29 A 155/2015

V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobců a změnil rozhodnutí Městského úřadu X (dále též „stavební úřad“ nebo „prvostupňový správní orgán“) ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. Výst.-2891/2006-ODSN-No, č. j. MUMB/OVUP/7872/2015. Tímto rozhodnutím nenařídil stavební úřad účastníkům řízení B. G., A. M. a I. N. odstranění stavby „Oplocení mezi pozemky“ na pozemku p. č. … v k. ú. X dle § 88 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění platném do 31. 12. 2006 (dále jen „stavební zákon z roku 1976“). Žalovaný pak změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že z výroku vypustil 2 účastnice řízení A. M. a I. N., jenž podle údajů z katastru nemovitostí nebyly vlastníky pozemku p. č. …. v k. ú. X, na němž mělo být oplocení umístěno. V souladu s hospodárností a rychlostí řízení došlo k této nápravě prvostupňového rozhodnutí žalovaným, ostatní části výroku zůstaly nezměněny a v tomto rozsahu bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí upozornil, že dnem 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, z jehož ustanovení § 190 odst. 3 vyplývá, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Ve vedeném správním řízení se proto postupuje podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v jeho rozhodném znění do 31. 12. 2006, neboť správní řízení o nařízení odstranění výše uvedené stavby oplocení bylo zahájeno z moci úřední stavebním úřadem již dne 25. 5. 2006 (tedy před nabytím účinnosti zákona č. 183/2006 Sb.).

Pro komplexnost obsáhlé kauzy žalovaný zopakoval dosavadní průběh správního řízení:

Žalobci proti shora uvedenému rozhodnutí stavebního úřadu podali obsáhlé odvolání, v němž se jednotlivé námitky vzájemně prolínaly nebo opakovaly a především směřovaly proti procesnímu postupu v řízení o odstranění stavby a dále také k majetkoprávním vztahům mezi jednotlivými účastníky řízení. Rozhodnutí stavebního úřadu označili za nicotné, protože stavba oplocení na pozemku p. č. …. v k. ú. X neexistovala (viz vysvětlení shora). Tento názor žalobci opírali zejména o rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, č. j. 29 Ca 217/2009-87. V tomto kontextu citovali text z protokolu ze dne 30. 4. 2015, dále text z rozhodnutí krajského úřadu ze dne 3. 11. 2014 a také text z rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 217/2009-87. V odvolání žalobci dále uváděli, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní pravidla správního řízení, především zásada materiální pravdy (poukaz na § 3 správního řádu), neboť stavební úřad nepřihlédl ke skutečnému stavu věci; dále zásada legality (§ 2 odst. 1 správního řádu), neboť stavební úřad nepřihlédl k právnímu názoru Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 217/2009-87; dále zásady legitimního očekávání (poukaz na § 2 odst. 4 správního řádu), neboť stavební úřad nepřihlédl k Listině základních práv a svobod a k mezinárodním úmluvám zaručujícím ochranu vlastnictví (k čemuž žalobci popsali sled událostí od roku 1986, kdy podle nich nechal stavební úřad odstranit z hranic mezi pozemky hospodářské budovy, které hranice vyznačovaly, přičemž žalobci požadovali po stavebním úřadu, aby své pochybení napravil na své náklady a nechal vytyčit hranice mezi pozemky podle dokumentace na katastrálním úřadě); a dále porušení § 50 odst. 4 správního řádu, neboť stavební úřad nezdůvodnil, proč nepřihlédl k námitkám a důkazům žalobců. Žalobci v odvolání dále namítali, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, přičemž rozhodnutí stavebního úřadu je nepřesvědčivé a neposiluje důvěru v jeho správnost. Jelikož stavební úřad odvolání žalobců nevyhověl, postoupil věc k rozhodnutí Krajskému úřadu Kraje Vysočina.

Žalovaný se sice ztotožnil s důvody uvedenými v prvostupňovém správním rozhodnutí, avšak v rámci hospodárnosti a rychlosti správního řízení dospěl k závěru, že je třeba napravit pochybení stavebního úřadu, a to v tom, že v prvostupňovém správním rozhodnutí byly nad rámec jako vlastníci pozemku st. p. č. …. v k. ú. X uvedeny i A. M. a I. N. (pozůstalé dcery po zemřelém S. G.), které byly v rozhodnutí uvedeny jako účastníci správního řízení (§ 27 odst. 1 písm. b) správního řádu). Stavební úřad totiž vycházel z písemného sdělení notáře JUDr. T. S. ze dne 13. 4. 2015, který sděloval, že řízení o pozůstalosti bylo ukončeno a dědici po zemřelém S. G. jsou B. G., A. M. a I. N. Proto všechny uvedené osoby pojmul stavební úřad jako účastníky do předmětného správního řízení. Žalovaný však z jemu dostupných podkladů katastru nemovitostí zjistil, že v době vydání rozhodnutí stavebního úřadu byla jediným vlastníkem předmětného pozemku st. p. č. ….. v k. ú. X pouze B. G. V těchto intencích proto žalovaný provedl změnu prvostupňového správního rozhodnutí, kterou současně nedošlo k dotčení jakýchkoliv práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení a ani ke zvýhodnění některého z účastníků řízení. Došlo pouze k „vypuštění“ výše uvedených osob jako účastníků řízení. Ke změně prvostupňového rozhodnutí došlo pouze v tomto rozsahu, v ostatních částech výroku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Žalovaný se dále vyjadřoval k odvolacím námitkám žalobců. Konstatoval, že žalobci v odvolání opakovaně citují části textů z písemností založených ve správním spise (např. protokol ze dne 30. 4. 2015, rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 29 Ca 217/2009), přičemž se jedná o konstatování skutkového stavu, jenž uvádí odvolatelé (žalobci) a tento je pouze přepisem jejich vlastního názoru. Přitom takto vytržená konstatace skutkového stavu původně sloužila ke zdůvodnění konkrétního posouzení právního stavu věci, popř. pro definování konkrétního výroku rozsudku. Žalobci například citovali téměř celou stranu devět rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 217/2009-87, v němž krajský soud žalovanému vytkl, že jeho rozhodnutí ze dne 22. 9. 2009 je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se důsledně nezabýval všemi námitkami uvedenými žalobci v odvolání, a protože současně došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (procesního pochybení se dopustil rovněž prvostupňový správní orgán), soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zejména s ohledem na to, že se vytknuté nedostatky soudem vztahovaly k rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2009, žalovaný se nyní nemohl ztotožnit s argumentací žalobců (např. citující stranou devět rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 217/2009-87). Žalovaný je totiž vázán vysloveným právním názorem soudů, musí se vypořádat se všemi jejich učiněnými závěry, musí zjištěné skutečnosti správně vyhodnotit a podřídit je příslušným ustanovením právních předpisů. Žalovaný posuzované věci respektoval výše uváděná soudní rozhodnutí, když na základě právních závěrů Krajského soudu v Brně i Nejvyššího správního soudu zrušil původním stavebním úřadem vydané usnesení ze dne 13. 11. 2006 a věc mu vrátil se závazným právním názorem k novému projednání, a to rozhodnutím ze dne 30. 10. 2013 (viz shora). Přistoupil tedy k takovým krokům a opatřením, aby vady vytknuté soudy řádně napravil.

