30 Af 13/2017

Žalobci se včas podanými žalobami domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí předsedy žalovaného, kterým byly zamítnuty rozklady žalobců a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2015, č. j. ÚOHS-S204/2013/KD-5718/2015/852/DSv. Tímto rozhodnutím byli žalobci shledáni vinnými, že se dopustili správního deliktu proti hospodářské soutěži dle § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“), tím, že v období od 31. 10. 2011 do 8. 3. 2012 ve výběrových řízeních v rámci veřejné zakázky „Dodavatel stavebních prací – KKC II. – Krajské ředitelství policie Zlínského kraje CZ.1.06/3.4.00/05.07008“, konkrétně v jejích částech 1.1 Kroměříž a 1.5 Horní Lideč veřejného zadavatele Česká republika - Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, na základě vzájemné komunikace a kontaktů zaslali koordinovaná oznámení o tom, že neposkytnou součinnost a neuzavřou smlouvy o dílo v té části veřejné zakázky, ve které se ta která společnost umístila jako první v pořadí, čímž jednali ve vzájemné shodě při koordinaci postupu ve výběrových řízeních v rámci uvedených částí veřejné zakázky s cílem ovlivnit jejich výsledek, a narušili tak hospodářskou soutěž na trhu pozemního stavitelství na území České republiky. Tím porušili v uvedeném období zákaz stanovený v § 3 odst. 1 zákona a dopustili se správního deliktu dle § 22a odst. 1 písm. b) zákona o ochraně hospodářské soutěže, za což byl žalobcům uložen zákaz plnění zakázaného a neplatného jednání ve vzájemné shodě a pokuta - žalobci a) ve výši 4 052 000 Kč a žalobci b) ve výši 1 826 000 Kč.

Žalobce a) poté, co shrnul rozhodné skutečnosti vyplývající z vydaných správních rozhodnutí obou stupňů, vymezil jednotlivé okruhy žalobních námitek, v nichž spatřoval nezákonnost a nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i prvostupňového rozhodnutí žalovaného, následujícím způsobem: (i) Nesrozumitelnost odůvodnění vydaných správních rozhodnutí, která činí rozhodnutí nekonzistentním a nepřezkoumatelným. Napadené rozhodnutí zároveň nevypořádává všechny rozkladové námitky, anebo je vypořádává zcela nedostatečně (viz kapitola III. žaloby); (ii) Nezákonnost správních rozhodnutí obou stupňů, neboť správní řízení, které jejich vydání předcházelo, je od samého počátku zatíženo závažnými procesními vadami (viz kapitola

Dle žalobce a) je tak z výše uvedeného zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí předsedy, jakož i prvostupňové rozhodnutí žalovaného, jsou nezákonná a nepřezkoumatelná a jejich vydáním bylo zásadním způsobem zasaženo do veřejných subjektivních ústavně garantovaných práv žalobce, zejména do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), do práva na ochranu obydlí dle čl. 8 Úmluvy a do práva na to, aby správní orgán při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřil jejich podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny). Žalobce se domníval, že závěry žalovaného nemohou v materiálním právním státě obstát, a proto navrhl, aby krajský soud vydaná správní rozhodnutí obou stupňů zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady soudního řízení.

Žalobce b) v podané žalobě namítal, že závěry předsedy žalovaného o odpovědnosti za spáchaný správní delikt nemají oporu v důkazech shromážděných ve správním řízení, přičemž tyto důkazy byly předsedou žalovaného interpretovány tak, jak bylo zapotřebí k podpoře dříve učiněného závěru o jednání účastníků ve vzájemné shodě ve výběrovém řízení s cílem ovlivnit jeho výsledek a narušit hospodářskou soutěž. Žalobce v této souvislosti zdůraznil, že žalovaný při rozhodování vycházel výlučně z listinných důkazů, kdy v řízení vnesené návrhy na provedení svědeckých výpovědí (K. T. a L. G.) zamítl, ačkoli tyto mohly vést k bližšímu objasnění obsahu listin opatřených žalovaným. Žalovaný tak namísto toho, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, dovodil své závěry z nejednoznačných důkazů, které hodnotil výhradně v neprospěch žalobce (např. ručně psané poznámky) a nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů, které by přispěly k náležitému objasnění dané věci.

Také předseda žalovaného napadené rozhodnutí opřel toliko o devět listin (resp. emailů), které měly být vyhotoveny žalobcem a společností NOSTA [žalobcem a)] a svůj závěr o existenci dohody či koordinaci postupu žalobců učinil na základě prostého faktu, že se v jednom zadávacím řízení žalobce umístil se svou nabídkou na prvním místě (a na druhém místě společnost NOSTA); a ve druhém zadávacím řízení tomu bylo naopak. Každý z vítězných uchazečů pak v tom řízení, ve kterém byl nejúspěšnější, smlouvu neuzavřel a tuto uzavřel v řízení druhém. Z takto popsaných skutečností pak předseda žalovaného činí závěr, aniž by ovšem prokazoval, že popsaný průběh událostí byl cílený a že by mezi těmito skutečnostmi byla dána navazující souvislost. Zcela pak přehlíží logický moment v celém řetězci zjištěných skutečností, že žalobce odstoupil ze zadávacího řízení na část veřejné zakázky 1.1 Kroměříž, v níž uspěl s nabídkovou cenou 3 761 995,70 Kč, a uzavřel smlouvu na část veřejné zakázky 1.5 Horní Lideč s nabídkovou cenou 3 328 929,97 Kč, tj. s nabídkovou cenou o 433 065,80 Kč nižší. Předseda žalovaného přitom kategoricky odmítá, že by důvodem odstoupení od vítězné veřejné zakázky mohla být skutečnost, že si žalobce uvědomil, že na onu objemnější zakázku aktuálně kapacitně nestačí. V této souvislosti zároveň upozornil, že nelze odhlížet ani od skutečnosti, že s ohledem na platební podmínky zadavatele obsažené ve smlouvě o dílo a nastavenou délku splatnosti faktur je zhotovitel fakticky nucen financovat nejprve realizaci díla ze svého, což je zcela běžná praxe (mnohdy pro zhotovitele částečně likvidační), čehož není každý zhotovitel s ohledem na své cash-flow schopen.

