8 Tdo 897/2017

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 40 T 10/2014, byl obviněný O. L. pod bodem I. uznán vinným pomocí ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněný M. M. pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněný L. Š. pod body III. až V. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustili společně s obviněnými D. T., V. U., a obviněným M. V. (v bodě I.), a obviněným P. B., (v bodě III.), tak, že jako členové skupiny s důkladnou vnitřní strukturou dělby práce, organizované a řízené nejdříve slovenským státním příslušníkem A. A., a následně obviněnou D. T., s cílem získat ze státního rozpočtu neoprávněně nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty a zkrátit daňovou povinnost k této dani, v postavení osob ovládajících nebo zastupujících celkem 20 obchodních společností, dále ve výroku uvedených a označených jejich názvem, sídlem, osobou jednatele, jeho datem narození a adresou bydliště, a to konkrétně společnosti Reedy Management, s. r. o., se sídlem Praha 4, Údolní č. 314/49 (dále jen „společnost Reedy Management“), jednatele G. P., Celebrita, s. r. o., se sídlem Praha 1, Lodecká č. 1181/4 (dále jen „společnost Celebrita“), jednatel obviněný M. M., a Autocentrum Na Strži, a. s., se sídlem Praha 9, Toužimská č. 720 (dále jen „společnost Autocentrum Na Strži“), předseda představenstva obviněný L. Š., M. V. P. Global Plus, s. r. o., se sídlem Kladno, Roosleveltova č. 1598, jednatel K. H., Prago-Art Service Praha, s. r. o., se sídlem Kladno, Rooseveltova č. 1598, jednatel K. H., Eurosport agency, s. r. o., se sídlem Praha 4, K Vltavě č. 647/63A, jednatel G. C., HK Trading, spol. s r. o., se sídlem Praha 9, Jandova č. 216/10, jednatel G. C., Production Comfort, s. r. o., se sídlem Praha 9, Jandova č. 216/10, jednatel G. C., Euro Advertising CZ, s. r. o., se sídlem Praha 1, Lodecká č. 1181/4, jednatel F. H., Euro Trade Bridge SE, se sídlem, Praha 10, Moskevská č. 1523/63, člen představenstva T. M., Madark, s. r. o., se sídlem Bratislava, Zámocká č. 3, jednatel obviněný M. V., Biligo, s. r. o., se sídlem Libošovice-Nepřívěc č. p. 18, jednatel Z. O., HIOS-CZ, s. r. o., se sídlem Libošovice-Nepřívěc č. p. 18, jednatel Z. O., Zuza for kids, s. r. o., se sídlem Český Těšín, Viaduktová č. 593/17, jednatel R. L., VATO Impex, s. r. o., se sídlem Praha 4, Údolní č. 314/49, jednatel V. T., Harimpex, s. r. o., se sídlem Praha 1, Králodvorská č. 1079/6, jednatel L. S., AURIOLA, s. r. o., se sídlem Praha 10, Karpatská č. 1185/8, jednatel P. F., V. - Union Kft., se sídlem Budapest, Szugló utca 82, jednatel G. M. V., Trade Origo Kft., se sídlem Budapešt, Akácfa utca 7, jednatelka A. K., Flextron Invest, s. r. o., se sídlem Praha 5, Holečkova č. 798/101, jednatel M. G., vytvořili sérii fiktivních účetních případů dokumentujících tvrzená zdanitelná plnění – spočívající v pořízení a prodeji zboží, zejména autodílů, pneumatik a encyklopedií – uvedenými obchodními společnostmi zapojenými do předem připravených řetězců, s deklarovaným finálním dodáním plnění končícím mimo území České republiky, buď na Slovensku nebo v Maďarsku, když v zájmu vytvoření zdání autentičnosti fakturací těchto smyšlených obchodů hradili faktury bezhotovostními převody přes účty, které elektronicky ovládali, nebo hotovostními vklady na příslušné bankovní účty, a následně – využívaje možnosti uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty – od správce daně částečně vylákali a částečně se pokusili vylákat nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty a částečně zkrátili a částečně se pokusili zkrátit daňovou povinnost k této dani, a to konkrétně:

