32 A 52/2017

Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy, oddělení správních deliktů (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 11. 2016, č. j. 204405/2016-6 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“).

Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona, kterého se dopustil tím, že jako provozovatel motorového vozidla reg. zn. ........... v rozporu s ustanovením § 10 silničního zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená silničním zákonem, neboť bylo automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy zjištěno, že dne 15. 3. 2016 v 13:46 hod v Rajhradicích na ulici Hlavní 477 neustanovený řidič vozidla reg. zn. ........... překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, když v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 60 km/h, resp. 57 km/h (dle toleranční odchylky měření

Za spáchání správního deliktu byla žalobci podle ustanovení § 125f odst. 3 ve vazbě na ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) silničního zákona uložena sankce ve formě pokuty ve výši 1 500,- Kč, a současně mu byla podle ustanovení § 79 odst. 5 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 520/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000,- Kč.

V žalobě ze dne 21. 11. 2017, doručené krajskému soudu téhož dne, brojil žalobce proti napadenému, jakož i prvostupňovému, rozhodnutí následujícími námitkami.

V první žalobní námitce žalobce konstatoval, že v odvolacím řízení uplatnil námitku podjatosti proti všem oprávněným úředním osobám správního orgánu I. stupně i žalovaného, jakož i proti starostovi obce Židlochovice a hejtmanovi Jihomoravského kraje, a to z důvodu, že mají být tyto úřední osoby na rozkaz starosty/hejtmana motivovány k vydávání odsuzujících rozhodnutí. Žalovaný při vyřizování této námitky pochybil již v tom, že o ní rozhodoval výhradně sám, neboť pokud byla námitka podána i proti hejtmanovi kraje, mělo nejprve o námitce rozhodovat Ministerstvo dopravy. O námitce podjatosti tak rozhodovala osoba, o jejíž nepodjatosti taktéž panovala pochybnost, a námitka nebyla vyřízena s předstihem, což je také podstatnou vadou řízení. Námitka podjatosti proti správnímu orgánu I. stupně nebyla žalovaným vyřízena vůbec.

Žalovaný dle žalobce nebyl oprávněn nepřihlédnout k námitce podjatosti vůči hejtmanovi kraje. Důvody, pro které žalovaný tuto námitku nevyřídil, jsou odlišné od možností uvedených v ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

Žalovaný pouze obecně a bez odůvodnění uvedl, že namítaná závislost neexistuje, avšak nijak to nedoložil, když tvrzení žalobce označil toliko za účelovou nepodloženou spekulaci. Žalobce však navrhoval dokazování, kterým by důvodnost námitky byla postavena na jisto. Žalovaný se však s navrženým dokazováním nijak nevypořádal.

Žalobce proto považoval usnesení za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný rozhodoval na základě podkladů, aniž tyto byly přezkoumatelným způsobem učiněny obsahem spisu, a aniž byly provedeny jako důkaz.

Ve druhém bodě své žaloby sdružil žalobce námitky týkajícími se nepřezkoumatelnosti napadeného a prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Dle žalobce správní orgán I. stupně nijak neřešil a neprokázal, že by MP Židlochovice byla oprávněna měřit rychlost na území obce Rajhradice.

Žalovaný rovněž nijak nevypořádal námitku, že ve výroku absentuje odkaz na ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona.

Dále namítl, že správní orgán I. stupně nepopsal způsob, jakým hodnotil jednotlivé důkazy, tedy nepopsal, jaké konkrétní skutečnosti zjistil z jakého podkladu rozhodnutí a jakým způsobem, ale učinil pouze tzv. souhrnné zjištění.

Prvostupňové rozhodnutí je dle přesvědčení žalobce pouze vyplněnou šablonou.

Správní orgán rovněž nijak neodůvodnil svůj závěr o tom, že bylo měření rychlosti provedeno tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, ačkoliv se jedná o znak dané skutkové podstaty. Žalobce v tomto směru navrhoval provést dokazování návodem k obsluze a výslechem strážníka, který měření prováděl. Tyto důkazy pro nadbytečnost provedeny nebyly, ačkoliv z žádného z provedených důkazů nevyplývají parametry použitého rychloměru. Úvahy o fungování rychloměru měl učinit již správní orgán I. stupně a nelze připustit, aby byly absentující úvahy nahrazovány až žalovaným, neboť takový postup zkrátil účastníka řízení na možnosti se odvolat.

Správní orgán též ignoroval ten ze znaků dané skutkové podstaty, že porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu, a nijak jeho naplnění neprokazoval a neodůvodnil.

Taktéž se správní orgán nezabýval podmínkami měření rychlosti, tj. zejména podmínkami uvedenými v ustanovení § 79a silničního zákona, neboť nijak neřešil účel měření, zda bylo měření provedeno v součinnosti s Policií ČR (dále jen „PČR“), zda bylo provedeno na úseku určeném PČR, a nezabýval se zákonností zcela zásadního důkazu, a to výstupem z měření. Správní orgán se nezabýval ani tím, zda měření provedl oprávněný subjekt, a zda byl dodržen požadavek v ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. Žalobce namítl, že se měl správní orgán zabývat tím, zda obecní policie zřízení tohoto rychloměru vhodným způsobem uveřejnila. Správní orgán neprokázal, zda místo, kde byla měřena rychlost, bylo označeno příslušnými dopravními značkami s tím, že je zcela zřejmé, že úsek těmito značkami označen nebyl a měření bylo nezákonné. Zástupci žalobce se v právním řádu nepodařilo nalézt právní základ pro skrytý výkon pravomoci obecní policie měřit rychlost podle ustanovení § 79a silničního zákona, proto je měření rychlosti prováděné skrytým způsobem postupem ultra vires a nedochází jím k naplnění účelu zákona. Z toho důvodu je nutné dovodit procesní nepoužitelnost takového důkazu. Skryté měření je dle žalobce rovněž diskriminační, neboť je nepřípustné, aby provozovatelé vozidel z jiných států byli beztrestní. Podle názoru žalobce je taktéž nepřípustné, že je měření rychlosti prováděno pouze na automobilech a nikoliv na motocyklech.

