8 Tdo 814/2025 – Nejvyšší soud

8 Tdo 814/2025-200 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání obviněného L. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 4 To 125/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 T 136/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 63 T 136/2024, byl obviněný L. T. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem stručně spočívajícím v tom, že dne 5. 9. 2024 v 11:28 hodin na pozemní komunikaci v ulici XY v Ústí nad Labem řídil motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ: XY, přestože věděl, že mu byl rozhodnutím Magistrátu města Ústí nad Labem sp. zn. MMUL/OPA/ODN/180999/2024/KruE ze dne 29. 5. 2024, které nabylo právní moci dne 22. 6. 2024, uložen mj. správní trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 měsíců. 2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti měsíců. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 4 To 125/2025, odvolání obviněného podané pouze proti výroku o trestu tohoto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Z dovolání obviněného 4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I když poukázal v obecné rovině na princip in dubio pro reo a na to, že soudy jeho věc „kvalifikovaly a uložily mu trest“, jeho argumenty směřují pouze proti výroku o trestu. 5. Trestu odnětí svobody obviněný vytýkal nepřiměřenost, neboť za přiměřený by považoval trest podmíněný, tedy přímo nespojený s odnětím svobody. Připomenul, že během hlavního líčení prohlásil svou vinu, objasnil dané skutečnosti a projevil značnou dávku lítosti nad svým jednáním, což je zásadní polehčující okolnost, ke které je nutno přihlížet. V důsledku odsouzení k nepodmíněnému trestu nebude moci řádně hradit exekuce, ani nebude mít možnost starat se o nemocnou matku. Ačkoli má několik záznamů v rejstříku trestů, nikdy v minulosti nebyl soudně trestán pro obdobnou trestnou činnost. Proto mu měla být dána možnost prokázat, že k jeho nápravě postačuje podmíněný trest. Má za to, že splňuje podmínky pro uložení trestu, který by mohl vykonat na svobodě. Je přesvědčen, že u něj existuje možnost dosažení nápravy alternativním trestem, který nebude představovat nepřiměřený zásah do života obviněného a jeho nepřiměřené trestání. 6. Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) předeslal, že považuje za sporné, zda dovolání obsahuje podstatnou zákonnou náležitost podle § 265f odst. 1 tr. ř. v podobě odkazu na konkrétní dovolací důvod podle § 265b tr. ř., o který se opírá, pokud obviněný při konstatování všech důvodů jen tučně zdůraznil důvod dovolání podle písm. h), který slovně jeho obsahem konstatoval. Tento nedostatek přitom podle státního zástupce nemůže zhojit alibistické uvedení všech zákonných dovolacích důvodů, neboť podstatou této náležitosti je uvedení právě toho důvodu, o který se opírá konkrétní argumentace podaného dovolání. Vzhledem k jistému grafickému zvýraznění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a celkovému obsahu dovolání má za to, že není třeba obviněného vyzývat k doplnění takto vadného dovolání postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. 8. Pokud jde o námitku údajného porušení presumpce neviny, nemohl se k ní pro absenci jakékoli argumentace státní zástupce blíže vyjádřit. Poznamenal však, že presumpce neviny je zásadou procesní, jež se váže k výroku o vině, nikoli k výroku o trestu, přičemž proti výroku o vině je v posuzované věci dovolání nepřípustné, neboť obviněný v řízení před soudem prvního stupně postupem podle § 206c tr. ř. prohlásil vinu a soud toto prohlášení viny přijal. V důsledku toho podle § 206c odst. 7 tr. ř. ve spojení s § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl oprávněn napadat výrok o vině v odvolacím řízení, čehož si byl vědom, neboť i své odvolání zaměřil pouze proti výroku o trestu odnětí svobody. Proti výroku o vině tak již v dovolacím řízení brojit nelze. 9. Námitky proti výroku o trestu státní zástupce označil za obsahově neodpovídající jakémukoli zákonnému dovolacímu důvodu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nadto neshledal v druhu a výměře trestu nedostatky spočívající v porušení proporcionality trestních sankcí. Vzhledem k osobě obviněného, který byl opakovaně soudně trestán, a byly mu ukládány tresty výchovného charakteru, které k nápravě nevedly, uložený trest označil za spíše mírný, protože se projednávaného činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, byť za čin jiného druhu, neboť to, že se doposud nedopustil totožného trestného jednání, je z hlediska volby druhu a výměry trestu podružné. Prostor pro zcela výjimečný zásah do výroku o trestu nad rámec dovolacích důvodů podle názoru státního zástupce zde dán není, a proto když shledal, že dovolání je ve své podstatě blanketní a neodpovídající žádnému ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 10. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které jim bylo zasláno a doručeno, do dne konání neveřejného zasedání nereagovali. IV. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože směřuje proti výroku o trestu, jenž byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a odvolání obviněného proti němu podané, směřující rovněž pouze proti výroku o trestu, bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podal ho obviněný prostřednictvím obhájce jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 12. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že soud prvního stupně přijal ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny obviněného učiněné v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí soudu má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tato podmínka vyplývá z povahy takového rozhodnutí a řízení, z jakého vzešlo. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat. 13. Pro úplnost Nejvyšší soud v posuzované věci zmiňuje podle obsahu spisu, že obviněný po přednesení obžaloby a řádném poučení ze strany soudu při hlavním líčení dne 5. 3. 2025 (č. l. 131 až 133 spisu) prohlásil k činu, jenž mu je kladen za vinu, tak i k právnímu posouzení, že institutu prohlášení viny rozumí a že trestné jednání kladené mu za vinu spáchal, souhlasí s jeho právní kvalifikací a toto prohlášení učinil dobrovolně. Soud prvního stupně následně provedl dokazování jenom v rozsahu