Za tyto trestné činy byli dovolatelé odsouzeni tak, že obviněnému O. L. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 a 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněný M. M. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu sedmi let. Obviněnému L. Š. byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 84 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu, a podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla současně stanovena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou na daních. Podle § 73 odst. l tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí finančních prostředků ve výši 1.546.532 Kč na bankovním účtu u RaiffeisenBank, a. s., vedeném v jeho prospěch. Podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo vysloveno ochranné opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívající v zabrání finančních prostředků ve výši 2.079.157,37 Kč na bankovním účtu u Komerční banky a. s. vedeném pro společnost Celebrita a finančních prostředků ve výši 11.919.946,63 Kč na bankovním účtu u Komerční banky, a. s., vedeném ve prospěch L. Š. staršího.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 3 To 89/2015, odvolání podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněnými D. T., O. L., M. M., L. Š. a P. B. a zúčastněnou osobou L. Š. starším, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění O. L., M. M. a L. Š. prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněný O. L. dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jednání, kterého se dopustil, bylo soudy neprávně právně posouzeno, neboť nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jestliže na základě plné moci jako zmocněnec společnosti Ready manegement nakoupil výtisky encyklopedie Diderot od správce konkurzní podstaty V. P., nemůže se jednat o nezákonnou činnost. Cena zboží byla zcela obvyklá, zboží bylo řádně převzato, fakturováno a uhrazeno, čímž činnost obviněného skončila. Obviněný neměl jakýkoli vliv na další pohyb a osud předmětného zboží. Závěr o tom, že byl členem organizované skupiny, označil jen za „teorii orgánů činných v trestním řízení“, protože nebyl ničím podložen. V počátku trestního řízení mu bylo nabídnuto, aby ve věci figuroval jako svědek, což odmítl, protože o pohybu zboží ani o organizované skupině nic nevěděl. Obviněný poukázal na to, že i v průběhu hlavního líčení vyšlo najevo, že opakovaně odmítal nabídku policejních orgánů na to, aby uvedl skutečnosti svědčící o činnosti ostatních osob, a že ani policejní orgány nebraly jeho postavení jako obviněného. Navíc v březnu 2010 nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, a tudíž z popsané činnosti ani nemohl mít profit.

Vzhledem k tomu, že obviněný tvrdil, že šlo o nákup zboží, který byl řádně proveden a za obvyklou cenu, nelze ho považovat za počátek trestné činnosti. Jestliže soud vychází z konstrukce, že každý, kdo koupil předmětné encyklopedie Diderot, věděl o trestné činnosti a podílel se na ní, pak by nebylo vůbec možné obchodovat. Vzhledem k tomu, že se obviněný O. L. žádné trestné činnosti nedopustil, bylo jeho jednání nesprávně hmotněprávně posouzeno.

Z uvedených důvodů tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 3 To 89/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvinění M. M. a L. Š. společným podáním uplatnili dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., které spatřují v extrémním nesouladu, jenž vznikl při hodnocení důkazů. Uvedená vada podle nich spočívá v tom, že soudy své závěry o jejich vině opřely v zásadě o jediný usvědčující důkaz představovaný listinnými důkazy o pohybech na jednotlivých bankovních účtech. Z nich soudy vykonstruovaly závěr o tom, že obvinění museli vědět, že tyto obchodní případy byly fingované a měly jen dovolatele a další osoby obohatit na vráceném nadměrném odpočtu DPH. Tento důkaz stojí osamoceně, není podpořen jinými důkazy, je pro závěr o jejich vině nedostačující. Neexistuje žádné svědectví, které by doložilo jejich vědomost o cíli posuzovaných obchodních případů ani o tom, že by se znali s většinou ostatních spoluobviněných, případně s osobami, které poskytovaly vklady na příslušné účty, jež se jich týkaly. O takových okolnostech nehovořili ani žádní z ostatních spoluobviněných, a tudíž nelze dovodit jejich vědomost o činnosti dalších osob, s nimiž se většinou neznali. Uvedený jediný důkazy tak podle obviněných není v souladu s výše uvedenými důkazními prostředky, a proto jeho hodnocení v jejich neprospěch je v extrémním nesouladu se zásadami formální logiky. Navíc obvinění zpochybnili procesní použitelnost listinných důkazů o pohybech na jednotlivých bankovních účtech, a to s ohledem na procesní pochybení ve vztahu k důkazům provedeným po 30. 11. 2011, čímž by byl rovněž založen extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Vzhledem k těmto vytýkaným skutečnostem, zejména proto, že nebyly ve věci provedeny takové důkazy, které by objasnily subjektivní vztah obviněných M. M. a L. Š. k předmětné činnosti, dovolatelé spatřovali nesprávnost hmotněprávního posouzení v závěru o subjektivní stránce, protože pro závěr, že čin spáchali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, není dostatek podkladů v provedeném dokazování, neboť nelze dovodit, že chtěli porušit nebo ohrozit zájem státu na řádném vybírání daní, neboť jim nebylo prokázáno, že věděli, že jejich jednání v konečném důsledku směřuje proti daňové disciplíně, když navíc z výpisů z jejich účtů neplyne, že by se právě oni jakkoli obohatili.