Správní orgán neodůvodnil ani závěr, že v případě žalobce se nevyskytly žádné významné okolnosti, které by vedly k tomu, že by nebyla naplněna materiální stránka správního deliktu.

Žalobce dále namítl, že ověřovací list k použitým rychloměrům byl vydán v rozporu s právními předpisy, neboť rychloměry ve všech případech ověřoval jejich výrobce. Žalobce již v odvolacím řízení uváděl, že podle informací dostupných na internetu mělo dojít k poškození rychloměrů, resp. úředních značek, a proto navrhoval ohledání a přezkoušení rychloměru, čemuž však žalovaný nevyhověl.

Třetí žalobní bod žalobce věnoval námitkám týkajícím se vad výroku. Předně uvedl, že výrok prvostupňového rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 68 odst. 2 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť neobsahuje všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, zejména se jedná o ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona. Z výroku taktéž nelze dovodit, zda mělo údajné porušení pravidel za následek dopravní nehodu či nikoliv. Popis skutku ve výroku tak neumožňuje subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu, když neobsahuje všechny znaky dané skutkové podstaty. Z výroku rovněž není patrné, zda bylo měření rychlosti provedeno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, neboť z výroku a odůvodnění rozhodnutí není patrný typ rychloměru, jeho výrobce, princip měření rychlosti. Závěrem tohoto bodu žalobce namítl, že správní orgán neoprávněně ve výroku konstatoval, že došlo ke spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona. Žalobce dále namítl, že správní orgán uložil pokutu podle ustanovení, které v době spáchání údajného správního deliktu ani neexistovalo.

Čtvrtým žalobním bodem brojil žalobce proti tomu, že výkonná moc uměle a účelově přenáší odpovědnost a trest na zpravidla nevinného provozovatele motorového vozidla, neboť neumí anebo nechce odsoudit a potrestat skutečného pachatele a vychází z nepřípustné zásady „lépe, když bude potrestán někdo byť nevinný, než nikdo.“, což je dle jeho názoru v přímém rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího správního soudu. V té souvislosti s podrobným odůvodněním namítl rozpor skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnosti stanovené v ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona, s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Poukázal na to, že Krajský soud v Ostravě podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 10 odst. 3 silničního zákona, a navrhl, aby soud řízení o této žalobě přerušil, dokud Ústavní soud o předmětném návrhu nerozhodne.

V pátém žalobním bodu žalobce tvrdil, že v důsledku nezákonně stanovené příliš krátké legisvakanční lhůty se v době od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 vyžadovalo pro spáchání přestupku dle ustanovení § 125f silničního zákona zavinění alespoň ve formě nedbalosti, a to s ohledem na nezákonnost stanovení legisvakanční lhůty zákona č. 183/2017 Sb. a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odmítl, že údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky možné k tomu, aby porušení silničního zákona jeho vozidlem, a údajnému porušení zákona nijak zabránit nemohl, a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé, neboť mohl legitimně očekávat, že osoba, které vozidlo přenechal, svůj slib neporušit právní normy dodrží.

Šestou žalobní námitkou žalobce namítl, že správní orgán porušil ustanovení o společném řízení, neboť nevedl společné řízení o všech sbíhajících se správních deliktech, neboť jej stíhá současně i za další správní delikt. Žalovaný k tomuto uvedl, že si informaci u správního orgánu ověřil, a že není pravdivá, a že ani žalobce žádné konkrétní řízení neoznačil. Pokud žalovaný vycházel z údajného telefonátu, měl tento učinit přezkoumatelným způsobem obsahem spisu, tj. doložením úředního záznamu o telefonátu do spisu. Žalobci měla být rovněž dána možnost se s tímto důkazem seznámit a vyjádřit se k němu.

V posledním bodě žaloby vyjádřil žalobce a jeho právního zástupce nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. K tomu dodal, že se v případě nerespektování jeho žádosti na ochranu soukromí obrátí na Ministerstvo spravedlnosti, Úřad pro ochranu osobních údajů a příslušný soud.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 1. 2018 s podanou žalobou nesouhlasil, napadené rozhodnutí považoval za správné a odůvodněné. K jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující.

Ohledně námitky podjatosti odkázal žalovaný na usnesení o námitce podjatosti. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal s odvolací námitkou týkající se oprávnění MP Židlochovice k měření rychlosti v obci Rajhradice. Žalovaný rozvedl, že správní orgán

Žalovaný svá rozhodnutí nepovažuje za šablonovitá, když svá rozhodnutí vytváří vždy na základě konkrétních skutkových skutečností a konkrétního předloženého spisového materiálu. Namítá-li zmocněnec účastníka řízení v obdobných řízeních stále stejné či krajně podobné námitky, je zcela pochopitelné, že na tyto námitky budou správní orgány reagovat obdobnými argumenty.

V předchozím řízení bylo také prokázáno, že měření bylo provedeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy, což vyplývá ze záznamů o přestupcích a ověřovacího listu, se kterými se žalobce mohl seznámit, čehož ovšem nevyužil. Žalovaný trval na tom, že použitý rychloměr měl platné ověření a není důvod ověření zpochybňovat. K žádné změně odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ze strany žalovaného nedošlo, nanejvýše k precizaci některých jeho částí, aniž by byla podstata rozhodnutí a klíčových podkladů měněna. Žalovaný se taktéž v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkou neprovedení důkazu ohledáním a přezkoušením rychloměru, návodem k obsluze a výslechem strážníka.

Fotodokumentace obsažená ve správním spise je dle žalovaného dostatečně kvalitní, aby bylo zřejmé, že předmětné vozidlo se dopravní nehody neúčastnilo, a ani žalobce v průběhu řízení netvrdil opak.

Správní spis rovněž obsahuje všechny relevantní podklady, aby bylo zjevné, že byly splněny všechny podmínky měření rychlosti. Správní orgány přitom nemají povinnost vyčerpávajícím způsobem zkoumat veškeré okolnosti přestupku. Zákon nestanoví žádnou povinnost provádět měření pouze za použití příslušného dopravního značení. Materiální stránkou správního deliktu se žalovaný dostatečně zabýval v napadeném rozhodnutí. Zákon rovněž nestanoví povinnost týkající se zveřejňování místa měření či provádění měření pouze transparentním způsobem. Transparentnost vůči řidiči je zajištěna jeho procesními právy v rámci řízení o přestupku. Nadto se jeví jako absurdní, aby bylo měření rychlosti prováděno pouze s vědomím řidiče, protože takové měření by postrádalo smysl. Námitky žalobce stran diskriminačního měření rychlosti považoval žalovaný za absurdní a účelové.

