mající rozhodující význam (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3245 až 3246). V tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku, jímž soud uznává obviněného vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je třeba uvést, v čem spočívalo jeho nepravdivé tvrzení jako svědka. Tato skutková zjištění poskytují základ pro právní závěr, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, a tedy o zákonný znak obsažený v tzv. právní větě výroku o vině (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 23/2018 Sb. rozh. tr.).

Přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, který je možno spáchat i s úmyslem nepřímým [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Subjektivní stránka jeho skutkové podstaty neobsahuje žádný další tzv. fakultativní znak, jako je cíl, pohnutka, záměr či úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty. Zavinění pachatele se zde musí vztahovat i na to, že jako svědek v trestním řízení uvádí nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, popřípadě že zamlčuje takovou podstatnou okolnost. Postačí však jen hrubá (laická) představa pachatele, že sdělením nepravdivého podstatného údaje nebo jeho zamlčením může ohrozit zákonem chráněný zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí (objekt trestného činu), pokud je s tím současně srozuměn (a to alespoň tak, že je s tím smířen ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku). Na srozumění pachatele lze zpravidla usuzovat i z toho, že jde o údaj významný, a nikoliv jen podružného a nedůležitého charakteru (k tomu již zmiňované rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/2018 Sb. rozh. tr.). Co do úmyslu vyžadovaného ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku postačí i úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 30/2019 Sb. rozh. tr.).

Ze skutkové věty výroku o vině se podává (zkráceně), že obviněná po řádném poučení jako svědek dne 17. 4. 2018 před policejním orgánem do protokolu o výslechu svědka k události ze dne 25. 2. 2018 vypovídala zcela shodně (blíže neupřesněno), jakož i posléze dne 13. 7. 2018 v průběhu hlavního líčení konaného u Obvodního soudu pro Prahu 7 v trestní věci poškozeného pod sp. zn. 39 T 105/2018, v níž byla na poškozeného podána obžaloba mimo jiné pro přečin omezování osobní svobody § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit dne 25. 2. 2018 na L. T. (nyní obviněné) shora uvedeným způsobem, kdy následně byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 23. 7. 2018 obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť soud vzal za prokázané, že se uvedený skutek nestal, přičemž věděla, že poškozený byl v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody a v uvedené době byl ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Výše rekapitulovaná skutková zjištění rozsudku soudu prvního stupně především neobsahují vyjádření všech zákonných znaků přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou. Nejenomže zde není explicitně uvedeno, v čem spočívalo její nepravdivé tvrzení jako svědka – v tomto ohledu nelze akceptovat vyjádření „vypovídala zcela shodně“, odkazující patrně na údaje obviněné uvedené při podání vysvětlení dne 8. 3. 2018, ale navíc její výpovědi k události ze dne 25. 2. 2018 před policejním orgánem ze dne 17. 4. 2018 (č. l. 112 až 134) a před soudem v hlavním líčení dne 13. 7. 2018 (č. l. 77 až 85) rozhodně nelze označit za obsahově shodné. Zatímco ve výpovědi před policejním orgánem hovořila o tom, že ji poškozený vozil po XY bez zastavení cca 2 hodiny a znemožnil jí vystoupit kupř. i tím, že ji držel za ruku, v hlavním líčení vypovídala zjevně vyhýbavě, připustila, že z automobilu řízeného poškozeným vystoupila a že pokud ji poškozený držel za ruku, mohlo to být i uklidňující gesto z jeho strany. Obsahová odlišnost výpovědí obviněné ostatně našla svého výrazu i v podané obžalobě. Soud prvního stupně změnou popisu skutku nejspíše reagoval na výtku odvolacího soudu, že popis skutku převzatý z obžaloby je „zbytečně rozvláčný, podrobný a opakující se“ a že obviněná ve všech svých výpovědích ve dnech 8. 3., 17. 4. a 13. 7. 2018 v podstatě popsala chování poškozeného M. Š. vůči dní dne 25. 2. 2018 stejným způsobem (bod 10. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 44 To 37/2020). Změněný popis skutku (nikoliv jeho právního posouzení) však nelze označit za správný a přiléhavý, neodráží skutečný obsah postupně učiněných výpovědí obviněné a neskýtá spolehlivý podklad pro vyslovení závěru o tom, ve které z nich uvedla nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, a jaké údaje lze takto označit.

V dalším řízení je proto nezbytné popis skutku změnit při respektování zákazu reformace in peius tak, aby odpovídal skutečnému vyznění postupně učiněných výpovědí obviněné a aby obsahoval konkretizaci, v čem spočívalo její nepravdivé tvrzení jako svědka.

Za další závažný nedostatek popisu tohoto skutku nutno označit i skutečnost, že zde chybí skutkový údaj dokládající, že obviněná čin spáchala v úmyslu způsobit jinému vážnou újmu. Je-li u přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tato zvlášť přitěžující okolnost vyjádřena tím, že poškozený M. Š. byl v důsledku předmětného trestního stíhání v době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018 ve vazbě, u přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku již tato zvlášť přitěžující okolnost v popisu skutku vyjádřena není, což je o to významnější při závěru o reálného souběhu uvedených přečinů v rozsudku soudu prvního stupně. Situace navíc žádá podrobného vysvětlení existence této přitěžující okolnosti u skutku pod bodem 2., tj. přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, již také proto, že skutek měl být spáchán ve dnech 17. 4. a posléze 13. 7. 2018, přičemž poškozený byl ve vazbě od 26. 3. 2018 (v hlavním líčení, v němž byla obviněná slyšena v procesním postavení svědka, bylo posléze rozhodnuto o jeho propuštění z vazby).

Oba přečiny, jimiž byla obviněná uznána vinnou, tedy jak přečin křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, tak přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 tr. zákoníku obsahují okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající „ve spáchání činu v úmyslu způsobit jinému jinou vážnou újmu“. Obecně vzato, není pochybností o tom, že takovou vážnou újmu může představovat i vzetí poškozeného do vazby. Soudy nižších stupňů, ať už explicitně nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí spatřovaly vážnou újmu způsobenou poškozenému v tom, že poškozený byl v důsledku trestního stíhání ve vazbě v době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018. Obviněná přitom podle soudu prvního stupně uvedla při podání vysvětlení nepravdivé informace „s vědomím toho, že M. Š. byl v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody a v dané době byl ve zkušební lhůtě podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody“ (skutek ad 1.), nebo „věděla, že M. Š. byl v minulosti odsouzen k trestu odnětí svobody a v uvedené době byl ve zkušební době podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody i ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody“ (skutek ad 2.). Jde-li o tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, bylo již řečeno, že z hlediska zavinění je k jejímu naplnění nezbytný úmysl, přičemž postačí úmysl nepřímý (eventuální).

Nejvyšší soud považuje