Další výhradou oba obvinění namítali, že žádný ze soudů se nezabýval otázkou případného skutkového omylu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění zdůraznili, že uvedené ustanovení, podle něhož se skutkového omylu dopustí ten, kdo nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, a proto nejedná úmyslně, na jejich činy dopadá, protože oba svoji činnost v rámci daných obchodních případů řádně provedli a před úřady vykázali, a tato byla potvrzena i ostatními spoluobviněnými, s nimiž kromě těchto obchodních případů neměli nic společného, a proto nemohli ani předpokládat, že jejich činnost má vést k daňovému úniku.

Obviněný M. M. v rámci jiného hmotněprávního posouzení věci vytýkal i nesprávnost v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výši jemu uloženého trestu považoval za extrémně přísnou a neslučitelnou nejen s principem proporcionality trestní represe, ale i s ustanovením § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zdůraznil především délku řízení, které v jeho případě trvalo více než šest let, neboť skutky se měly stát v prvním pololetí roku 2010, ačkoliv se ze skutkového hlediska nejednalo o náročné a komplikované dokazování. Jestliže soudy v takovém případě nepoužily ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, pochybily, jelikož nezohlednily nejen délku probíhajícího trestního řízení, kterou dovolatel nezavinil, ale ani to, že na trestné činnosti profitoval nevýznamnou měrou, a nevzaly řádně do úvahy jeho předchozí život, jenž nesvědčí pro nutnost ukládat mu tak citelný trest. Nebylo možné odhlédnout ani od toho, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení.

Vzhledem k těmto námitkám obvinění M. M. a L. Š. v závěru dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 3 To 89/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 40 T 10/2014, ohledně obou dovolatelů v celém rozsahu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný M. M. současně alternativně navrhl, aby mu dovolací soud případně podle § 265m odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 tr. zákoníku uložil přiměřený trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Požádal rovněž, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.

Ke všem podaným dovoláním se souhrnně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství.

K dovolání obviněného O. L. státní zástupce konstatoval, že dovolatel sice formálně namítá, že skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, avšak ve skutečnosti fakticky toliko odmítal jako nepodloženou tu část skutkových zjištění, podle které koupí encyklopedií Diderot otevřel cestu pro další předstírané převody dané encyklopedie v řetězci obchodních společností, to vše při pomíjení skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu na jeho straně 190 a násl., která vylučují, že by nákup předmětných encyklopedií mohl být standardním obchodem. Státní zástupce poukázal na fyzický osud publikací, svědčící o tom, že předmětné knihy měly hodnotu nanejvýše sběrového papíru, a že nikdy nebyl učiněn žádný pokus o jejich prodej na knižním trhu, třeba i za velmi nízkou cenu. Za naprosto bezpředmětné z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu státní zástupce označil i tvrzení dovolatele, že mu policisté ve snaze získat důkazy o trestné činnosti dalších obviněných nabízeli, aby ve věci vystupoval pouze jako svědek.

Státní zástupce uzavřel, že námitky tohoto obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a jako takové nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, a to ani z důvodu tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který obviněný navíc výslovně nenamítal.

