32 A 46/2017

Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy, oddělení správních deliktů (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 6. 2017, č. j. 106918/2016-8 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“).

Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona, kterého se dopustil tím, že jako provozovatel motorového vozidla reg. zn. ………., v rozporu s ustanovením § 10 silničního zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená silničním zákonem, neboť bylo:

Tím došlo k porušení ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona.

Za spáchání správního deliktu byla žalobci podle ustanovení § 125f odst. 3 ve vazbě na ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) silničního zákona uložena sankce ve formě pokuty ve výši 2 500,- Kč, a současně mu byla podle ustanovení § 79 odst. 5 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 520/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000,- Kč.

V žalobě ze dne 16. 10. 2017, doručené krajskému soudu téhož dne, brojil žalobce proti napadenému, jakož i prvostupňovému, rozhodnutí následujícími námitkami.

Žalobce v prvém bodě své žaloby sdružil své námitky týkající se vyloučení z projednávání a rozhodování ve věci. Dle žalobce bylo postupováno v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť zmocněnec žalobce podal dne 22. 6. 2017 námitku podjatosti proti všech zaměstnancům správního orgánu, jakož i proti starostovi obce Židlochovice. Nejdříve tedy měl o námitce podjatosti proti starostovi rozhodnout žalovaný, a teprve následně mohlo rozhodování o podjatosti postupovat podle hierarchické struktury v rámci obecního úřadu až k oprávněné úřední osobě, která měla vydat prvostupňové rozhodnutí. Do doby, než bylo rozhodnuto o podjatosti oprávněné úřední osoby, pak nebylo možné vydat prvostupňové rozhodnutí. Správní orgán I. stupně však již následující den po podání námitky podjatosti vydal prvostupňové rozhodnutí, ve kterém se podáním námitky podjatosti ani nezabýval.

Dle žalobce pochybil rovněž žalovaný, neboť ani on ve svém rozhodnutí nijak nezmínil, že byla námitka podjatosti podána. Žalovaný měl nejdříve rozhodnout o odvolání proti usnesení o zamítnutí námitky podjatosti, než rozhodl o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé.

Správní orgán I. stupně nadto při rozhodování o námitce podjatosti rozhodoval na základě blíže neurčeného vyjádření žalovaného, které však nebylo obsahem správního spisu a nebylo provedeno jako důkaz. V tomto směru žalobce odkázal na závěry Městského soudu v Praze v jeho rozhodnutí ze dne 24. 3. 2016, č. j. 5 A 9/2012 – 187.

Ve druhé žalobní námitce žalobce uvedl, že je uložená pokuta nezákonná a její výměra nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán žádným způsobem nezohlednil všechna zákonná kritéria dle ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona ve vztahu ke všem projednávaným správním deliktům. Správní orgán zohlednil pouze souběh několika přestupků, nicméně zcela pominul např. následky, okolnosti přestupku, způsob spáchání přestupku apod. Správní orgán měl dle žalobce taktéž popsat svou rozhodovací praxi v obdobných případech, aby bylo přezkoumatelné, zda není uložená pokuta diskriminační.

Správní orgán postupoval v rozporu s ustanovením § 125h silničního zákona, když po žalobci požadoval pět určených částek, ačkoliv se minimálně ve dvou případech (11. 6. 2016 a 14. 6. 2016 a dále 27. 9. 2016 a 29. 9. 2016) jednalo o jeden pokračující přestupek, za který mohl správní orgán požadovat vždy pouze jednu určenou částku.

Nebyly tedy ani splněny podmínky pro zahájení řízení dle ustanovení § 125f silničního zákona, neboť správní orgán nedal žalobci možnost vyřídit věc uhrazením určené částky vyměřené v souladu se zákonem.

Třetí žalobní námitkou žalobce namítl, že bylo postupováno v rozporu s ustanovením § 125g odst. 2 a 3 silničního zákona, neboť správní orgán nevedl společné řízení a neuložil společnou pokutu za všechny sbíhající se správní delikty provozovatele vozidla žalobce. Souběžně totiž žalobce stíhal též za další totožné správní delikty, a to minimálně v pěti řízeních.

Žalobce ve čtvrtém bodě své žaloby sdružil námitky týkajícími se nepřezkoumatelnosti napadeného a prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Předně namítl, že správní orgán I. stupně nepopsal způsob, jakým hodnotil jednotlivé důkazy, tedy nepopsal, jaké konkrétní skutečnosti zjistil z jakého podkladu rozhodnutí a jakým způsobem, ale učinil pouze tzv. souhrnné zjištění.

Správní orgán rovněž nijak neodůvodnil svůj závěr o tom, že bylo měření rychlosti provedeno tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, ačkoliv se jedná o znak dané skutkové podstaty. Správní orgán též ignoroval ten ze znaků dané skutkové podstaty, že porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu, a nijak jeho naplnění neprokazoval a neodůvodnil.

Taktéž se správní orgán nezabýval podmínkami měření rychlosti, tj. zejména podmínkami uvedenými v ustanovení § 79a silničního zákona, neboť nijak neřešil účel měření, zda bylo měření provedeno v součinnosti s Policií ČR (dále jen „PČR“), zda bylo provedeno na úseku určeném PČR, zda měla obecní policie oprávnění měřit rychlost na území obce Holasice, a nezabýval se zákonností zcela zásadního důkazu, a to výstupem z měření. Žalobce namítl, že se měl správní orgán zabývat tím, zda obecní policie zřízení tohoto rychloměru vhodným způsobem uveřejnila. Správní orgán neprokázal, zda místo, kde byla měřena rychlost, bylo označeno příslušnými dopravními značkami s tím, že je zcela zřejmé, že úsek těmito značkami označen nebyl a měření bylo nezákonné. Zástupci žalobce se v právním řádu nepodařilo nalézt právní základ pro skrytý výkon pravomoci obecní policie měřit rychlost podle ustanovení § 79a silničního zákona, proto je měření rychlosti prováděné skrytým způsobem postupem ultra vires a nedochází jím k naplnění účelu zákona. Z toho důvodu je nutné dovodit procesní nepoužitelnost takového důkazu. Skryté měření je dle žalobce rovněž diskriminační, neboť je nepřípustné, aby provozovatelé vozidel z jiných států byli beztrestní.

