31 A 112/2020

Rozhodnutím Obvodního báňského úřadu pro území krajů Jihomoravského a Zlínského (dále jen „Obvodní báňský úřad“) ze dne 9. 1. 2019, č. j. SBS 17437/2016/OBÚ-01/22, byl stanoven dobývací prostor Uherský Ostroh, ev. č. 711 96, pro dobývání výhradního ložiska Moravský Písek – Uherský Ostroh (B3 012 200); dále jen „prvostupňové rozhodnutí“. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 19. 5. 2020, č. j. SBS 09782/2019/ČBÚ-21/13, zamítl odvolání žalobců podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Pěti samostatnými žalobami se žalobci a) až v) domáhají zrušení napadeného rozhodnutí (potažmo i prvostupňového rozhodnutí) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalobci a) až d) poukazují na to, že od stanoviska EIA uplynulo několik let. Pro žalovaného není podstatný obsah, objektivita závěrů v běhu času, ale formální soulad se zákonem. K faktickému vyhodnocení námitek a rozptýlení obav kvalifikovaně nedošlo. Možné dopady provozu jsou bagatelizovány a nepřihlíží se k námitkám tak výrazných subjektů, kterými jsou jednotky místní samosprávy. Záměr je v rozporu s § 67 odst. 1 vodního zákona, neboť je umístěn do aktivní zóny záplavového území. Komplexní hodnocení stanovisek v jejich souvislostech se zvážením kumulace vlivů a možných excesů nebylo provedeno. Žalovaný nic nepřezkoumával, pouze přejímal závěry Obvodního báňského úřadu. Rozhodnutí vytváří předpoklady pro budoucí povolení činnosti, které může být nebezpečím pro kvalitu a množství vody v dané oblasti. Již v tomto rozhodnutí musí být odstraněny zásadní výhrady, které by zcela popřely podstatu dobývacího prostoru. Obce a města musí mít výjimečné procesní postavení, které zaručí, že územní samospráva bude mít zásadní vliv na konečné rozhodnutí tím, že její stanovisko bude pro rozhodující orgán závazné. Účel a smysl obce je specifický a její základ je součástí ústavního pořádku, což je jasnou deklarací významnosti jejího postavení. Jako účastník řízení nehájí soukromý zájem, ale vždy veřejný zájem dotýkající se jejího území a jejích občanů. Správní orgány tuto skutečnost nevzaly v potaz. Výrazné zásahy do základních hodnot, na nichž závisí kvalita života v daném území, nelze realizovat bez souhlasného vyjádření obcí. Bylo by to popřením práva na samosprávu. Bez souhlasu obce nemohou orgány státní správy vydat závazná souhlasná stanoviska, která presumují, že těžba bude povolena. Úvaha, že při souhlasném stanovisku nelze žádosti nevyhovět, je nesprávná. Závazná stanoviska by neměla být považována za závazná. Jakákoliv obrana je v případě souhlasného stanoviska zbytečná a podání správní žaloby postrádá smysl. Takový přístup je protiústavní. Správní orgán rozhodující o věci samé musí mít právo vyhodnotit všechny listiny dle vlastní úvahy. Absolutní závaznost popřela základní princip správního uvážení. Zakotvení právní síly stanoviska mělo proběhnout jiným způsobem – závazností s možnou odůvodněnou a přezkoumatelnou výjimkou nebo nezávazností s nutností odůvodnit odchýlení se od obsahu stanoviska s možným přezkumem tohoto odůvodnění. Třetí cesta je možný samostatný přezkum závazného stanoviska standardní cestou.

Žalobci e) až s) namítají, že proces posuzování vlivů na životní prostředí byl nedostatečný. Stanovisko EIA vychází z chybného posouzení hydrogeologických poměrů a zahrnuje několik desítek podmínek, které buď nejsou realizovatelné vůbec, nebo jen s velkými obtížemi. Nedošlo k zohlednění stávající změny klimatu, kdy se již pravidelně opakují období sucha spojená s vysycháním podzemních vod a ničivé lokální povodně. Nezohlednění těchto skutečností nekoresponduje s principy prevence, předběžné opatrnosti a trvale udržitelného rozvoje. Rovněž nedošlo k zohlednění aktuálních stanovisek České geologické služby, která záměr vyhodnotila jako rizikový vzhledem k možnosti kontaminace vodního zdroje, resp. podzemní vody. Všechna původně nesouhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů byla v přezkumných řízeních zrušena a následně byla vydána nová, vesměs až po ingerenci nadřízeného dotčeného orgánu (především Krajského úřadu Zlínského kraje). Tento postup vzbuzuje důvodné pochybnosti o nezaujatosti a nestrannosti postupu dotčených orgánů. Závazná stanoviska jsou i z hlediska obsahu nedostatečná, neodůvodněná a nepřezkoumatelná; některá zákonem vyžadovaná závazná stanoviska dokonce chybí. Napadené ani prvostupňové rozhodnutí nesplňují požadavky uvedené v § 68 odst. 3 správního řádu, a tudíž jsou nepřezkoumatelná a nezákonná.

Žalobce t) namítá jednostranné zvýhodnění podkladu pro rozhodnutí – posudku prof. Ing. RNDr. I. L., Dr.Sc. (dále jen „znalecký posudek prof. L.“), předloženého žadatelem. Žalovaný vyhodnotil posudek znaleckého ústavu GEOtest, a. s. jako podklad bez váhy znaleckého posudku. Měl rozpory ve znaleckých posudcích objasnit slyšením znalců nebo prostřednictvím revizního znaleckého posudku. Obvodní báňský úřad pochybil, když nestanovil lhůtu pro podání námitek účastníků řízení a závazných stanovisek dotčených orgánů. Dále znevýhodnil účastníky řízení při doručování, jestliže některému účastníku řízení doručoval do ciziny do vlastních rukou. Současně pochybil, když doručoval přímo účastníku řízení, nikoliv jeho zástupci na základě plné moci. Protokol sepsaný Obvodním báňským úřadem neobsahoval všechny náležitosti. Nejsou uvedena a popsána všechna zjištění, absentuje popis událostí a vylíčení jednotlivých úkonů správního orgánu. Dle protokolu č. j. SBS 27225/2016 je ústní jednání neveřejné, přesto se ho zúčastnily i osoby, které neměly postavení účastníka správního řízení. Žalovaný v rozporu se zákonem vyhodnotil otázku střetu zájmů a zvýhodnil podnikatelský zájem jednotlivce na těžbě štěrkopísku. Závazné stanovisko vodoprávního úřadu nevzalo v potaz, že oblast je součástí chráněné oblasti přirozené akumulace vod (dále jen „CHOPAV“). Těžba je v rozporu se zájmy vodního hospodářství. Nebyl udělen souhlas vlády. Budoucí odběr pro závlahy je v rozporu s § 29 vodního zákona. Záměr je v aktivní zóně záplavového území řeky Morava, čímž byl porušen § 67 odst. 2 vodního zákona. Těžba štěrkopísku i val vyvýšeného území by zhoršil odtok povrchových vod. Štěrkopísky a skrývkové zeminy jsou odplavitelným materiálem, jehož přítomnost v aktivním záplavovém území je nepřípustná. Odvážení těchto materiálů je nereálné a bylo by spojeno s nárůstem dopravy. Vlivem povodně se může voda v jezeru vyměnit za vodu neznámé a nepředvídatelné jakosti. Záměr je umístěn do ochranného pásma vodního zdroje, čímž dochází k rozporu s § 29 odst. 1 vodního zákona. Stanovisko obecného stavebního úřadu je nezákonné, neboť je v rozporu s územním plánem města Uherský Ostroh. Podkladem je také nezákonné stanovisko EIA, jímž došlo k upřednostnění soukromého zájmu. Existují výrazná rizika pro provoz vodního zdroje Bzenec a jsou obtížně řešitelná.