Žalobce zpochybnil také závěry žalovaného (resp. předsedy žalovaného) stran neobvyklosti emailové komunikace probíhající mezi účastníky. K tomu uvedl, že ačkoli jsou subjekty podnikající ve stejném oboru konkurenty, neznamená to ještě, že mezi nimi neexistuje žádná obchodní komunikace. Dle žalobce tedy nebylo nic neobvyklého na tom, pokud jeden z účastníků zaslal druhému výsledky otevírání obálek, a to v okamžiku, když již skončila lhůta pro podání nabídek a účastníci jen čekali na výsledek. Žalobce nesouhlasil ani se závěry předsedy žalovaného o bezvýznamnosti prověřování a prokazování autorství ručně psaných poznámek. Stejně tak předseda žalovaného činí dle žalobce ničím nepodložený závěr, jež je pouhou dedukcí, že poznámky měly sloužit jako orientace v zadávacím řízení. Žalobce namítal, že v souvislosti s ručně psanými poznámkami žalovaný ve správním řízení zcela pominul zjišťování skutečností, kdy byly poznámky vytvořeny (před nebo až po otevírání obálek) a zda měly být využity pro nějaký další účel, když je nepochybné, že žalobci a) – společnosti NOSTA odeslány ani jinak poskytnuty nebyly. Z hlediska úplného zjištění skutkového stavu věci naopak bylo z pohledu žalobce stěžejní zjistit (nebo se o to alespoň pokusit), kdo je autorem uvedených poznámek, a to výslechem osob, v jejichž kancelářích byly tyto poznámky nalezeny.

Žalobce se dále věnoval otázce kvalifikace jednání účastníků jako jednání ve vzájemné shodě a naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu, konkrétně dvou základních prvků, kterými jsou vzájemné slaďování jednání mezi soutěžiteli a následné jednání (realizace sladěného záměru) s tím, že mezi těmito dvěma prvky musí existovat příčinná souvislost. Dle žalobce však v posuzovaném případě nebyla ve správním řízení prokázána zejména příčinná souvislost, tedy souvislost mezi komunikací účastníků a jejich následným jednáním – neuzavřením smlouvy se zadavatelem. Žalobce se rovněž domníval, že v posuzované věci nebyly naplněny ani znaky jednání ve vzájemné shodě a že žalovaný jednání účastníků nesprávně kvalifikoval jako zakázanou dohodu narušující soutěž ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Žalobce nesouhlasil ani se závěrem předsedy žalovaného, že vymezení relevantního trhu není v dané věci podstatné, resp. že relevantní trh u tzv. tvrdých omezení není třeba stanovovat s takovou precizností jako v jiných případech. Obsahuje-li rozhodnutí žalovaného závěr o tom, že jednání soutěžitelů se týkalo veřejné zakázky z oblasti stavebnictví, žalobce namítal, že se jednalo o veřejnou zakázku na stavební práce (tedy ani na dodávky, ani na služby). Žalovaný však dlouhodobě provádí jakousi vlastní diferenciaci trhu stavebnictví, a to na pozemní stavitelství a inženýrské stavby. Jedná se přitom o restriktivní přístup přitěžující žalobci, neboť nesprávnost věcného vymezení relevantního trhu se promítla rovněž do nesprávně stanovené výše obratu pro účely výpočtu pokuty uložené za vytýkaný správní delikt.

Žalobce se neztotožnil ani se závěry předsedy žalovaného stran přičitatelnosti jednání Ing. K. T. žalobci. Dle žalobce předseda žalovaného v této souvislosti pominul skutečnost, že vlastní úkon, kterým byla účast žalobce v zadávacím řízení na část veřejné zakázky 1.1 Kroměříž ukončena, učinil za uchazeče a bez jeho vědomí (tj. bez vědomí jednatelů žalobce) Ing. K. T., vedoucí stavební divize, ačkoli k takovému jednání nebyl oprávněn. Žalobce nesdílel názor žalovaného, že by Ing. K. T. z titulu svého postavení vedoucího stavební divize byl oprávněn žalobce právně zavazovat. Mylná je rovněž představa předsedy žalovaného, že by členové statutárního orgánu měli být informování o tom, zda a od jaké veřejné zakázky bylo odstoupeno (členům statutárního orgánu je v závěru zadávacího řízení předkládána pouze samotná smlouva k podpisu). Pokud tedy v nabídce žalobce nebyla předložena plná moc

Žalobce následně namítal, že i kdyby se skutečně dopustil správního deliktu dle ustanovení § 22a odst. 1 písm. b) zákona o ochraně hospodářské soutěže, pokuta, která mu byla uložena ve výši 1 826 000 Kč, je nepřiměřeně vysoká, byla uložena v rozporu se zákonnými kritérii a je diskriminační a v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Žalobce shodně jako ve správním řízení zdůraznil, že v případě části veřejné zakázky 1.1 Kroměříž činila nabídková cena vítězného uchazeče částku ve výši 3 761 995,70 Kč a nabídková cena druhého uchazeče v pořadí činila 3 887 797 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami tedy činil 125 801,30 Kč, což představuje navýšení o 3,3 % oproti nabídkové ceně vítězného uchazeče. V případě části veřejné zakázky

Dle žalobce míra preventivní a sankční funkce pokuty nemůže nepřiměřeně přesáhnout samotné důsledky deliktního jednání. Je přitom zřejmé, že výše uložené pokuty přestavuje v případě žalobce 760 % škody, která měla být způsobena zadavateli (a v případě součtu pokut uložených oběma účastníkům 2 448 % škody). Výše pokuty tak budí dojem snahy o exemplární potrestání obou uchazečů, která nereflektuje závažnost jednání, jehož se uchazeči měli dopustit. Tomuto závěru nasvědčuje také skutečnost, že ačkoli dle bodu 29. Zásad se výchozí podíl pokuty stanoví do 3 % hodnoty prodejů u velmi závažných deliktů, žalovaný automaticky stanovil základní částku pokuty ve výši 3 % z obratu na relevantním trhu. Žalovaný ani jeho předseda pak ve svých rozhodnutích dostatečně neodůvodnili, proč by tvrzené jednání žalobců mělo být právě velmi závažným deliktem (a nikoli deliktem závažným nebo méně závažným). Z rozhodnutí zároveň vyplývá, že za přitěžující okolnost žalovaný považoval formu zavinění, tj. že se účastníci měli dopustit úmyslného porušení zákona. Dle názoru žalobce se však jedná o dvojí trestání za totéž. Jestliže správní delikt představovalo uzavření dohody (resp. jednání ve vzájemné shodě), jedná se o jednání, které již ze své podstaty není možno učinit jinak než úmyslně, a tedy je pojmově vyloučeno, aby k takovému jednání došlo z nedbalosti. Postup žalovaného i jeho předsedy pak nezohlednil ani individuální okolnosti dané věci, kdy metodika ani zavedená praxe žalovaného nemohou nahradit platné obecně závazné právní předpisy.