Žalobce brojil rovněž proti nedostatkům odůvodnění skutečnosti, že došlo k měření v obci, a to konkrétně v Židlochovicích na ulici Nádražní 733, na ulici Žerotínovo nábřeží v 7,6 km nebo v Holasicích na ulici Brněnská 88, když k tomuto správní orgán neprovedl jako důkaz územní plán. Správní orgán neřešil a neprokázal, že by se místo skutku nacházelo za značkou „Začátek obce“ a před značkou „Konec obce“, či zda byl použitý rychloměr ověřen. Na ulici Žerotínovo nábřeží v Židlochovicích platí rozdílné rychlostí limity a správní orgán měl prokázat, že v místě měření platí obecný rychlostí limit. Pokud by přitom bylo měření rychlosti provedeno v místě dle výroku, bylo by měření provedeno nesprávně, neboť se jedná o úsek se zakřivením.

Správní orgán neodůvodnil ani závěr, že v případě žalobce se nevyskytly žádné významné okolnosti, které by vedly k tomu, že by nebyla naplněna materiální stránka správního deliktu.

Konečně závěrem k tomuto bodu namítl, že prvostupňové rozhodnutí je pouze vyplněnou šablonou.

Pátý žalobní bod žalobce věnoval námitkám týkajícím se vad výroku. Předně uvedl, že výrok prvostupňového rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 500/20047 Sb., správního řádu, neboť neobsahuje všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, zejména se jedná o ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona. Z výroku taktéž nelze dovodit, zda mělo údajné porušení pravidel za následek dopravní nehodu či nikoliv. Popis skutku ve výroku tak neumožňuje subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu, když neobsahuje všechny znaky dané skutkové podstaty. Z výroku rovněž není patrné, zda bylo měření rychlosti provedeno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, neboť z výroku a odůvodnění rozhodnutí není patrný typ rychloměru, jeho výrobce, princip měření rychlosti. Závěrem tohoto bodu žalobce namítl, že správní orgán neoprávněně ve výroku konstatoval, že došlo ke spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona.

Šestým žalobním bodem brojil žalobce proti tomu, že výkonná moc uměle a účelově přenáší odpovědnost a trest na zpravidla nevinného provozovatele motorového vozidla, neboť neumí anebo nechce odsoudit a potrestat skutečného pachatele a vychází z nepřípustné zásady „lépe, když bude potrestán někdo byť nevinný, než nikdo.“, což je dle jeho názoru v přímém rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího správního soudu. V té souvislosti s podrobným odůvodněním namítl rozpor skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnosti stanovené v ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona, s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Poukázal na to, že Krajský soud v Ostravě podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 10 odst. 3 silničního zákona, a navrhl, aby soud řízení o této žalobě přerušil, dokud Ústavní soud o předmětném návrhu nerozhodne

V sedmém žalobním bodu žalobce tvrdil, že v důsledku nezákonně stanovené příliš krátké legisvakanční lhůty se v době od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 vyžadovalo pro spáchání přestupku dle ustanovení § 125f silničního zákona zavinění alespoň ve formě nedbalosti, a to s ohledem na nezákonnost stanovení legisvakanční lhůty zákona č. 183/2017 Sb. a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odmítl, že údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky možné k tomu, aby porušení silničního zákona jeho vozidlem, a údajnému porušení zákona nijak zabránit nemohl, a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé, neboť mohl legitimně očekávat, že osoba, které vozidlo přenechal, svůj slib neporušit právní normy dodrží.

V osmém bodě žaloby vyjádřil žalobce a jeho právního zástupce nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. K tomu dodal, že se v případě nerespektování jeho žádosti na ochranu soukromí obrátí na Ministerstvo spravedlnosti, Úřad pro ochranu osobních údajů a příslušný soud.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 29. 11. 2017 s podanou žalobou nesouhlasil, napadené rozhodnutí považoval za správné a odůvodněné. K jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující.

K uplatněné námitce nepřezkoumatelného rozhodnutí o námitce podjatosti žalovaný konstatoval, že při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu, ve kterém není zmíněná námitka obsažena. Správní orgán I. stupně o této námitce rozhodl v rámci samostatného spisu usnesením tak, že oprávněná úřední osoba není podjatá a není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci. Vzhledem k tomu, že se žalobce neodvolal, lze předpokládat, že se zněním usnesení souhlasil. Vzhledem k tomu, že je usnesení pravomocné, není důvod v tomto směru zpochybňovat napadené rozhodnutí.

Tvrzení o pokračujících správních deliktech je dle žalovaného účelové a nemá oporu ve spisovém materiálu. Správní orgán zhodnotil při ukládání sankce všechna zákonná kritéria.

Žalovaný upozornil na to, že žalobce podal pouze blanketní odvolání a všechny v žalobě uvedené námitky mohl uplatnit již v rámci odvolání. Žalovaný vycházel ze spisového materiálu, dle kterého není porušení ustanovení § 125g odst. 2 silničního zákona znatelné.

S ohledem na obsah spisu měl žalovaný za to, že byl skutkový stav spolehlivě prokázán a řádně odůvodněn, přičemž bylo rovněž zdůvodněno, že měření bylo provedeno automatizovaným technickým prostředkem. Z obsahu správního spisu rovněž vyplynulo, že k nehodě nedošlo a žalobce ani tuto skutečnost v průběhu řízení nenamítal. Je přitom chybný názor žalobce, že správní orgán musí prokazovat jím tvrzené skutečnosti a verze skutkového děje.