K argumentaci žalobců nicotností rozhodnutí stavebního úřadu, neboť stavba oplocení v terénu neexistovala a ani neexistuje, žalovaný nejprve odkázal na § 77 správního řádu, kde je nicotnost rozhodnutí upravena. Ve smyslu § 77 odst. 1 a 2 správního řádu je rozhodnutí nicotným tehdy, pokud jej vydal správní orgán, který nebyl věcně příslušný k jeho vydání, anebo rozhodnutí trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně sporným anebo právně či fakticky neuskutečnitelným, popřípadě trpí jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí. Podle žalovaného však v nyní posuzované věci nenastal žádný z výše uvedených důvodů nicotnosti rozhodnutí, a proto žalovaný nemohl přisvědčit žalobcům v tom, že je napadené rozhodnutí nicotným. Žalovaný nepřisvědčil žalobcům ani v tom, že by předmětná stavba oplocení v terénu neexistovala, neboť jak plyne ze spisového materiálu, její existence, byť nelegální, byla stavebním úřadem zjištěna např. při místním šetření dne 16. 5. 2006. Navíc tvrzení žalobců, že předmětná stavba nikdy neexistovala, je v rozporu s jejich vlastními stanovisky v daném řízení, neboť například namítali, že oplocení není postaveno v takové vzdálenosti od skutečné hranice mezi oběma dotčenými pozemky (p. č. …. a …. v k. ú. X), jak bylo potřeba. Také například nesouhlasili s argumentací stavebního úřadu, že „provizorní plot byl odstraněn, a že stavební úřad si tuto skutečnost potvrdil venkovní obhlídkou“. Vedle toho je nyní zcela nepochybné, že předmětná stavba oplocení již v současné době neexistuje, neboť byla jejími stavebníky odstraněna, což bylo prokazatelně zjištěno stavebním úřadem a zaprotokolováno. Tato skutečnost byla ostatně důvodem pro vydání prvostupňového rozhodnutí dne 5. 5. 2015. Z podkladů založených ve správním spise, zejména z protokolu ze dne 9. 2. 2015 a z připojené fotodokumentace, je zřejmé zjištění stavebního úřadu, že oplocení bylo odstraněno v plném rozsahu. Z tohoto důvodu pak nebylo nařízeno odstranění stavby oplocení, a nelze tak ani souhlasit s námitkou žalobců, že stavební úřad nepřihlédl ke skutečnému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnost (§ 3 správního řádu).

Žalovaný rovněž nesouhlasil s okruhem námitek žalobců, kterými poukazoval na to, že stavební úřad nepřihlédl ke všem jejich uplatněným námitkám v průběhu vedeného správního řízení. Z předloženého správního spisu naopak žalovaný zjistil, že stavební úřad se všemi vznesenými námitkami zabýval, což vyplývá i z odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí. K okruhu odvolacích námitek, směřujících k porušení zásady legality, legitimního očekávání a též namítajících nepřihlédnutí k Listině základních práv a svobod a k mezinárodním úmluvám ve smyslu § 2 odst. 1 a 4 správního řádu žalovaný uvedl, že k těmto obecně citovaným námitkám žalobci jakkoliv neupřesnili konkrétní skutkové okolnosti, na základě kterých vůči sobě pociťují porušení právních předpisů nebo nepřihlédnutí k těmto právním předpisům. Bez uvedení konkrétních skutkových okolností a výtek, není možné zaujmout konkrétní stanovisko k dané námitce a konkrétně ji posoudit.

K požadavkům žalobců, aby stavební úřad nechal na vlastní náklady od oprávněné geodetické organizace vytyčit hranice mezi pozemky p. č. ….. a ….. v k. ú. X podle dokumentace uložené na katastrálním úřadě, dále k okruhu námitek týkajících se majetkových či vlastnických práv a zpochybnění průběhu společné hranice mezi uvedenými pozemky, žalovaný konstatoval, že se v samé podstatě jedná o zpochybnění průběhu společné hranice mezi jednotlivými sousedními pozemky, a to včetně námitek případných staveb na „cizích“ pozemcích. V takovém případě jde o námitky, které se svým charakterem týkají občanskoprávních soudních řízení. Prokázání majetkoprávních vztahů v daném území je možné pouze soudní cestou v občanskoprávním řízení a stavební úřad k takovým úkonům není kompetentní. V rámci přezkoumávaného správního řízení současně nelze ani požadovat vytyčení hranice pozemků na náklady stavebního úřadu, a to z důvodu jeho dřívějšího rozhodnutí o odstranění staveb hospodářských budov.

V souvislosti s odvolací námitkou o porušení § 50 odst. 4 správního řádu žalovaný v obecných souvislostech odkázal na již shora uvedené. V návaznosti na toto ustanovení dále poukázal na to, že stavební úřad v posuzované věci postupoval rovněž v souladu s § 36 odst. 1 a 3 správního řádu a všem účastníkům řízení dal možnost před vydáním napadeného rozhodnutí se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Žalovaný rovněž poukázal na to, že z textu odvolání žalobců není zřejmé, s jakým konkrétním návrhem se stavební úřad nevypořádal, přičemž platí, že pokud odvolatelé k uplatněné námitce neuvedou konkrétní skutkové okolnosti, není pak možné v uvedené věci zaujmout konkrétní stanovisko k uplatněné námitce a konkrétně ji posoudit. Žalovaný rovněž poukázal na to, že strukturu rozhodnutí (odůvodnění) přizpůsobil podanému odvolání žalobců a uplatněným námitkám dle jejich jednotlivých částí. Současně zdůraznil, že nelze v odůvodnění rozhodnutí reagovat na každou jednotlivou větu uvedenou žalobci v odvolání. Připomněl, že i stavební úřad ve svém rozhodnutí reagoval na námitky žalobců podané v rámci správního řízení. Žalovaný doplnil, že v námitkách žalobců nebyl uveden žádný důkaz, který by vyvrátil zajištěné podklady pro vydání napadeného rozhodnutí, které měl stavební úřad v průběhu správního řízení k dispozici, a na základě kterých také rozhodl o tom, že předmětnou stavbu oplocení nenařídil k odstranění.