Ačkoli žalobce v předcházejícím správním řízení předložil informace o své ekonomické situaci a přestože z těchto dokumentů vyplynulo, že uložená výše pokuty je pro žalobce likvidační, předseda žalovaného nevzal tuto skutečnost vůbec v potaz, naopak zcela nepodloženě v napadeném rozhodnutí vyjádřil pochybnosti o správnosti údajů uvedených v účetních výkazech žalobce. Ze všech výše uvedených důvodů proto žalobce závěrem navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí žalovaného zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. V případě, že by krajský soud neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí, pak žalobce navrhl, aby soud v souladu s ustanovením § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), od uložení pokuty upustil, případně pokutu snížil v mezích dovolených zákonem, a to z toho důvodu, že pokuta byla uložena ve zcela nepřiměřené výši.

Nad rámec výše uvedených skutečností žalobce před konáním ústního jednání ve věci doplnil svá tvrzení a označil důkazy, které nastaly po podání žaloby a které se týkají žalobcem namítané nepřiměřenosti uložené pokuty a jejího likvidačního charakteru. Žalobce v této souvislosti uvedl, že poté, co proti němu bylo zahájeno řízení pro správní delikt, dostal se do vážných ekonomických problémů. Vzhledem k tomu, že informace o řízení byly zveřejněny ve sdělovacích prostředcích, přestal žalobce získávat stavební zakázky, což vedlo až ke zrušení stavební divize a propadu ekonomiky žalobce do ztráty (konkrétně v roce 2016 ztráta ve výši 14 161 tis. Kč, v roce 2017 ztráta ve výši 1 056 tis. Kč a v roce 2018 ztráta ve výši 2 693 tis. Kč). Žalobce pokračoval, že vedle výměry uložené pokuty, která sama o sobě byla uložena v poměrně vysoké výši, představovalo pro žalobce zveřejnění informací o řízení o uložení pokuty zásadní problémy z hlediska jeho postavení na trhu, z nichž se žalobce nebyl schopen do dnešního dne dostat. S ohledem na špatný ekonomický stav žalobce po něm banka (UniCredit Bank Czech Repulic and Slovakia a.s.) požadovala splatit celou úvěrovou linku. Tehdejší jediný akcionář žalobce byl z tohoto důvodu dokonce nucen v roce 2017 posílit vlastní kapitál společnosti o dobrovolný peněžitý příplatek. K datu 4. 6. 2019 žalobce čerpá provozní úvěr ve výši

Žalovaný ve svém vyjádření k podaným žalobám uvedl, že se zabýval všemi uplatněnými námitkami, a tedy žalobou napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné ani rozporné. Následně žalovaný podrobně reagoval na jednotlivé okruhy žalobních bodů (nezákonné vymezení předmětu správního řízení, nezákonnost neohlášených místních šetření a nepoužitelnost při něm získaných důkazů, nezákonnost při provádění dokazování, chybně zjištěný a nepodložený skutkový stav věci a neprovedení navrhovaných důkazů, nevypořádání se s ekonomickými argumenty, nesprávné právní posouzení jednání ve vzájemné shodě a absence příčinné souvislosti, přičitatelnost jednání zaměstnance, nesprávný způsob výpočtu pokuty a její nepřiměřenost, nesprávné vymezení relevantního trhu a soutěžitele). Žalovaný měl za to, že i přes v žalobách uplatněné námitky, jsou vydaná správní rozhodnutí věcně i právně správná, že ve věci byly shromážděny důkazy zákonným způsobem a místní šetření provedena v mezích úvodního podezření (a tedy obstojí v testu zákonnosti) a že shromážděné důkazy tvoří ucelený řetězec, který neumožňuje jiný racionální výklad než ten, že došlo k jednání a že se stal skutek, jak byl popsán ve vydaných správních rozhodnutích. I v případě uložených pokut byl žalovaný přesvědčen, že jejich výše odpovídá závažnosti a okolnostem spáchaného deliktu, jakož i majetkovým poměrům žalobců, a že se při jejich ukládání nedopustil žádného excesu. Žalovaný se domníval, že nepřekročil meze svého správního uvážení a pokuty uložil v mezích zákona, přičemž jeho úvahy jsou ze správních rozhodnutí obou stupňů zřejmé a přezkoumatelné. Výše pokut se pohybuje při samé spodní hranici zákonné sazby 10 % - u žalobce a) ve výši 2,04 % obratu roku 2014 a u žalobce b) ve výši 1,59 % obratu téhož roku, přičemž v případě, že by se přistoupilo k jejímu snížení, by již dle žalovaného přestala plnit své funkce. Ze všech výše uvedených důvodů proto žalovaný závěrem navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žalobce a) reagoval na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž v plném rozsahu setrval na své argumentaci obsažené v žalobě, na kterou v podrobnostech odkázal. Žalobce měl za to, že jednoznačně osvědčil, že měl ke svému postupu v rámci posuzované veřejné zakázky objektivní důvody, které vyplynuly z jeho vlastního nezávislého obchodního rozhodnutí. Vedle již namítaných procesních pochybení či nesprávného a diskriminačního způsobu výpočtu pokuty tak žalobce namítal zejména zcela nesprávná (či účelově dezinterpretovaná) skutková zjištění žalovaného, jehož tvrzení a závěry nemají oporu ve správním spisu. Žalobce poté podrobněji rozvedl svou argumentaci stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, hodnocení zajištěné emailové korespondence, kterou dle žalobce nelze pokládat za nestandardní, nezjišťování původu ručně psaných poznámek, včetně námitek, že ze strany žalovaného došlo k bagatelizaci podaných vysvětlení žalobce, kdy žalovaný opomíjí objektivní obchodně-ekonomické souvislosti případu. Žalobce se opětovně věnoval také způsobu výpočtu pokuty, která mu byla uložena, kdy zejména namítal, že se žalovaný nezabýval specifiky tohoto konkrétního případu a nesprávně aplikoval koeficient času. Žalobce tak pokutu považoval za diskriminační, nepřiměřenou a nezákonnou. Žalobce tak uzavřel, že nadále v plném rozsahu setrvává na svém žalobním návrhu, neboť žalovaný dle jeho názoru neprokázal údajné protisoutěžní jednání žalobce, používá smyšlené konstrukce, dezinterpretuje a vytrhává z kontextu skutkové okolnosti i závěry judikatorní praxe a žalobou napadené rozhodnutí zakládá na prokazatelně nepravdivých tvrzeních. Proto žalobce závěrem navrhl, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí předsedy žalovaného, jakož i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí (které je zatíženo stejnými vadami), zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu projednání.