Správní orgán I. stupně se dle žalovaného zabýval splněním podmínky ustanovení § 79a silničního zákona, stejně jako tím, zda mělo užité měřidlo platné ověření. Z podkladů rovněž vyplývá, že zmíněný rychloměr je automatizovaným prostředkem bez obsluhy. Pokud by se žalobce dostavil k provedení dokazování mimo ústní jednání a seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, měl možnost se s těmito dokumenty seznámit. Dle ustanovení § 79a silničního zákona není označení začátku a konce měření podmínkou provedení měření.

Žalovaný odmítl, že by jeho rozhodnutí byla výsledkem mechanického vyplnění vzoru, ale v případě, kdy zmocněnec žalobce sděluje stále stejné nekontaktní osoby a podává blanketní odvolání, mají rozhodnutí žalovaného skutečně dost společných prvků. Ničeho to však nemění na tom, že žalovaný přezkoumává napadená rozhodnutí v plném rozsahu a v případě pochybení napadené rozhodnutí zruší.

Žalovaný dále trval na tom, že rychloměry mají platné ověření a není důvod toto ověření zpochybňovat. Ze strany žalobce a jeho zmocněnce se jedná o obstrukční praktiku.

Ve výroku rozhodnutí jsou dle žalovaného uvedena všechny ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno o uložení pokuty. Namítané ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona se týká výběru pokuty, proto není k jeho uvedení ve výroku důvod. Údaje o existenci dopravní nehody či typu měřicího přístroje nejsou náležitostí výroku rozhodnutí. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí je sice uvedeno, že byl spáchán přestupek, což není terminologicky přesné, nicméně to vyjadřuje skutečnost, že byly naplněny formální znaky přestupku, což je základním znakem skutkové podstaty správního deliktu. Tato vada není vliv na zákonnost rozhodnutí.

Žalovaný poznamenal, že dle konstantního názoru Nejvyššího správního soudu není povinnost stanovená v ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona v rozporu s Ústavou.

Námitku zavinění považoval žalovaný za zcela nedůvodnou a účelovou, neboť i v případě, že by byla zpochybněna účinnost zákona č. 183/2017 Sb., jednalo by se stále o správní delikt, ke kterému je vázána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla.

Žalovaný proto závěrem navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Žalobce ve své replice ze dne 30. 8. 2019 vzal předně zpět námitku nevedení společného řízení, protože ji s ohledem na novější judikaturu nelze považovat za důvodnou, jakož i námitku protiústavnosti.

K první žalobní námitce odkázal žalobce na judikaturu Nejvyššího správního soudu a soudu zdejšího, přičemž uzavřel, že došlo k podstatné procesní vadě, protože rozhodnutí ve věci samé bylo vydáno po podání námitky podjatosti, aniž o ní bylo rozhodnuto, a navíc o ní rozhodla posléze osoba, proti které námitka směřovala. Námitka podjatosti nebyla správně posouzena ani meritorně, když namítaná podjatost nebyla věcně zkoumána a správní orgán zůstal pouze v rovině obecných, vágních tvrzení, aniž by zkoumal, zda namítaný systém odměňování existuje. Dle žalobce tedy samotné množství podání námitky podjatosti nemusí svědčit o zneužití práva. Námitka podjatosti je podávána i v jiných případech právě proto, že správní orgány setrvale odmítají zveřejnit jakékoli informace, na základě kterých by bylo možné objektivně posoudit, zda namítaný systém odměňování existuje. Je přitom zcela irelevantní, zda správní orgán projednal námitku podjatosti v samostatném spisu, neboť se tím správnímu orgánu nepodařilo oddělit nesprávnost vyřízení námitky od samotného řízení o přestupku. Není dále pravdou, že by se žalobce proti usnesení o námitce podjatosti neodvolal. I kdyby k tomu však došlo, neznamenalo by to, že by došlo ke konvalidaci zjevně nesprávného způsobu vyřízení námitky podjatosti.

K žalobnímu bodu týkajícímu se uložené pokuty žalobce doplnil, že požadavek správního orgánu na úhradu více určených částek byl neoprávněný, neboť nebyla respektována zásada absorpční. Souhrn požadovaných částek totiž převyšuje maximální možnou částku, kterou mohl správní orgán požadovat. Žalobce dále setrval na tom, že správní orgán I. stupně nezohlednil všechna zákonná kritéria, čímž došlo ke zneužití správní úvahy.

Žalobce dále uvedl, že pokud bylo ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii skutečně porušeno, byl by záznam o měření rychlosti nepoužitelným důkazem, neboť by byl získán v rozporu s právními předpisy.

V žalobě jsou dle žalobce uplatněny námitky nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, kterých si žalovaný měl povšimnout i bez toho, aby na tyto vady žalobce v odvolání poukazoval. Žalobce by byl naopak sám proti sobě, kdyby s uplatněním námitek vyčkával až do soudního řízení, protože pokud by tyto námitky uplatnil v odvolacím řízení, nejspíše by došlo k zastavení řízení a žalobce by byl ušetřen soudního procesu a rizika jeho prohry nebo nepřiznání náhrady nákladů řízení. Námitky nebyly uplatněny v odvolacím řízení z jednoduchého důvodu, neboť zmocněnec žalobce nebyl dostatečně aktivní.

Soud nařídil ve věci na den 12. 9. 2019 ústní jednání.

Zástupce žalobce při něm ve stručnosti odkázal na obsah podané žaloby a repliky. Žalovaný rovněž setrval na svém vyjádření k žalobě.