Žalobce u) namítá, že závazné stanovisko stavebního úřadu postrádá odůvodnění souladu umístění záměru s cíli a úkoly územního plánování, územně plánovacími dokumentacemi města a kraje a je v rozporu s Politikou územního rozvoje. Prvostupňové rozhodnutí ignorovalo skutečnosti, na které poukázal úřad územního plánování. Záměr koliduje s vymezením koridoru územní rezervy pro průplavní spojení Dunaj-Odra-Labe. Ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona umožňuje umisťovat záměry pouze za předpokladu, že záměr charakter území nenaruší a zájem na jeho umístění převáží nad veřejným zájmem na ochranu nezastavěného území a přírodních a dalších hodnot uvedených v § 18 odst. 4 stavebního zákona. Žadatel měl usilovat o změnu územního plánu. Potvrzující závazné stanovisko nereflektuje hierarchickou závaznost územně plánovacích dokumentací. Pokud by § 18 odst. 5 stavebního zákona umožňoval stanovení dobývacího prostoru bez ohledu na funkční využití ploch stanovené v územním plánu, musel by se územní plán podrobit posouzení vlivů na udržitelný rozvoj (SEA). Obcházení zákona o posuzování vlivů širokým výkladem § 18 odst. 5 stavebního zákona by bylo nutné považovat za nepřípustnou „salámovou metodu“. Obvodní báňský úřad pochybil, neboť nepřihlédl k informacím obsaženým ve stanovisku úřadu územního plánování, a nepožádal stavební úřad o doplnění jeho nepřezkoumatelného stanoviska. Podklady, které vedly Krajskou hygienickou stanici k vydání kladného závazného stanoviska, nedostatečně zohledňují kumulativní a synergické vlivy těžby se stávající zátěží občanů. Dojde k zasažení města zvýšenou prašností a tím ke snížení výnosů ze zemědělských pozemků města. Rozhodnutí je také v rozporu s § 67 vodního zákona. Zlepšení odtoku povrchových vod nebylo prokázáno.

Žalobkyně v) namítá nepřípustnost stanovení dobývacího prostoru v CHOPAV, záplavovém území a území ochrany vodního zdroje. Rizika vzniklá po odkrytí hladiny podzemní vody není možné eliminovat žádným reálně proveditelným opatřením. Ostatní posudky nejsou v souladu s § 23a vodního zákona. Stanovisko EIA má převážnou část bodů nedořešenou a nedořešitelnou. Žalobkyně poukazuje na případy, kdy byly vodní zdroje v minulosti znehodnoceny. Bez výjimky udělené vládou je řízení nezákonné. Rozhodnutí je vydáno bez souhlasného závazného stanoviska jihomoravské hygieny. Řízení mělo být vedeno podle § 115 odst. 19 vodního zákona. Použití odstavce desátého posloužilo k tomu, že se Veselí nad Moravou nemohlo vyjádřit z vodohospodářského hlediska k vodnímu zdroji Bzenec – Komplex, který je v jeho gesci. Těžbou zdroj zeslábne, oteplí se, dochází ke ztrátám odparem. Hydraulická bariéra nedokáže udržet nezávadnost zdroje.

Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žaloby zamítl. Poukazuje zejména na to, že posuzování odborných otázek, které řešila závazná stanoviska, nespadá do jeho gesce. Odkazuje proto především na obsah přezkumných závazných stanovisek. Nejsou mu známy žádné důvody, které by zakládaly důvodné pochybnosti o jejich zákonnosti. Konkrétní aspekty hornické činnosti nelze posuzovat v rámci řízení o stanovení dobývacího prostoru. Podle závazných stanovisek nebude narušen veřejný zájem na ochraně vod ani veřejný zájem na životním prostředí. Zájem na těžbě štěrkopísku není výlučně podnikatelským zájmem jednotlivce.

Osoba zúčastněná na řízení I) ve svém vyjádření zpochybňuje aktivní procesní legitimaci některých žalobců a podrobně rozvádí důvody, proč spatřuje jednotlivé žalobní námitky nedůvodnými. Poukazuje na příklady koexistence těžby štěrkopísku se zdroji pitné vody a obhajuje odborné závěry týkající se hydrogeologických poměrů, z nichž vycházelo napadené rozhodnutí. Těžba štěrkopísku nebude mít negativní vliv na kvalitu a vydatnost zdroje pitné vody. Osoba zúčastněná na řízení I) se podrobněji vyjadřuje k jednotlivým žalobním námitkám a uzavírá, že považuje žaloby za nedůvodné, a navrhuje proto, aby je soud zamítl [resp. u žalobců c) a v) odmítl].

Osoby zúčastněné na řízení II) a III) se spolu s dalšími územně samosprávnými celky, které soud usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. 31 A 112/2020-359, nepřipustil jako osoby zúčastněné na řízení, připojily k žalobní argumentaci a navrhly, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno. Toto rozhodnutí zasahuje i jejich území. Neobsahuje úvahy ohledně poměřování různých partikulárních zájmů.

Žalobci a) až d) spolu s osobami zúčastněnými na řízení II) a III) a dalšími územně samosprávnými celky, které soud jako osoby zúčastněné na řízení nepřipustil, v replice uvádějí, že žalovaný evidentně nepodrobil závazné stanovisko konfrontaci s dalšími podklady. Rozvíjejí dále úvahy, proč se postavení obcí liší od postavení ostatních účastníků řízení. Nesouhlasí s bagatelizací dané části řízení a přenášení odpovědnosti do druhé fáze.