Usnesením ze dne 11. 3. 2019 krajský soud v souladu s ustanovením § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodl o spojení samostatných žalob žalobců a) a b), vedených původně pod sp. zn. 30 Af 13/2017 a 30 Af 15/2017, ke společnému projednání a rozhodnutí, neboť žaloby směřovaly proti témuž rozhodnutí předsedy žalovaného. Žaloby byly nadále vedeny pod sp. zn. 30 Af 13/2017.

Při jednání účastníci setrvali na svých dosavadních tvrzeních a závěrečných návrzích obsažených v již dříve učiněných písemných podáních.

Krajský soud při jednání seznámil přítomné účastníky s obsahem doplňujícího podání žalobce b) ze dne 4. 6. 2019, doručeného soudu dne 5. 6. 2019, které krajský soud z důvodu časové tísně již před jednáním (konalo se dne 10. 6. 2019) ostatním účastníkům nezasílal na vědomí.

V rámci dokazování krajský soud seznámil účastníky řízení s tím, že bude ve své rozhodovací činnosti k návrhu žalobce b) vycházet z listin týkajících se ekonomické situace žalobce b), jak byly tyto připojeny k výše uvedenému doplňujícímu podání a jsou založeny v soudním spisu (konkrétně se jedná o následující listiny: výroční zpráva za rok 2016, včetně příloh, výkazy účetní závěrky za rok 2017, včetně příloh a auditorské zprávy, výkazy účetní závěrky za rok 2018, včetně příloh a auditorské zprávy), přičemž účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas a netrvali na doslovném čtení obsahu těchto listin při jednání.

Totožný postup krajský soud s výslovným souhlasem účastníků zvolil také v případě dokazování vztahujícího se k rozhodovací správní praxi žalovaného a tzv. „zprocesnění“ řady dříve vydaných správních rozhodnutí prvostupňového žalovaného, resp. předsedy žalovaného, které nejsou součástí správního spisu a které si soud opatřil na oficiálních webových stránkách žalovaného, kde jsou všechna tato rozhodnutí veřejně dostupná (viz odkazy na ně obsažené jednak v odůvodnění správních rozhodnutí obou stupňů, jednak v obou žalobách, včetně doplňujících podání); a dále v případě Zásad postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při stanovování výše pokut podle § 22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění; a Postupu při stanovení výše pokut ukládaných za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže. Také v případě všech těchto listin účastníci shodně vyslovili, že netrvají na jejich doslovném čtení při jednání. Žalobce a) pak netrval na provedení důkazu listinou – rozhodnutím maďarského soutěžního úřadu – odkazovanou pod bodem 323. žaloby (včetně webového odkazu 107). Jiné důkazní návrhy oba žalobci ani žalovaný k dotazu soudu při jednání neuplatnili.

Dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobami napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí předsedy žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, přičemž o věci samé rozhodl po provedeném jednání, neboť žalobce b) vyslovil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání svůj nesouhlas. Dospěl přitom k závěru, že žaloby nejsou důvodné.

Vzhledem k tomu, že žalobce a) v podané žalobě předně uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti vydaného rozhodnutí předsedy žalovaného, krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí způsobilé soudního přezkumu. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) je totiž vadou natolik závažnou, k níž je krajský soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (ex offo) a pro kterou by muselo být rozhodnutí předsedy žalovaného dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušeno. Namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí přitom žalobce spatřoval jednak v nesrozumitelnosti, která činí rozhodnutí nekonzistentním, jednak v tom, že rozhodnutí nevypořádává všechny uplatněné rozkladové námitky.

K uvedené námitce krajský soud na úvod připomíná, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Obecně lze za nesrozumitelné považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jakým způsobem bylo rozhodnuto, jehož výrok je vnitřně rozporný nebo nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, dále takové rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem a kdo byl rozhodnutím zavázán, apod. V případě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů pak soud posuzuje, zda se žalovaný v rozhodnutí vypořádal se všemi žalobcem uplatněnými okolnostmi a zda srozumitelným způsobem uvedl, jaké skutečnosti vzal při svém rozhodování za prokázané a kterým naopak nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí.

Vychází-li krajský soud z výše uvedených závěrů, jakož i ze základních zásad vztahujících se k jednotlivým náležitostem rozhodnutí, pak je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí tyto základní obsahové náležitosti nepostrádá. Žalobou napadené rozhodnutí není vnitřně rozporné a z odůvodnění rozhodnutí je možno seznat, jakými úvahami byl žalovaný (resp. předseda žalovaného) ve své rozhodovací činnosti veden, jakými skutečnostmi se zabýval a jaké důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí. Z rozhodnutí jsou patrné závěry, které žalovaný ve vztahu k uplatněným námitkám žalobce zaujal a na základě jakých konkrétních skutečností k nim dospěl. Žalobci ostatně s těmito závěry v podaných žalobách rozsáhle polemizují, což by nebylo možné, pokud by vydané rozhodnutí bylo vadou nepřezkoumatelnosti zatíženo. Namítanou nepřezkoumatelnost tedy krajský soud v daném případě neshledal, a proto mohl přistoupit k věcnému posouzení jednotlivých v žalobách uplatněných námitek.

