8 Tdo 790/2010

8 Tdo 790/2010-I

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2011 o dovolání obviněného R. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 46/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 2 T 46/2007, byl obviněný R. T. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák., § 29 odst. 3 tr. zák. ve zněním účinném ke dni 20. 8. 2001 za tento trestný čin a za trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a § 234 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, k souhrnnému trestu doživotí. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, a další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák. dopustil tím, že dne 20. 8. 2001 ve večerních hodinách vylákal L. S. a M. V. na lesní parkoviště po pravé straně silnice třetí třídy před obcí H., okres S., kde měl předat částku 400.000,- Kč L. S. za vozidlo zn. AUDI A6 Avant 2,15 TDI, a zde nezjištěnou krátkou střelnou zbraní nejprve několika výstřely usmrtil poškozeného L. S. a následně dalšími výstřely a za použití hrubého fyzického násilí směřujícího zejména proti hlavě, ale i tělu, usmrtil poškozeného M. V. a jejich těla následujícího dne za pomoci svědka L. V. zakopal na pozemku domu v obci S., okres Ch., uživatele Z. M., přičemž před zahrabáním těl tato prohledal a odcizil poškozeným dva kusy mobilních telefonů.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. T. odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Z podnětu jeho odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. a § 29 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném ke dni 20. 8. 2001 za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, a dále za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004, a za další trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 8 To 26/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o páté rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podaného v neprospěch obviněného usnesením ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 8 To 155/2004, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2004, č. j. 4 T 2/2003-1963, jímž byl mimo jiné obviněný pro projednávaný skutek podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně. Podruhé k odvolání státní zástupkyně téhož krajského státního zastupitelství podanému v neprospěch obviněného svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2005 pod sp. zn. 8 To 26/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2005, č. j. 4 T 2/2003-2186, jednak ve výroku o trestu, jednak ve zprošťujícím výroku pod bodem 3) výroku rozsudku, jímž byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. pro předmětný skutek opět zproštěn obžaloby, a v navazujících výrocích o náhradě škody. Znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 5 T 4/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 10 To 80/2004. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušení ve zprošťujícím výroku soudu prvního stupně a současně podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu; odvolání obviněného R. T. bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Potřetí ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2006 pod sp. zn. 8 To 86/2006, jímž znovu z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podaného v neprospěch obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2006, č. j. 4 T 2/2003-3098, jímž byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro předmětný skutek opětovně zproštěn, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného znovu v neprospěch obviněného R. T. svým usnesením ze dne 29. 5. 2007 pod sp. zn. 8 To 45/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil další, v pořadí již čtvrtý rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007, č. j. 4 T 2/2003-3446, jímž byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, současně však podle § 262 tr. ř. nařídil, aby tuto věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, podal obviněný R. T. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. a § 265b odst. 2 tr. ř. Namítal, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvoinstančního soudu, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., a také že mu byl nesprávně uložen trest odnětí svobody na doživotí.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dovolatel opakovaně namítal, že napadeným rozsudkem a předcházejícími rozhodnutími Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 45/2007, jakož i Krajského soudu v Praze došlo k porušení jeho práva na obhajobu, spravedlivý proces a práva na zákonného soudce. Před rozhodnutím o delegaci bylo opakovaně prováděno rozsáhlé dokazování a z jeho průběhu nebylo možno dovodit, že by Krajský soud v Plzni postupoval způsobem, který by vzbuzoval vážné pochybnosti o objektivním přístupu k věci a ani pochybnosti o tom, že by tento soud nepostupoval v souladu s trestním řádem a jeho zásadami. Dovolatel po připomenutí důvodů, které podle závěrů Vrchního soudu v Praze vedly k rozhodnutí o delegaci, zopakoval, že nadále plně stojí za názory obou různých senátů Krajského soudu v Plzni, které podle jeho přesvědčení zcela jasným a pečlivým způsobem zdůvodnily, proč jej neuznaly vinným. Delegační rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o zrušení zprošťujícího rozsudku, ale i o přikázání věci jinému soudu, bylo vydáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a tím bylo porušeno ustanovení, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Odůvodnění delegačního rozhodnutí se mu jevilo až jako útok na nezávislost soudců Krajského soudu v Plzni a obvinění z nezákonnosti jejich rozhodování. Měl za to, že důvody, které vedly odvolací soud k delegaci věci jinému soudu než soudu věcně a místně příslušnému, nekorespondují se zákonnými důvody pro takové rozhodnutí ve smyslu § 262 tr. ř. Podle dovolatele nebyl dostatečně posouzen fakt, že zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána, neboť rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným. Postup, kdy je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný, což podle obviněného v jeho případě nebylo dodrženo.