Soud k návrhu žalovaného provedl dokazování printscreenem webové stránky města Židlochovice, konkrétně sekce Odbor dopravy a části nazvané jako Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla – měření stacionárními radary MP Židlochovice. K dotazu soudu žalovaný uvedl, že starší verze stránek již nejsou dohledatelné.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

Ze spisu vyplynuly následující pro rozhodnutí podstatné skutečnosti.

Správnímu orgán I. stupně byl dne 14. 6. 2016 písemností, č. j. MPŽI/16061411124, Městskou policií Židlochovice (dále jen „MP“) oznámen přestupek neznámého pachatele spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že dne 11. 6. 2016 v 14:18 hod v obci Židlochovice na ulici Nádražní 733 blíže neustanovený řidič vozidla reg. zn. ...... překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou, v obci o méně než

Správní orgán I. stupně zaslal dle ustanovení § 125h silničního zákona provozovateli vozidla, tj. žalobci, výzvu ze dne 14. 6. 2016, č. j. 106918/2016-2, k uhrazení určené částky s tím, že neuhradí-li určenou částku, může správnímu orgánu do 15 dnů od doručení sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Správnímu orgán I. stupně byl následně dne 16. 6. 2016 písemností, č. j. MPŽI/16061674268, MP oznámen přestupek neznámého pachatele spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že dne 14. 6. 2016 v 17:00 hod v obci Židlochovice na ulici Žerotínovo nábřeží, silnice II/425 v km 7,6 blíže neustanovený řidič vozidla reg. zn. ...... překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou, v obci o méně než 20 km/h, když v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 68 km/h, resp. 65 km/h. Měření rychlosti bylo provedeno měřicím zařízením Ramer AD9T, výrobní číslo 08/0116, které je automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, měřicí zařízení mělo v době zjištění přestupku platné ověření a nastavení jeho parametrů bylo provedeno proškolenými strážníky MP dle návodu k obsluze. MP v oznámení přestupku rovněž uvedla, že je stacionární radar umístěn v souladu s ustanovením § 79a silničního zákona a jedná se o stanoviště schválené PČR. K oznámení byl připojen záznam o přestupku se snímkem z měřicího zařízení, detailem registrační značky měřeného vozidla, jakož i detaily provedeného měření. Ve spisu je dále ověřovací list č. 229/15 ze dne 6. 10. 2015, vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., dle kterého byl silniční radarový rychloměr RAMER AD9T, výr. č. 08/0116, ověřen a bylo možné jej používat k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze, přičemž platnost ověření měla skončit ke dni

Správní orgán I. stupně zaslal dle ustanovení § 125h silničního zákona provozovateli vozidla, tj. žalobci, výzvu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 107144/2016-2, k uhrazení určené částky s tím, že neuhradí-li určenou částku, může správnímu orgánu do 15 dnů od doručení sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Součástí spisu byla dále karta vozidla reg. zn. ......, dle které byl od 6. 4. 2016 žalobce provozovatelem vozidla.

Dne 10. 8. 2016 byl správnímu orgánu I. stupně doručen přípis zmocněnce žalobce, společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., včetně plné moci, ve kterém jakožto řidiče vozidla v případě překročení rychlosti dne 11. 6. 2016 označil .......

Dne 10. 8. 2016 byl správnímu orgánu I. stupně doručen přípis zmocněnce žalobce, společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., včetně plné moci, ve kterém jakožto řidiče vozidla v případě překročení rychlosti dne 14. 6. 2016 označil rovněž .......

Správní orgán I. stupně předvolal označeného řidiče písemnostmi ze dne 30. 9. 2016, zaslanými jak na českou, tak na rakouskou adresu, k podání vysvětlení, avšak v obou případech se mu vrátily písemnosti zpět jako nedoručené (vždy s označením „adresát je na uvedené adrese neznámý“).

Správnímu orgán I. stupně byl následně dne 1. 9. 2016 písemností, č. j. MPŽI/16090114718, MP oznámen přestupek neznámého pachatele spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že dne 26. 8. 2016 v 15:16 hod v obci Židlochovice na ulici Žerotínovo nábřeží, silnice II/425 v km 7,6 blíže neustanovený řidič vozidla reg. zn. ...... překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou, v obci o méně než 20 km/h, když v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 64 km/h, resp. 61 km/h. Měření rychlosti bylo provedeno měřicím zařízením Ramer AD9T, výrobní číslo 15/0500, které je automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, měřicí zařízení mělo v době zjištění přestupku platné ověření a nastavení jeho parametrů bylo provedeno proškolenými strážníky MP dle návodu k obsluze. MP v oznámení přestupku rovněž uvedla, že je stacionární radar umístěn v souladu s ustanovení § 79a silničního zákona a jedná se o stanoviště schválené PČR. K oznámení byl připojen záznam o přestupku se snímkem z měřicího zařízení, detailem registrační značky měřeného vozidla, jakož i detaily provedeného měření. Ve spisu je dále ověřovací list č. 136/16 ze dne 14. 7. 2016, vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., dle kterého byl silniční radarový rychloměr RAMER AD9T, výr. č. 15/0500, ověřen a bylo možné jej používat k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze, přičemž platnost ověření měla skončit ke dni

Správní orgán I. stupně zaslal dle ustanovení § 125h silničního zákona provozovateli vozidla, tj. žalobci, výzvu ze dne 1. 9. 2016, č. j. 111334/2016-2, k uhrazení určené částky s tím, že neuhradí-li určenou částku, může správnímu orgánu do 15 dnů od doručení sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Dne 21. 9. 2016 byl správnímu orgánu I. stupně doručen přípis žalobce, ve kterém jakožto řidiče vozidla v případě překročení rychlosti dne 26. 8. 2016 označil .......

