8 Tdo 790/2024 – Nejvyšší soud

8 Tdo 790/2024-420 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný N. P., t. č. neznámého pobytu, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 10 To 131/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 90/2023, v řízení proti uprchlému takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného N. P. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 2. 2024, č. j. 16 T 90/2023-321, byl obviněný N. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, na náhradě škody 5 812 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Okresní správa sociálního zabezpečení Praha-západ odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal za obviněného odvolání jeho ustanovený obhájce. To bylo usnesením Krajského soudu Praze ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 10 To 131/2024, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. 3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku tím, že 29. června 2021 kolem 13:45 hodin v katastru obce XY, okres Praha-XY, řídil osobní automobil Ford Fiesta, RZ XY, MPZ Německo, při výjezdu z benzínové čerpací stanice OMV na km XY silnice XY. třídy č. XY ve směru jízdy od dálnice XY na XY nedbal potřebné opatrnosti, nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu a nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci, porušil tak povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 písm. a), písm. b), písm. c), § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když při přejíždění z připojovacího pruhu do průběžného jízdního pruhu nerespektoval dopravní značení „Dej přednost v jízdě!“ a vodorovné dopravní značení „vodicí čára“ a levým předním rohem vozidla narazil do pravého předního rohu osobního automobilu Škoda Octavia, RZ XY, které po hlavní silnici řídila S. H., narozená XY, která při střetu utrpěla nalomení IV. žebra vlevo a popáleniny předloktí I. a II. stupně, což si vyžádalo její omezení v běžném způsobu života po dobu delší než 14 dní spočívající v bolestech hrudníku a popálených ploch, omezení hybnosti a omezení soběstačnosti. 4. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že rozsudku soudu prvního stupně předcházelo vydání trestního příkazu týmž soudem dne 28. 7. 2023, č. j. 16 T 90/2023-172, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 148 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v 70 denních sazbách po 500 Kč, tedy v celkové výměře 35 000 Kč, a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 písm. d) tr. ř. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody 5 812 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 10 To 131/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), i), m) tr. ř. 6. Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu i řízení mu předcházející v celém jeho rozsahu, zejména ovšem brojil proti trestu, který mu byl uložen napadeným usnesením ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně. Vyjádřil přesvědčení, že uložený trest je projevem libovůle soudů, důsledkem skutkových zjištění extrémně nesouladných s provedenými důkazy, zásahem do jeho ústavně zaručených základních práv a představuje rozpor s judikaturou Ústavního soudu, která stanoví podmínky, za nichž může být trest zpřísněn oproti trestu uloženému prve trestním příkazem. Těmto podmínkám soudy nedostály. 7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl uložen trest na základě skutkového zjištění, které je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně se jednalo o zjištění, že se měl pokusit od dopravní nehody ujet, což bylo důvodem pro uložení přísnějšího trestu oproti předchozímu trestnímu příkazu. Obviněný připustil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se formálně týká skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Měl nicméně za to, že veškerá skutková zjištění, o něž se opírá soudní rozhodnutí (i co do rozhodnutí o trestu), musí být v souladu s provedenými důkazy. Je-li uložení přísnějšího trestu odůvodněno skutečností, která je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, dochází k zásahu do základních práv obviněného a v takovém případě je třeba poskytnout mu ochranu i v řízení o dovolání. Na podporu své argumentace dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Následně polemizoval s odvolacím soudem, jenž odůvodnil závěr o snaze ujet od dopravní nehody tím, že jeho vozidlo odjelo přes kopec, a nemohlo tedy pokračovat pouhým samospádem. Obviněný naopak vyzdvihl pořízenou fotodokumentaci i mapu místa, podle nichž mělo jet jeho vozidlo po střetu z kopce. Doplnil, že kopec, za který měl podle svědeckých výpovědí jeho automobil po nehodě zmizet, se ve skutečnosti nachází po levé straně silnice a za něj směřuje levotočivá zatáčka. Připomenul i stanovisko státní zástupkyně v přípravném řízení, podle níž nebylo najisto postaveno, z jakého důvodu došlo k odstavení vozidla až ve vzdálenosti cca 400 metrů od místa nehody. Dovolatel měl proto po celou dobu řízení před soudem za to, že tato okolnost byla vyřešena již v přípravném řízení a že není třeba navrhovat a předkládat jakékoliv důkazy k tomu, že předmětná silnice směřuje z kopce. Opačný závěr soudu bylo možné zjistit až ze stručného ústního odůvodnění napadeného rozhodnutí po jeho vyhlášení, tedy po jeho právní moci. Obviněnému tak vůbec nebyla dána příležitost, aby se (prostřednictvím ustanoveného obhájce) k této okolnosti vyjádřil či k ní navrhl nějaký další důkaz. 8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný vytkl, že mu byl napadeným rozhodnutím, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, uložen přísnější trest, než jaký mu byl uložen původním trestním příkazem. Připustil, že v případě zrušení trestního příkazu se zákaz reformace in peius neuplatní v plné podobě. Odkázal nicméně na judikaturu Ústavního soudu, týkající se základního práva na spravedlivý proces, připouštějící zpřísnění trestu následným rozsudkem jen za splnění určitých podmínek, jimž soudy v projednávané věci nedostály. V nálezu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, tam, kde obecný soud i po hlavním líčení rozhoduje na základě stejných skutečností jako v trestním příkaze, měl by rozumně vysvětlit, proč nově vyměřený trest ukládá. Jestliže má obecný soud za to, že v hlavním líčení vyšly najevo takové okolnosti, jež oproti zjištěním učiněným v přípravném řízení odůvodňují uložení přísnějšího trestu, než jaký byl uložen zrušeným trestním příkazem, musí tyto okolnosti v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínit. V projednávané věci byla rozhodnutí soudů postavena na jejich libovůli a navenek působí jako „trest“ za to, že obviněný, stíhaný jako uprchlý, podal prostřednictvím ustanoveného obhájce proti trestnímu příkazu odpor. Soudy výslovně neuvedly, jaké nové skutečnosti (oproti těm zjištěným v přípravném řízení), jež by odůvodňovaly přísnější potrestání dovolatele, vyšly najevo v hlavním líčení. Nadto je z trestního spisu zjevné, že žádné takové nové skutečnosti najevo nevyšly, neboť skutkový stav zůstal od přípravného řízení nezměněn. 9. Obviněný následně zpochybnil důvody, které so