Závěrem žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ačkoliv se stavební úřad dopustil výše citovaných nepřesností ve věci určení účastníků řízení v souvislosti s vlastnickými právy k nemovitostem, nebylo nutné jeho rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k novému projednání. Žalovaný respektoval zásadu rychlosti a hospodárnosti správního řízení, přičemž postupoval tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a aby dotčené osoby byly co nejméně zatěžovány. Proto žalovaný nepřesnosti v určení účastníků řízení odstranil změnou prvostupňového rozhodnutí tak, jak bylo výše uvedeno. Jelikož jinak nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, odvolání žalobců zamítl a ve zbytku prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil. Současně upřesnil, že účastníky správního řízení jsou: B. G., Ing. F. B. a H. B.

Ve včas podané žalobě žalobci uvedli, že důvodem podání jejich žaloby je skutečnost, že žalovaný nezavázal podřízený stavební úřad k nápravě jeho pochybení z roku 1986, kdy vydal rozhodnutí, jenž mělo za následek odstranění hranic z terénu u pozemků st. p. č. … v k. ú. Mor. Budějovice (ve vlastnictví žalobců), a dále že potvrdil prvostupňové správní rozhodnutí, kterým nebylo nařízeno odstranění stavby oplocení.

V roce 1986 vydal stavební úřad rozhodnutí, na jehož základě byly na ulici Veverkova a Nerudova odstraněny hospodářské budovy za účelem výstavby nových rodinných domů. Na sousedním pozemku p. č. …. (od pozemku žalobců) byla odstraněná budova, jenž vyznačovala v terénu hranice mezi pozemkem žalobců (p. č. …) a sousedními pozemky p. č. ….. a …. Za odstranění hranic mezi pozemky v terénu je zodpovědný stavební úřad, který před vydáním rozhodnutí v roce 1986 (o odstranění hospodářských budov) porušil povinnost uvedenou v § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád z roku 1967“). Podle uvedeného ustanovení byl povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Jelikož dosud nejsou v terénu obnoveny hranice pozemků od oprávněné geodetické organizace, nemohou si žalobci oplotit pozemek ve skutečných hranicích. Jsou tak omezeni ve vlastnických právech a na jejich pozemek je volný přístup. Z tohoto důvodu žalobci po stavebním úřadu požadovali nápravu jeho pochybení z roku 1986 tím, že nechá na vlastní náklady od oprávněné geodetické organizace vytyčit hranice mezi pozemky p. č. … a …. v k. ú. X.

Majitelé sousedních pozemků p. č. …. a …. si sami vytyčili hranice svých pozemků v terénu. Žalobci s tímto nesouhlasili, neboť uvedené osoby nemají odborné vzdělání. Vlastníci sousedního pozemku p. č. ….. v k. ú. X manželé G. podali u Okresního soudu v Třebíči občanskoprávní žalobu, kterou směrovali vůči žalobcům, aby jim byla stanovena povinnost postavit plot na hranici, kterou si v terénu sami určili. Žaloba byla zamítnuta. V průběhu soudního řízení byl vypracován znalecký posudek č. 151/1992 ze dne 29. 10. 1993, který měl vytyčit hranice mezi pozemkem žalobců a sousedním pozemkem p. č. ….. v k. ú. X. Ačkoliv stavební úřad a sousedé žalobců neuznávají hranici vytyčenou soudním znalcem, žalobci se tohoto znaleckého posudku ze dne 29. 10. 1993 dovolávají jako důkazu. Žalobci tvrdí, že hranice vytyčené pracovníkem stavebního úřadu v roce 1991 a manželi G. jsou v rozporu s hranicemi evidovanými v katastru nemovitostí. Rozdíl mezi hranicí vytyčenou soudním znalcem a hranicí vytyčenou manželi G. činí 153 cm. Manželé G. užívají značnou část pozemku st. p. č. …. v k. ú. X, který je ve vlastnictví žalobců.

Po ukončeném soudním řízení nebylo obnoveno přerušené správní řízení a manželé G. požádali o vydání stavebního povolení na stavbu oplocení. Manželé G. nenechali vytyčit hranice mezi pozemky p. č. …. a …. od oprávněné geodetické organizace, jak to žalobci požadovali. Manželé G. se opětovně obrátili s občanskoprávní žalobou na Okresní soud v Třebíči, přičemž žádali o určení, že část pozemku st. p. č. ….. v k. ú. X (ve vlastnictví žalobců), který dosud užívají, nabyli vydržením. Tato žaloba byla později vzata zpět.

Manželé G. zahájili bez stavebního povolení výstavbu oplocení na pozemku žalobců. Znalecký posudek ze dne 29. 10. 1993 je důkazem toho, že stavba oplocení probíhala na pozemku žalobců. Žalobci dále podrobně popisovali průběh správního řízení, jak již byl vyložen v předchozím článku tohoto rozsudku. K tomu podrobně citovali jednotlivé pasáže z napadených správních rozhodnutí a z podkladů založených ve správním spise. Manželé G. ohlásili v červnu 2006 výstavbu drobné stavby a stavební úřad jim následně sdělením ze dne 14. 6. 2006 potvrdil, že proti takto ohlášené drobné stavbě na jejich pozemku p. č. …. v k. ú. X nemá námitek. Stavební úřad po manželích G. nepožadoval, aby prokázali, že hranice, jenž si v terénu vytyčili, odpovídají skutečné hranici mezi pozemky evidované na katastrálním úřadě. Vzhledem k vyslovenému souhlasu stavebního úřadu, s nímž žalobci nesouhlasili, byl podán proti souhlasu stavebního úřadu podnět žalobců, a současně žalobci prohlásili, že chtějí být účastníky správního řízení, neboť může být zasaženo do jejich vlastnického práva. Dále podávali návrhy na doplnění dokazování (pozn. soudu: bez upřesnění) a dále podnět k výkonu státního stavebního dohledu. Dále žalobci shrnuli, že ve věci podali několik správních žalob (v roce 2007 a 2009), směřujících proti rozhodnutí krajského úřadu, a také žalobu na ochranu před nečinností žalovaného.