Správní orgán I. stupně předvolal označeného řidiče písemností ze dne 31. 10. 2016, k podání vysvětlení, avšak písemnost se vrátila zpět jako nedoručená s označením „nevyzvednuto v úložní době“. Následně správní orgán I. stupně označeného řidiče předvolal písemností ze dne 23. 11. 2016, která byla tomuto řidiči dne 6. 12. 2016 vložena do schránky. Dle záznamu o podaném vysvětlení ze dne 13. 12. 2016, č. j. 111334/2016-5, se označený řidič k jednání nedostavil. Dne 6. 1. 2017 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno sdělení k podání vysvětlení, které bylo podepsáno osobou ......, kterým se označený řidič ke spáchání přestupku přiznal. Výzvou k doplnění podání ze dne 17. 1. 2017 vyzval správní orgán I. stupně označeného řidič k doplnění podpisu jeho osoby, který bude úředně ověřen. Dne 7. 2. 2017 byl správnímu orgánu I. doručen přípis ...... s tím, že předmětné výzvě nevyhovuje.

Správnímu orgán I. stupně byl následně dne 5. 10. 2016 písemností, č. j. MPŽI/16100524355, MP oznámen přestupek neznámého pachatele spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že dne 27. 9. 2016 v 15:58 hod v obci Holasice na ulici Brněnská č. p. 88 blíže neustanovený řidič vozidla reg. zn. ...... překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou, v obci o méně než 20 km/h, když v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 70 km/h, resp. 67 km/h. Měření rychlosti bylo provedeno měřicím zařízením Ramer R10, výrobní číslo 15/0184, které je automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, měřicí zařízení mělo v době zjištění přestupku platné ověření a nastavení jeho parametrů bylo provedeno proškolenými strážníky MP dle návodu k obsluze. MP v oznámení přestupku rovněž uvedla, že je stacionární radar umístěn v souladu s ustanovení § 79a silničního zákona a jedná se o stanoviště schválené PČR. K oznámení byl připojen záznam o přestupku se snímkem z měřicího zařízení, detailem registrační značky měřeného vozidla, jakož i detaily provedeného měření. Ve spisu je dále ověřovací list č. 213/15 ze dne 22. 10. 2015, vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem

Správní orgán I. stupně zaslal dle ustanovení § 125h silničního zákona provozovateli vozidla, tj. žalobci, výzvu ze dne 5. 10. 2016, č. j. 229143/2016-2, k uhrazení určené částky s tím, že neuhradí-li určenou částku, může správnímu orgánu do 15 dnů od doručení sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Dne 25. 10. 2016 byl správnímu orgánu I. stupně doručen přípis žalobce, ve kterém jakožto řidiče vozidla v případě překročení rychlosti dne 27. 9. 2016 označil ....... Správní orgán I. stupně předvolal označeného řidiče písemností ze dne

Správnímu orgán I. stupně byl následně dne 7. 10. 2016 písemností, č. j. MPŽI/16100716538, MP oznámen přestupek neznámého pachatele spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že dne 29. 9. 2016 v 16:22 hod v obci Židlochovice na ulici Žerotínovo nábřeží, silnice II/425 v km 7,6 blíže neustanovený řidič vozidla reg. zn. ...... překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou, v obci o méně než 20 km/h, když v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 65 km/h, resp. 62 km/h. Měření rychlosti bylo provedeno měřicím zařízením Ramer AD9T, výrobní číslo 15/0500, které je automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, měřicí zařízení mělo v době zjištění přestupku platné ověření a nastavení jeho parametrů bylo provedeno proškolenými strážníky MP dle návodu k obsluze. MP v oznámení přestupku rovněž uvedla, že je stacionární radar umístěn v souladu s ustanovení § 79a silničního zákona a jedná se o stanoviště schválené PČR. K oznámení byl připojen záznam o přestupku se snímkem z měřicího zařízení, detailem registrační značky měřeného vozidla, jakož i detaily provedeného měření.

Správní orgán I. stupně zaslal dle ustanovení § 125h silničního zákona provozovateli vozidla, tj. žalobci, výzvu ze dne 7. 10. 2016, č. j. 112565/2016-2, k uhrazení určené částky s tím, že neuhradí-li určenou částku, může správnímu orgánu do 15 dnů od doručení sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.

Dne 25. 10. 2016 byl správnímu orgánu I. stupně doručen přípis žalobce, ve kterém jakožto řidiče vozidla v případě překročení rychlosti dne 29. 9. 2016 označil ....... Správní orgán I. stupně předvolal označeného řidiče písemností ze dne

Usneseními ze dne 9. 2. 2017, č. j. 106918/2016, č. j. 111334/2016, č. j. 229143/2016, č. j. 112565/2016, žalovaný odložil věc, aniž by zahájil řízení o přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona, neboť do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájit řízení proti určité osobě.

Výzvou ze dne 9. 2. 2017, č. j. 106918/2016, vyzval správní orgán I. stupně žalobce k vyjádření, zda bude ve společném řízení ve věci zastupován společností ODVOZ VOZU s.r.o., a to do 15 dnů od doručení výzvy. Přípisem ze dne 20. 2. 2017 byla správnímu orgánu I. stupně doložena plná moc společnosti ODVOZ VOZU s.r.o. k zastupování žalobce v řízení označeném č. j. 106918/2016.

Dne 21. 2. 2017 byl správním orgánem I. stupně vydán příkaz, č. j. 106918/2016-5, ve kterém uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 13. 3. 2017 odpor.

Součástí spisu je dále dokument Městského úřadu Rosice, Odboru dopravy ze dne

Oznámením ze dne 2. 6. 2017, č. j. 106918/2016-6, byl žalobce prostřednictvím svého zmocněnce vyrozuměn, že budou ve věci prováděny důkazy mimo ústní jednání dne

Dne 22. 6. 2017 bylo správním orgánem I. stupně vydáno prvostupňové rozhodnutí.

Žalobce podal dne 10. 7. 2017 prostřednictvím svého zmocněnce proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání.

