8 Tz 84/2012 – Nejvyšší soud

8 Tz 84/2012-18ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 5. prosince 2012 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obhájce JUDr. W. F., proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 29. 2. 2012, č.j. 1 ZT 318/2011-24, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 29. 2. 2012, č.j. 1 ZT 318/2011-24, byl porušen zákon v ustanoveních § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 151 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obhájce JUDr. W. F. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se přikazuje státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Policejní komisař Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru K., 1. oddělení obecné kriminality (dále jen „policejní orgán“) usnesením ze dne 18. 10. 2011, č.j. KRPT 37440-14/TČ-2011-070371, zahájil § 160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného D. S. (ve stížnosti pro porušení zákona je tento obviněný nepřesně označován jako „D. S.“) pro trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož obviněný si sám obhájce nezvolil, byl mu opatřením Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 10. 2011, č.j. 0 Nt 1249/2011-2, podle § 39 tr. ř. ustanoven obhájce JUDr. W. F. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal obviněný stížnost, o níž dozorový státní zástupce rozhodl usnesením ze dne 7. 11. 2011, č.j. 1 ZT 318/2011-11, tak, že napadené usnesení podle § 149 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodné zrušil a podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V důsledku toho Okresní soud v Karviné opatřením ze dne 21. 11.2011, č.j. 0 Nt 1249/2011-5, zrušil původní ustanovení jmenovaného obhájce, a jeho doručením obhájci JUDr. W. F. tak skončila jeho povinnost obviněného v dané věci obhajovat. Dne 20. 1. 2012, tedy v zákonné lhůtě uvedené v ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř., jmenovaný obhájce doručil Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné vyúčtování odměny a hotových výdajů. Učinil tak formou faktury ze dne 28. 12. 2011, v níž uplatnil nárok v celkové částce 9.200,40 Kč (po zaokrouhlení požadoval 9.200,- Kč), do které jako plátce daně z přidané hodnoty (dále převážně jen „DPH“) již započetl navýšení o 20 % této daně. Ve vyúčtování specifikoval jednotlivé úkony právní služby poskytnuté obviněnému, náhradu za promeškaný čas, související režijní paušály a ve dvou případech (v souvislosti s účastí u výslechů obviněného a svědka) rovněž jízdné osobním motorovým vozidlem ze sídla své advokátní kanceláře do místa konání výslechů; navýšení o 20 % DPH tedy požadoval za všechny uvedené položky. O výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce rozhodl policejní orgán usnesením ze dne 31. 1. 2012, č.j. KRPT-37440-49/TČ-2011-070371, jímž mu podle § 151 odst. 3 tr. ř. a s odkazem na příslušná ustanovení vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), přiznal celkovou částku 9.114,- Kč (tedy o 86,- Kč méně než požadovaných 9.200,- Kč), když účtované jízdné v částce celkem 432,- Kč (238,- Kč + 194,- Kč) nenavýšil o 20 %, neboť měl za to, že výše sazeb základní náhrady za používání silničních motorových vozidel jsou pevně stanoveny v § 157 odst. 4 zákoníku práce, a proto je nelze navyšovat o DPH. Obhájce JUDr. W. F. podal proti tomuto usnesení policejního orgánu, které mu bylo doručeno dne 2. 2. 2012, včas (dne 6. 2. 2012) stížnost, v níž namítl, že policejní orgán zaměnil pojmy cestovní náhrada a cestovné, když nerespektoval § 36 odst. 3 písm. e) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), podle kterého základ této daně zahrnuje také vedlejší výdaje, které jsou účtovány osobě, pro kterou je uskutečňováno zdanitelné plnění, při jeho uskutečnění, z čehož nutno vyvodit, že rovněž z jízdného přísluší DPH v zákonné výši. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné usnesením ze dne 29. 2. 2012, č.j. 1 ZT 318/2011-24, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. obhájcovu stížnost zamítl jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že ustanovení § 151 odst. 2 věty druhé za středníkem tr. ř. se uplatní pouze ve vztahu k odměně a náhradě hotových výdajů stanovených paušální částkou, jelikož tyto ceny jsou uvedeny v advokátním tarifu a neobsahují DPH. V obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na § 157 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a vyhlášku ministerstva práce a sociálních věcí č. 377/2010 Sb.), kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot (dále případně jen „vyhláška č. 377/2010 Sb.“), jakož i s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“) uzavřel, že nejde-li o situaci, kdy by obhájce cestovní náklady doložil např. dokladem o nákupu pohonných hmot, vyúčtují se náhrady jízdních výdajů podle úpravy obsažené v zákoníku práce, tj. pouze ve výši základní náhrady za 1 km jízdy a náhrady výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu. Vycházel přitom (obdobně jako policejní orgán) ze sdělení Finančního ředitelství v O. ze dne 4. 2. 2011, č.j. 733111-1202-807662, podle něhož výše sazeb uvedených v § 157 odst. 3, 4 zákoníku práce jsou pevně stanoveny a nelze je navyšovat bez ohledu na skutečnost, zda zaměstnavatel, který tyto náhrady zaměstnancům vyplácí, je či není plátcem DPH. Proti tomuto usnesení státního zástupce podal ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obhájce JUDr. W. F. Po shrnutí celkového stavu věci (srov. shora dosavadní text) ministr spravedlnosti citoval příslušná ustanovení těch právních předpisů, která považuje pro řešení dané problematiky za významná. V prvé řadě poukázal na ustanovení § 22 a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „zákon o advokacii“), a § 13 a násl. advokátního tarifu, podle nichž obhájce poskytuje své služby (zpravidla) za odměnu, a mimo jiné má též nárok na náhradu hotových výdajů. Je-li plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně též částka odpovídající této dani, kterou je povinen odvést státu. Následně ministr spravedlnosti připomenul některá relevantní ustanovení zákona o DPH, konkrétně § 2 odst. 1 písm. b), podle něhož je předmětem této daně poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti, s místem plnění v tuzemsku, přičemž osobou povinnou k dani je i fyzická osoba, která samostatně uskutečňuje takovou činnost, kterou se mimo jiné rozumí i výkon nezávislé činnosti právníků (§ 5 odst. 1, 2 citovaného zákona). Za poskytnutí služby se pro účely zákona o DPH též považuje poskytnutí služby za úplatu i na základě rozhodnutí státního orgánu nebo vyplývající ze zvláštního právního předpisu (§ 14 odst. 1, 2 zákona). Podle § 47 odst. 1 písm. a) tohoto zákona se u služeb uplatňuje základní sazba daně ve výši 20 %. Ministr spravedlnosti dále citoval ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož nadřízený orgán stížnost zamítne, není-li důvodná, a ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř., podle něhož má obhájce, který byl obviněnému ustanoven, nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu (advokátního tarifu) vůči státu. Tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu (tj. podle zákona o DPH); ustanovení se použije i tehdy, je-li obhájce společníkem právnické osoby zřízené podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon advokacie a plátcem daně je tato právnická osoba. Poté ministr spravedlnosti konstatoval, že těmito ustanoveními se státní zástupce důsledně neřídil. V rámci své argumentace poukázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, č.j. 11 Tz 17/2011-40, podle něhož advokát (obhájce) poskytuje své právní služby za odměnu a má mimo jiné nárok na náhradu hotových výdajů, a je-li plá