Za věcně i místně příslušný soud proto považoval i nadále Krajský soud v Plzni a za zákonné soudce ty, kteří ve věci původně rozhodovali, a nikoliv soudce Krajského soudu v Praze. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, je stiženo vadou spočívající v porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozsudku i z předchozích rozhodnutí odvolacího soudu je podle něho totiž zjevné, že tento soud se nechtěl ztotožnit se zprošťujícími rozsudky a tento náhled se odrazil i v rozhodování o odvolání. Podle obviněného ve věci rozhodovali vyloučení soudci, neboť k věci i k dovolateli měli poměr, který nebyl nestranný. Protože odvolací soud ve zrušovacích rozhodnutích naznačil, jak má nalézací soud rozhodovat, nebyl nestranný ani objektivní. Krajský soud v Praze byl poté ovlivněn hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, a proto ani on nerozhodoval nestranně. Podjatost senátu odvolacího soudu dovozoval i z toho, jakým způsobem byl napadán dovolatel a jeho obhajoba v odůvodnění rozhodnutí. Zde použitou argumentaci označil jako jednostrannou, do určité míry osobní a vzbuzující pochybnosti o objektivitě senátu odvolacího soudu. Poznamenal, že tento dovolací důvod uplatňoval s vědomím, že o námitkách možné podjatosti senátu 8 To vrchního soudu již bylo soudy rozhodováno, avšak považoval za nezbytné tyto námitky zopakovat i v dovolání, aby vyčerpal všechny opravné prostředky jako předpoklad pro podání ústavní stížnosti a stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve konstatoval, že popis skutku, jak je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nekoresponduje s užitou právní kvalifikací. Skutková věta výroku o vině podle něj nijak nevyjadřuje znak „v úmyslu získat majetkový prospěch“. Náprava pochybení doplněním skutečností naplňujících tento znak v odůvodnění rozhodnutí není akceptovatelná. Tvrdil též, že z výroku rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, že by úmysl získat majetkový prospěch byl pojat před usmrcením a že by tedy usmrcení bylo učiněno právě proto, aby byl majetkový prospěch získán. Úmysl získat majetkový prospěch lze v daném případě dovodit až k následnému jednání - odcizení mobilních telefonů, což není pro použitou právní kvalifikaci dostačující. Soudem označený motiv vraždy, tj. zmocnění se vozidla AUDI coby motiv majetkový, který byl mimo jiné i důvodem pro uložení výjimečného trestu, v popisu skutku zcela chybí. Údajné odcizení mobilních telefonů, které je v popisu skutku tvrzeno, nebylo obviněnému prokazováno ani prokázáno, a z hlediska právního posouzení skutku jde navíc o okolnost zbytečnou a irelevantní. Odsuzující výrok proto považoval za neúplný v tom, že je nesrozumitelný, nepřezkoumatelný a nemohl vést k přesvědčivému závěru o naplnění znaků trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soud prvního stupně při popisu skutku posouzeného jako trestný čin vraždy spáchané na dvou osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., když neuvedl, v čem měla spočívat jeho objektivní a subjektivní stránka ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák., což podle dovolatele odporuje jak judikatuře Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Zvláště pak připomněl, že uložení doživotního trestu jednak nemělo oporu ve správných skutkových zjištěních, a jednak bylo odůvodněno odkazem na naplnění dvou znaků z kvalifikované skutkové podstaty, ačkoliv nejméně jeden znak ve výroku rozsudku absentoval.

V této souvislosti obviněný poznamenal, že je oprávněn podat dovolání též proto, že mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Rozsah přezkumu je v takovém případě zaměřen na posouzení, zda ve věci byly splněny všechny zákonné předpoklady pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Obviněný zdůraznil, že byť se mohou zdát některé jeho námitky námitkami procesními, případně mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, ve svém kontextu to tak není, neboť na správnost právní kvalifikace má vliv i to, zda skutkový stav byl zjištěn správně a v souladu s pravidly trestního řádu a ústavních předpisů. Tvrdil, že v posuzované věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

Dovolatel zásadně nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil výpověď svědka L. V. a jaké z ní vyvodil závěry. Chybně byl vyhodnocen účel cesty poškozených jako prodej vozidla, z čehož následně soudy nesprávně vyvozovaly, že skutku se dopustil obviněný. Usuzovat na vinu pouze podle neprokázaného účelu cesty není podle dovolatele v souladu s pravidly trestního procesu, a navíc je to v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, jak vyplynul z provedeného dokazování. Jím udávaný účel cesty – obchod s omamnými a psychotropními látkami - nebyl žádným důkazem vyvrácen. Svědek L. V. však mohl mít motiv i tehdy, pokud by účelem cesty bylo pouze prodání vozidla, neboť mohl mít motiv pro získání vozidla stejně jako obviněný. Tvrzení soudu, že takový motiv by svědek neměl, je nelogická a ničím nepodložená spekulace soudů, navíc v rozporu se zjištěním, že svědek L. V. sám vozidlo užíval a zajišťoval jeho převod pomocí padělaných dokladů. Vrchní soud v Praze sice rozvedl, proč považoval výpověď svědka L. V. za pravdivou a proč neuvěřil tvrzením obviněného, avšak nezabýval se důsledně všemi podstatnými výhradami a při hodnocení výpovědi obviněného nerespektoval presumpci neviny a právo na obhajobu. Pokud považoval obhajobu v některém směru za vyvrácenou, přiklonil se k verzi pro obviněného zcela nepříznivé, nezabýval se otázkou, zda důkazy nepřipouštějí jiné vysvětlení, což dokládal kupř. vysvětlením zlomeniny pravé stehenní kosti poškozeného L. S., event. vznik střelného poranění bederní krajiny poškozeného (str. 36 napadeného rozsudku odvolacího soudu) nebo jeho úvahami ohledně záznamů telekomunikačního provozu buněk, kde byl zachycen pohyb telefonů.

Obviněný akcentoval, že kromě výpovědi svědka L. V. proti němu nestál žádný přímý důkaz, proto bylo nutné zabývat se podrobně jak osobností tohoto svědka, tak obsahem jeho výpovědí, zda korespondují s dalšími provedenými důkazy.

S poukazem na záznam o zahájení úkonů trestního řízení zpracovaný bývalým policistou Mgr. P. P. obviněný tvrdil, že ačkoliv soudy tento důkaz odmítaly pro jeho procesní nepoužitelnost, z jeho obsahu se podávalo, že poškození byli usmrceni při prodeji osobního automobilu a že současně s vozidlem měli nabízet větší množství omamných a psychotropních látek. Tomuto údaji podle dovolatele odpovídají i informace ze spisového materiálu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 T 10/2003, svědčící o prodeji heroinu svědku L. V., trestní rejstřík svědka a též výpověď svědka V. P. v hlavním líčení dne 17. 9. 2003. Obviněný opakoval, že účelem cesty byl obchod s drogami dohodnutý mezi poškozeným L. S. a svědkem L. V., a nikoliv prodej vozidla, jak dovodily soudy obou stupňů. Pro tento závěr podle dovolatele svědčí také výpověď A. J., jakož i nález funkční střelné zbraně u poškozeného L. S. Chování tohoto poškozeného, který nejdříve předá vozidlo, a pak jede čekat na peníze na odlehlé místo, je krajně nelogické a de facto neuvěřitelné. Pokud si poškozený bral funkční zbraň, nelze přijmout „logické“ vysvětlení soudu, že to bylo z obav o zaplacení částky za vůz. Kdyby takové obavy měl, pak by vozidlo neodevzdal před zaplacením a nejel by bez peněz a vozidla s cizím člověkem na odlehlé místo. Navíc je podle něho zcela nelogické, aby v případě soudem tvrzeného motivu vraždy kvůli vozidlu, kterého se předtím poškozený bez zaplacení zbaví, pachatel nechal poškozeným další věci v hodnotě desítek až statisíců, které mohl ihned zpeněžit (př. značkové hodinky RADO a další cenné věci). Nesprávně byly v této souvislosti hodnoceny i výpovědi svědka P. N. či svědků z řad příbuzných poškozených, kteří podle dovolatele nebyli dostatečně informování o životě poškozených a zdrojích jejich obživy.