K dovolacím námitkám obviněných M. M. a L. Š. státní zástupce uvedl, že i ony jsou do značné míry založeny na odmítnutí a ignorování skutkových zjištění rozhodných pro závěr o jejich vině, zejména když obviněný M. M. pomíjí skutkové zjištění, podle kterého jím reprezentovaná společnost Celebrita nemohla nakoupit encyklopedie Diderot v počtu 97.216 kusů a prodat je slovenské společnosti Madark, s. r. o., v množství 65.856 kusů již z toho důvodu, že v takovýchto množstvích zmíněná encyklopedie nikdy fyzicky neexistovala. To vylučuje tvrzení dovolatele, že závěr o jeho vině byl učiněn toliko na podkladě výpisů z bankovních účtů, které však i přesto významným způsobem dokládají fiktivnost popsaných obchodů.

Rovněž obviněný L. Š. ignoroval skutková zjištění uvedená zejména na straně 208 a násl. rozhodnutí nalézacího soudu, podle kterých k vývozu náhradních dílů do Maďarska nikdy nedošlo a dojít nemohlo, protože vozidla, která měla dopravu provést, ji nikdy neprovedla nebo vůbec neexistovala, případně jejich technické parametry vylučovaly, aby jimi byly přepraveny náhradní díly v deklarované velikosti, objemu a váze. K závěru o fiktivnosti obchodů s náhradními díly, především stran způsobu, jakým se měly dostat do držení společnosti Autocentrum Na Strži, soud nedospěl na základě výpisů z bankovních účtů, ale primárně podle rozporů ve výpovědích osob, které měly s náhradními díly v prostorách uvedené společnosti disponovat.

Státní zástupce shrnul, že námitky obviněných M. M. a L. Š. směřují především proti kvalitě provedeného dokazování a skutkových zjištění, a tudíž neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a nelze z nich dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Za relevantní nepovažoval ani nekonkrétní a nejasně formulované námitky o údajné nepoužitelnosti procesních úkonů provedených po 30. 11. 2011.

Za hmotněprávní a pod zvolený dovolací důvod podřaditelné, ovšem jen s velkou dávkou tolerance, považoval státní zástupce pouze výhrady ohledně požadavku na aplikaci ustanovení § 18 tr. zákoníku, k nimž konstatoval, že obvinění ve skutkovém omylu nejednali, pokud oba obvinění uplatňovali v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty nadměrné odpočty na základě fiktivních obchodů, které nikdy neproběhly. Naopak v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] vylákali nadměrný odpočet DPH. K tomu teoreticky nemuseli znát celou historii předmětných obchodů, museli však vědět, že neproběhly obchody, při kterých měli oni sami, resp. s nimi spojené firmy, zboží nakoupit a následně prodat odběrateli mimo území České republiky. Pokud dovolatelé poukazovali na absenci jejich obohacení nebo obohacení jiných osob, pak opět ignorovali zjištění, podle kterého podstatná část finančních prostředků vylákaných ve prospěch společnosti Celebrita skončila na soukromém účtu L. Š. staršího, otce obviněného L. Š. (viz str. 195 rozsudku nalézacího soudu).

Obviněným M. M. vytýkanou přílišnou přísnost uloženého trestu a požadavek na aplikaci § 58 tr. zákoníku státní zástupce nepovažoval za korespondující s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto připomenul, že trestní stíhání bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno dne 12. 8. 2013, přičemž délku trestního stíhání v trvání cca tří let a čtyř měsíců (nikoli šest a více let, jak uvádí dovolatel) nelze považovat za natolik extrémní, aby zakládala porušení dovolatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které by bylo nutno kompenzovat neuložením nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo jeho uložením pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Uvedené však kompenzovalo to, že trest byl dovolateli vyměřen na samé spodní hranici jeho zákonné trestní sazby uvedené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. M. a L. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného O. L. aby odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Obvinění ani jejich obhájci, jimž bylo vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání nereagovali, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání všech obviněných byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., jsou přípustná, neboť směřují proti rozhodnutím uvedeným v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., a byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit.

Poněvadž dovolání je možné věcnému přezkumu podrobit pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných M. M., L. Š. a O. L. podaná podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., u obviněných M. M. a L. Š. opřená též o důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s těmito důvody skutečně obsahově korespondují, a tudíž zda na jejich podkladě může Nejvyšší soud napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení věcně přezkoumat.