V posuzované věci žalovaný vymezil předmět správního řízení v oznámení o zahájení řízení ze dne 22. 4. 2013, č. j. ÚOHS-S204/2013/KD-6751/2013/850/DSv, založeném na č. l. 54 a 56 správního spisu, takto: „Možné porušení § 3 odst. 1 zákona spatřuje Úřad v jednání ve vzájemné shodě a/nebo dohodě mezi účastníky správního řízení spočívající v koordinaci účasti a/nebo v koordinaci nabídek a/nebo v rozdělení trhu v rámci výběrových řízení v oblasti stavebnictví, zejména v oblasti pozemního stavitelství. Toto jednání účastníků správního řízení bylo způsobilé narušit hospodářskou soutěž na dotčených trzích.“ Účastníky správního řízení byl žalobce a) a žalobce b).

Judikatura správních soudů i doktrína přitom v této souvislosti vycházejí z toho, že v řízení o uložení sankce za správní delikt musí být již z oznámení o zahájení správního řízení zřejmé, který orgán oznámení činí, musí obsahovat vylíčení skutku, který je důvodem pro zahájení řízení, a důvod, proč je řízení zahajováno (srovnej k tomu např. již rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1996 ve věci sp. zn. 6 A 100/94, publikované pod č. 344/1998 Soudní judikatury, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002 - 34, publikovaný pod č. 296/2004 Sb. NSS). Popis skutku musí být v oznámení o zahájení řízení vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Správní orgán je dále povinen uvést, jaký správní delikt v tomto skutku spatřuje (srovnej k tomu VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2012, str. 492).

Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, publikovaném pod č. 2119/2010 Sb. NSS, k požadavkům na vymezení předmětu správního řízení uvedl, že „pokud jde o samotnou povahu oznámení o zahájení správního řízení, je nutno vzít v potaz, že na samém počátku řízení není možné jeho předmět zcela přesně vymezit. V této fázi má správní orgán pouze informace plynoucí z jeho postupu před samotným zahájením správního řízení a z případných vnějších podnětů. Nicméně předmět jakéhokoliv zahajovaného řízení (a pro oznámení o zahájení správně-trestního řízení to platí zvláště) musí být identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit“ (srovnej bod 54. odůvodnění).

Je tedy zřejmé, že není možno správní řízení zahajovat tzv. „naslepo“ - bez konkrétních indicií ohledně podezření - a v něm teprve vyhledávat, pro jaké podezření může být účastník potrestán (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2018, č. j. 62 Af 92/2016 - 398, dostupný na www.nssoud.cz). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo.

V projednávané věci bylo zahájení správního řízení učiněno na základě podnětu k šetření Ministerstva pro místní rozvoj (ze dne 14. 10. 2012, č. j. MMR-33999/2012-26/2012 - 26), jímž byl žalovaný upozorněn na možné podezření týkající se postupu žalobců v předmětné veřejné zakázce týkající se 5 objektů (budov) patřících zadavateli, a proto byla veřejná zakázka rozdělena na 5 dílčích částí právě podle těchto budov následovně: 1.1 Kroměříž, 1.2 Holešov, 1.3 Bystřice pod Hostýnem, 1.4 Vsetín a 1.5 Horní Lideč (v každé části veřejné zakázky byly hodnoceny nabídky uchazečů zvlášť a určeno jejich pořadí). Podnět Ministerstva pro místní rozvoj se přitom týkal dvou částí veřejné zakázky, konkrétně části 1.1 Kroměříž a 1.5 Horní Lideč, kdy po vyhodnocení nabídek uchazečů a určení jejich pořadí při výzvě k podpisu smlouvy o dílo obě společnosti žalobců odmítly součinnost. Smlouvy byly tudíž v obou částech veřejné zakázky uzavřeny s druhým uchazečem v pořadí, a došlo tak k faktickému prohození žalobců, neboť ani jeden z nich tímto způsobem nepřišel o možnost plnit některou část veřejné zakázky, ale naopak získal jinou její část za vyšší cenu, neboť každá ze společností žalobců později uzavřela smlouvu o dílo se zadavatelem v té části, kde se původně umístila jako druhá v pořadí.

Žalovaný v oznámení o zahájení řízení specifikoval, že předmětem jeho zájmu bude některá z forem koluzivního jednání, tedy porušení § 3 odst. 1 ZOHS. Specifikoval rovněž účastníky řízení, mezi nimiž mělo k zakázanému jednání dojít. Problematická se krajskému soudu v této souvislosti jeví konkretizace samotného předmětu správního řízení a konkrétního jednání žalobců, neboť v oznámení není uveden jeho bližší popis ani časové ohraničení. Žalovaný své podezření ohledně porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže uvedl pouze tak, že je v obecné rovině směřoval na výběrová řízení v oblasti stavebnictví, zejména v oblasti pozemního stavitelství.

Z dokumentů, které v rámci podnětu k šetření poskytlo Ministerstvo pro místní rozvoj, přitom žalovaný nabyl dostatečné povědomí o skutkových okolnostech věci a měl shromážděny relevantní podklady, které vyvolávaly důvodnou obavu o možném závažném porušení hospodářské soutěže, neboť z ministerstvem podaného podnětu žalovaný měl vědomost o skutkových okolnostech v takovém rozsahu a s takovou mírou věrohodnosti a určitosti umožňujících jejich předběžné právní posouzení. Ačkoli tedy (s ohledem na okolnosti obsažené v podnětu) žalovaný objektivně byl schopen vymezit dostatečně konkrétně předmět správního řízení, učinil tak způsobem popsaným shora, který by dle krajského soudu nemohl bez dalšího obstát. V dané věci však nelze odhlížet od skutečnosti, že brzy po zahájení řízení oba žalobci požádali žalovaného o nahlížení do správního spisu, což jim bylo umožněno [viz protokol ze dne 12. 6. 2013, č. j. ÚOHS-S204/2013/KD-10765/2013/850/DSv v případě žalobce a); protokol ze dne 10. 7. 2013, č. h. ÚOHS-S204/2013/KD-12872/2013/850/DSv v případě žalobce b)]. Tím se žalobci seznámili také obsahem podnětu k šetření Ministerstva pro místní rozvoj, včetně k němu připojených listin; a v září roku 2014 se pak uskutečnilo také jednání o proceduře narovnání (viz protokoly ze dne 4. 9. 2014 a 17. 9. 2014, založené na č. l. 276 - 284 správního spisu), v rámci kterého bylo žalobcům podrobně sděleno, jaká jsou skutková zjištění žalovaného, jakými důkazy jsou podložena, jak je žalovaný právně kvalifikuje a jakou lze za ně uložit pokutu. V lednu 2015 pak byly žalobcům sděleny výhrady k jejich jednání, v nichž byl skutek popsán v podobě vyhovující požadavkům na formulaci výroku rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že žalobci měli téměř po celou dobu trvání správního řízení přesnou a jednoznačnou představu o tom, jaké podezření proti nim vyvstalo, přičemž žádný ze žalobců v průběhu správního řízení pochybnost o předmětu řízení nevyjádřil. Z pohledu krajského soudu se tedy v případě takto obecně vymezeného předmětu řízení (viz jeho citace výše) nejednalo o vadu, která by měla za následek nezákonnost vydaných správních rozhodnutí, neboť oba žalobci byli po zahájení správního řízení seznámeni s tím, jaké jejich jednání je předmětem zkoumání žalovaného, a jejich právo účinně se v řízení hájit nebylo nikterak porušeno ani zasaženo. Krajský soud tak je přesvědčen, že ze způsobu, jakým bylo správní řízení zahájeno, nelze dovozovat nevědomost žalobců o předmětu řízení a z toho plynoucí újmu na možnosti se v řízení účinně hájit. Žalobcům bylo zřejmé, o čem se bude řízení vést a o čem konkrétně v něm bude rozhodováno, a byla jim též dána možnost se ve věci vyjádřit a uplatnit svá práva. Ostatně skutek, za který byli žalobci následně žalovaným sankcionováni, také nijak z předmětu správního řízení vymezeného v oznámení o zahájení ze dne 22. 4. 2013 nevybočil.