Obviněný zdůraznil, že důkazy svědčící o tom, že hlavním účelem cesty poškozených byl obchod s drogami, jsou přesvědčivější než důkazy, které ukazují pouze na prodej vozidla, což ostatně jako jediný účel cesty označuje toliko svědek L. V. Pokud další osoby vypovídaly o prodeji vozidla, neznamená to, že šlo jen o prodej vozidla a o nic jiného, neboť o zamýšleném prodeji drog by poškození jistě nikomu nevyprávěli.

Za jeden ze stěžejních důkazů svědčících ve svůj prospěch obviněný považoval vedle znaleckého posudku z oboru písmoznalectví znalce JUDr. P. B. především výpisy telekomunikačních záznamů dokladující pohyb zúčastněných osob, které však Krajský soud v Praze vůbec nehodnotil a odvolací soud měl za to, že záznamy neprokazují vůbec nic. Sám dovolatel uváděl, že záznamy o telekomunikačním provozu nebylo vyvráceno jeho tvrzení o tom, že se s poškozeným L. S. znal, neboť k němu přijel dávno před L. V. Pokud odvolací soud vyhodnotil záznamy o telekomunikačním provozu jako důkaz nespolehlivý, nelze to vykládat tak, že tím není potvrzena obhajoba dovolatele. Významné je, že tímto důkazem nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, a naopak jím nebylo potvrzeno vyjádření svědka L. V.

Dovolatel dále obsáhle citoval pasáže odůvodnění rozsudků soudů týkající se hodnocení tvrzení svědka L. V., s nimiž nesouhlasil s argumentem, že tento svědek je zcela nevěrohodný, neboť podle něho lhal mimo jiné o tom, že při cestě z P. do K. V. dostal pokutu, ačkoliv bylo prokázáno, že žádná pokuta mu udělena nebyla. Nevěrohodnost svědka L. V. byla podle přesvědčení obviněného jednoznačně prokázána i znaleckým posudkem z oboru psychologie, z jehož závěrů vyplynulo, že svědek je osobou obecně nepříliš věrohodnou, přičemž s ohledem na jeho povahové vlastnosti nelze vyloučit konkrétní nevěrohodnost, neboť zvýrazněné sklony ke lhavosti prosté – tedy převážně vědomé a účelové, jsou u něho vysoce pravděpodobné a nevěrohodnost dokládá i svědkův trestní rejstřík. Výpověď svědka L. V. proto nemohla sloužit jako jednoznačný, bezvadný a přímý důkaz o jeho vině, neboť bylo možné dovodit i jiné varianty děje, než kterou si soudy vybraly.

Další část dovolacích námitek byla věnovaná dopisu, který měl svědek L. V. sepsat a předat H. V. Podle obviněného, i po provedeném dokazování s ohledem na četné rozpory ve výpovědích svědků, zůstala nevyřešena otázka, kdy měl být dopis skutečně sepsán, kdy byl svědkyni H.V. předán a s jakými pokyny. Dovolatel vyslovil domněnku, že dopis mohl být napsán až poté, co svědek skutek oznámil, a to za účelem zvýšení věrohodnosti svých tvrzení a poskytnutí alibi sobě samému. Odmítl závěr odvolacího soudu, že svědek L. V. neunesl tíhu svědomí a věc oznámil, a tvrdil, že věc byla ohlášena záměrně v době, kdy byl dovolatel omezen na svobodě a nemohl se nijak bránit.

Soudům dovolatel dále vytýkal, že se náležitě nezabývaly ani výpověďmi svědků R. H., P. S. ohledně požadovaného vrácení klíče na utahování kol, který si půjčil svědek L. V., jež podle dovolatelova přesvědčení také zeslabovaly věrohodnost výpovědi L. V. Dále znovu zpochybňoval věrohodnost svědka L. V., uváděl-li, že měl být přítomen u telefonního hovoru, kdy se obviněný měl po spáchání činu dotazovat K. K. na údajnou možnost využití garáže. Tato tvrzení podle něho nemohou být pravdivá s ohledem na rozmístění a dosah buněk mobilního operátora, neboť podle jejich záznamů se obviněný a svědek L. V. nacházeli každý na jiném místě.

Nesprávně byly podle dovolatele hodnoceny i výpovědi svědků R. G. a I. T., na jejichž podkladě nebylo možno dovodit jakoukoliv spojitost předmětného telefonu poškozeného L. S. s dovolatelem, neboť nebylo zjištěno, kdy svědek R. G. telefon získal a ani kým a kdy byl dán do bazaru svědka I. T.

Naopak za důkaz usvědčující L. V. ze spáchání skutku označil svědecké výpovědi J. W. a I. W. Z nich bylo patrno, že si svědek od nich zapůjčil vozidlo Hyundai Sonata, které však vrátil s novými potahy na sedačky, s rezervou a kobercem, které tam původně nebyly, a naopak chyběl křížový klíč na utahovaní kol a překližkový poklop. Svědkyně I. W. rovněž uváděla, že L. V. se již v minulosti ozbrojoval a v době jejich setkávání v roce 2001 se jí zdál nervózní. Ani tyto výpovědi však soudy nehodnotily ve prospěch obviněného.