Vzhledem k tomu, že všichni dovolatelé svá dovolání uplatnili s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obvinění M. M. a L. Š. též podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze ke všem souhrnně uvést následující obecná pravidla sloužící k posouzení, zda byly námitky uplatněny v souladu s důvody, o něž obvinění svá dovolání opřeli.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu dovolání podaného obviněnými M. M. a L. Š. a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obvinění použili uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obvinění v předcházejícím řízení spatřovali vady zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svá dovolání shodně opřeli všichni tři dovolatelé, je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

Vzhledem k uvedenému bylo nutné nejprve vyloučit, zda se soudy v postupech, na jejichž základě dospěly k závěru o vině obviněných, nedopustily takových procesních pochybení, která by mohla zakládat extrémní nesoulad, a tím porušení zásad spravedlivého procesu, které ve svých dovoláních vytýkali především obvinění M. M. a L. Š. a nepřímo jej výhradami o nedostatcích v provedeném dokazování zmínil i obviněný O. L.. Bylo proto nutné posoudit, zda soudy učiněná skutková zjištění vztahující se k bodům I. ohledně obviněných M. M. a O. L. a k bodům III. až V. ve vztahu k obviněnému L. Š. vzešla z procesu, který netrpí vytýkanými nedostatky.

Existenci extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy obvinění M. M. a L. Š. shodně spatřovali v tom, že skutkový závěr soudů učiněný shodně u obou z nich ve vztahu k činnostem kladeným jim za vinu, že o účelovém obchodování realizovaném ve spolupráci s ostatními spoluobviněnými věděli, není v potřebné míře opřen o důkazy, z nichž by taková skutková okolnost vyplynula, protože nebylo objasněno, že by znali jiné osoby na popsaném jednání zúčastněné, ale tento závěr byl založen pouze na výpisech z jejich bankovních účtů o provedených finančních transakcích. Obviněný O. L. nedostatky v provedeném dokazování shledával v tom, že nebylo dostatečně prokázáno, že by ve věci figuroval jako člen organizované skupiny, ale že šlo jen o teorii, kterou si orgány činné v trestním řízení vytvořily bez potřebného skutkového podkladu. Všichni obvinění tvrdili, že nebylo prokázáno, že obchody z jejich strany řádně neproběhly a že byly jen fiktivní, a setrvávali na tom, že řádně obchodovali a o žádných vzájemných vazbách ani nečestných úmyslech nevěděli. Tuto svou obhajobu uplatňovali v průběhu celého trestního řízení a zejména soudy obou stupňů se s obdobnými skutkovými námitkami obviněných vypořádaly již v předchozích stadiích trestního řízení a reagovaly na ně již v průběhu hlavního líčení.

Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a to jak z pospaných skutkových zjištění, tak i z jejich odůvodnění Nejvyšší soud shledal, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování nezbytné k řádnému objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudy, zejména soud prvního stupně se všem důkazům, které byly v dané věci provedeny, věnoval a řádně je hodnotil. Tyto důkazy byly posuzovány nejen samostatně, ale i ve svém souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí také náležitě rozvedly a vysvětlily, jak jim ukládá § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1, příp. § 134 odst. 2 tr. ř. Pro stručnost lze odkázat na strany 28 až 216 rozsudku soudu prvního stupně, který rozvedl všechny své úvahy, kterými se řídil zejména při hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních závěrů.

Své skutkové závěry přitom soud prvního stupně vystavěl na výpovědích mnoha svědků, zejména L. S., V. S., P. F., V. T., P. W., M. G., G. M. V., E. U., R. H., I. S., tak i osob pracujících v dotčených obchodních společnostech (např. zaměstnanců a řidičů spedičních firem, které měly zajišťovat přepravu zboží z České republiky do zahraničí, osob zpracovávajících zúčastněným společnostem účetnictví, pracovníků finančních úřadů, členů statutárních orgánů společností zapojených do posuzovaných obchodů), jmenovitě především V. P., J. S., L. K., R. N., J. Š., L. K., M. B. a dalších, ale i na mnoha listinných důkazech, zejména účetnictví prověřovaných společností a další dokumentace jimi vedené, a to i za cenu, že si tuto musel opatřit vyžádáním od zahraničních společností, zejména z Bulharska a Maďarska, s nimiž měly tyto společnosti podle jejich tvrzení obchodovat a předmětné zboží vyvážet, výpisech z bankovních účtů, zprávami o výsledcích finančního šetření od finančních úřadů, aj. (viz strany 98 až 123 rozsudku soudu prvního stupně).