S námitkou nekonkrétně vymezeného zahájení správního řízení pak úzce souvisí i námitka nezákonnosti provedených místních šetření.

Žalobce a) v souvislosti s místními šetřeními provedenými dne 23. 4. 2013 v obchodních prostorách žalobců [viz protokol na č. l. 62 - 67 o průběhu šetření u žalobce b) a protokol na č. l. 120 - 125 o průběhu šetření u žalobce a)] namítal jejich nezákonnost, neboť byla provedena neohlášeně, mimo zákonný a ústavní rámec, kdy nebyl vymezen jejich předměte, důvod, účel ani rozsah, v důsledku čehož došlo k prohledávání záznamů v neomezeném rozsahu a tzv. fishing expedition (rybářské výpravě), mající za následek nepoužitelnost důkazů, které byly v rámci takto provedených místních šetření zajištěny. Žalobce v této souvislosti s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci DELTA PEKÁRNY a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2016, č. j. 62 Af 39/2016 - 115, poukazoval na skutečnost, že zákonnost místního šetření je třeba posuzovat pohledem zásahových žalob a závěry ohledně zákonnosti pak promítnout do rozsudku o žalobách proti rozhodnutí žalovaného.

V návaznosti na výše uvedené krajský soud uvádí, že již ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2017, č. j. 30 Af 29/2016 - 262, ve věci M-SILNICE a další, zdůraznil, že zlomovým případem z hlediska posouzení, resp. soudního přezkumu šetření v obchodních prostorách právnických osob (kdy i v případě těchto prostor se garantuje ochrana „obydlí“ před zásahy veřejné moci) je právě žalobcem odkazovaný rozsudek ESLP ve věci věc DELTA PEKÁRNY proti České republice. Z tohoto rozsudku vydaného ESLP ve věci stížnosti č. 97/11 plyne závěr o neefektivní soudní kontrole přiměřenosti místního šetření provedeného bez přivolení soudu a o porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), neboť „soudní kontrola ex post facto, tak jak byla provedena v projednávané věci, neposkytovala stěžovatelské společnosti dostatek záruk proti svévoli, a zásah do jejích práv tedy nelze považovat za striktně přiměřený sledovanému legitimnímu cíli“; viz bod 93. odůvodnění rozsudku, na jehož obsah krajský soud pro stručnost odkazuje s tím, že je z něj zřejmé, že provést místní šetření = šetření na místě v obchodních prostorách (§ 21f zákona o ochraně hospodářské soutěže) lze i bez předchozího souhlasu soudu, jež je naopak vyžadován v případě šetření na místě v jiných než obchodních prostorách (§ 21g téhož zákona). Nutnou podmínkou pro to, aby šetření na místě v obchodních prostorách bez předchozího přivolení soudu vůbec mohlo obstát je ovšem efektivní ex post kontrola ze strany soudu, která v případě kauzy DELTA PEKÁRNY neproběhla, resp. proběhla v nedostatečné míře. ESLP tak v rozsudku ve věci DELTA PEKÁRNY uzavřel, že Česká republika porušila své závazky ve smyslu čl. 8 Úmluvy, na což navázal český Ústavní soud nálezem ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 4397/12 a následně i Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Afs 7/2011 - 799, a celá věc se tak vrátila zpět k dalšímu řízení a posouzení před Krajský soud v Brně.

Krajský soud v Brně poté znovu posoudil zákonnost místního šetření, a to v rozsudku ze dne 14. 10. 2016, č. j. 62 Af 39/2016 - 115, dostupném na www.nssoud.cz, kdy vycházel z parametrů nastavených samotným ESLP pro případ zásahu do soukromí, jímž místní šetření soutěžního orgánu nepochybně je. Soustředil se tedy na tři základní otázky: 1/ zákonnost zásahu,

Krajský soud tedy hodnotil, zda v projednávané věci místní šetření provedená žalovaným vyhověla požadavkům zákonnosti, sledovala legitimní cíl a byla nezbytná, resp. přiměřená sledovanému cíli.

Podle § 21f odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou soutěžitelé povinni podrobit se šetření Úřadu na pozemcích a ve všech objektech, místnostech a dopravních prostředcích, které užívají při své činnosti v hospodářské soutěži (dále jen „obchodní prostory“). Z odstavce 5 citovaného ustanovení plyne, že před zahájením šetření sdělí Úřad soutěžiteli, v jehož obchodních prostorách má šetření na místě proběhnout, právní důvod a účel šetření a poučí ho o jeho právech a povinnostech podle tohoto zákona, včetně možnosti uložení pokuty.