Soudy obou stupňů podle obviněného zcela nedůvodně nepřihlédly ke svědecké výpovědi D. P., z níž nejméně vyplynulo, že mu měl L. V. v rozhovoru ve věznici mimo jiné uvést, že poškození měli přijet za ním ohledně drog a že L. V. nabízel k prodeji vozidlo Audi A6, přičemž svědek z rozhovoru nabyl dojmu, že L. V. shodil vraždu na obviněného. I v tomto případě způsob, jakým soud hodnotil výpověď D. P., odporuje zásadám stanoveným pro hodnocení důkazů.

Sdělení svědka L. V. podle přesvědčení obviněného odporují celé řadě znaleckých posudků a odborných vyjádření. Dovolatel zmínil především závěry znalců MUDr. O. T. a doc. MUDr. H. K. vylučující svědkem L. V. popisovaný způsob útoku proti poškozeným (např. skákání na krk poškozeného M. V.), jím tvrzené použití montážního klíče na kola.

I závěry doplňku znaleckého posudku z oboru soudního lékařství svědčí ve prospěch tvrzení obviněného. Obviněný zdůraznil, že se v nich podává popis střelby na poškozeného L. S. uvedený při prověrce výpovědi svědkem L. V. průběhu střelného kanálu neodpovídá, a jako pravděpodobnější se zpracovateli prof. MUDr. J. Š., DrSc., jevila varianta uváděná obviněným. Za absurdní proto dovolatel považoval, že soud v jeho prospěch nehodnotil tento důkaz ani tehdy, když znalec označil jeho verzi za pravděpodobnější než verzi svědka L. V. s argumentem, že není vyloučeno, že k předmětnému zástřelu poškozeného L. S. do bederní krajiny došlo až v době, kdy svědek L. V. již počínání obviněného nesledoval, ačkoliv svědek takovou okolnost ve své výpovědi nezmínil. Takové hodnocení podle dovolatele jasně nese znaky libovůle a odporuje právu na spravedlivý proces.

Nesprávně bylo nahlíženo i na odborné vyjádření z odvětví balistická expertíza, které rovněž podporovalo tvrzení dovolatele o průběhu střelby a vyvracelo verzi prezentovanou svědkem L. V. Obviněný upozornil, že pokud bylo zjištěno, že zejména na opěradle řidiče a dveřích vozidla byly stopy po střelbě, tak pokud by tam svědek L. V. skutečně seděl, jak uváděl, byl by mrtev. Pro hodnocení vzniku poškození na dveřích vozidla mělo být spíše vycházeno z chemické expertízy, která je přesnější než mechanoskopie. Nebylo-li najisto postaveno, že poškození opěradla řidiče vzniklo tlakem upínací spony bezpečnostního pásu, pak nebylo možno vyloučit působení střely. Ani odborné vyjádření z oboru mechanoskopie nevyloučilo poškození způsobené střelou, když uvedlo, že předmětná stopa nebyla s největší pravděpodobností způsobena otěrem střely, ale tlakem upínací spony bezpečnostního pásu.

Ve prospěch obviněného vyznělo také odborné vyjádření z odvětví daktyloskopie a odborné vyjádření z oboru sérologie – genetika. Ačkoliv nebyly na utahovacím klíči zjištěny žádné biologické stopy, které by tam musely být nalezeny i po jeho očistění, jak tvrdí zpracovatel, soudy i nadále vycházely z tvrzení svědka L. V., že obviněný měl jako vražedného nástroje užít právě tohoto klíče.

Závěry znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a odborných vyjádření nelze podle přesvědčení dovolatele hodnotit jinak, než že nepotvrzují výpověď svědka L. V., což mělo být hodnoceno ve prospěch obviněného.

Dovolatel upozornil, že jeho vinu neprokazují ani znalecké posudky zpracované na jeho osobu, neboť tyto ho nepopisují hůře než znalecké posudky posuzující svědka L. V. Znalec z oboru psychologie nezjistil, že by měl na obecné úrovni sklony k přetvářce, ani u něho nebyla zjištěna bájná lhavost. Další posudek týkající se hodnocení resocializace konstatoval, že za předpokladu dobře fungujícího penitenciárního systému je v zásadě schopen resocializace. Protože penitenciární systém v České republice funguje dobře, lze jej považovat za resocializovatelného, což vylučuje naplnění podmínek pro ukládání doživotního trestu odnětí svobody.

Pokud dovolatel popíral, že usmrtil poškozené, a označil za pachatele svědka L. V. a naopak svědek L. V. popíral, že usmrtil poškozené, a označil za pachatele dovolatele, a toto tvrzení mělo být podle soudů obou stupňů jediným přímým důkazem, není možné s ohledem na rozpory ve výpovědích svědka L. V. v kontextu s dalšími důkazy (znaleckými posudky, výpisy telekomunikačního provozu, výpověďmi svědků), považovat výpověď L. V. za důkaz, na němž by bylo možné postavit závěr o dovolatelově vině. Veškeré skutkové pochybnosti měly být hodnoceny v jeho prospěch, což se v daném případě podle jeho přesvědčení nestalo. Oba soudy hodnotily důkazy vždy opačně, než jak je bylo třeba hodnotit, a to vždy v neprospěch obviněného. Shrnul, že všechno, co nevyvrací jeho tvrzení, ať už se jedná o užití klíče, poškození sedačky řidiče, údajné násilí vůči krku nebo noze jednoho z poškozených, příjezd poškozených do S. atd., měly soudy hodnotit v jeho prospěch. Uzavřel, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá právní závěr o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty, ani naplnění znaků nutných k uložení doživotního trestu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř.

Obviněný tvrdil, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle § 29 odst. 1, odst. 3 tr. zák. není přesvědčivě podloženo skutkovými okolnostmi. Při formulaci námitek, které podle něj tvoří dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř., vycházel ze základní teze, že se nedopustil trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. zák. a následně dovozoval, že nebyly splněny podmínky pro uložení tohoto výjimečného trestu předpokládané v ustanovení § 29 odst. 3 tr. zák.