Žalobci e) až s) v samostatném podání doplňují informace ke své žalobní legitimaci a v samostatné replice dále argumentuje ve prospěch své žaloby. Poukazují na stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 2. 9. 2020 a na odborný článek zdůrazňující roli matematických modelů při stanovení velikosti proudu podzemní vody a vyvracejí analogii posuzované věci s jinými případy stanovení dobývacího prostoru v blízkosti vodního zdroje.

Žalobkyně v) ve své replice doplňuje, že prof. L. unikly některé skutečnosti, poukazuje na skutečnosti, které se dozvěděla telefonicky a z internetu, a odkazuje na stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 2. 9. 2020.

Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), je poplatníkem soudního poplatku ve věcech správního soudnictví ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení. Poplatková povinnost za toto řízení vzniká podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích]. Podle položky 18, bodu 2. písm. a) Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, činí soudní poplatek za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu 3 000 Kč.

Vzhledem k tomu, že žalobce d) nezaplatil soudní poplatek současně s podáním žaloby, krajský soud jej usnesením ze dne 24. 7. 2020, č. j. 31 A 112/2020-60, podle § 9 odst. 1, věty první, zákona o soudních poplatcích vyzval, aby zaplatil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení, a zároveň jej poučil o následcích spojených s jeho nezaplacením.

Toto usnesení bylo zástupkyni žalobce d) doručeno dne 28. 7. 2020, s tím, že lhůta pro uhrazení soudního poplatku marně uplynula dnem 12. 8. 2020 [srov. § 40 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Žalobce d) zaplatil soudní poplatek až dne 13. 8. 2020, kdy byla částka 3 000 Kč připsána na účet Krajského soudu v Brně vedený u České národní banky.

Podle § 47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Z § 9 odst. 1, věty druhé zákona o soudních poplatcích vyplývá, že soud řízení zastaví po marném uplynutí lhůty, kterou určí poplatníkovi k zaplacení soudního poplatku. Podle věty třetí se přitom k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží.

Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě žalobcem d) zaplacen, krajský soud nemohl přistoupit k věcnému posouzení důvodnosti žaloby žalobce d) a musel řízení o jeho žalobě podle § 47 písm. c) s. ř. s., ve spojení s § 9 odst. 1, větou druhou, zákona o soudních poplatcích, zastavit.

Aktivní legitimace k podání žaloby v řízení dle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. je upravena v ustanovení § 65 s. ř. s. Toto ustanovení rozlišuje dvě kategorie žalobců. První z nich (odst. 1) představují žalobci, kteří jsou aktivně legitimování k podání žaloby z důvodu, že napadené rozhodnutí se přímo dotklo jejich sféry hmotných práv. Ačkoliv tito žalobci v obecné rovině nutně nemusí být účastníky správního řízení, je taková situace spíše ojedinělá (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011 – 64; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), neboť účastenství ve správním řízení se zpravidla odvíjí právě od možnosti dotčení práv, a obecně je takto také explicitně vymezeno – viz § 27 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Druhou kategorii (odst. 2) představují osoby, které takovými hmotnými právy nedisponují, ale jsou legitimovány k podání žaloby z titulu svého účastenství ve správním řízení (viz např. rozsudek ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 - 118, publikovaný pod č. 825/2006 Sb. NSS, či ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 As 31/2008 - 72).

V případě řízení o stanovení dobývacího prostoru má soud za to, že okruh osob aktivně legitimovaných k podání žaloby dle § 65 odst. 1 s. ř. s. se překrývá s okruhem účastníků řízení dle § 28 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“) a okruh osob aktivně legitimovaných k podání žaloby dle § 65 odst. 2 s. ř. s. se překrývá s okruhem účastníků řízení dle § 9c odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o posuzování vlivů“).

Okruh účastníků správního řízení obecně stanoví § 27 správního řádu. Ten ve větě první, odstavci třetím stanoví, že účastníky jsou rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Toto ustanovení samo o sobě nevylučuje obecná pravidla pro stanovení okruhu účastníků podle odstavce prvního a druhého. Zvláštní úprava vylučuje použití těchto ustanovení pouze tehdy, pokud obsahuje taxativní výčet účastníků řízení, což lze vyvozovat z toho, že zjevně neoznačuje účastníky nad rámec úpravy obsažené v § 27 odst. 1 a 2 správního řádu a nepoužívá výrazy jako „také“ či „především“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2014, čj. 4 As 157/2013-33).

Pro posuzovanou věc je rozhodující zvláštní pravidlo obsažené v § 28 odst. 2 horního zákona. Podle něj jsou účastníky řízení o stanovení dobývacího prostoru navrhovatel, fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická práva a jiná práva k pozemkům nebo stavbám mohou být rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru přímo dotčena, a obec, v jejímž územním obvodu se dobývací prostor nachází. Ve světle výše uvedených kritérií, je nutno tento výčet účastníků řízení považovat za taxativní. Použití obecných ustanovení o účastenství [§ 27 odst. 1) a 2) správního řádu] je tudíž vyloučeno.

V případě rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru má soud za to, že s ohledem na charakter tohoto rozhodnutí (tím je fakticky umisťován záměr, nikoliv povolován) a vymezení účastenství ve správním řízení dle § 28 odst. 2 horního zákona, je k podání žaloby na základě § 65 odst. 1 s. ř. s. aktivně procesně legitimován pouze účastník správního řízení dle § 28 odst. 2 horního zákona. Přímý zásah do hmotných práv je totiž jak důvodem účastenství ve správním řízení, tak titulem pro podání žaloby na základě § 65 odst. 1 s. ř. s. (obě kategorie se fakticky překrývají).

Definice účastníků řízení dle § 28 odst. 2 horního zákona však není zcela výlučná, neboť může být rozšířena speciální úpravou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011-347), kterou je v tomto případě § 9c odst. 3 zákona o posuzování vlivů. Podle něj platí, že pokud se podáním písemného oznámení přihlásí správnímu orgánu, který navazující řízení vede, do 30 dnů ode dne zveřejnění informací podle § 9b odst. 1, stává se účastníkem navazujícího řízení též a) dotčený územní samosprávný celek, nebo b) dotčená veřejnost uvedená v § 3 písm. i) bodě 2.