Ve výroku rozhodnutí byla dle žalovaného uvedena všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno o uložení pokuty. Údaje o tom, že jednání nemělo za následek dopravní nehodu, či jakým konkrétním typem přístroje bylo měření provedeno, nepředstavuje náležitost výroku rozhodnutí. Žalovaný sice považoval za pochybení, že bylo ve výroku uvedeno, že byl spáchán přestupek, avšak tato vada dle něj nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalovaný dále konstatoval, že správním orgánem I. stupně bylo odkazováno na správné hlavní ustanovení, dle kterého se pokuta udělila, a bylo použité též správné rozmezí pokuty, přičemž pokuta byla udělena na samé dolní hranici tohoto rozmezí. Správní orgán I. stupně tak rozhodl správně.

Povinnost stanovená v ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona poté dle žalovaného není v rozporu s Ústavou. Námitku týkající se zavinění považoval žalovaný za zcela nedůvodnou a účelovou.

Stran nevedení společného řízení žalovaný uvedl, že žalobce existenci jiného řízení nenamítal nikdy v průběhu celého řízení před správním orgánem I. stupně, a ani v žalobě tato řízení konkrétně neoznačil. Vzhledem ke zkušenostem s dřívějším vystupováním zmocněnce žalobce považoval žalovaný toto tvrzení žalobce za účelovou obstrukční taktiku. Žalovaný si tvrzení telefonickou komunikací se správním orgánem I. stupně pouze potvrdil.

Vzhledem k výše uvedenému proto žalovaný závěrem navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Soud nařídil ve věci na den 12. 9. 2019 ústní jednání.

Žalobce ani jeho zmocněnec se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavili, proto bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. Žalovaný ve stručnosti odkázal na obsah vyjádření k žalobě.

Soud z úřední povinnosti provedl dokazování printscreenem webové stránky města Židlochovice, konkrétně sekce Odbor dopravy a části nazvané jako Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla – měření stacionárními radary MP Židlochovice. K důkazu byl dále proveden dokument „Schválení míst měření rychlosti MP Židlochovice stacionárními radary v obci Holasice, Rajhrad a Rajhradice – stanovisko“ ze dne 5. 6. 2017, č. j. KRPB-118628-1/ČJ-2017-0600DO-TICH, vydaný PČR, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Odborem služby dopravní policie.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

Ze spisu vyplynuly následující pro rozhodnutí podstatné skutečnosti.

Správnímu orgán I. stupně byl dne 18. 3. 2016 písemností, č. j. MPŽI/16031805238, Městskou policií Židlochovice (dále jen „MP“) oznámen přestupek neznámého pachatele spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci – číslo snímku 5238 z radarového zařízení Ramer R10/15/0184. V oznámení přestupku bylo uvedeno, že dne

Do spisu byl dále zařazen dokument PČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru služby dopravní policie nazvaný jako „Schválení úseků pro stacionární měření rychlosti MP Židlochovice – stanovisko“ ze dne 9. 7. 2015, č. j. KRPB-113014-4/ČJ-2015-0600DP-TICH, dle kterého PČR určila ve smyslu ustanovení § 79a silničního zákona místo pro měření rychlosti MP v obci Rajhradice dle odsouhlasené přílohy, s tím, že platnost stanoviska byla dva roky od data jeho vydání. Ve spisu se rovněž nachází ověřovací list č. 213/15 ze dne 22. 10. 2015, vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem

Správní orgán I. stupně zaslal dle ustanovení § 125h silničního zákona provozovateli vozidla, tj. žalobci, výzvu k uhrazení určené částky s tím, že neuhradí-li určenou částku, může správnímu orgánu do 15 dnů od doručení sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Dne 27. 4. 2016 byl správnímu orgánu I. stupně doručen přípis D. P., ve kterém bylo uvedeno, že vozidlo řídil v daném okamžiku právě D. P.. Písemnost byla rovněž podepsána jako osoba D. P.. Správní orgán I. stupně vydal dne 2. 5. 2016 příkaz, ve kterém uznal D. P. vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona. Dle přiložené doručenky byla zásilka připravena k vyzvednutí dne 4. 5. 2016, vložena do schránky byla dne 17. 5. 2016. Dne 1. 6. 2016 sdělil D. P. správnímu orgánu I. stupně telefonicky novou adresu pro doručování, na kterou mu následně správní orgán znovu zaslal příkaz, který si D. P. dle doručenky osobně převzal dne 6. 6. 2016. Dne 17. 6. 2016 bylo správnímu orgánu

Dne 1. 8. 2016 byl správním orgánem I. stupně vydán příkaz, č. j. 204405/2016-3, ve kterém uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona. Proti tomuto příkazu podal dne 12. 8. 2016 žalobce prostřednictvím společnosti ODVOZ VOZU s.r.o. odpor, k čemuž doložil plnou moc k zastupování žalobce. Písemností ze dne 17. 10. 2016, č. j. 204405/2016-4, byl zmocněnec žalobce vyrozuměn o provádění důkazů mimo ústní jednání dne 8. 11. 2016. Dle záznamu o provedení důkazů listinou ze dne 8. 11. 2016, č. j. 204405/2016-5, se žalobce ani jeho zmocněnec tohoto úkonu nezúčastnili.

Dne 9. 11. 2016 bylo správním orgánem I. stupně vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti kterému podal zmocněnec žalobce dne 29. 11. 2016 blanketní odvolání. Žalobce byl dne

Vedoucí odboru dopravy žalovaného vydal dne 20. 7. 2017 usnesení, č. j. JMK 101738/2017, sp. zn. S-JMK 3480/2017/OD-Zo, kterým rozhodl, že se podle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu námitka podjatosti uplatněná žalobcem proti úředním osobám zamítá a oprávněné osoby nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování ve věci. Dne

Dne 20. 9. 2017 bylo žalovaným vydáno napadené rozhodnutí.