K výhradám obviněných, že nebylo jednoznačně prokázáno, že se jednalo o fiktivní obchody, soud prvního stupně vycházel z celé škály důkazů, nikoli jen z výpisů z bankovních účtů obviněných, ale v případě všech skutků pod bodem I., III. až V. soudy své rozhodnutí opřely o celý komplex vzájemně se podporujících důkazů. Lze jen ohledně bodu I. zmínit posouzení velkého množství zboží každého ze čtyř dílů encyklopedie Diderot, které v konečném zúčtování nekorespondovalo s počtem svazků, které byly fiktivně obviněným O. L. zakoupeny, což se týká i výsledné ceny stonásobně překračující původní částku. Určující bylo i to, že nebylo v možnostech nejen obviněných, ale ani kohokoli uvedené svazky zakoupit, neboť se jednalo o pracovní verze těchto publikací, které představovaly jen první čtyři díly z celkem dvacetičtyřdílné encyklopedie, k jejímuž dotisku nikdy nedošlo, neboť na majetek společnosti Diderot byl prohlášen konkurz, a nebyly za tohoto stavu určeny k prodeji. Bylo prokázáno, že existovalo celkem pouze 39.577 exemplářů této knižní publikace, jež od správce konkurzní podstaty společnosti Diderot V. P. odkoupil na základě plné moci od společnosti Reedy Management obviněný O. L. za částku 400.000 Kč. Tyto publikace byly převezeny O. L. nejprve do skladových hal pod L. mostem v P., odkud posléze putovaly do areálu společnosti CB Korostenski, s. r. o., v Českých Budějovicích. Odtud byla většina z nich na přelomu měsíců srpna a září 2010 při vyklízení skladu odprodána jako papírový odpad za cenu 0,10 Kč za kilogram provozovateli tamních sběrných surovin P. N. a jím dále do Rakouska k likvidaci rozdrcením. Nemohlo být proto s těmito knihami nikdy reálně obchodováno. Nárůst počtu z 39.577 kusů na 97.216 kusů rovněž svědčí o fiktivním, jen fakturačním a záměrně podvodném jednání obviněných (viz stranu 35, 38 rozsudku soudu prvního stupně).

Obdobně tomu bylo i u náhradních dílů, jež na našem trhu v uvedeném počtu vůbec neexistovaly. Vozidla, která podle jimi předkládaných spedičních smluv měla být k přepravě zboží použita, nebyla v inkriminované době buď vůbec pojízdná, anebo se podle výkazů jízd doložených jednateli či jinými zástupci dotčených spedičních firem nacházela na zcela jiném místě, nadto jejich nosnost a technické parametry reálně nedovolovaly přepravu nákladu v obviněnými tvrzeném objemu (srov. strany 91, 115 až 116, 171 až 172, 208 až 209 rozsudku soudu prvního stupně). Obhajoba obviněných založená na tvrzení, že se mezi sebou v zásadě neznali a nevěděli o dalších článcích „podvodného řetězu“, čímž podkládali svoji argumentaci, že nemohlo jít o organizovanou skupinu a organizovanou trestnou činnost, byla vyvrácena mimo jiné např. zjištěním, že obviněný L. Š. jako předseda představenstva společnosti Autocentrum Na Strži měl pronajatou část areálu – skladové haly společnosti CB Korostenski, s. r. o., v Českých Budějovicích, v nichž byly uloženy knižní výtisky encyklopedie Diderot odkoupené od konkurzního správce obviněným O. L. pro společnost Reedy Management, přičemž kontakt mezi vedením společnosti CB Korostenski, s. r. o., a L. Š. zprostředkoval obviněný M. M. (viz stranu 192 rozsudku soudu prvního stupně). Společnost CB Korostenski, s. r. o., přitom vedle skutku pod bodem I. figurovala jako jedna z údajných spedičních firem též u skutků pod body III. až V. Celý tento kruh společností se přitom uzavřel a spojil v osobě L. Š. staršího, na jehož bankovním účtu, resp. na účtu společnosti Oyster Plus, s. r. o., s nímž jmenovaný jako jediný jednatel a společník této společnosti disponoval, přitom skončila většina finančních prostředků získaných od českého s