Dne 11. 8. 2017 vydal žalovaný napadené rozhodnutí.

Soud předně upozorňuje, že cíleně nevypořádával námitky v pořadí, v jakém byly uplatněny žalobcem, jelikož v některých z nich brojil žalobce na různých místech žaloby proti napadenému rozhodnutí z obdobných souvisejících důvodů. Tyto dílčí námitky proto soud vypořádal jako jeden celek bez ohledu na to, jak byly uplatněny.

Žalobce v žalobě namítl, že jeho zmocněnec dne 22. 6. 2017 podal námitku podjatosti proti všem zaměstnancům správního orgánu, jakož i proti starostovi obce Židlochovice, o které mělo být rozhodnuto až dne 12. 7. 2017, tedy s odstupem téměř jednoho měsíce od vydání prvostupňového rozhodnutí. Nadto měla o námitce podjatosti rozhodovat osoba, vůči které byla námitka podjatosti vznesena, a o její podjatosti rozhodnuto nebylo.

Krajský soud musí k tomuto poznamenat, že v obsahu správního spisu nenašel jedinou zmínku o tom, že by mělo být v nyní posuzovaném řízení rozhodováno o jakékoliv žalobcem vznesené námitce podjatosti. Žalobce přitom ani nikterak neprokázal, že námitka podjatosti byla skutečně uplatněna a že o ní bylo rozhodnuto, případně jak, a to například doložením rozhodnutí o námitce podjatosti. V replice žalobce v této souvislosti odkazoval na printscreen odeslaného e-mailu, avšak při nařízeném jednání jej nedoložil.

Ve dvou částech žaloby brojil žalobce proti využití automatizovaného technického prostředku k měření rychlosti vozidla. Brojil jak proti nedostatečné specifikaci ve výroku rozhodnutí (pravděpodobně prvostupňového), tak i proti odůvodnění (téhož rozhodnutí).

Pokud žalobce namítl, že z výroku není patrné, zda bylo měření rychlosti provedeno automatizovaným technickým prostředkem, neboť z výroku není patrný typ rychloměru, kterým bylo měřeno, nepovažuje soud tuto námitku za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona odpovídá právnická nebo fyzická osoba za přestupek, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání.

Z výše uvedeného ustanovení plyne, že k tomu, aby mohl být provozovatel vozidla sankcionován za rychlost, musí dojít ke změření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy.

Základem skutkové podstaty je, aby ke zjištění porušení pravidel provozu došlo automatizovaným technickým prostředkem. Při dělení technických prostředků na automatizované a manuálně obsluhované není podstatný typ rychloměru, ale pouze a jedině schopnost fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti toho kterého konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38, dle kterého: „Zcela správně přitom (pozn. soudu: krajský soud) poukázal na skutečnost, že jediným dělícím kritériem je režim měření, kdy v případě automatického jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě manuálního výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru. O tom, že předmětný rychloměr byl skutečně stacionární, svědčí záznam o přestupku, v němž je uvedeno, že měření proběhlo v automatizovaném režimu měření.“

Samotný typ rychloměru nedefinuje to, zda byla rychlost měřena v automatickém režimu nebo v manuálním, a je proto zcela nepodstatné, zda je ve výroku rozhodnutí typ rychloměru označen, jelikož jeho označení nemá vliv na zaměnitelnost skutku, tedy ani na skutkovou větu výroku rozhodnutí. Pro vymezení skutku je zcela dostačující jasné vymezení toho, že k měření rychlosti došlo v automatickém režimu, kdy a kde. Ostatní je otázka zjištění skutkového stavu, které se má promítnout do odůvodnění a mít oporu ve správním spise.

Žalobce dále namítal, že ve výroku rozhodnutí není uvedeno ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona, které zcela absentuje i v jeho odůvodnění.

Krajský soud nesdílí názor žalobce, že by toto byl důvod pro zrušení žalobou napadených rozhodnutí, přičemž poznamenává, že se jedná o tvrzenou vadu prvostupňového rozhodnutí, kterou mohl žalobce uplatnit v odvolacím řízení, což neučinil.

Ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona ve znění účinném v době spáchání deliktu ukládá správnímu orgánu povinnost při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Promítnutí těchto povinností je však otázkou odůvodnění rozhodnutí, respektive odůvodnění stanovení pokuty v konkrétní výši, neboť se týká kritérií pro úvahy správního orgánu o sankci, nikoliv výroku. Vypuštění odkazu na toto ustanovení tedy nemůže zakládat nezákonnost rozhodnutí o sankci. V případě napadených rozhodnutí správní orgán I. stupně nijak nepochybil, pokud toto ustanovení nezahrnul do výroku svého rozhodnutí.

Co se týče odůvodnění sankce, je správnímu orgánu při jejich ukládání svěřena zákonem stanovená míra volného správního uvážení a soudní přezkum je tak v této oblasti z podstaty věci zásadně omezen. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, „(…) ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. (…) Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační (…) Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce měla význam jedině tehdy, pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané nezákonnosti, v jejímž důsledku by výše uložené sankce neobstála, a byla by takříkajíc nepřiměřená okolnostem projednávaného případu.“ Obdobné závěry vyslovil Nejvyšší správní soud také ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 214/2016 – 33.