Zpochybnil, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký, jelikož v jeho případě nelze hovořit o zvlášť těžkém a těžko napravitelném následku nebo zvlášť zavrženíhodné pohnutce či zvlášť zavrženíhodném způsobu provedení činu ve smyslu zákonných podmínek § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák.

Za zvlášť zavrženíhodný a těžko napravitelný následek se považuje jen takový následek, který je těžší ve srovnání s následkem předvídaným v konkrétním ustanovení trestního zákona. Smrt člověka je předpokládána jako pravidelný následek trestného činu vraždy, následek uvedený v § 219 odst. 2 písm. a) tr. zák. je již také obsažen v této kvalifikované skutkové podstatě, a proto tento následek nelze považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný. Akcentoval, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze z hlediska § 29 odst. 3 tr. zák. opětovně přihlížet.

Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku nelze v posuzované věci považovat odvolacím soudem tvrzený zištný motiv, jelikož je již obsažen v kvalifikované skutkové podstatě, a není ani v popisu skutku vyjádřen. I kdyby se dovolací soud přiklonil k názoru odvolacího soudu, pak ani s ohledem na to, že je tento znak zohledněn v sazbě stanovené pro kvalifikovanou skutkovou podstatu, nelze jej považovat za zavrženíhodnou pohnutku, jak učinil odvolací soud.

Z odůvodnění rozsudku podle něj nevyplývá ani zavrženíhodný způsob provedení činu. Oba soudy si náležitě neuvědomily, a proto ani nerozlišily zavrženíhodnost způsobu provedení činu nebo pohnutky nebo těžkého a těžko napravitelného následku od zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu nebo pohnutky nebo od zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku. Soudy nerozlišily podmínky pro ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct do dvaceti pěti let a na doživotí. Nerozlišily zejména slovo „zvlášť“ ve vztahu k alternativním podmínkám týkajícím se stupně nebezpečnosti a navíc tyto alternativní podmínky zaměnily za znaky skutkové podstaty.

Obviněný znovu připomněl, že z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že v jeho případě není splněna ani podmínka pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí uvedená v ustanovení § 29 odst. 3 písm. b), c) tr. zák., protože podle znalců není osobou primárně asociální a je možná jeho resocializace, byť nebude jednoduchá, což lze spíše vztáhnout právě k podmínkám pro ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct do dvaceti pěti let, nikoliv k trestu odnětí svobody na doživotí. Významný je v daných souvislostech také závěr znalců, že netrpí duševní chorobou, pro kterou by byl jeho pobyt na svobodě nebezpečný, což vylučuje splnění podmínky, že uložení výjimečného trestu na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti.

Obviněný také uvedl, že uložený trest je nepřiměřený i z hlediska nepřiměřené délky řízení a doby, která měla od skutku uplynout. Připomněl, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nelze je ignorovat ani v tomto případě.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V této souvislosti obviněný odkázal na obsah dovolání s tvrzením, že již v řízení napadenému rozsudku předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného obsáhle sumarizoval dosavadní průběh řízení a k dovolacím námitkám uplatněným obviněným R. T. uvedl ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že námitky, které obviněný uplatnil v rámci svého dovolání v souvislosti s údajným vyloučením z rozhodování soudců senátu Vrchního soudu v Praze 8 To, jsou zjevně neopodstatněné. Pokud obviněný spatřoval podjatost senátu Vrchního soudu v Praze v tom, že se mu jeví odůvodnění jeho rozhodnutí jako jednostranné, do určité míry osobní a vzbuzuje pochybnosti o objektivitě odvolacího senátu, který ve věci opakovaně rozhodoval, pak lze mít za to, že oprávněnost námitek takového charakteru byla posouzena jak v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 97/2009, tak následně v usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 11 Tvo 4/2010, a tato argumentace nebyla shledána důvodnou. Dovolatel ani sám neuvedl konkrétní skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovat na podjatost ve vztahu k projednávané věci nebo na bližší či vysloveně osobní vztah mezi soudci senátu 8 To pražského vrchního soudu a obviněným R. T. či jeho obhájkyní, a ani Nejvyšší státní zastupitelství takové skutečnosti nezjistilo. Podjatost ve vztahu k projednávané trestní věci nelze dovozovat jen ze stanoviska soudců odvolacího senátu, které zaujali k odvolací argumentaci obviněného. Hodnotící úvahy soudu podle státního zástupce nijak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a rozhodně neskýtají jakýkoliv podklad pro pochybnosti o nestranném rozhodování soudkyně.

Jestliže dovolatel namítal, že v předmětné trestní věci nebyly dány podmínky § 262 věty druhé tr. ř., tedy aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně, v konkrétním případě Krajský soud v Praze, měl za to, že takto pojímanou výhradu nelze subsumovat pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nýbrž dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1913/07, který rozhodoval o stížnosti obviněného proti takovému postupu, usuzoval, že není žádného důvodu, aby se Nejvyšší soud v řízení o dovolání odchyloval od závěrů Ústavního soudu, které jsou pro posouzení věci závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Vrchní soud v Praze podle závěrů Ústavního soudu rozhodl v souladu se zákonem a bez vad, jestliže s poukazem na ustanovení § 262 věty druhé tr. ř. nařídil, aby předmětnou věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze namísto Krajského soudu v Plzni, přičemž oba uvedené soudy prvního stupně toto rozhodnutí odvolacího soudu respektovaly. Ve věci nerozhodoval senát, který by nebyl náležitě obsazen, a v řízení před soudem prvního stupně tudíž nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že neshledal relevantně uplatněné námitky obviněného, že nejednal „v úmyslu získat majetkový prospěch“, a odkázal na závěry, které v tomto směru učinil odvolací soud. Stran namítaného nedostatku obsahu tzv. skutkové věty výroku o vině naznačoval, že se mohlo spíše jednat o nedostatečně, nepřesně, neobratně, neúplně či nevýstižně popsaný skutek, což samo o sobě není porušením hmotného práva, nýbrž porušením procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku. Za nejpodstatnější pak Nejvyšší státní zastupitelství považuje skutečnost, že z odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně lze zjistit odpovídající skutkové okolnosti, které naplňují znak „v úmyslu získat majetkový prospěch“ ve smyslu odstavce třetího písmene h) ustanovení § 219 tr. zák. Bylo totiž prokázáno, že obviněný R. T. měl poškozenému L. S. zaplatit za vozidlo 400.000,- Kč a pod záminkou, že odchází pro příslušný finanční obnos, obviněný zanechal poškozené na odlehlém místě, kam je předtím vylákal, avšak po svém návratu začal okamžitě proti poškozeným střílet z krátké ruční palné zbraně, aniž by jim peníze předal a aniž by je na místo vůbec přinesl. Je tak nepochybné, že obviněný byl veden nejen úmyslem nezaplatit domluvenou kupní cenu vozidla, nýbrž i úmyslem získat předmětný vůz pro sebe bez zaplacení, a to i za cenu úmyslného usmrcení obou poškozených. Fakt, že uvedené skutečnosti nenašly svůj odraz v obsahu tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nemůže vést k závěru o nesprávném právním posouzení věci.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným podle státního zástupce nelze podřadit velmi obsáhlé námitky, které mají za cíl zpochybnit věrohodnost výpovědi svědka L. V., přičemž i tyto námitky dovolatele vychází z naprosto rozdílných skutkových okolností, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Dovolatel se podle státního zástupce při svých výhradách vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily obsah svědectví L. V., soustředil na zpochybňování hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek rovněž nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř., akceptovat.