Účastníci řízení podle § 9c odst. 3 zákona o posuzování vlivů jsou však aktivně procesně legitimováni k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí na základě § 65 odst. 2 s. ř. s. Přímo totiž nedisponují hmotnými právy, na nichž by mohli být přímo dotčeni. Důvodem jejich účastenství ve správním řízení není přímé dotčení na právech, nýbrž „dotčení“ z titulu jejich postavení jako zástupce veřejnosti. Přímé dotčení na hmotných právech nelze dovozovat například z nutnosti zajištění zásobování obyvatel pitnou vodou, neboť ani koneční spotřebitelé ani obce, které usilují o zajištění tohoto zásobování, nedisponují nárokem na to, aby byla voda dodávána z konkrétního vodního zdroje, tj. nedisponují žádnými právy ke konkrétnímu vodnímu zdroji.

Lze tedy učinit dílčí závěr, že aktivně procesně legitimováni k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí byli na základě § 65 odst. 1 a 2 s. ř. s. pouze účastníci správního řízení. Účastenství ve správním řízení je však nutno zkoumat dle rozhodné právní úpravy, nikoliv podle faktického postupu správních orgánů. Pokud správní orgán nejedná s tím, koho právní úprava označuje za účastníka řízení, neznamená to pro něj ztrátu jeho práv a povinností, které mu z účastenství plynou (zákon pouze omezuje způsob, jakým se opomenutý účastník může svého postavení v řízení domáhat), ani ztrátu aktivní procesní legitimace k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí. Stejně tak platí, že se osoba nestává účastníkem řízení pouze na základě toho, že s ní správní orgán jedná jako s účastníkem řízení. Práva a povinnosti účastníka řízení plynou z právní úpravy, nikoliv z protiprávního postupu správního orgánu. Na těchto právech a povinnostech tedy může být zkrácen pouze skutečný účastník správního řízení, nikoliv domnělý (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2013, č. j. 2 As 7/2011-274).

Ze žalobců byli účastníkem řízení dle § 28 odst. 2 horního zákona pouze žalobce u) jakožto obec, v jejímž obvodu se dobývací prostor nachází, a žalobce e) jakožto osoba, jejíž jiná práva ke stavbám mohla být rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru přímo dotčena. Přímé dotčení práv žalobce e) ke stavbám soud dovozuje z jeho postavení provozovatele vodovodu. Žalobce e) sice tvrdil, že je správcem a provozovatelem jímacího území a ochranného pásma vodního zdroje, v němž je dobývací prostor vymezen, nicméně s takovými kategoriemi právní úprava nepočítá. Z žalobních tvrzení plyne, že žalobce e) je zjevně provozovatelem vodovodu ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“). Na druhou stranu z toho nevyplývá, že by neměl žádná práva, která by se vztahovala k samotnému vodnímu zdroji, neboť podle § 2 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích jsou pod pojem „vodovod“ zahrnuty také vodárenské objekty pro jímání podzemní vody, přičemž z § 2 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích vyplývá, že mezi činnosti označené souhrnně jako provozování vodovodu spadá také odběr pitné vody. Žalobce e) má tedy ze zákona práva a povinnosti, které se přímo vztahují k předmětnému vodnímu zdroji. Jestliže je dobývací prostor umisťován do ochranného pásma vodního zdroje (tj. do oblasti, ve které zjevně může být alespoň potenciálně ovlivněna kvalita či vydatnost vodního zdroje), disponuje provozovatel vodovodu, jehož součástí jsou i objekty pro jímání podzemní vody z daného vodního zdroje, jinými než vlastnickými právy ke stavbám (jímacím objektům), která mohou být rozhodnutím o stanovení dobývacího prostoru přímo dotčena. Tato jiná práva jsou na základě § 28 odst. 2 horního zákona titulem pro účastenství ve správním řízení o stanovení dobývacího prostoru.

V případě ostatních žalobců nepřichází v úvahu jejich účastenství ve správním řízení na základě § 28 odst. 2 horního zákona, a tudíž ani aktivní procesní legitimace na základě § 65 odst. 1 s. ř. s. Soud proto dále zkoumal, zda ostatní žalobci byli účastníky řízení na základě § 9c odst. 3 zákona o posuzování vlivů, v důsledku čehož by mohli být aktivně legitimováni k podání žaloby na základě § 65 odst. 2 s. ř. s.

Předně soud poznamenává, že účastníkem podle tohoto ustanovení mohou být pouze dotčený územní samosprávný celek či dotčená veřejnost uvedená v § 3 písm. i) bodě 2 zákona o posuzování vlivů. Žalobkyně v) přitom do žádné z těchto kategorií zjevně nespadá, a nemohla se tak stát účastníkem správního řízení v nyní posuzované věci.

V případě územně samosprávných celků je účastenství podle § 9b odst. 3 písm. a) zákona o posuzování vlivů podmíněno splněním formální a materiální podmínky. Materiální podmínkou je v tomto případě dotčení územně samosprávného celku. S ohledem na charakter právní úpravy obsažené v zákoně o posuzování vlivů má zdejší soud za to, že tímto dotčením není myšleno přímé dotčení na právech a povinnostech, jak vyžaduje § 65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž postačuje dotčení nepřímé, plynoucí z poslání obce, jakožto zástupce veřejnosti sui generis, tj. zástupce svých občanů. Právě jedním z principů samosprávy je totiž sdružení osob za účelem prosazování společných zájmů. Zájem na dodávce pitné vody obyvatelstva územního samosprávného celku je zcela jistě legitimním zájmem, který může územní samosprávný celek v rámci zákonných mantinelů prosazovat. Možné (nikoliv nutně prokázané či jisté) ohrožení tohoto zájmu určitým záměrem, který podléhal posouzení vlivů na životní prostředí, je podle názoru soudu dotčením územního samosprávného celku pro účely § 9b odst. 3 písm. a) zákona o posuzování vlivů. Toto nepřímé dotčení je tedy postačující pro splnění materiální podmínky účastenství dle citovaného ustanovení.

Všichni žalobci, kteří jsou územními samosprávnými celky, prakticky shodně své dotčení spatřují v možnosti ohrožení zdroje pitné vody, kterou je zásobováno jejich obyvatelstvo. Toto tvrzení považuje soud za plausibilní, a jelikož zásobování těchto územních samosprávných celků z daného zdroje pitné vody nikdo nerozporuje a nic nenasvědčuje tomu, že by uvedené tvrzení bylo smyšlené, není potřeba je potvrzovat konkrétními podklady. Materiální podmínku pro účastenství dle § 9b odst. 3 písm. a) zákona o posuzování vlivů tedy u nich považuje soud za splněnou.