Soud nijak nepopírá, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ve věci sankce je víc než úsporné, nicméně s ohledem na to, že správní orgán I. stupně na straně 8 jasně konstatoval, že žalobce svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona a sankce byla žalobci uložena na horní hranici zákonného rozpětí, považuje soud za zbytečný formalismus, aby rozhodnutí rušil pro nedostatky odůvodnění. S ohledem na fakt, že byl žalobce shledán vinným za opakované porušení právní povinnosti provozovatele vozidla v celkem pěti případech, nevykazuje prvostupňové rozhodnutí žádný exces ani prvky svévole, neboť správní orgán I. stupně tuto skutečnost při rozhodování o výši pokuty vzal v úvahu, přičemž výše uložené pokuty zcela odpovídá splnění účelu řízení. Zdejší soud shledává uloženou sankci ve výši 2 500,- Kč úměrnou, nevymykající se okolnostem případu, a tudíž souladnou se zákonem. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, že by byl správní orgán I. stupně pro přezkoumatelnost svého rozhodnutí povinen popsat rovněž svou rozhodovací praxi v obdobných případech, neboť taková povinnost správnímu orgánu I. stupně nevyplývá z žádného právního předpisu a je tak zcela nesmyslné klást na správní orgány tyto zcela nadbytečné požadavky.

Žalobce ve vztahu ke znaku skutkové podstaty, který lze popsat jako absence dopravní nehody, brojil jak proti vadám výroku, tak i proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Jelikož spolu oboje souvisí, vypořádal soud tyto části dvou různých žalobních námitek společně.

Předně k náležitostem výroku rozhodnutí o správním deliktu. Podle názoru zdejšího soudu není obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu, kterým je uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, uvedení skutečnosti, že porušení pravidel mělo či nemělo za následek dopravní nehodu. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že ve výroku rozhodnutí o správním deliktu vždy musí být správní delikt specifikován tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 2 As 85/2016). Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností. Výrok, jak jej vymezil správní orgán I. stupně v posuzované věci, považuje zdejší soud za dostatečně určitý a nezaměnitelný. Obecně přitom platí, že není nezbytné ani možné, aby byly ve výroku uvedeny všechny zjištěné skutečnosti. Je nicméně nutno trvat na splnění požadavku nezaměnitelnosti s jiným skutkem, a to zpravidla uvedením vlastního jednání delikventa, místa, času a způsobu spáchání deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 7 Afs 59/2013 – 35). Takový popis skutku ve výroku následně umožňuje subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu, neboť obsahuje všechny podstatné skutečnosti pro subsumpci jednání pod danou skutkovou podstatu.

Jestliže žalobce tvrdí, že popis skutků neumožňuje subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu s ohledem na neuvedení absence dopravní nehody, směšuje nevhodně podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt a znaky skutkové podstaty deliktu.

Skutková podstata deliktu provozovatele byla v předmětném období vymezena v ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona tak, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Znakem skutkové podstaty tedy není absence následku v podobě dopravní nehody.

Naopak v ustanovení § 125f odst. 2 silničního zákona byly vymezeny zákonné podmínky tak, že právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.

Shora uvedený popis skutků umožňoval subsumpci pod skutkovou podstatu ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona a bylo věcí řízení ve věci přestupku a následně odůvodnění správního rozhodnutí, aby bylo zjištěno a zdůvodněno, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 125f odst. 2 silničního zákona pro nástup odpovědnosti pachatele správního deliktu.

Nad rámec všeho výše uvedeného považoval soud za vhodné vyjádřit se obecně k požadavku na konstatování a prokazování absence dopravní nehody jakožto následku deliktního jednání.

Soud nijak nezpochybňuje, že absence dopravní nehody je nutnou podmínkou k tomu, aby mohl být provozovatel postižen za správní delikt provozovatele vozidla (dnes přestupek provozovatele vozidla), nicméně požadavek na to, aby formálně byla tato skutečnost uvedena ve výroku, považuje soud za nadbytečný.

V případě podmínky „absence následku v podobě dopravní nehody“ se jedná o prokázání negativní skutečnosti, která může být bez pochybností „prokázána pouze prokázáním“ komplementární pozitivní skutečnosti, jež existenci prokazované negativní skutečnosti vylučuje, tedy tím, že následkem jednání byla dopravní nehoda. V souzené věci lze na negativní skutečnost (absenci dopravní nehody) usuzovat i z „příčin a následků“, tedy ze zjištěného důkazního stavu, ze kterého nic nenasvědčuje tomu, že by při spáchání deliktního jednání (jízda vyšší než povolenou rychlostí) byla způsobena dopravní nehoda. Skutečnost, že deliktní jednání by mělo za následek dopravní nehodu, netvrdí ani žalobce.

Po žalovaném, resp. správním orgánu I. stupně, je tak požadováno, aby ve výroku byla uvedena negativní skutečnost, jejíž prokazování je v případech, kdy skutková zjištění z místa ničemu takovému nenasvědčují (např. vozidlo bylo na fotografii zachyceno při jízdě ve zjevně provozuschopném stavu), v podstatě nemožné a v rovině tzv. negativní důkazní teorie, ke které se přihlásil i Nejvyšší správní soud již např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104, publikovaném pod č. 951/2006 Sb. NSS: „Postup krajského soudu, jenž zamítl návrh na ustanovení zástupce (§ 35 odst. 7 s. ř. s.) s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala tvrzení o své majetkové situaci listinnými důkazy, přičemž tato tvrzení stěžovatelky spočívala v tom, že nemá žádný majetek ani příjmy, je vadný a je důvodem pro zrušení takového usnesení. Krajský soud svým postupem popřel tzv. negativní důkazní teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti.“ Podobně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10, konstatoval: „Povinnost tvrzení a zejména prokazování má však své mantinely, mezi něž patří uplatnění pravidla ’neexistence se neprokazuje,‘ vycházející z tzv. negativní důkazní teorie, neboť po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 ve věci sp. zn. 6 As 59/2012). Akceptace negativní důkazní teorie se objevuje rovněž v navazující judikatuře Nejvyššího správního soudu.

K ostatním námitkám týkajícím se tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného, resp. prvostupňového, rozhodnutí uvádí soud následující.