Soud předně upozorňuje, že cíleně nevypořádával námitky v pořadí, v jakém byly uplatněny žalobcem, jelikož v některých z nich brojil žalobce na různých místech žaloby proti napadenému rozhodnutí z obdobných souvisejících důvodů. Tyto dílčí námitky proto soud vypořádal jako jeden celek bez ohledu na to, jak byly uplatněny.

Ve dvou částech žaloby brojil žalobce proti využití automatizovaného technického prostředku k měření rychlosti vozidla. Brojil jak proti nedostatečné specifikaci ve výroku rozhodnutí (pravděpodobně prvostupňového), tak i proti odůvodnění (téhož rozhodnutí).

Pokud žalobce namítl, že z výroku není patrné, zda bylo měření rychlosti provedeno automatizovaným technickým prostředkem, neboť z výroku není patrný typ rychloměru, kterým bylo měřeno, nepovažuje soud tuto námitku za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona odpovídá právnická nebo fyzická osoba za přestupek, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání.

Z výše uvedeného ustanovení plyne, že k tomu, aby mohl být provozovatel vozidla sankcionován za rychlost, musí dojít ke změření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy.

Základem skutkové podstaty je, aby ke zjištění porušení pravidel provozu došlo automatizovaným technickým prostředkem. Při dělení technických prostředků na automatizované a manuálně obsluhované není podstatný typ rychloměru, ale pouze a jedině schopnost fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti toho kterého konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38, dle kterého: „Zcela správně přitom (pozn. soudu: krajský soud) poukázal na skutečnost, že jediným dělícím kritériem je režim měření, kdy v případě automatického jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě manuálního výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru. O tom, že předmětný rychloměr byl skutečně stacionární, svědčí záznam o přestupku, v němž je uvedeno, že měření proběhlo v automatizovaném režimu měření.“

Samotný typ rychloměru nedefinuje to, zda byla rychlost měřena v automatickém režimu nebo v manuálním, a je proto zcela nepodstatné, zda je ve výroku rozhodnutí typ rychloměru označen, jelikož jeho označení nemá vliv na zaměnitelnost skutku, tedy ani na skutkovou větu výroku rozhodnutí. Pro vymezení skutku je zcela dostačující jasné vymezení toho, že k měření rychlosti došlo v automatickém režimu, kdy a kde. Ostatní je otázka zjištění skutkového stavu, které se má promítnout do odůvodnění a mít oporu ve správním spise.

Žalobce dále namítal, že ve výroku rozhodnutí není uvedeno ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona, které zcela absentuje i v jeho odůvodnění.

Ustanovení § 125e odst. 2 silničního zákona ve znění účinném v době spáchání deliktu ukládá správnímu orgánu povinnost při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Promítnutí těchto povinností je však otázkou odůvodnění rozhodnutí, respektive odůvodnění stanovení pokuty v konkrétní výši, neboť se týká kritérií pro úvahy správního orgánu o sankci, nikoliv výroku. Vypuštění odkazu na toto ustanovení tedy nemůže zakládat nezákonnost rozhodnutí o sankci. V případě napadených rozhodnutí správní orgán I. stupně nijak nepochybil, pokud toto ustanovení nezahrnul do výroku svého rozhodnutí.

Co se týče odůvodnění sankce, je správnímu orgánu při jejich ukládání svěřena zákonem stanovená míra volného správního uvážení a soudní přezkum je tak v této oblasti z podstaty věci zásadně omezen. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, „(…) ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. (…) Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační (…) Při hodnocení zákonnosti uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce měla význam jedině tehdy, pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané nezákonnosti, v jejímž důsledku by výše uložené sankce neobstála, a byla by takříkajíc nepřiměřená okolnostem projednávaného případu.“ Obdobné závěry vyslovil Nejvyšší správní soud také ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 214/2016 – 33.

Soud nijak nepopírá, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ve věci sankce je víc než úsporné, nicméně s ohledem na to, že správní orgán I. stupně na straně 5 jasně konstatoval, že žalobce svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona a sankce byla žalobci uložena na spodní hranici zákonného rozpětí, považuje soud za zbytečný formalismus, aby rozhodnutí rušil pro nedostatky odůvodnění, neboť s ohledem na minimální výši sankce ve vztahu k zákonnému rozmezí sazby nevykazuje prvostupňové rozhodnutí žádný exces ani prvky svévole. Zdejší soud shledává uloženou sankci ve výši 1 500,- Kč úměrnou, nevymykající se okolnostem případu, a tudíž souladnou se zákonem, neboť nižší sankci zákon v době rozhodování správního orgánu ani neumožňoval uložit.

Žalobce ve vztahu ke znaku skutkové podstaty, který lze popsat jako absence dopravní nehody, brojil jak proti vadám výroku, tak i proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Jelikož spolu oboje souvisí, vypořádal soud tyto části dvou různých žalobních námitek společně.

Předně k náležitostem výroku rozhodnutí o správním deliktu. Podle názoru zdejšího soudu není obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu, kterým je uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, uvedení skutečnosti, že porušení pravidel mělo či nemělo za následek dopravní nehodu. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že ve výroku rozhodnutí o správním deliktu vždy musí být správní delikt specifikován tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 2 As 85/2016). Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností. Výrok, jak jej vymezil správní orgán I. stupně v posuzované věci, považuje zdejší soud za dostatečně určitý a nezaměnitelný. Obecně přitom platí, že není nezbytné ani možné, aby byly ve výroku uvedeny všechny zjištěné skutečnosti. Je nicméně nutno trvat na splnění požadavku nezaměnitelnosti s jiným skutkem, a to zpravidla uvedením vlastního jednání delikventa, místa, času a způsobu spáchání deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 7 Afs 59/2013 – 35). Takový popis skutku ve výroku následně umožňuje subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu, neboť obsahuje všechny podstatné skutečnosti pro subsumpci jednání pod danou skutkovou podstatu.