Jelikož se však nejedná o přímé dotčení na hmotných právech, nemůže být územně samosprávný celek aktivně legitimován k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí na základě § 65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž pouze na základě § 65 odst. 2 s. ř. s., a to pouze v případě, že „přetaví“ v souladu s § 9b odst. 3 písm. a) zákona o posuzování vlivů své nepřímé dotčení v účastenství ve správním řízení. K tomu musí splnit také formální podmínku účastenství. Tato podmínka spočívá v přihlášení se správnímu orgánu, který vede navazující řízení (Obvodnímu báňskému úřadu), podáním písemného oznámení do 30 dnů ode dne zveřejnění informace podle § 9b odst. 1 zákona o posuzování vlivů. Podle tohoto ustanovení správní orgán příslušný k vedení navazujícího řízení zveřejňuje postupem podle § 25 správního řádu spolu s oznámením o zahájení řízení taxativně vyjmenované informace.

V projednávané věci Obvodní báňský úřad předmětné informace zveřejnil Veřejnou vyhláškou – informace podle § 9b odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb. ze dne 23. 8. 2016, č. j. SBS 17437/2016/OBÚ-01/4. Tato vyhláška byla vyvěšena na úřední desce Obvodního báňského úřadu (tj. zveřejněna) dne 23. 8. 2016. Posledním dnem pro podání oznámení podle § 9b odst. 1 zákona o posuzování vlivů tak byl čtvrtek 22. 9. 2016. Do tohoto data se z žalobců, kteří jsou územně samosprávnými celky, řádně přihlásili žalobci a), b), d), g), i), k), l), m), n), s) a t). Žalobce c) se přihlásil 30. 9. 2016, žalobce f) 12. 7. 2017, žalobce h) 28. 7. 2017, žalobce j) 30. 9. 2016, žalobce o) 12. 7. 2017, žalobce p) 12. 7. 2017, žalobce q) 13. 7. 2017 a žalobce r) 13. 7. 2017. Žalobci c), f), h), j), o), p), q) a r) tedy nesplnili formální podmínku účastenství dle § 9b odst. 3 písm. a) zákona o posuzování vlivů, a nestali se tak účastníky správního řízení.

Ačkoliv žalovaný se žalobci c), f), h), j), o), p), q), r) a v) jednal jako s účastníky řízení, účastníky řízení se ze zákona nestali a účastnická práva a povinnosti nenabyli. Tito žalobci tedy nejsou aktivně procesně legitimováni k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí, a to ani na základě § 65 odst. 1 s. ř. s., ani na základě § 65 odst. 2 s. ř. s. Ačkoliv se jedná o nedostatek procesní legitimace, nemůže soud tento nedostatek hodnotit jako zjevný, neboť správní orgány s uvedenými žalobci jednaly jako s účastníky řízení. Za této situace nedostatek aktivní procesní legitimace nemůže mít za následek odmítnutí žaloby [§ 46 písm. c) s. ř. s. pro takový postup vyžaduje, aby byl návrh podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou], nýbrž zamítnutí žaloby (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2013, č. j. 2 As 7/2011-274). Nedostatek aktivní procesní legitimace pojmově brání tomu, aby bylo žalobám dotčených žalobců vyhověno, na čemž nic nemůže změnit skutečnost, že žaloby ostatních žalobců byly shledány důvodnými (viz dále). Jednotlivými námitkami a argumenty uvedených žalobců se soud proto blíže nezabýval.

Krajský soud v Brně na základě včas podaných žalob žalobců a), b), e), g), i), k), l), m), n), s), t) a u) přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Při rozhodování soud vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování, neboť zjištěná pochybení správních orgánů nebylo možné v řízení před soudem dokazováním napravit.

Jelikož se námitky žalobců částečně překrývají, vyjádří se soud souhrnně k jednotlivým okruhům žalobních bodů. Ke všem žalobním bodům se však soud v úplnosti vyjádřit nemůže, neboť v případě některých dílčích otázek nemá skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, oporu ve správním spise [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a v případě některých otázek jsou napadené rozhodnutí či podkladové akty (závazná stanoviska) nepřezkoumatelné [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

Nejprve se soud zabýval žalobními námitkami porušení práva na samosprávu. Tyto námitky jsou zejména ze strany žalobců a) a b) koncipovány spíše obecně – tj. nikoliv odkazem na zákonná ustanovení, která územním samosprávným celkům svěřují konkrétní práva (resp. pravomoci) k realizaci práva na samosprávu, nýbrž odkazem na ústavně zaručené právo na samosprávu. K tomu je však nutno v prvé řadě poznamenat, že právo na samosprávu není absolutní a natolik bezbřehé, že by obci či kraji dodávalo vlastnost suveréna, jakým je stát. Ten může prostřednictvím správních orgánů zasahovat do činnosti obcí a krajů, vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Právo na samosprávu proto nemůže být chápáno jako univerzální pravidlo, podle něhož nelze proti vůli samosprávného celku prosadit žádný záměr, který tento samosprávný celek nějak ovlivňuje. Jestliže žalovaný jasně odkazuje na právní normy, které umožnily nyní posuzovaný zásah do práva dotčených samosprávných celků na samosprávu, mohou tyto úvahy žalobci zvrátit pouze argumentací, že předmětná zákonná úprava nebyla žalovaným dodržena. Obecná tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí zasahuje do samosprávy obcí [jak obšírně namítají především žalobci a) a b)], proto ve skutečnosti vůbec nejsou způsobilá zvrátit napadené rozhodnutí a mají spíše charakter úvah de lege ferenda (tj. úvah o tom, jak by měl zákonodárce v relevantní právní úpravě posílit roli územních samosprávných celků), které jsou pro rozhodování soudu zcela irelevantní. Právní úprava sice v některých otázkách územním samosprávným celkům dává určitá privilegia [viz např. § 9c odst. 3 písm. a) zákona o posuzování vlivů nebo úpravu územního plánování ve stavebním zákoně], avšak z této skutečnosti nelze dovozovat, že by územně samosprávné celky měly být privilegovány ve všech otázkách, nebo že by dokonce měly disponovat právem veta k určitým záměrům. Účinná právní úprava s ničím takovým nepočítá a soud tuto skutečnost rozhodně nepovažuje za protiústavní.