Po zrušení rozhodnutí krajského úřadu ze dne 22. 9. 2009 rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, č. j. 29 Ca 217/2009-87 (potvrzeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 76/2012-35), žalobci očekávali, že žalovaný provede nápravu tím, že zaváže stavební úřad k nápravě jeho pochybení z roku 1986. To však žalovaný neučinil a v roce 2014 stavební úřad zahájil správní řízení o odstranění neexistujícího oplocení na pozemku st. p. č. …. v k. ú. X. K tomu žalobci odkázali na rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2014, jímž potvrdil usnesení stavebního úřadu ze dne 1. 7. 2014. V uvedených rozhodnutích mělo být oplocení mezi pozemky umístěno na pozemku st. p. č. ….. v k. ú. X. Výše uvedeného se žalobci dovolávali již v protokolu ze dne 30. 4. 2015. Podle názoru žalobců bylo oplocení postaveno manželi G. na pozemku žalobců. Rovněž v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, č. j. 29 Ca 217/2009-87, nebyla uvedená stavba oplocení na pozemku st. p. č. ….. v k. ú. X. Tímto rozsudkem přitom je stavební úřad a žalovaný vázán. Oplocení nebylo postaveno na pozemku st. p. č. …. v k. ú. X, tedy na pozemku ve vlastnictví manželů G.

Žalobci dále v žalobě ocitovali v plném rozsahu část napadeného rozhodnutí žalovaného, konkrétně druhý a třetí odstavec strany 8 citovaného rozhodnutí, v němž se žalovaný zabýval okruhem odvolacích námitek žalobců a rovněž jimi používanými obsáhlými citacemi z jednotlivých rozhodnutí a jiných podkladů založených ve správním spise. Žalobci však použili rozsáhlé a doslovné citace druhého a třetího odstavce osmé strany napadeného rozhodnutí z toho důvodu, aby uvedli, že s názorem žalovaného nesouhlasí, neboť dle jejich názoru nepřihlédl k jimi uplatněným námitkám a důkazům v odvolání ze dne 20. 5. 2015. Žalobci v žalobě nijak nekonkretizovali, k jakým jejich námitkám a návrhům důkazů žalovaný nepřihlédl, místo toho se pustili znova do obsáhlé citace obsahu protokolu ze dne 30. 4. 20015 (v němž se měl žalobce a) dovolávat neexistence oplocení na pozemku p. č. ….. v k. ú. X, o čemž mělo dle názorů žalobců svědčit jednak rozhodnutí krajského úřadu ze dne 3. 11. 2014, a jednak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, č. j. 29 Ca 217/2009-87). Dále citovali obsah rozhodnutí krajského úřadu ze dne 3. 11. 2014 (jenž potvrdil prvostupňové procesní usnesení ze dne 1. 7. 2014, kterým byla účastníkům řízení stanovena lhůta pro podání svých návrhů a vyjádření se k podkladům rozhodnutí v řízení o odstranění stavby, a v němž bylo mj. uvedeno „oplocení mezi pozemky“ na pozemku p. č. ….. v k. ú. X, provedeného bez stavebního povolení či ohlášení), a dále provedli citaci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, č. j. 29 Ca 217/2009 (citace zejména strany 2 a 3 rozsudku, kde správní soud provedl dosavadní rekapitulaci průběhu správního řízení a argumentace účastníků řízení). Nakonec žalobci provedli citaci strany 9 uvedeného rozsudku, kde správní soud vytkl žalovanému vady rozhodnutí odvolacího orgánu, v němž musí být uvedeny rozhodovací důvody a pokud vyčerpávajícím způsobem nedojde k vypořádání se s námitkami žalobce, pak jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobci měli za to, že jelikož se žalovaný nezabýval všemi jejich námitkami uvedenými v odvolání, je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a rovněž došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, proto soud napadené rozhodnutí zrušil. Z provedené obsáhlé citace žalobci činí závěr, že především obsah rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 29 Ca 217/2009, dokazuje, že „oplocení mezi pozemky“ na pozemku st. p. č. 180/2 v k. ú. X, provedené bez stavebního povolení či ohlášení, neexistuje.

Žalobci dále namítali, že žalovaný porušil § 2 odst. 1 správního řádu, protože porušil povinnost stanovenou v § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), neboť nepřihlédl k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 29 Ca 217/2009, kterým je při svém rozhodování vázán. Dále žalovaný porušil § 3 správního řádu, neboť žalovaný vydal rozhodnutí, které je v rozporu se skutečným stavem věci. Žalovaný totiž nepřihlédl k důkazům, které dokazují, že oplocení na pozemku p. č. …. v k. ú. X nebylo manželi G. postaveno (pozn. soudu: žalobci sice v tomto odkazují na jejich odvolání z 20. 5. 2015 a na obsah rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 29 Ca 217/2009, avšak obě odkazované listiny nemohou takový závěr prokázat). Žalobci dále namítali, že žalovaný porušil § 50 odst. 4 správního řádu, neboť nezdůvodnil, proč nepřihlédl k námitkám a návrhům důkazů žalobců uvedeným v jejich odvolání z 20. 5. 2015 (pozn. soudu: žalobci opět nekonkretizovali ke kterým jejich námitkám a důkazům žalovaný nepřihlédl).

Žalobci dále provedli rozsáhlou citaci strany 8 (poslední odstavec) a strany 9 (první odstavec) napadeného rozhodnutí žalovaného. V uvedených pasážích se žalovaný věnoval vypořádání odvolací námitky žalobců, týkající se nicotnosti prvostupňového správního rozhodnutí (soud zopakoval argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí ve článku I. tohoto rozsudku). Žalobci zopakovali argumentaci žalovaného doslovnou citací příslušných pasáží napadeného rozhodnutí jen proto, aby uvedli svůj nesouhlas s touto argumentací žalovaného k námitce nicotnosti. Žalobci k tomu dále zopakovali, že oplocení na pozemku parcelního čísla 180/2 v k. ú. X nebylo postaveno manželi G., což má vyplývat z odvolání žalobců ze dne 20. 5. 2015 a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, č. j. 29 Ca 217/2009, kterým byl žalovaný vázán. I v souvislosti s tvrzenou nicotností prvostupňového správního rozhodnutí žalobci dále namítali, že žalovaný porušil § 2 odst. 1, § 3 a § 50 odst. 4 správního řádu, neboť nepřihlédl k obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 29 Ca 217/2009, dále nepřihlédl ke skutečnému stavu věci a nezdůvodnil, proč nepřihlédl k námitkám a důkazům žalobců, uvedeným v jejich odvolání (pozn. soudu: žalobci opět v žalobě neupřesnili, ke kterým jejich námitkám a důkazům žalovaný nepřihlédl).