Zákonnou oporu pro provedení místního šetření lze tedy dovodit přímo ze znění § 21f zákona o ochraně hospodářské soutěže, který žalovanému umožňuje tato šetření provádět. Není rovněž sporu, že jimi žalovaný sledoval legitimní cíl, jímž je ochrana hospodářské soutěže. Sporné je však v daném případě z pohledu žalobce naplnění podmínky nezbytnosti (přiměřenosti). Z hlediska přiměřenosti musí místní šetření vyhovět testu vhodnosti, délky a rozsahu.

Pokud jde o posouzení vhodnosti místního šetření (ve smyslu adekvátnosti využití tohoto procesního institutu vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem, jaké byly dány na počátku místního šetření), krajský soud zkoumal, zda žalovaný před zahájením příslušného místního šetření disponoval konkrétními skutkovými zjištěními, která jej vedla k zahájení správního řízení a k uskutečnění místních šetření. Aby místní šetření dostála požadavku vhodnosti, musel by mít žalovaný zřetelné, konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že hospodářská soutěž může být narušena protisoutěžním jednáním, jakož i o tom, o jaké protisoutěžní jednání se může jednat, a to jak typově (tj. že se může jednat o jednání kartelové), tak věcně – obsahově. Bylo tak nutno vyhodnotit, zda žalovaný mohl vystavět věrohodnou a věcně relativně ohraničenou hypotézu ohledně podezření z protisoutěžního jednání žalobců, k jejímuž cílenému prověření mohla místní šetření směřovat a jejíž rámec nemohla přesáhnout.

Požadavek na dostatečně konkrétní vymezení předmětu a účelu místního šetření představuje základní požadavek nejen za účelem podání informace o odůvodněnosti zamýšlené kontroly u vyšetřovaných soutěžitelů, ale rovněž umožňuje soutěžitelům uvědomit si rozsah povinnosti spolupráce při současném zachování práva na obhajobu (srovnej k rozsudky Soudního dvora EU, C94/00, Roquette Frères, bod 47, nebo C37/13 P, Nexans a Nexans Francie vs. Komise, bod 34, případně rozsudek ve spojených věcech C-97 až 99/87, Dow Chemical Ibérica SA a další proti Komisi, body 26 a 45; všechna citovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a Tribunálu dostupná na www.curia.eu). Šetření na místě podle § 21f zákona o ochraně hospodářské soutěže je přitom obdobou šetření podle čl. 20 nařízení Komise č. 1/2003, aniž by zde existovaly podstatné procedurální rozdíly co do formálních požadavků na zahájení místního šetření. Komise musí při provádění šetření v pověření vymezit předpoklady a domněnky, které hodlá ověřit (ve vztahu k postupu Komise podle uvedeného čl. 20 nařízení srov. rozsudek Tribunálu ze dne 6. 9. 2013 ve spojených věcech T-289/11, T-290/11 a T-521/11, Deutsche Bahn AG a další proti Komisi, bod 75). Komise musí popsat „charakteristické rysy předpokládaného protiprávního jednání tak, že uvede domnělý relevantní trh a povahu předpokládaných omezení hospodářské soutěže, jakož i odvětví, kterých se týká údajné protiprávní jednání, které je vyšetřováno, vysvětlí způsob, jak se podnik údajně účastnil protiprávního jednání, a uvede předmět vyšetřování a skutečnosti, které mají být ověřeny“ (tamtéž, bod 77). Dále je povinna podrobně uvést, že má „k dispozici poznatky a závažné indicie hmotného charakteru, na jejichž základě má podezření, že se podnik, na který se vztahuje kontrola, dopustil protiprávního jednání“ (tamtéž, bod 172). Naopak nemá povinnost přesně vymezit relevantní trh, ani provést přesnou právní kvalifikaci těchto protiprávních jednání, ani uvést dobu, během níž k těmto protiprávním jednáním docházelo (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 2002, C-94/00, Roquette Frères SA, bod 82). Odůvodnění pověření přitom ohraničuje pravomoci svěřené pracovníkům provádějícím místní šetření, a proto mohou pořizovat pouze kopie dokumentů, které se týkají předmětu šetření (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 6. 2015, C-583/13 P, Deutsche Bahn AG a další proti Komisi, bod 60). Všechna tato východiska se uplatní i v nyní projednávané věci na šetření podle § 21f zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Krajský soud vychází z toho, že zde musí existovat proporcionální vztah (doslova „rovnítko“) mezi rozsahem podezření, rozsahem pověření a rozsahem samotného šetření; neexistuje-li, je třeba zkoumat, nakolik se takový stav na průběhu a výsledku místního šetření k újmě soutěžitele (zde žalobců) reálně projevil (srovnej k tomu např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne

Krajský soud předně uvádí, že místní šetření představuje nezbytný nástroj vyšetřovací pravomoci žalovaného, jehož účelem je zajištění jedinečných důkazů možného protisoutěžního jednání, a jako takové je tedy nenahraditelným zdrojem informací, neboť využívá momentu překvapení. Díky tomu je účastníkům znemožněno případně manipulovat s důkazy, zbavovat se jich nebo je pozměňovat, a tedy „neohlášení se“ k provádění místního šetření má z těchto důvodů nepochybně svůj význam. V projednávané věci přitom krajský soud nemá za to, že by žalovaný při provádění místních šetření postupoval vůči žalobcům excesivním způsobem; naopak se domnívá, že žalovaný při zajišťování a shromažďování důkazního materiálu (v podobě emailové korespondence, ručně psaných poznámek ad.) nevybočil z mezí konkrétního zadávacího řízení a držel se vymezeného předmětu. Veškeré dokumenty, které žalovaný takto získal a opatřil, se staly součástí správního spisu, přičemž z jejich obsahu je zřejmé, že žalovaný shromažďoval toliko ty dokumenty, které se týkaly zadávacího řízení na předmětnou veřejnou zakázku, jíž se týkalo podezření. Krajský soud se tedy neztotožňuje s tím, že by se v daném případě jednalo ze strany žalovaného o prohledávání záznamů v neomezeném rozsahu, a tedy o tzv. fishing expedition (rybářskou výpravu), jak naznačoval žalobce a) v podané žalobě.