Státní zástupce připustil, že s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat v případě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry neshledal. Soudy obou stupňů se zabývaly klíčovou otázkou věrohodnosti svědeckých výpovědí L. V., které vždy velmi pečlivě a i logicky hodnotily v kontextu s dalšími důkazy, které měly k dispozici, přičemž si všímaly i výhrad a námitek vznesených v tomto směru obhajobou obviněného R. T. Stejným způsobem se soudy postupně v souladu s požadavky kladenými procesními předpisy vypořádaly s obsahem výpovědí a stanovisek samotného obviněného R. T., východisky jeho obhajoby, jakož i skutkovou verzí předloženou obviněným, spočívající v tvrzení, že skutečným pachatelem vražd poškozených byl svědek L. V. s tím, že záměrem svědka L. V. mělo podle dovolatele být, aby se svědek zmocnil drog, kterými měli poškození podle obviněného R. T. disponovat, ačkoliv bylo svědecky prokázáno, že poškození se obchodováním s drogami nezabývali. Bez povšimnutí soudů nezůstala ani svědectví a další důkazy, které měly svědčit ve prospěch obviněného R. T. Zjevnou neopodstatněnost proto konstatoval i ve vztahu k námitkám, které podle dovolání obviněného mají tvořit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není v případě obviněného R. T. dán ani v jedné z obou alternativ, neboť odvolací soud opravný prostředek ani nezamítl ani neodmítl, ale věcně jej přezkoumal a v předcházejícím řízení nebyl naplněn ani jeden dovolatelem uplatněný dovolací důvod.

Uplatnil-li obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. též námitky, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, potom je třeba uvést, že jde o výhrady, které nelze subsumovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., a to ani se zřetelem na dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. Stejně tak by se dovolací soud neměl podle jeho názoru zabývat výhradami obviněného založenými na tvrzení, že uložený trest je nepřiměřený i z hlediska § 23 odst. 1 tr. zák., protože mělo být porušeno jeho právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jelikož mezi zákonnými podmínkami § 29 odst. 1, 3 tr. zák. nebyl nikdy zakotven vliv délky řízení. Podle přesvědčení státního zástupce jsou v rozhodnutích soudů obou stupňů dostatečně popsány všechny okolnosti vztahující se k trestu odnětí svobody na doživotí, které jsou významné z hlediska podmínek vycházejících z ustanovení § 29 odst. 3 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001. Obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 2 písm. a), písm. h) tr. zák., čímž byl splněn požadavek vyjádřený v ustanovení § 29 odst. 3 tr. zák., že uvedený trest lze uložit jen u těch nejzávažnějších a konkrétně uvedených trestných činů, mezi nimiž je uveden i trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák.

V daném případě byla naplněna i podmínka vyjádřená v ustanovení § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2001, a to zejména v alternativě zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu. Bylo totiž zjištěno, že dovolatel svůj čin chladnokrevně a s rozmyslem plánoval, poškozené vylákal na odlehlé a opuštěné místo, které poškození neznali, přičemž samotný výběr tohoto místa obviněnému zaručoval nejenom „nikým nerušenou“ realizaci záměru úmyslně usmrtit dvě osoby, ale i objektivně zvyšoval úspěšnost plánovaného ataku proti životu poškozených, kteří by ani za těchto podmínek objektivně nemohli místo útoku urychleně opustit či přivolat pomoc, pokud by se z jakýchkoliv příčin obviněnému jeho záměr nepodařilo uskutečnit v natolik krátkém časovém úseku, který by vyloučil obranu či útěk poškozených. Obviněný použil i zvláštní lest (nejdříve si zajistil, aby měl ve vlastní dispozici nejenom vůz, kterým do té doby disponoval poškozený L. S., ale i doklady k tomuto vozidlu, poté poškozené vylákal na zmíněné opuštěné místo a poté, když se nejprve vzdálil, se na místo vrátil již s připravenou zbraní a okamžitě po svém příchodu začal střílet; navíc si obviněný zajistil, aby byl v kritické chvíli na místě přítomen i svědek L. V., který nebyl se záměrem obviněného usmrtit poškozené dopředu seznámen, avšak obviněný jej donutil k tomu, aby mu pomohl s odstraněním mrtvol poškozených). Poškozeného M. V. nejdříve obviněný zasáhl střelbou a když zjistil, že poškozeného výstřely ihned neusmrtil, přistoupil k němu a přesto, že poškozený volal o pomoc, obviněný mu dupnul nohou na hrudník, poté na něj ještě skočil oběma nohama. Na to poškozený M. V. reagoval tím, že obviněného prosil, aby ho zastřelil, načež obviněný na poškozeného hodil kus tvrdého betonu a tyčí, kterou našel na místě, jej udeřil do oblasti těla. Lze tedy souhlasit s tím, že obviněný použil k usmrcení M. V. více mechanismů a postupoval vůči němu způsobem, který naprosto vylučuje nejenom jakoukoliv míru empatie k obětem vlastní trestné činnosti, ale i základní lidskosti.