Žalobci dále v žalobě provedli doslovnou citaci strany devět, odstavce druhého a třetího napadeného rozhodnutí žalovaného, v nichž se žalovaný zabýval odvolacími námitkami žalobců, přičemž uvedl, že se všemi řádně zabýval. K okruhu námitek směřujících k porušení zásady legality, legitimního očekávání, nepřihlédnutí k Listině základních práv a svobod a k mezinárodním úmluvám žalovaný uvedl, že nebylo možno se těmito námitkami konkrétně zabývat, neboť žalobci neuvedli jakékoliv konkrétní skutkové okolnosti, na jejichž základě pociťují vůči sobě porušení právních předpisů. Žalobci v žalobě projevili nesouhlas s touto argumentací žalovaného, neboť je v rozporu s obsahem jejich odvolání ze dne 20. 5. 2015. V něm bylo podle žalobců k porušení zásady legality uvedeno, že stavební úřad nepřihlédl k Listině základních práv a svobod a k mezinárodním úmluvám tak, jak to bylo jeho povinností dle § 2 odst. 1 správního řádu. K tomu žalobci ještě namítali, podle svého tvrzení, že stavební úřad je pro ně zodpovědný za odstranění hranic mezi pozemky z terénu, a že dosud nejsou tyto hranice obnoveny, pročež nemohou oplotit jejich pozemek na skutečných hranicích. Z takto provedené argumentace již v odvolání žalobci dovodili, že rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v rozporu s veřejným zájmem – nebylo přihlédnuto k vlastnickému právu žalobců, jehož ochrana je zaručena čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dále mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána. V odvolání poukázali žalobci také na to, že od roku 1986 požadují po stavebním úřadu, aby nechal na své náklady vytyčit hranice mezi jednotlivými pozemky. Vyhodnocením námitek žalobců na straně 9 (odst. 2. a 3.) napadeného rozhodnutí žalovaný porušil § 2 odst. 1, § 3 a § 50 odst. 4 správního řádu, neboť nepřihlédl ke skutečnému stavu věci ani k ústavně zaručenému právu žalobců na ochranu vlastnictví a nezdůvodnil, proč nepřihlédl k námitkám a důkazům žalobců uvedeným v jejich odvolání (pozn. soudu: žalobci opět neupřesnili, k jakému stavu věci podle jejich názoru žalovaný nepřihlédl a dále, k jakým námitkám a důkazům žalovaný nepřihlédl).

Žalobci dále doslovně citovali 4. odstavec strany 9 napadeného rozhodnutí žalovaného, v němž se žalovaný vyjadřoval k problematice zpochybnění průběhu společných hranic mezi jednotlivými sousedními pozemky, a jelikož jde o prokazování majetkoprávních vztahů, je možné je řešit pouze občanskoprávní soudní cestou, k čemuž není stavební úřad kompetentní. Žalobci však s takovým závěrem v žalobě nesouhlasili s tím, že již ve svém odvolání namítali, že stavební úřad porušil při vydání rozhodnutí v roce 1986 svoji úřední povinnost, když nechal odstranit budovy vyznačující hranice pozemků, čímž porušil i povinnost uvedenou v § 32 odst. 1 správního řádu z roku 1967, podle něhož byl povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady. Vzhledem k závěrům žalovaného o občanskoprávním charakteru uvedené problematiky, žalobci z toho dovodili, že žalovaný porušil § 3 správního řádu, protože nepřihlédl ke skutečnému stavu věci (konkrétně, že stavební úřad porušil svoji povinnost dle § 32 odst. 1 správního řádu z roku 1967 již v roce 1986, a že v návaznosti na to žalobci nemohou užívat svůj pozemek, neboť jej užívají majitelé sousedního pozemku). Dále žalobci namítali, že žalovaný porušil § 2 odst. 1 a 4 správního řádu, neboť dosud nevyhověl jejich požadavku na to, aby zavázal stavební úřad k nápravě jeho pochybení z roku 1986 a nechal na své náklady vytyčit hranice mezi několika sousedními pozemky. K tomu znovu žalobci zopakovali, že pozemek nelze oplotit, neboť nejsou vytyčeny hranice pozemku, přičemž na uvedený pozemek je dlouhodobě volný přístup a žalobci jsou tak omezeni v jeho užívání, neboť jej užívají majitelé sousedního pozemku. Žalobci dále namítli, že žalovaný porušil § 50 odst. 4 správního řádu, neboť nezdůvodnil, proč nepřihlédl k jejich námitkám a důkazům uvedeným v odvolání (pozn. soudu: žalobci opět neupřesnili k jakým námitkám a důkazům žalovaný nepřihlédl).

Žalobci dále namítali, že žalovaný porušil zásadu materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu, tedy aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále namítli, že byla porušena zásada legality dle § 2 odst. 1 správního řádu, tedy povinnost správních orgánů postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Podle žalobců byla dále porušena zásada legitimního očekávání ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu, tedy aby správní orgány dbaly o to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a odpovídalo okolnostem daného případu. Žalobci také namítali porušení § 50 odst. 4 správního řádu žalovaným, neboť nezdůvodnil, proč nepřihlédl k námitkám a důkazům, které žalobci uvedli v odvolání (pozn. soudu: žalobci neupřesnili, ke kterým námitkám a důkazům žalovaný nepřihlédl). Žalovaný měl ve věci zhodnotit podklady rozhodnutí.

Žalobci závěrem uvedli, že v řízení prokázali, že oba správní orgány porušily své úřední povinnosti a nepostupovaly v souladu se správním řádem. Sporná záležitost však nebude ukončena ani v dohledné době, neboť stavební úřad vydává rozhodnutí o neexistující stavbě oplocení a žalovaný tato rozhodnutí potvrzuje. Nejistota žalobců může být ukončena pouze tím, že stavební úřad napraví své pochybení z roku 1986 a nechá na vlastní náklady vytyčit hranice mezi jednotlivými pozemky. Vzhledem ke skutečnostem, uváděným žalobci v žalobě, je nárok žalobců na nápravu pochybení správního orgánu z roku 1986 oprávněný. Žalobci proto závěrem soudu navrhli, aby zrušil obě napadená správní rozhodnutí.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde pro větší přehlednost a komplexnost řešené věci shrnul dosavadní průběh podstatných správních úkonů a událostí týkajících se dané věci. Žalovaný dále podotkl, že námitky žalobců v textu žaloby se opakují a navzájem prolínají (stejně tomu bylo i u podaného odvolání), přičemž některé směřují pouze k procesnímu postupu v řízení o odstranění stavby, popř. k majetkoprávním vztahům mezi jednotlivými účastníky řízení. Vzhledem k obsáhlosti řešené věci, co do historického průběhu správního řízení a obsáhlosti podání žalobců, zopakoval ve věci podstatné skutečnosti (vůči uplatněným žalobním důvodům).