Zdejší soud nedospěl k závěru, že by správní orgán I. stupně ve věci provedl nezákonné tzv. souhrnné zjištění. Žalobce totiž paušálně hodnotí obsah prvostupňového rozhodnutí jako souhrnné zjištění a souhrnné hodnocení veškerého provedeného dokazování. Tak tomu ale není. Prvostupňové rozhodnutí se ve věci skutku rozpadá do dvou částí. První je odůvodnění nezahájení přestupkového řízení proti žalobcem označeným údajným řidičům vozidla (F. S., W. S., A. K.), a druhou je zdůvodnění skutkové a právní věty výroku rozhodnutí. Správní orgán uvedl jasný výčet důkazů, z nichž následně vyvodil skutkový závěr.

Zdejší soud v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, ve věci sp. zn. IV. ÚS 3902/11, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že „(…) odvolací soud, ačkoliv v intencích § 213 a 213a o. s. ř. dokazování doplnil, v odůvodnění napadeného rozsudku (ani v nezbytném rozsahu) neuvedl, jaká skutková zjištění učinil z každého z provedených důkazů, případně konkrétně vymezených skupin důkazů, resp. myšlenkově se k nim stran této druhé alternativy co do společného hodnocení - umožňuje-li to jejich charakter a kontext - v rámci vyložení rozhodovacích důvodů nevymezil.“ Z uvedené citace jasně vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi důkazy, které stojí samostatně a které je třeba samostatně posuzovat, a mezi konkrétně vymezenými skupinami důkazů, u kterých lze provést společné hodnocení, umožňuje-li to jejich charakter a kontext. V nyní posuzované věci se podle názoru zdejšího soudu jedná právě o takovou skupinu důkazů, neboť všechny jednotlivé shromážděné důkazy jsou vždy ke každému jednotlivému jednání spojené s jediným místem, jediným jednáním a jediným časovým okamžikem, přičemž je nutné je vykládat v jejich společném kontextu, jak správně učinil správní orgán I. stupně. Soud proto na jeho postupu neshledává žádné pochybení, které by mělo zakládat nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí.

S postupem, který žalobce označil jako souhrnné zjištění a který soud neshledal v rozporu se zákonem, souvisí tvrzená absence odůvodnění závěru, že bylo měření rychlosti provedeno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí jasně vyplývá, že mezi důkazy byly jak radarové záznamy z jednotlivých měření vozidla, tak i kopie ověřovacích listů rychloměrů, které byly užity k měření rychlosti vozidla v daných případech. Z těchto listin jednoznačně vyplývá, že k měření rychlosti došlo vždy v automatizovaném režimu ověřenými rychloměry, přičemž skutečnost, že ani v odůvodnění není uveden typ těchto rychloměrů, nepovažuje soud za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť stejně jako v případě výroku i pro odůvodnění je podstatný pouze způsob měření rychlosti, nikoliv samotný rychloměr. Pro posouzení toho, zda se jedná o automatizovaný technický prostředek, tak není rozhodné to, o jakou značku a typ rychloměrů se jedná, zda se jedná o rychloměry, které lze používat pouze v souladu s návodem k obsluze (u každého přístroje je nutno při nastavení, resp. uvedení do provozu, dbát na dodržení podmínek výrobcem uvedených v návodu k obsluze), ani to, že dle záznamu o měření byly předmětné rychloměry nastaveny konkrétní osobou, jejíž jméno je v záznamech uvedeno (neboť každý silniční radar někdo musí nastavit bez ohledu na to, zda je umístěn na mýtné bráně, pevném, stálém stanovišti u silnice, nebo je umisťován ad hoc).

V další části námitek brojil žalobce proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro absenci hodnocení naplnění podmínek dle ustanovení § 79a silničního zákona, absenci posouzení uveřejnění zřízení rychloměru a označení příslušného úseku značkami.

Podle ustanovení § 79a silničního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2011 doposud platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.

Zákonem č. 133/2011 Sb. byl z citovaného ustanovení vypuštěn odst. 2, dle kterého původně mohla obecní policie měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“.

Z citovaného ustanovení § 79a silničního zákona v účinném znění je zcela zřejmé, že měření rychlosti obecní policií není vázáno na označení úseku dopravní značkou.

Ve správním spise je založeno jako listinný důkaz stanovisko PČR „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice“ ze dne 15. 11. 2013, ze kterého vyplývá, že ulice Žerotínovo nábřeží, silnice II/425 od křižovatky Náměsí Míru po konec obce ve směru na Nosislav (obousměrně), jakož i ulice Nádražní, silnice II/416 v celé její délce po konec obce ve směru na Žabčice (obousměrně) byla určena jako místo pro měření rychlosti MP. Dále je ve spisu založeno stanovisko PČR „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice – stanovisko“ z 5. 6. 2015, ze kterého vyplývá, že ulice Brněnská v Holasicích byla určena jako místo pro měření rychlosti MP. Z obsahu správního spisu zároveň vyplývá, že k deliktnímu jednání došlo na vymezených ulicích a jednání bylo zachyceno silničním radarovým rychloměrem RAMER, který odpovídá schválení PČR ke stacionárnímu měření rychlosti.

Z pohledu soudu byly splněny podmínky ustanovení § 79a silničního zákona. Jelikož z žádného procesního úkonu žalobce nevyplývá zpochybnění toho, že by k měření rychlosti došlo na úsecích, kde není oprávněna MP měřit rychlost, nepovažuje soud za nedostatek odůvodnění to, že se kompetencemi MP správní orgány detailně nezabývaly a vzaly jako výsledek dokazování na vědomí prokázání oprávnění MP v těchto místech rychlost měřit.

Součástí námitek, kterými napadal žalobce rozhodnutí správních orgánu pro nepřezkoumatelnost, byl i poukaz na to, že pokud by skutečně použité rychloměry byly automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, nepochybně by se jednalo o stálý automatický technický systém, a tedy by se měl správní orgán zabývat i tím, zda obecní policie zřízení rychl