Státní zástupce sdílel také závěry soudů obou stupňů, že v případě obviněného byly naplněny obě kumulativní podmínky pro uložení výjimečného trestu na doživotí uvedené v § 29 odst. 1 písm. b) a c) tr. zák. Pokud znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie resocializaci obviněného kategoricky nevyloučili jsou sice kompetentní vyjádřit se k možnostem resocializace obviněného, nicméně závěr o tom, zda lze pachatele napravit trestem v rozmezí 15 až 25 let, je závěrem právním, k němuž je příslušný výhradně soud. Znalec vyšetřující duševní stav obviněného označil možnost jeho resocializace za „zřetelně podprůměrnou“, což se dovolatel snažil vytržením tohoto závěru z kontextu dalších důkazů interpretovat jako závěr jeho nápravu připouštějící. Státní zástupce považoval v této souvislosti za podstatné, že znalci nezmiňují žádný významný pozitivní faktor, který by skutečně opravňoval alespoň k částečně optimistickému závěru, že veskrze negativní hodnocení možností nápravy obviněného se bude v budoucnu zlepšovat. S ohledem na tuto skutečnost a též poznatky spojené s předchozími odsouzeními a potrestáními obviněného, na něž upozornil odvolací soud, konstatoval, že u obviněného lze shledat velmi nízký práh pro násilné jednání, když agresivitu a hrubost používal vůči svým obětem jako účinný prostředek k uspokojení jeho vlastních cílů. Se zřetelem ke gradaci závažnosti trestné činnosti obviněného lze dovodit, že tyto negativní rysy osobnosti jsou již fixovány, a to i přes poukaz znalce na sociální zázemí obviněného a jeho relativně nízký věk. Zdůraznil, že bylo prokázáno, že motivací trestné činnosti obviněného bylo vylepšení vlastního životního standardu, ačkoliv nebyl v situaci, kdy by snad trpěl zjevnou nouzí. O bezcitnosti obviněného svědčí jeho velmi brutální jednání vůči poškozenému M. V., kterého se dopustil poté, co ho zasáhl výstřely z krátké ruční střelné zbraně.

Ze všech uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba, a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Pod tento důvod dovolání obviněný podřadil dva okruhy námitek: jednak že soudci senátu 8 To Vrchního soudu v Praze byli podjatí, jednak že Krajský soud v Praze rozhodl jako soud místně a věcně nepříslušný, jelikož zákonnými soudci jsou podle jeho přesvědčení soudci Krajského soudu v Plzni. Je zjevné, že pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze podřadit pouze výhrady, jejichž podstatou je tvrzení, že soudci senátu 8 To Vrchního soudu v Praze rozhodující o jeho odvolání byli podjatými. Úsudek, že tito soudci pro poměr k věci i k obviněnému nebyli způsobilí ve věci nestranně a objektivně rozhodnout, dovolatel odůvodnil obsáhlým odkazem na postup Vrchního soudu v Praze, který opakovaně zrušil předchozí zprošťující rozsudky Krajského soudu v Plzni a nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze, aniž by byl splněn požadavek důležitého důvodu pro delegaci. Nadto upozornil též na obsah odůvodnění delegačního rozhodnutí a jeho nepřehlédnutelnou emotivní kritiku prvoinstančního soudu, jakož i na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, které je podle něj s ohledem na použitou argumentaci jednostranné, do určité míry osobní a nepřijatelné co do způsobu, jakým tento soud reagoval na odvolací námitky.

Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tento předpoklad byl splněn, jelikož z obsahu spisu vyplývá, že zmíněná okolnost, tj. že ve věci rozhodli soudci senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, a to JUDr. Jiří Lněnička, JUDr. Alexandra Nováková a JUDr. Petr Smrž jako vyloučený orgán, byla v řízení před Vrchním soudem v Praze namítnuta.

Usnesením ze dne 18. 1. 2009, sp. zn. 8 To 97/2009, tento soud rozhodl tak, že jmenovaní soudci senátu 8 To nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 46/2007, která se nachází ve stadiu odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze a je vedena pod sp. zn. 8 To 97/2009. Z hlediska věcného je třeba k námitkám obviněného rekapitulovat, že soud v podstatě k obsahově stejným výhradám proti jeho nestrannosti a objektivitě, jak jsou prezentovány i v dovolání, po předložení písemného prohlášení všech jmenovaných soudců, že nemají k projednávané věci ani k osobám, jichž se úkony probíhajícího trestního řízení proti obviněnému přímo dotýkají, ani k dalším orgánům činným v trestním řízení žádný vztah, pročež jim žádná okolnost nebrání objektivně rozhodnout, rozhodl, jak již bylo výše uvedeno. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 11 Tvo 4/2010, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že „odlišný právní názor soudce v případě, v němž rozhodl, byť opakovaně, v neprospěch obviněného, od právního názoru obviněného, nelze považovat za poměr k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na posouzení skutku“. Z postupu soudců senátu 8 To Vrchního soudu v Praze při jejich rozhodování o odvoláních obviněného nelze vyvozovat závěr, že by měli k projednávané věci, k navrhovateli nebo k jeho obhájci takový poměr, který by vyvolával pochybnosti o nestranném rozhodování, o čemž také vydali souhlasné písemné prohlášení.

Ani dovolací soud nemá žádný důvod tyto závěry zpochybnit.

Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.

Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

V posuzovaném případě je relevantní ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam. V jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, č. 182, nález sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný tamtéž, svazek 23, č. 98).