Je nutno poznamenat, že napadené rozhodnutí zcela jistě neznemožňuje prosazovat zcela legitimní zájem obcí či kraje na tom, aby byla zajištěna dodávka pitné vody pro jejich obyvatele. Proto soud považuje za zcela v souladu s ústavním pořádkem, jestliže je dotčeným obcím a krajům zajištěna účast na řízení, splní-li podmínky § 9c odst. 3 písm. a) zákona o posuzování vlivů, v němž mohou svůj zájem prosazovat a realizovat tak své právo na samosprávu. Z práva na samosprávu ovšem neplyne právo prosadit svůj zájem bez ohledu na ostatní dotčené subjekty ani právo na dodávku pitné vody z konkrétního zdroje.

Jakkoliv soud chápe, že pro dotčené územně samosprávné celky je posuzovaná problematika významnou politickou otázkou, soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí (viz § 78 odst. 1 s. ř. s.), nikoliv např. vhodnost pro občany jednotlivých obcí apod. Ani počet obcí, které se proti záměru staví, ani počet obyvatel, kteří jsou těmito obcemi reprezentováni, pro projednávanou věc nemohou hrát žádnou roli. Soud nemůže rozhodovat „politicky“, na základě veřejného mínění, dojmů či přesvědčivosti rétoriky politických reprezentantů, nýbrž toliko na základě rozhodné právní úpravy a prokázaného skutkového stavu.

Konkrétnější námitku porušení práva na samosprávu fakticky uplatňuje pouze žalobce u), který poukazuje na to, že stanovení dobývacího prostoru podle něj nerespektuje účinný územní plán. Právě tento územní plán je totiž konkrétním projevem zákonem aprobované realizace práva na samosprávu žalobce u). Touto námitkou se tudíž soud bude zabývat níže podrobněji.

Co se týče teoretického rozboru problematiky závaznosti a přezkumu závazných stanovisek, který předložili žalobci a) a b) a osoby zúčastněné na řízení II) a III), musí soud poznamenat, že tato problematika byla zcela jasně vyřešena judikaturou Nejvyššího správního soudu, kterou lze v současné době považovat za konstantní. Zdejší soud nemá důvod se od této judikatury jakkoliv odchýlit.

Podle této judikatury platí, že v pravomoci správních orgánů, které rozhodují na základě závazných stanovisek „není přezkoumávat stanoviska (podkladové správní úkony) dotčených orgánů státní správy. Dotčené orgány státní správy se v nich vyjadřují ke specializovaným otázkám, které si z důvodu nedostatku odbornosti nemůže posoudit stavební úřad [respektive obecněji rozhodující správní orgán] sám. Stavební úřad [respektive obecněji rozhodující správní orgán] je jejich vyjádřeními vázán a do značné míry při jejich pořizování plní roli koordinátora a jeho úlohou je zajistit mezi jednotlivými stanovisky soulad.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009-163). „Dotčené orgány zaujímají ve správním řízení specifické postavení, jejich úkolem je poskytování odborné pomoci správnímu orgánu, který vede řízení, a to v otázkách, v nichž disponují dostatečnými znalostmi a kompetencemi. Tato odborná pomoc má formu vydávání vyjádření, stanovisek, závazných stanovisek atd., jimiž se dotčené orgány vyjadřují k odborným otázkám, které se týkají předmětu správního řízení. V případě posouzení závazného stanoviska dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení hraje obdobnou roli též nadřízený orgán dotčeného orgánu, u kterého si odvolací orgán vyžádal potvrzení nebo změnu závazného stanoviska.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 As 49/2017 - 32).

Z další judikatury pak vyplývá, že „závazné stanovisko dle § 149 správního řádu není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 10 As 97/2014 - 127, či též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113) a ve správním soudnictví je proto lze přezkoumat postupem dle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. jakožto subsumovaný správní akt.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2017, č. j. 2 As 230/2016 - 65). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále uvedl, že je-li „závazné stanovisko potvrzeno závazným stanoviskem nadřízeného orgánu, pak dle Nejvyššího správního soudu obvykle postačí ty odvolací námitky, pro něž bylo další závazné stanovisko vyžádáno, vypořádat v rámci rozhodnutí o odvolání odkazem na (v nynější věci potvrzující) závazné stanovisko, doplněné případně citací příslušné jeho části. Naopak není úkolem odvolacího správního orgánu potvrzující závazné stanovisko pro odvolatele blíže interpretovat a posuzovat jeho zákonnost, přezkoumatelnost, věcnou správnost či další obdobné otázky. Takový přezkum původního závazného stanoviska měl být proveden v rámci vydání potvrzujícího (čí měnícího) závazného stanoviska, přičemž pokud je v tomto ohledu navazující závazné stanovisko nedostačující, lze se jeho přezkumu domáhat až v případném soudním řízení správním o žalobě proti finálnímu rozhodnutí odvolacího správního orgánu.“ Podle Nejvyššího správního soudu je to „právě nadřízený dotčený orgán státní správy primárně povolán k věcnému vypořádání odvolacích námitek směřujících proti závaznému stanovisku, přičemž odvolacímu správnímu orgánu pak v zásadě postačí pro účely procesního vypořádání takových odvolacích námitek v rozhodnutí o odvolání odkázat na závěry potvrzujícího (případně měnícího) závazného stanoviska, je tedy třeba, aby revizní závazné stanovisko podle § 149 odst. 4 správního řádu obsahovalo vylíčení odvolacích námitek vztahujících se k revidovanému závaznému stanovisku, dále též hodnocení důvodnosti těchto námitek a konečně i předestření úvah, které nadřízený dotčený orgán k takovému hodnocení důvodnosti vedly. Neobsahuje-li revizní stanovisko takové náležitosti, lze konstatovat, že je nezákonné.“

V rozsudku ze dne 23. 9. 2010, č. j. 5 As 56/2009-63 (publ. pod č. 2167/2011 Sb. NSS), pak Nejvyšší správní soud uvedl, že „[o]bdobně jako správní orgán prvního stupně je vázán závazným stanoviskem dotčeného orgánu, je i odvolací orgán vázán stanoviskem orgánu nadřízeného dotčenému orgánu a nemůže se od něj odchýlit. To samozřejmě nemění nic na skutečnosti, že konečné rozhodnutí o odvolání náleží odvolacímu orgánu a přezkumné stanovisko orgánu nadřízeného dotčenému orgánu je pouze podkladem pro vydání rozhodnutí o odvolání. Odvolací správní orgán je povinen si obstarat k posouzení odvolacích námitek, které směřují proti závaznému stanovisku, podklady, které jsou dostatečným základem pro rozhodnutí (§ 3 správního řádu). V případě odvolání směřujícího proti závaznému stanovisku, o něž opřel své rozhodnutí správní orgán prvního stupně, stanoví § 149 odst. 4 správního řádu povinnost vyžádat si od orgánu nadřízeného dotčenému orgánu potvrzení nebo změnu zákonného stanoviska.“ Z uvedeného je zřejmé, že vypořádání jednotlivých odvolacích námitek (včetně těch, které směřují proti obsahu závazného stanoviska) je vždy úkolem odvolacího orgánu. Potvrzující stanovisko totiž představuje pouze podklad rozhodnutí. Jelikož se ovšem jedná o podklad odborný, lze jistě některé odvolací námitky vypořádat odkazem na něj – tj. například učinit závěr, že námitka je nedůvodná proto, že z odborného podkladu plyne opak (s uvedením konkrétních úvah, které tento závěr potvrzují). Za nezákonný proto nelze bez dalšího označit postup žalovaného spočívající v tom, že v reakci na odvolací námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska zrekapituloval závěry závazného stanoviska a následného potvrzujícího (přezkumného) stanoviska. Z hlediska požadavku na vypořádání odvolacích námitek není podstatná zvolená forma, nýbrž to, zda byl vyslovena jasná úvaha, proč nebyla námitka shledána důvodnou.