Stejně tak časový rozsah [jehož délka vždy závisí na konkrétních okolnostech případu, jeho složitosti, velikosti soutěžitele, včetně počtu míst (budov, kanceláří či jiných prostor aj.)] krajský soud neshledal nepřiměřeným. Je obvyklé, že místní šetření mohou ve složitějších případech často probíhat od brzkých ranních hodin do pozdního večera, a to i několik dnů. Proto v případě místních šetření v posuzovaných věcech, a to v čase od 9:44h do 14:00h u žalobce a) a v čase od 9:45h do 14:00h u žalobce b), doba jejich provádění nepřesáhla několik hodin, což lze ve shodě se závěry předsedy žalovaného pokládat za dobu přiměřenou rozsahu podezření a objemu získaných informací.

V projednávané věci, kdy žalobcům jako šetřeným subjektům nadto bylo současně přiznáno i postavení účastníků řízení (neboť jim bylo souběžně se započetím místního šetření doručeno také oznámení o zahájení správního řízení), nemohlo být zasaženo do jejich práva na obhajobu, neboť žalobci tím současně získali přístup do správního spisu a jeho obsahu, a tedy jim jakékoli další informace ohledně rozsahu podezření a vývoje zjišťování skutkového stavu věci byly od té chvíle plně zpřístupněny.

Na výše uvedené pak logicky navazuje závěr krajského soudu, že neshledal-li provedená místní šetření nezákonnými, neobstojí ani s tím související žalobní námitka stran nepoužitelnosti takto získaných důkazů, které nadto (jak již bylo uvedeno výše) co do svého obsahu a časového rámce souvisely s předmětem zadávacího řízení konkrétní veřejné zakázky, resp. jejích dílčích částí.

Z popsaného skutkového stavu tak podle krajského soudu vyplývá, že místní šetření proběhla v situaci, kdy žalovaný měl zřetelné, konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že hospodářská soutěž může být narušena protisoutěžním jednáním žalobců, jakož i o tom, o jaké protisoutěžní jednání se může jednat, a to jak typově (tj. že se může jednat o jednání kartelové), tak věcně – obsahově (tj. že toto jednání může spočívat v jednání ve shodě v oblasti stavebnictví, zejména v oblasti pozemního stavitelství). Na těchto vstupních indiciích pak žalovaný dle krajského soudu mohl vystavět věrohodnou a věcně relativně ohraničenou hypotézu ohledně možného podezření z protisoutěžního jednání žalobců, k jejímuž cílenému prověření mohla místní šetření směřovat a jejíž rámec nemohla přesáhnout. Počáteční indicie tak poskytovaly jasný a legitimní rámec zaměření místního šetření, jemuž odpovídal také údaj z oznámení o zahájení správního řízení, jakož i následný rozsah provedených šetření.

V daném případě bylo možno dospět k závěru, že zde existuje rovnítko mezi rozsahem podezření (vstupních indicií), které se promítlo do vymezení předmětu správního řízení, rozsahem pověření k provedení šetření (které předmět správního řízení v podstatě přebralo) a rozsahem samotného šetření. Provedená místní šetření tak obstojí z hlediska vhodnosti (přiměřenosti), délky i rozsahu. Krajský soud k tomuto závěru dospěl i přes širší původní vymezení předmětu správního řízení, a tím pádem i poměrně obecnější pověření k místnímu šetření (viz právní důvod a účel obsažený v protokolech ze dne 23. 4. 2013 shodující se s vymezením předmětu v oznámení o zahájení správního řízení). Je však přesvědčen, že počáteční indicie, které žalovaný získal před zahájením správního řízení na základě podnětu podaného Ministerstvem pro místní rozvoj, svědčily o možném závažném narušení hospodářské soutěže; a žalobci pak byli také následně pokutováni za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže pro konkrétní skutky, spadající do podezření vymezeného prvotními indiciemi a rovněž oznámením o zahájení správního řízení. Uvedená skutečnosti tak odlišují nyní projednávanou věc od věcí řešených zdejším krajským soudem pod sp. zn. 30 Af 29/2016 a sp. zn. 62 Af 92/2016, ve věci kartelu stavebních společností. U nich krajský soud naopak dovodil nezákonnost prováděných místních šetření zejména, a to s ohledem na skutečnost, že rovnítko mezi rozsahem podezření, jež se promítlo do vymezení předmětu správního řízení, rozsahem pověření k jednotlivým místním šetřením a rozsahem samotných šetření neshledal.

Žalobci dále namítali, že v předcházejícím správním řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci a že shromážděné důkazy neprokázaly jednání ve vzájemné shodě a jeho jednotlivé fáze, včetně příčinné souvislosti.

Podle § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou zakázané a neplatné dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě (dále jen "dohody"), jejichž cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepovolí prováděcím právním předpisem z tohoto zákazu výjimku. Dohody, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný, nejsou považovány za zakázané.

Základním znakem jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže je tedy určitý společně koordinovaný postup, který vědomě nahrazuje rizika jinak „běžně“ probíhající účinné soutěže praktickou kooperací mezi soutěžiteli, a to v rozporu s požadavkem na nezávislost jednání v hospodářské soutěži.

Společně koordinovaným postupem ve formě praktické kooperace bez vzniku skutečné „dohody“ se přitom rozumí sdělování určitých informací, přičemž na základě takto sdělených informací předpokládají její odesílatel i její adresát shodu v následném postupu, která se sdělenou informací koresponduje. Zjednodušeně řečeno – jedná se o formu srozumění mezi soutěžiteli, která představuje záměrné nahrazení nejistoty o budoucích aktivitách jednotlivých soutěžitelů.

Aby jednání žalobců bylo jednáním zakázaným (jednáním ve shodě ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže), musí v něm být zahrnuty dva druhy prvků: jednak prvek subjektivní, jímž je určité a okolnostmi odůvodněné budoucí očekávání jednotlivých soutěžitelů, a kromě toho prvky objektivní, jimiž jsou vzájemné kontakty mezi soutěžiteli, a jednání na trhu, které souvisí s předchozími kontakty. Je tedy třeba nejprve shody vůle (předchozí koordinace soutěžitelů) a následně jejího projevu na trhu (společně koordinovaného postupu). Jednání označované jako jednání ve vzájemné shodě tak v sobě zahrnuje vždy nejprve koordinaci stran odstraňující vzájemné pochybnosti o jejich budoucím soutěžním chování (aniž by byl rozhodující konkrétní způsob takové koordinace a míra aktivity koordinujících soutěžitelů); a dále faktický projev této koordinace na trhu, jakož i kauzální ne