Jestliže žalobce tvrdí, že popis skutku neumožňuje subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu s ohledem na neuvedení absence dopravní nehody, směšuje nevhodně podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt a znaky skutkové podstaty deliktu.

Skutková podstata deliktu provozovatele byla v předmětném období vymezena v ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona tak, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Znakem skutkové podstaty tedy není absence následku v podobě dopravní nehody.

Naopak v ustanovení § 125f odst. 2 silničního zákona byly vymezeny zákonné podmínky tak, že právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.

Shora uvedený popis skutku umožňoval subsumpci pod skutkovou podstatu ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona a bylo věcí řízení ve věci přestupku a následně odůvodnění správního rozhodnutí, aby bylo zjištěno a zdůvodněno, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 125f odst. 2 silničního zákona pro nástup odpovědnosti pachatele správního deliktu.

Nad rámec všeho výše uvedeného považoval soud za vhodné vyjádřit se obecně k požadavku na konstatování a prokazování absence dopravní nehody jakožto následku deliktního jednání.

Soud nijak nezpochybňuje, že absence dopravní nehody je nutnou podmínkou k tomu, aby mohl být provozovatel postižen za správní delikt provozovatele vozidla (dnes přestupek provozovatele vozidla), nicméně požadavek na to, aby formálně byla tato skutečnost uvedena ve výroku, považuje soud za nadbytečný.

V případě podmínky „absence následku v podobě dopravní nehody“ se jedná o prokázání negativní skutečnosti, která může být bez pochybností „prokázána pouze prokázáním“ komplementární pozitivní skutečnosti, jež existenci prokazované negativní skutečnosti vylučuje, tedy tím, že následkem jednání byla dopravní nehoda. V souzené věci lze na negativní skutečnost (absenci dopravní nehody) usuzovat i z „příčin a následků“, tedy ze zjištěného důkazního stavu, ze kterého nic nenasvědčuje tomu, že by při spáchání deliktního jednání (jízda vyšší než povolenou rychlostí) byla způsobena dopravní nehoda. Skutečnost, že deliktní jednání by mělo za následek dopravní nehodu, netvrdí ani žalobce.

Po žalovaném, resp. správním orgánu I. stupně, je tak požadováno, aby ve výroku byla uvedena negativní skutečnost, jejíž prokazování je v případech, kdy skutková zjištění z místa ničemu takovému nenasvědčují (např. vozidlo bylo na fotografii zachyceno při jízdě ve zjevně provozuschopném stavu), v podstatě nemožné a v rovině tzv. negativní důkazní teorie, ke které se přihlásil i Nejvyšší správní soud již např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104, publikovaném pod č. 951/2006 Sb. NSS: „Postup krajského soudu, jenž zamítl návrh na ustanovení zástupce (§ 35 odst. 7 s. ř. s.) s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala tvrzení o své majetkové situaci listinnými důkazy, přičemž tato tvrzení stěžovatelky spočívala v tom, že nemá žádný majetek ani příjmy, je vadný a je důvodem pro zrušení takového usnesení. Krajský soud svým postupem popřel tzv. negativní důkazní teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti.“ Podobně Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10, konstatoval: „Povinnost tvrzení a zejména prokazování má však své mantinely, mezi něž patří uplatnění pravidla ’neexistence se neprokazuje,‘ vycházející z tzv. negativní důkazní teorie, neboť po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2013 ve věci sp. zn. 6 As 59/2012). Akceptace negativní důkazní teorie se objevuje rovněž v navazující judikatuře Nejvyššího správního soudu.

K ostatním námitkám týkajícím se tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného, resp. prvostupňového, rozhodnutí uvádí soud následující.

Zdejší soud nedospěl k závěru, že by správní orgán I. stupně ve věci provedl nezákonné tzv. souhrnné zjištění. Žalobce totiž paušálně hodnotí obsah prvostupňového rozhodnutí jako souhrnné zjištění a souhrnné hodnocení veškerého provedeného dokazování. Tak tomu ale není. Prvostupňové rozhodnutí se ve věci skutku rozpadá do dvou částí. První je odůvodnění zastavení přestupkového řízení proti údajnému řidiči vozidla, Danielu Pinkasovi, a druhou je zdůvodnění skutkové a právní věty výroku rozhodnutí. Správní orgán uvedl jasný výčet důkazů, z nichž následně vyvodil skutkový závěr.

Zdejší soud v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, ve věci sp. zn. IV. ÚS 3902/11, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že „(…) odvolací soud, ačkoliv v intencích § 213 a 213a o. s. ř. dokazování doplnil, v odůvodnění napadeného rozsudku (ani v nezbytném rozsahu) neuvedl, jaká skutková zjištění učinil z každého z provedených důkazů, případně konkrétně vymezených skupin důkazů, resp. myšlenkově se k nim stran této druhé alternativy co do společného hodnocení - umožňuje-li to jejich charakter a kontext - v rámci vyložení rozhodovacích důvodů nevymezil.“ Z uvedené citace jasně vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi důkazy, které stojí samostatně a které je třeba samostatně posuzovat, a mezi konkrétně vymezenými skupinami důkazů, u kterých lze provést společné hodnocení, umožňuje-li to jejich charakter a kontext. V nyní posuzované věci se podle názoru zdejšího soudu jedná právě o takovou skupinu důkazů, neboť všechny jednotlivé shromážděné důkazy jsou spojené s jediným místem, jediným jednáním a jediným časovým okamžikem, přičemž je nutné je vykládat v jejich společném kontextu, jak správně učinil správní orgán I. stupně. Soud proto na jeho postupu neshledává žádné pochybení, které by mělo zakládat nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí.