Lze uzavřít, že obava žalobců a) a b) a osob zúčastněných na řízení II) a III) ohledně nemožnosti přezkoumání závazných stanovisek je zcela lichá. Soudní přezkum závazných stanovisek je nejen možný (viz § 75 odst. 2 s. ř. s.), ale také účinný (a to zvláště v případě, kdy soud rozhoduje ve lhůtě 90 dnů). Nelze přisvědčit ani další argumentaci žalobců a) a b) a osob zúčastněných na řízení II) a III) dovozující, že dotčené orgány závaznými stanovisky fakticky rozhodují o povolení hornické činnosti, aniž by byl umožněn přezkum jejich závazných stanovisek. Kromě toho, že přezkum závazných stanovisek je možný (a to jak v rámci soustavy správních orgánů postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu, tak soudem na základě § 75 odst. 2 s. ř. s.), premisa, že by stanovení dobývacího prostoru presumovalo následné povolení hornické činnosti, je zcela mylná. Ze stanovení dobývacího prostoru rozhodně neplyne žádné právo žadatele provádět hornickou činnost, ani nárok či legitimní očekávání, že bude hornická činnost ve stanoveném dobývacím prostoru povolena.

Co se týče samotné zákonnosti závazných stanovisek, soud se nejprve zabýval souhrnně některými otázkami, které jsou pro jednotlivá závazná stanoviska společné. Teprve posléze soud přezkoumal jednotlivá závazná stanoviska.

V obecné rovině se musí soud také vyjádřit k četným námitkám poukazujícím na to, že Obvodní báňský úřad, žalovaný či Ministerstvo životního prostředí při vydávání stanoviska EIA upřednostnili soukromý zájem žadatele na těžbě štěrkopísku před veřejným zájmem na dodávce pitné vody pro obyvatelstvo. Tyto námitky považuje soud za nedůvodné a argumentaci žalobců za zavádějící.

V prvé řadě platí, že zájem na řádném využívání nerostného bohatství je zájmem veřejným. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 6. 5. 2009, č. j. 4 As 68/2008-138 (publikován pod č. 2254/2011 Sb.NSS), i když je hornická činnost prováděna v rámci podnikatelské činnosti, je též naplněním veřejného zájmu státu na využívání nerostného bohatství.

Optikou žalobců by navíc bylo možné také zájem na zásobování obyvatelstva pitnou vodou označit za soukromý zájem provozovatele vodovodu – tj. žalobce e). Ten tento zájem také naplňuje v rámci své podnikatelské činnosti, tj. mimo jiné s cílem dosažení zisku. Je zřejmé, že takovýto pohled je nepřípustně zjednodušující. Jak zásobování obyvatelstva pitnou vodou, tak těžba nerostných surovin jsou primárně veřejným zájmem. Realizují-li tyto veřejné zájmy soukromé subjekty, pochopitelně do realizace promítají také své zájmy soukromé, nicméně nutně při respektování veřejnoprávní regulace, která zaručuje, že veřejný zájem nebude upozaděn na úkor zájmu soukromého.

Lze tedy shrnout, že v daném případě se na obou stranách setkávají dva různé veřejné zájmy. Ve skutečnosti ovšem nejde ani o žádný střet těchto zájmů, který by ústil v upřednostnění jednoho z nich. Správní orgány totiž vystavěly svá rozhodnutí na závěru o tom, že veřejný zájem na zásobování obyvatelstva pitnou vodou nebude záměrem nijak dotčen, přičemž obsah správního spisu, se kterým se mohl soud seznámit, tento závěr podporuje. Jak bude ovšem podrobněji uvedeno níže, správní spis vyžaduje podstatné doplnění, a soud proto tento úsudek činí na základě předběžného posouzení, byť opřeného zejména o komplexní, logicky konzistentní a přesvědčivý znalecký posudek prof. L. (k hodnocení jednotlivých odborných stanovisek včetně tohoto znaleckého posudku viz dále).

Žalobci namítají mimo jiné porušení § 67 vodního zákona.

Podle § 67 odst. 1 vodního zákona platí, že v aktivní zóně záplavových území se nesmí umísťovat, povolovat ani provádět stavby s výjimkou vodních děl, jimiž se upravuje vodní tok, převádějí povodňové průtoky, provádějí opatření na ochranu před povodněmi nebo která jinak souvisejí s vodním tokem nebo jimiž se zlepšují odtokové poměry, staveb pro jímání vod, odvádění odpadních vod a odvádění srážkových vod a dále nezbytných staveb dopravní a technické infrastruktury, zřizování konstrukcí chmelnic, jsou-li zřizovány v záplavovém území v katastrálních územích vymezených podle zákona č. 97/1996 Sb., o ochraně chmele, ve znění pozdějších předpisů, za podmínky, že současně budou provedena taková opatření, že bude minimalizován vliv na povodňové průtoky; to neplatí pro údržbu staveb a stavební úpravy, pokud nedojde ke zhoršení odtokových poměrů.

Podle § 67 odst. 2 vodního zákona je v aktivní zóně dále zakázáno a) těžit nerosty a zeminu způsobem zhoršujícím odtok povrchových vod a provádět terénní úpravy zhoršující odtok povrchových vod, b) skladovat odplavitelný materiál, látky a předměty, c) zřizovat oplocení, živé ploty a jiné podobné překážky, d) zřizovat tábory, kempy a jiná dočasná ubytovací zařízení; to neplatí pro zřizování táborů sestávajících pouze ze stanů, které byly před stanovením aktivní zóny záplavového území v tomto místě zřizovány a které lze v případě povodňového nebezpečí neprodleně odstranit.