K požadavku žalobců, aby stavební úřad nechal na vlastní náklady vytyčit hranice mezi pozemky p. č. …., …… a ….. v k. ú. X podle dokumentace na katastrálním úřadu, a dále obecně k okruhu námitek týkajících se vlastnických práv či zpochybnění společné hranice mezi jednotlivými pozemky, žalovaný obecně konstatoval, že jde o námitky, které svým charakterem spadají do občanskoprávního soudního řízení. Prokázání majetkoprávních vztahů v daném území je možné pouze občanskoprávní cestou u soudu a stavební úřad k tomu není kompetentní. Dále má žalovaný za to, že žalobci v tomto řízení nemohou po stavebním úřadu požadovat vytyčení hranic pozemků na jeho náklady z důvodu dřívějšího odstranění hospodářských staveb (požadavek žalobci zmínili na čtyřech místech žaloby), protože toto nesouvisí s nyní přezkoumávaným správním řízením o odstranění stavby oplocení. Žalovaný se neztotožnil ani s tvrzením žalobců v tom, že je jeho povinností, aby v rámci projednávaného řízení zajistil prostřednictvím stavebního úřadu obnovení hranice v terénu mezi uvedenými pozemky. Žalovaný k tomu opět uvedl, že prokazování vlastnických či majetkoprávních vztahů v území je možné pouze občanskoprávní soudní cestou a stavební úřad či žalovaný k tomu nejsou kompetentní.

Pokud žalobci poukazovali na porušení zásady legality, legitimního očekávání, nepřihlédnutí k Listině základních práv a svobod a k mezinárodním úmluvám ve smyslu jejich povinnosti dle § 2 odst. 1 a 4 správního řádu, pak k tomu žalovaný uvedl, že tyto námitky žalobců nebyly jakkoliv upřesněny konkrétními skutkovými okolnostmi, na základě kterých vůči sobě pociťují porušení právních předpisů či nepřihlédnutí k těmto předpisům. Bez uvedení konkrétních skutkových okolností nebylo možné konkrétně uvedené námitky posoudit a zaujmout k nim stanovisko. Obdobné se týká namítaného porušení § 50 odst. 4 správního řádu, k němuž žalobci neuvedli jakékoliv konkrétní skutkové okolnosti. V souvislosti s tímto ustanovením žalovaný dále uvedl, že stavební úřad ve věci postupoval v souladu s § 36 odst. 1 a 3 správního řádu a dal účastníkům řízení před vydáním rozhodnutí možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. K tomu žalovaný opět zdůraznil, že z textu podaného odvolání žalobců nebylo zřejmé, s jakým konkrétním návrhem se stavební úřad nevypořádal, a současně žalobci neuvedli konkrétní skutkové okolnosti k upřesnění této námitky, proto nebylo možné, aby k tomu žalovaný zaujal při vypořádání této námitky konkrétní stanovisko (odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 56/2007, podle něhož nese odpovědnost za rozsah odvolacího přezkumu odvolatel).

Pokud žalobci argumentovali nicotností rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 5. 5. 2015 z toho důvodu, že stavba oplocení v terénu neexistovala či neexistuje, pak k tomu žalovaný odkázal na dikci § 77 odst. 1 a 2 správního řádu. V dané věci však nenastal žádný z důvodů uvedených v citovaném § 77, a proto nelze souhlasit s názorem žalobců, že rozhodnutí stavebního úřadu je nicotné.

K namítané neexistenci stavby oplocení v terénu žalovaný uvedl svůj nesouhlas, neboť existence této stavby (byť nelegální) byla zjištěna k ústnímu podnětu žalobců stavební úřadem při místním šetření dne 16. 5. 2006. Tvrzení žalobců o neexistenci stavby oplocení je rozporné s některými jejich předchozími stanovisky v daném řízení, když například namítali, že předmětné oplocení není postaveno v takové vzdálenosti od skutečné hranice mezi oběma dotřenými pozemky (p. č. 180/2 a 180/3), jak by mělo být. Naopak žalovaný vzal za prokázané, že v současné době již předmětná stavba oplocení neexistuje, neboť byla stavebníky kompletně odstraněna, což je zřejmé z protokolu ze dne 9. 2. 2015 a z připojené fotodokumentace. Jelikož bylo nad vší pochybnost prokázáno, že předmětné oplocení bylo odstraněno v plném rozsahu, vydal stavební úřad dne 5. 5. 2015 rozhodnutí o nenařízení odstranění stavby oplocení, neboť stavba oplocení byla v plném rozsahu odstraněna. Nebylo tak možné ani souhlasit s odvolací námitkou žalobců, že stavební úřad v řízení nepřihlédl ke skutečnému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu).

K namítané nečinnosti žalovaného odkázal žalovaný na neúspěšnost správních žalobců na ochranu proti nečinnosti, neboť jednu ze žalob Krajský soud v Brně odmítl usnesením ze dne 26. 4. 2013, č. j. 29 A 21/2013-26 (žaloba ze dne 25. 3. 2013 ve věci sp. zn. OUP 20/2007-Ko-8), a dále usnesením ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 29 A 28/2013, soud zastavil řízení o žalobě žalobců ze dne 31. 5. 2013 (ve věci výše uvedené).

V části III. žaloby žalovaný uvedl, že zde žalobci napadají rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2014, kterým potvrdil usnesení stavebního úřadu ze dne 1. 7. 2014. Stavební úřad tímto rozhodnutím pouze účastníkům prohlásil lhůtu, do kdy se mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí a učinit své návrhy v řízení o odstranění stavby oplocení (viz blíže spisový materiál stavebního úřadu).

Závěrem žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí řádně posoudil odvolání podané žalobci, přičemž strukturu odůvodnění svého rozhodnutí přizpůsobil okruhu uplatněných námitek, protože v textu odůvodnění rozhodnutí nelze reagovat na každou jednotlivou větu uplatněnou v odvolání, zvláště při takto rozsáhlém odvolání, jak jej uplatnili žalobci. K tomu žalovaný poznamenal, že obdobně nelze podrobně reagovat na jednotlivé věty uplatněné žalobci v podané žalobě. Rovněž stavební úřad ve svém rozhodnutí reagoval řádně na námitky uplatněné žalobci v rámci správního řízení. Přitom v námitkách žalobců nebyl uveden jakýkoliv důkaz, který by vyvrátil podklady pro vydání prvostupňového správního rozhodnutí (i odvolacího rozhodnutí), které měl stavební úřad v průběhu správního řízení k dispozici a na jejichž základě rozhodl o tom, že nelze nařídit odstranění stavby oplocení, protože tato stavba již fyzicky neexistuje a byla odstraněna v plném rozsahu.