S postupem, který žalobce označil jako souhrnné zjištění a který soud neshledal v rozporu se zákonem, souvisí tvrzená absence odůvodnění závěru, že bylo měření rychlosti provedeno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí jasně vyplývá, že mezi důkazy byly jak radarový záznam z měření vozidla, tak i kopie ověřovacího listu rychloměru. Z těchto dvou listin jednoznačně vyplývá, že k měření rychlosti došlo v automatizovaném režimu ověřeným rychloměrem, přičemž skutečnost, že ani v odůvodnění není uveden typ rychloměru, nepovažuje soud za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť stejně jako v případě výroku i pro odůvodnění je podstatný pouze způsob měření rychlosti, nikoliv samotný rychloměru. Pro posouzení toho, zda se jedná o automatizovaný technický prostředek, tak není rozhodné to, o jakou značku a typ rychloměru se jedná, zda se jedná o rychloměr, který lze používat pouze v souladu s návodem k obsluze (u každého přístroje je nutno při nastavení, resp. uvedení do provozu, dbát na dodržení podmínek výrobcem uvedených v návodu k obsluze), ani to, že dle záznamu o měření byl předmětný rychloměr nastaven konkrétní osobou, jejíž jméno je v záznamu uvedeno (neboť každý silniční radar někdo musí nastavit bez ohledu na to, zda je umístěn na mýtné bráně, pevném, stálém stanovišti u silnice, nebo je umisťován ad hoc). Je logické, že každý podobný přístroj je před započetím jeho užívání (nejen) v automatizovaném režimu třeba umístit, nastavit a uvést do provozu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 As 177/2017). Tak tomu je i v případě rychloměru Ramer 10T, výrobní číslo 15/0184. Ramer 10T je stacionárním zařízením, jež provedlo měření v automatizovaném režimu bez obsluhy. Ze správního spisu (a ani z jiných okolností projednávané věci) nelze usuzovat, že by měření proběhlo přístrojem kýmkoliv obsluhovaným. Jednalo se tedy nepochybně o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 125 odst. 2 písm. a) silničního zákona. Za této situace považoval soud shodně se žalovaným za zcela nadbytečné provádět dokazování návodem k obsluze použitého rychloměru či výslechem strážníka provádějícího měření. Žalovaný se s navrhovanými důkazy zcela řádně a dostatečně vypořádal na straně 6 napadeného rozhodnutí, když uvedl, že ze shromážděných podkladů jsou všechny relevantní skutečnosti dostatečně zřejmé a navržené důkazy nejsou způsobilé tyto skutečnosti zpochybnit. Soud proto nemohl této námitce v celé její šíři vyhovět.

Pokud se týká úvah, které v návaznosti na podané odvolání ve svém rozhodnutí uvedl k této otázce žalovaný, nejedná se navzdory přesvědčení žalobce o nahrazení absentujících úvah správního orgánu I. stupně žalovaným, což by mělo za následek krácení možností žalobce. Krajský soud upozorňuje, že prvostupňové a napadené rozhodnutí je nutno brát jako jeden celek. Pokud tedy žalovaný pouze rozvinul, a to v návaznosti na konkrétní odvolací námitky žalobce, úvahy správního orgánu I. stupně týkající se provedení měření rychlosti automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, jednalo se z jeho strany o zcela legitimní postup.

V další části námitek brojil žalobce proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro absenci hodnocení naplnění podmínek dle ustanovení § 79a silničního zákona, absenci posouzení uveřejnění zřízení rychloměru a označení příslušného úseku značkami.

Podle ustanovení § 79a silničního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2011 doposud platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.

Zákonem č. 133/2011 Sb. byl z citovaného ustanovení vypuštěn odst. 2, dle kterého původně mohla obecní policie měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“.

Z citovaného ustanovení § 79a silničního zákona v účinném znění je zcela zřejmé, že měření rychlosti obecní policií není vázáno na označení úseku dopravní značkou. Ze samotné existence dopravních značek IP31 a IP31B nijak nevyplývá zákonná povinnost k označení úseků, kde probíhá měření rychlosti obecní policií. Není proto žádný důvod, aby se jimi správní orgány zabývaly.

Ve správním spise je založeno jako listinný důkaz stanovisko PČR „Schválení úseků pro stacionární měření rychlosti MP Židlochovice - stanovisko“, ze kterého vyplývá, že obec Rajhradice byla určena jako místo pro měření rychlosti MP. Soud rovněž provedl dokument nazvaný „Schválení míst měření rychlosti MP Židlochovice stacionárními radary v obci Holasice, Rajhrad a Rajhradice – stanovisko“ ze dne 5. 6. 2017, č. j. KRPB-118628-1/ČJ-2017-0600DO-TICH, vydaný PČR, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Odborem služby dopravní policie, ve kterém je mj. konkrétně uvedeno: „V minulosti již Policií ČR byla předmětná místa, k měření nejvyšší dovolené rychlosti, v kontextu § 79a zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), určena stanoviskem č.j. KRPB-113014-3/ČJ-2015-0600DP-TICH a č.j. KRPB-113014-4/ČJ-2015-0600DP-TICH.“ Z obsahu správního spisu zároveň vyplývá, že k deliktnímu jednání došlo právě v této obci a jednání bylo zachyceno silničním radarovým rychloměrem RAMER, který odpovídá schválení PČR ke stacionárnímu měření rychlosti.

Z pohledu soudu byly splněny podmínky ustanovení § 79a silničního zákona. Jelikož z žádného procesního úkonu žalobce nevyplývá zpochybnění toho, že by k měření rychlosti došlo na úseku, kde není oprávněna MP měřit rychlost, nepovažuje soud za nedostatek odůvodnění to, že se kompetencemi MP správní orgány detailně nezabývaly a vzaly jako výsledek dokazování na vědomí prokázání oprávnění MP v tomto místě rychlost měřit.

Součástí námitek, kterými napadal žalobce rozhodnutí správních orgánu pro nepřezkoumatelnost, byl i poukaz na to, že pokud by skutečně použitý rychloměr byl automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, nepochybně by se jednalo o stálý automatický technický systém, a tedy by se měl správní orgán zabývat i tím, zda obecní policie zřízení tohoto rychloměru vhodným způsobem uveřejnila, jinak je nutné předpokládat, že tato podmínka splněna nebyla, a měření bylo prováděno protiprávně.

Podle ustanovení § 24b odst. 1 zákona o obecní policii je obecní policie oprávněna, je-li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.

Smyslem druhého odstavce citovaného ustanovení je zajištění informovanosti veřejnosti o tom, že se může nacházet na místě, které je monitorováno. Zákon ani jiné další předpisy nestanoví, jakým způsobem se má tato informace zveřejnit.