V projednávaném případě obviněný odvozuje podjatost soudců senátu 8 To Vrchního soudu v Praze jednak z toho, jakým způsobem rozhodovali v jeho věci, zejména že bez relevantního důvodu nařídili, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze, jednak z toho, že odůvodnění jeho rozhodnutí se „jeví jako jednostranné, do určité míry osobní a vzbuzuje pochybnosti o objektivitě odvolacího senátu, který ve věci opakovaně rozhodoval“.

Z obsahu těchto námitek zřetelně vyplývá, že obviněný neuvedl žádnou konkrétní výhradu, která by podjatost soudců zakládala. Právní názor senátu odvolacího soudu vyjádřený v jeho předcházejících zrušujících usneseních a jemu odpovídající právní názor obsažený v dovoláním napadeném rozsudku, představující zjevně poměr k věci abstraktního rázu, nelze pokládat za osobní poměr k věci samé, jde toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku, který pochybnosti o možnosti nestranně rozhodnout neopodstatňuje, jak již bylo ostatně řečeno ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tvo 4/2010 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001, sv. 10, č. T - 267 aj.). Není od věci dodat, že ani obsah odůvodnění zmiňovaných rozhodnutí, způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněného, rozhodně nedokládájí pochybnosti o nemožnosti objektivně rozhodnout pro poměr k věci či obviněnému, nenese znaky libovůle, nevyváženosti či zjevné jednostrannosti úsudku v neprospěch dovolatele. V této části opírající se o důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.

Další část námitek, jež dovolatel zahrnul pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., se opírala o tvrzení, že v důsledku nesprávného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, kterým mimo jiné podle § 262 odst. 2 věty druhé tr. ř. nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze (výrok II.), aniž by existovaly důležité důvody takové rozhodnutí opodstatňující, rozhodoval Krajský soud v Praze jako soud věcně i místně nepříslušný, jelikož zákonnými soudci byli soudci Krajského soudu v Plzni. Ač tyto výtky nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nebylo možné je ignorovat. Těžiště těchto výhrad totiž spočívalo v tvrzení, že rozhodl-li ve věci Krajský soud v Praze, bylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce. Námitky této povahy lze subsumovat pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Takové východisko je v souladu se stávající praxí Ústavního soudu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98), jakož i soudů obecných.

Nutno připomenout, že zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení moci soudní. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný, přičemž uvedené beze zbytku (a zvláště) platí pro rozhodnutí podle § 262 odst. 2 věta druhá tr. ř., podle něhož může odvolací soud, rozhoduje-li, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, z důležitého důvodu také nařídit, aby ji projednal a rozhodl soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě. Toto rozhodnutí, které je svou povahou rozhodnutím o odnětí a přikázání věci, nepochybně představuje zásah do institutu zákonného soudce. Základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 tr. ř. a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95, přiměřeně nález tohoto soudu sp. zn. I. ÚS 1922/09 aj.)

Z uvedeného vyplývá, že pokud by nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 262 odst. 2 věta druhá tr. ř., rozhodl by soud, který nebyl náležitě obsazen, což je okolnost zakládající dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro úplnost je vhodné dodat, že argumenty, že rozhodl soud místně a věcně nepříslušný, které obviněný taktéž uplatnil, jsou z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nerelevantní; námitka místní nepříslušnosti sama o sobě tento důvod dovolání nezakládá, a delegací nedošlo (a ani nemohlo dojít) ke změně věcné příslušnosti soudu.

V posuzované věci není pochyb o tom, že Vrchní soud v Praze poté, co již vyčerpal možnost uvedenou v ustanovení § 262 odst. 2 věta první tr. ř., po zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí tomuto soudu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, si byl zcela vědom významu a závažnosti důsledků spojených s rozhodnutím podle § 262 odst. 2 věta druhá tr. ř. a v odůvodnění citovaného rozhodnutí svoji pozornost soustředil právě na ty okolnosti, které dokládaly zjištění, že pro zmíněné rozhodnutí vskutku existují důležité důvody.

Vrchní soud v Praze se v usnesení ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 8 To 45/2007, po zevrubné rekapitulaci výsledků řízení a důvodů předchozích zrušujících rozhodnutí, včetně toho, jímž už bylo dříve nařízeno, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Plzni coby soud prvního stupně v jiném složení senátu, znovu soustředil svoji pozornost k úvahám, jimiž zpochybnil způsob hodnocení provedených důkazů. Hodnocení důkazů shledal nevyváženým, jednostranně zaměřeným ve prospěch obviněného, a ve svých důsledcích odporující zásadám vyjádřeným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Z těchto důvodů také podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 T 2/2003, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně (výrok I.). Podle názoru vrchního soudu Krajský soud v Plzni nebyl schopen se oprostit od zaujatého hodnocení důkazů, což zakládalo výrazné pochybnosti, zda vůbec je schopen objektivně a spravedlivě rozhodnout. V tomto závěru jej utvrzovala skutečnost, že Krajský soud v Plzni přes opětovné zrušení předchozích rozsudků obviněného obžaloby zprostil již počtvrté, když první dva zprošťující rozsudky byly vydány jedním senátem, a poté, co vrchní soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, nový senát vydal další zprošťující rozsudky, aniž by nejen výhrady vrchního soudu akceptoval, ale tyto v podstatě přímo odmítl. Proto vrchní soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jako soud prvního stupně Krajský soud v Praze (výrok II.).

Proti označenému usnesení Vrchního soudu v Praze obviněný podal ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1913/07, odmítnuta. Pokud obviněný napadl usnesení vrchního soudu v části, kde bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí (výrok I.), Ústavní soud odkázal na princip minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a v návaznosti na to Ústavní soud dospěl k závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím „konečným“, tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková „konečná“ rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž sice řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí žádným způsobem napadnout. Ústavní soud konstatoval, že v tomto posuzovaném ohledu se o takové rozhodnutí nejedná, řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něj eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Z tohoto důvodu pokládal v této části ústavní stížnost za nepřípustnou.

Napadl-li obviněný usnesení vrchního soudu v části, kde tento soud nařídil, aby věc rozhodl a projednal Krajský soud v Praze (výrok II.), Ú