Žalovaný proto soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

V podání ze dne 8. 2. 2016 (doručeno krajskému soudu dne 9. 2. 2016) žalobci reagovali na vyjádření žalovaného k žalobě s tím, že s obsahem vyjádření žalovaného nesouhlasili. V podání především zopakovali své námitky, vyjádření i obsáhlé citace z některých podkladů založených ve správním spise tak, jak je uváděli v žalobě. Zdůraznili, že nesouhlasí se závěrem žalovaného o tom, že prokázání majetkoprávních vztahů je možné pouze občanskoprávní soudní cestou. Dle článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv musí mít každý občan účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. V případě žalobců došlo podle jejich názoru k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv (pozn. soudu: žalobci však neupřesnili, jaké konkrétní jejich právo bylo porušeno, za jakých skutkových okolností a kdo tak učinil). Porušení povinností zřejmě žalobci spojovali s blíže neupřesněným rozhodnutím stavebního úřadu v roce 1986, a kterým byly odstraněny stavby hospodářských budov v ulici …. a ……, které podle názoru žalobců vyznačovaly mj. hranice mezi jejich pozemkem p. č. …. a sousedními pozemky p. č. ….. a ….. v k. ú. X.

Žalobci dále zmínili znalecký posudek ze dne 20. 10. 1993, kterým nechal na podkladě občanskoprávní žaloby Okresní soud v Třebíči vytyčit hranice mezi pozemkem žalobců p. č. …. a pozemkem sousedů p. č. …. v k. ú. X. K tomu z původní žaloby zopakovali, že dle jejich názoru ze znaleckého posudku plyne, že hranice vytyčená pracovníkem stavebního úřadu a majiteli pozemku p. č. …. je v rozporu s hranicemi evidovanými na katastrálním úřadu. Rozdíl mezi vytyčenou hranicí soudním znalcem a hranicí pozemku vytyčenou manželi G. je 153 cm. Stavební úřad, žalovaný ani manželé G. neuznávají hranici pozemku vytyčenou soudním znalcem ve znaleckém posudku. Přitom od roku 1993 do současnosti nebyl tento znalecký posudek zpochybněn jiným znaleckým posudkem nebo oprávněnou geodetickou organizací.

V replice žalobci poprvé zmínili porušení § 2 odst. 3 správního řádu (pozn. soudu: bez upřesnění, kdo toto porušení měl způsobit). Žalobci k tomu ještě doplnili, že protože nemohou oplotit jejich pozemek p. č. …. na skutečných hranicích, pak nemohou pokojně užívat jejich majetek, čímž je zasaženo do jejich vlastnického práva (pozn. soudu: námitka porušení § 2 odst. 3 správního řádu byla poprvé uplatněna až v replice žalobců ze dne 9. 2. 2016, a tedy po dvouměsíční lhůtě k podání správní žaloby dle § 72 odst. 1 a 4 s.ř.s.).

Žalobci opět poukazovali na nicotnost rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 5. 5. 2015, přičemž nesouhlasili s důvody uváděnými žalovaným o tom, že takovou nicotnost neshledal. Podle žalobců nebylo oplocení na pozemku st. p. č. ….. v k. ú. X nikdy postaveno, což podle nich dokazuje znalecký posudek ze dne 29. 10. 1993. Jelikož stavební úřad ani žalovaný opět nepřihlédli ke skutečnému stavu věci, tedy že znalecký posudek ze dne 29. 10. 1993 dokazuje, že oplocení nebylo na pozemku p. č. ….. nikdy postaveno, porušili § 3 správního řádu. Dále porušili § 50 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaný nezdůvodnil, proč nepřihlédl k této námitce a k důkazu (znaleckému posudku ze dne 29. 10. 1993). Logicky nelze rozhodovat o něčem, co neexistuje, přitom stavebním úřadem bylo opakovaně v této věci rozhodováno o oplocení, které nebylo postaveno. Své tvrzení žalobci opírají o znalecký posudek ze dne 29. 10. 1993, který dokazuje, že oplocení na pozemku p. č. …. nebylo postaveno. Jelikož v této věci nebyla dána existence skutkového stavu (existence plotu postaveného na pozemku p. č. ….), bylo vydáno stavebním úřadem nicotné rozhodnutí.

Závěrem žalobci uvedli, že žádný ze správních orgánů nemá zájem na nápravě vzniklé situace, a že svými rozhodnutími žalobce nutí, aby akceptovali hranice pozemku, které si vyměřili sami sousedé. Žalobcům tak vzniká majetková újma ve spojitosti s nemožností plnohodnotně užívat majetek, a současně i újma nemateriální. Jejich vlastnické právo je potlačeno z toho důvodu, že část pozemku je užívána sousedy, na nemalé části pozemku je složen stavební materiál pro budoucí oplocení, zbylá zemědělská půda leží ladem navršená na dalším pozemku, přitom na pozemky je volný vstup. Žalobci jsou neustále nuceni vynakládat další prostředky na ochranu svých práv. Žalobci proto uvedli, že trvají na svém návrhu a žádají o zrušení obou správních rozhodnutí.

Při nařízením jednání setrvali účastníci řízení na svých dosavadních návrzích a uplatněné argumentaci. Žalobce a) opětovně ve věci uplatnil námitku podjatosti proti členům senátu. Z takto uplatněné námitky podjatosti při jednání vyplynulo, že je podána s ohledem na předchozí rozhodovací činnost soudců jmenovaného senátu. Z obsahu § 8 odst. 1 s.ř.s. však vyplývá, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Zpochybňovat rozhodnutí soudu je možné, avšak k tomu slouží opravné prostředky (jsou-li přípustné), nikoliv však námitka podjatosti. Z námitky podjatosti nyní uplatněné u soudního jednání neplyne nic, na základě čehož by bylo možno pochybovat o podjatosti členů senátu, přičemž tyto skutečnosti nevyplynuly ani ze soudního spisu. Soud přítomného žalobce a) rovněž upozornil, že jde jednak o námitku podjatosti opožděnou (uplatněnou až u soudního jednání, když vzhledem k zaslanému poučení o složení senátu a o možnosti uplatnění námitky podjatosti tak měli učinit do jednoho týdně ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděli – poučení zasláno žalobcům dne 13. 11. 2015), a jednak opakovaně uplatňovanou, když o dvou takto uplatněných námitkách podjatosti v nyní projednávané věci již pravomocně rozhodl Nejvyšší správní soud, a to tak, že soudci tohoto senátu (JUDr. Zuzana Bystřická, JUDr. Kateřina Mrázová, Ph.D, a Mgr. Petr Pospíšil) nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí v této věci (viz usnesení ze dne 11. 12. 2015, č. j. Nao 314/2015-48, a ze dne 9. 11. 2016, č. j. Nao 238/2016-78). Krajský soud proto uvedenou věc projednal a rozhodl o ní při nařízeném jednání.

Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí stavebního úřadu, včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

Předmětem soudního přezkumu učinili žalobci správní řízení o odstranění stavby oplocení mezi pozemky p. č. …. a …. v k. ú. X za rodinným domem v ……… v Moravských Budějovicích, postaveného bez ohlášení či stavebního povolení, a současně v něm vydaná rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného.

Ze správního spisu soud zjistil, že oplocení budované manžely G. mezi pozemky p. č. … a …. v k. ú. X (jehož nelegální budování žalobci oznámili stavebnímu úřadu) bylo v plném rozsahu odstraněno. O tom nejprve informovali stavební úřad manželé G. dne 11. 6. 2014, že provizorní plot byl odstraněn. Po úmrtí jednoho ze stavebníků (a spoluvlastníků pozemku p. č. …..) pana S. G., vyzval stavební úřad pozůstalou manželku paní B. G. ke kontrolní prohlídce stavby, o čemž byl sepsán dne 9. 2. 2015 protokol a pořízena fotodokumentace místa. Kontrolní prohlídkou stavby stavební úřad ověřil skutečný stav. Z protokolu sepsaného dne 9. 2. 2015 při kontrole stavu oplocení v místě stavby a z fotodokumentace při tomto úkonu pořízené vyplývá, že předmětná stavba oplocení mezi pozemky p. č. …. a …. byla stavebníky v plném rozsahu odstraněna. Proti tomuto faktickému zjištění žalobci v průběhu správního řízení ničeho nenamítali. Z výše uvedeného vyplývá, že stavební úřad provedl nezbytné úkony pro zjištění skutečného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu. Bylo nepochybně zjištěno, že předmětná stavba oplocení mezi pozemky p. č. st. …. a …. v k. ú. X v současné době již neexistuje. Tato skutečnost byla také důvodem pro vydání rozhodnutí stavebního úřadu o nenařízení odstranění stavby oplocení dne 5. 5. 2015, protože stavba již fyzicky neexistuje, byla odstraněna v plném rozsahu. Krajský soud v Brně k tomu doplňuje, že pokud v průběhu řízení dojde k nápravě z iniciativy stavebníka a spornou stavbu odstraní, pak stavební úřad, jak to učinil i v této věci, ukončí správní řízení meritorním rozhodnutím s výrokem, že odstranění stavby se nenařizuje. V tomto rozsahu také potvrdil žalovaný v souladu s právními předpisy a závaznými názory správních soudů z předchozích řízení v této věci prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu.

Dle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 1976 platí, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby odstranění stavby postavené bez stavebního povolení či ohlášení. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží doklady vyžádané stavebním úřadem, a to v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.

Shora uvedenou dikcí stavebního zákona se řídil v této věci stavební úřad i žalovaný. Účelem zahájeného řízení o odstranění stavby bylo uvedení právního a skutečného stavu do souladu, a to buď nařízením odstranění stavby oplocení, nebo vydáním dodatečného stavebního povolení na tuto stavbu. Za tím účelem provedl stavební úřad úplné dokazování, včetně místního šetření v místě stavby oplocení za účelem zjištění skutečného stavu. Jelikož prohlídkou ze dne 9. 2. 2015 zjistil, že stavba již fakticky neexistuje a byla v plném rozsahu odstraněna, nebylo důvodné ani hospodárné dále projednávat odstranění takové stavby. Jelikož nebylo možné v této věci zastavit řízení (viz výklad a rozsudky shora) a současně bylo třeba zjistit stav oplocení, resp. oznámené odstranění stavby, bylo provedeno aktuální šetření na místě samém, a následně rozhodl stavební úřad meritorně tak, že se odstranění stavby oplocení mezi pozemky nenařizuje. Ve smyslu stavebního práva tak nejde o nepovolenou stavbu. V dané věci se lze ztotožnit se závěrem stavebního úřadu, že v případech, kdy se nejedná o tzv. „černou stavbu“, neumožňuje stavební zákon ani správní řád zastavit řízení o odstranění stavby, a proto lze judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 5 As 30/2011-93), v případech, kdy nebyly dány důvody pro zahájení řízení o odstranění stavby, aplikovat i na případy, kdy tyto důvody odpadly. Přikazuje-li stavební zákon nařídit odstranění stavby prováděné bez rozhodnutí stavebního úřadu anebo v rozporu s ním, lze současně dospět k závěru, že dovodí-li stavební úřad, že nejde o „černou stavbu“, je oprávněn učinit výrok, kterým odstranění stavby nenařídí. Toto je platné pro právě zkoumaný případ, kdy stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby a v jeho průběhu zjistil, že stavba není nepovolená, resp. nevyžaduje žádné rozhodnutí stavebního úřadu. Vzhledem k úplně zjištěnému skutkovému stavu věci, fakticky ukončil stavební úřad řízení o odstranění stavby vydáním meritorního rozhodnutí, v němž odstranění předmětné stavby nenařídil s odkazem na logický výklad § 88 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 a výše uvedenou judikaturu správních soudů.

Žalobcům nelze přisvědčit v tom, že stavba „Oplocení mezi pozemky“ v terénu nikdy neexistovala, a proto je dle nich rozhodnutí stavebního úřadu nicotným. Ze žaloby a repliky žalobců [včetně ústního podání žalobce a) u jednání] vyplývá, že se neztotožňují s tím, že stavba oplocení byla umístěna na pozemku p. č. st. …. v k. ú. X (ve vlastnictví B. G.).

K tomuto komplexu žalobních námitek krajský soud uvádí, že nicotnost správního rozhodnutí je upravena v § 77 správního řádu. Podle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný. Další důvody nicotnosti rozhodnutí jsou uvedeny v § 77 odst. 2 správního řádu, podle něhož je nicotné dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nenastal žádný z výše citovaných důvodů nicotnosti, a to jak u prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu, tak u rozhodnutí o odvolání. Správní rozhodnutí byla vydána věcně i místně příslušnými správními orgány a rozhodnutí obsahují po stránce formy i obsahu veškeré náležitosti požadované v § 67, § 68 a § 69 správního řádu, netrpí žádnými vadami, které by je činily vnitřně rozpornými nebo jakkoliv neuskutečnitelnými a ani takovými vadami, pro které by je nebylo možno vůbec považovat za rozhodnutí správních orgánů.

K výše uvedenému krajský soud odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001-96, podle něhož „je nicotný správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy, požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.“ Pro úplnost v této otázce krajský soud odkazuje dále na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. IV ÚS 1463/09, podle něhož „je nicotným ve smyslu § 77 správního řádu správní akt, jenž trpí natolik intenzivní a závažnou vadou, že v jejím důsledku dochází k faktické neexistenci samotného správního aktu.“

Pokud žalobci