Podle názoru soudu je zcela nesprávná a nelogická argumentace žalobce, že v případě, když se správní orgán nezabýval tím, zda obecní policie zřízení rychloměru vhodným způsobem uveřejnila, je nutné předpokládat, že tato podmínka splněna nebyla. V prvním stupni rozhodoval jako správní orgán Městský úřad Židlochovice, který své řízení zahájil na základě oznámení přestupku od MP Židlochovice.

Skutečnost, jakým způsobem byly úseky pro stacionární měření rychlosti zveřejněny, je skutečností, která je správnímu orgánu jistě známa z jeho úřední činnosti (nad rámec uvedeného soud konstatuje, že informace o stacionárních radarech v obci Rajhradice jsou zveřejněny na webových stránkách města Židlochovice: https://www.zidlochovice.cz/cs/mestozidlochovice/mestkyurad/jaksivyriditformulare/odbordopravy/objektivniodpovednostprovozovatelevozidlamerenistacionarnimiradarymp-zidlochovice.html), a proto zjevně nejsou pro správní orgán I. stupně nutným předmětem dokazování za předpokladu, že zákonnost měření z tohoto důvodu není zpochybněna účastníkem řízení. Správní orgán

Zdejší soud nadto provedl v průběhu ústního jednání dokazování printscreenem webové stránky města Židlochovice, konkrétně sekce Odbor dopravy a části nazvané jako Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla – měření stacionárními radary MP Židlochovice, jejíž součástí je jak odkaz na dokument nazvaný „Schválení míst měření rychlosti MP Židlochovice stacionárními radary v obci Holasice, Rajhrad a Rajhradice – stanovisko“ ze dne 5. 6. 2017, č. j. KRPB-118628-1/ČJ-2017-0600DO-TICH, ve kterém je konkrétně uvedeno: „V minulosti již Policií ČR byla předmětná místa, k měření nejvyšší dovolené rychlosti, v kontextu § 79a zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), určena stanoviskem č.j. KRPB-113014-3/ČJ-2015-0600DP-TICH a č.j. KRPB-113014-4/ČJ-2015-0600DP-TICH.“, tak i jednotlivé ověřovací listy užívaných měřicích přístrojů. Na straně 4 předloženého printscreenu je poté uvedeno: „Vytvořeno 3.8.2016 8:03:43 – aktualizováno 18.7.2019 8:31:06.“ Krajský soud je přesvědčen o tom, že i před datem 3. 8. 2016 bylo možné na stránkách města Židlochovice dohledat informace o zřízení měřicích zařízení na nyní posuzovaných místech, byť vzhledem k časovému odstupu od spáchání jednotlivých vytýkaných jednání a projednání věci před zdejším soudem již bohužel nelze zpětně prokázat tento relevantní obsah předmětných stránek v daném období. Je však třeba poznamenat, že je otázka, zda by i za situace, kdy by skutečně zřízení měřicích zařízení nebylo na stránkách města Židlochovice uveřejněno, měla tato skutečnost nějaký vliv na výsledek správnosti měření rychlosti vozidel těmito měřicími zařízeními, když je povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost v obci stanovena přímo zákonem. Soud nadto posoudil, že namítané ustanovení § 24b zákona o obecní policii směřuje primárně toliko na ochranu osobních údajů, nikoliv na správnost provedeného měření měřicím zařízením, které mělo v posuzované době platné ověření.

Za této procesní situace se soud již nezabýval tím, zda je možné stacionární radary považovat za zařízení dle ustanovení § 24b odst. 2 zákona o obecní policii.

Nedůvodné jsou i námitky proti tvrzenému skrytému měření rychlosti, ke kterému nemá MP zmocnění a nenaplnění účelu zákona skrytým měřením.

Odkaz žalobce na ustanovení § 158d trestního řádu je v tomto případě zcela nepřípadný, neboť upravuje pravomoci PČR při sledování osob a věcí (např. prostorové odposlechy nebo fyzické sledování). Měření rychlosti automatizovanými technickými prostředky neobsahuje prvek sledování ať již osob nebo věcí, neboť nejsou zaměřeny proti konkrétním osobám nebo konkrétním věcem. Nedochází proto k zásahům do osobní sféry, integrity a soukromí fyzických osob v takové míře, aby to narušovalo právo na ochranu soukromí v takové míře, že by bylo třeba zákonného zmocnění nad již stávající úpravu. Obecní policie je oprávněna k měření rychlosti v rámci dohledu nad provozem na pozemních komunikacích a není žádného rozdílu mezi tím, jestli rychlost vozidel měří příslušník policie radarem fyzicky nebo prostřednictvím stacionárního radaru.

V této souvislosti je zcela nesmyslná poznámka o větší účinnosti viditelného měření, neboť účelem měření rychlosti není donutit řidiče zpomalit tím, že bude vidět policistu měřícího rychlost, nýbrž kontrola dodržování předpisů, které má řidič dodržovat bez ohledu na to, zda na krajnici vozovky stoji policista s radarem, nebo ji kontroluje stacionární radar, nebo není prováděna kontrola žádná. Zvýšení bezpečnosti silničního provozu tak nelze dosáhnout stacionárními radary o nic více než umístěním policistů na silnice s ručními radary, neboť jakékoliv měření rychlosti je primárně kontrola dobrovolného dodržování dopravních předpisů. I samotné tvrzení žalobce, že v případě viditelného měření rychlosti „zpomalí asi každý řidič“ je ryze spekulativní, např. řidič, který jede v rychlostním limitu dané komunikace, jistě nemá důvod zpomalovat.

Pokud jde o námitku týkající se diskriminace českých provozovatelů vozidel (taktéž proto, že je měření rychlosti prováděno na automobilech a nikoli na motocyklech), krajský soud ji pokládá za ryze účelovou a nijak nesouvisející s konkrétním projednávaným případem. Žalobce tuto svou námitku naprosto ničím nepodložil, tedy žádnými konkrétními případy, z nichž by bylo možné usuzovat na diskriminaci českých provozovatelů vozidel oproti provozovatelům zahraničním či diskriminaci provozovatelů automobilů oproti provozovatelům motocyklů. Vzhledem k tomu, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání diskriminace, resp. tvrzeného nerovného zacházení, musí zdejší soud souhlasit se stanoviskem žalovaného v tom, že správní orgány projednávají veškeré přestupky či správní delikty provozovatelů vozidel, o kterých se dozví.

Dále žalobce brojil proti nepřezkoumatelnosti odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí pro absenci důvodů, na základě kterých by dospěl správní orgán k závěru, že použitý rychloměr byl řádně ověřen. Obsahem správního spisu je ověřovací list č. 213/15 použitého rychloměru výr. č. 15/0184 (který byl dle záznamu o přestupku k měření rychlosti vozidla žalobce použit) s platností od 22. 10. 2015 do 21. 10. 2016. Ke spáchání deliktního jednání došlo 15. 3. 2016, tedy v uvedeném rozmezí. Ověřovací list byl proveden jako důkaz a z rozhodnutí správního orgánu I. stupně jasně vyplývá, že i na základě tohoto podkladu dospěl správní orgán k závěru o spáchání správního deliktu.

Soud nevidí důvod k tomu, aby správním orgánům vracel jejich rozhodnutí k doplnění věty o tom, že u ověřovacího listu vyplývá, že byl rychloměr ověřen, jestliže ze správního spisu jasně vyplývá, že tomu tak bylo. Krajský soud nadto znovu konstatuje, že žalobce ani v tomto případě své tvrzení nijak blíže důkazně nepodložil a neuvedl ani odkaz na zdroj jeho informací o vydání ověřovacího listu k použitému rychloměru v rozporu s přepisy či tvrzeném poškození rychloměrů.

V rámci námitek nepřezkoumatelnosti brojil žalobce i proti neodůvodnění závěru, že se nevyskytly žádné významné okolnosti, které by vedly k tomu, že by nebyla naplněna materiální stránka deliktu.

K naplnění materiální stránky deliktu musí soud konstatovat, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za delikt, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak deliktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45)). K této problematice se vyjádřil Nejvyšší správní soud již několikrát. Například v rozsudku ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015-31, uvedl, že: „Materiální znak ohrožovacího správního deliktu spočívající ve společenské škodlivosti je naplněn již samotným vytvořením potenciálně nebezpečné situace, aniž by muselo dojít ke konkrétním škodlivým důsledkům. Součástí skutkové podstaty ohrožovacích deliktů totiž není následek v po době zasažení do zákonem chráněných zájmů, nýbrž postačí pouhé jejich ohrožení.“

Aby společenská nebezpečnost jednání nebyla naplněna, musely by ve věci existovat zvláštní okolnosti případu, které by nebezpečnost jednání zásadním způsobem snižovaly pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků (např. význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele či míra jeho zavinění, srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 34/2012 - 35, ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 46, publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS, či ze dne

Naplnění kterékoliv z uvedených skutečností nikdy v průběhu řízení před správními orgány (a fakticky ani před soudem) žalobce netvrdil, pouze namítal neodůvodnění závěru, že se v případě žalobce tyto nevyskytly. Je třeba říct, že správní orgán I. stupně použil formulaci „takové okolnosti však shledány nebyly.“ Na takový závěr má správní orgán bezpochyby právo, pokud s tímto závěrem žalobce nesouhlasil, nic mu nebránilo, aby věcně uvedl skutečnosti, které podle něj vylučují materiální stránku deliktu. Podle názoru zdejšího soudu správní orgán I. stupně jasně konstatoval, že již naplněním formálních znaků došlo v tomto případě k naplnění materiální stránky, což je obecně správný závěr, který je nadto v intencích souzené věci pro přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí zcela dostačující. V případě nutnosti prokazovat neexistenci skutečností odůvodňujících absenci materiální stránky by se jednalo o aplikaci tzv. negativní důkazní teorie (ke které se zdejší soud podrobně vyjádřil již výše) a nelze spravedlivě požadovat po správním orgánu, aby prokazoval něco, co nenastalo.

Zdejší soud nesdílí ani názor žalobce, že by se jednalo o nepřezkoumatelné rozhodnutí pro jeho zjevnou šablonovitost. Obsah napadeného i prvostupňového rozhodnutí je vždy logicky spjat jak s náročností posouzení skutkového stavu, tak s náročností právního hodnocení věci. V případě správních deliktů (dnes přestupků) provozovatelů vozidel se jedná o delikty spojené s objektivní odpovědností pachatele a v zákonem limitovaných případech, které předznamenávají typologicky méně náročné situace na prokázání skutkového stavu i právní hodnocení.

Podle názoru soudu jak rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak rozhodnutí žalovaného pojednávají o všech relevantních skutečnostech, které byly o deliktním jednání zjištěny. Současně z nich vyplývá, jakým způsobem se správní orgány zabývaly aplikací právních norem na zjištěný skutkový stav a z obou napadených rozhodnutí je tedy zřejmé, jakými úvahami se správní orgán prvního stupně i žalovaný řídily.

U správních rozhodnutí, kterých vydávají správní orgány desítky, stovky až tisíce, v typologicky naprosto skutkově i právně shodných situacích, nelze očekávat jazykovou či právní ekvilibristiku, která bude obsahově odlišovat jednoznačně jedno rozhodnutí od druhého. Naopak je zcela dostačující, pokud tato rozhodnutí naplňují požadavky zákona na přezkoumatelnost a pokud jsou vydána v zákonném procesu. To navíc v situaci, kdy se činnost účastníků řízení vyznačuje mnohdy procesní pasivitou, vč. odvolacího řízení, tedy absencí jakékoliv skutkové i právní argumentace, na kterou by měly správní orgány reagovat.

Krajský soud tak považuje námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro tvrzený nedostatek důvodů a šablonovitost za nedůvodnou.

V případě námitek žalobce proti výroku rozhodnutí se zdejší soud na tomto místě již nebude věnovat těm částem námitek, které vypořádal výše (automatizovaný technický prostředek – typ rychloměru, uvedení absence dopravní nehody ve výroku, problematika ustanovení § 125e zákona o silničním provozu). Ze setu dílčích námitek, kterými žalobce brojil proti tvrzeným vadám výroku, proto zůstávají k vypořádání pouze dvě námitky. První je ta, že správní orgán neop