Ve vztahu k projednávané věci je nutno v prvé řadě zdůraznit, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím o umístění, povolení ani provádění stavby. Stanovení dobývacího prostoru má pouze podobný charakter jako územní rozhodnutí, nicméně nejedná se o rozhodnutí o umístění stavby, a tudíž na ně nedopadá § 67 odst. 1 vodního zákona. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že součástí širšího záměru je také vybudování určitých staveb (zázemí). Tyto stavby nejsou předmětem nyní napadeného rozhodnutí. Možnost umístění či povolení těchto doprovodných staveb bude předmětem jiných řízení, jejichž výsledek bude samostatně podléhat soudnímu přezkumu. Samotná těžba bez realizace jakýchkoliv staveb pojmově vyloučena není, přičemž tato skutečnost je postačující pro učinění závěru, že napadené rozhodnutí věnující se pouze a jen stanovení dobývacího prostoru není v rozporu s § 67 odst. 1 vodního zákona.

Stejně tak není předmětem napadeného rozhodnutí ani skladování zeminy či zbytků vytěženého materiálu. Podobně jako v případě doprovodných staveb se i této otázce sice například stanovisko EIA věnuje, nicméně v této části nejde o podklad napadeného rozhodnutí, nýbrž o podklad pro rozhodnutí, která budou na napadené rozhodnutí navazovat. Tato rozhodnutí budou taktéž podléhat samostatnému soudnímu přezkumu. Samotná těžba bez skladování odplavitelného materiálu, látek a předmětů (např. jejich okamžitým odvozem) pojmově vyloučena není, přičemž tato skutečnost je postačující pro učinění závěru, že napadené rozhodnutí věnující se pouze a jen stanovení dobývacího prostoru není v rozporu s 67 odst. 2 písm. b) vodního zákona.

Na posuzovaný případ tak přímo dopadá pouze § 67 odst. 2 písm. a) vodního zákona. Pro účely tohoto ustanovení přitom není potřeba, aby byly záměrem zlepšeny odtokové poměry [jak se domáhá žalobce u)], nýbrž aby nebyl zhoršen odtok povrchových vod. Závěr žalovaného i některých dotčených orgánů, že k takovému zhoršení nedojde, ovšem nemá oporu ve správním spise. Základním podkladem pro tento závěr totiž mělo být zhodnocení proudění povodňových vod z roku 2008 zpracované společností Pöyry Environment a.s., které mělo být součástí dokumentace vlivů záměru na životní prostředí. Tato dokumentace přitom měla být na základě § 9b odst. 5 zákona o posuzování vlivů zařazena mezi podklady rozhodnutí. Jestliže tak Obvodní báňský úřad ani žalovaný nepostupovali, nemají jejich závěry oporu ve správním spise.

Tento nedostatek nelze považovat za zhojený odkazem na webové stránky www.cenia.cz v prvostupňovém rozhodnutí. Podklady pro rozhodnutí musí být součástí (popřípadě přílohou) správního spisu (viz § 17 odst. 1 správního řádu). Alternativně lze v některých případech určitou skutečnost zachytit v protokolu, který je učiněn součástí správního spisu. V každém případě musí být z obsahu správního spisu jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán bude při rozhodování vycházet (a to ještě před vydáním rozhodnutí). Pouze v takovém případě mohou účastníci realizovat své právo seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim (viz § 36 odst. 3 správního řádu). Chce-li správní orgán vycházet z obsahu internetových stránek, musí v prvé řadě jejich obsah zachytit (tiskem nebo uložením na elektronický nosič dat) a učinit součástí správního spisu, aby je bylo možné jako podklad pro rozhodnutí využít, aby se k němu mohli účastníci vyjádřit a aby bylo možné následně ověřit správním orgánem zjištěný skutkový stav (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011-58, nebo ze dne 24. 8. 2016, č. j. 1 As 80/2016-30).

Pojem „dokumentace“ užitý v § 9b odst. 5 zákona o posuzování vlivů je legislativní zkratkou pro dokumentaci vlivů záměru na životní prostředí (viz § 6 odst. 5 zákona o posuzování vlivů). Ačkoliv zákon rozlišuje mezi samotnou dokumentací a jejími přílohami, přílohy jsou zároveň považovány za náležitost dokumentace (viz náležitosti dokumentace dle Přílohy č. 4 zákona o posuzování vlivů). Pojmem dokumentace dle § 9b odst. 5 zákona o posuzování vlivů se tak podle názoru soudu rozumí dokumentace vlivů záměru na životní prostředí včetně příloh – tj. dalších podkladů pořízených pro účely této dokumentace. Nemůže být přitom činěn rozdíl mezi podklady, které jsou pořízeny s předstihem a připojeny přímo k dokumentaci, a podklady, které jsou v rámci procesu EIA pořízeny dodatečně. Všechny takové podklady, které jsou opatřeny na podporu dokumentace, je nutno považovat za její přílohy. Všechny ve svém souhrnu pak tvoří podklad pro navazující řízení ve smyslu § 9b odst. 5 zákona o posuzování vlivů. Tento podklad pak musí být učiněn součástí správního spisu v navazujícím řízení. Pokud jej správní orgán opatří z internetových stránek www.cenia.cz, musí tak učinit v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu.

Pro úplnost soud poznamenává, že uvedené pochybení částečně zhojil sám žadatel, když Obvodnímu báňskému úřadu zaslal některé podklady, které byly přílohou stanoviska EIA. Tím je učinil součástí správního spisu a mohli se s nimi seznámit ostatní účastníci řízení v průběhu správního řízení a posléze i soud. To ovšem není případ výše uvedeného zhodnocení proudění povodňových vod, které se součástí správního spisu nestalo ani jako důsledek aktivity jiných osob.

Soud tedy nemůže vyhodnotit, zda v daném konkrétním případě došlo ke stanovení dobývacího prostoru v rozporu s § 67 odst. 2 písm. a) vodního zákona. Soud se však může vyjádřit k některým obecným otázkám, týkajícím se primárně interpretace daného ustanovení a nikoliv jeho aplikace na konkrétní skutkovou situaci.

Je-li zákonnou podmínkou pro těžbu nerostů nezhoršení odtoku povrchových vod, pak tuto podmínku je nutno vykládat s ohledem na smysl daného ustanovení. Je zcela zřejmé, že cílem uvedeného ustanovení je zabránit činnostem, které by mohly přivodit z hlediska dopadů povodní horší situaci, než jaká hrozí v případě zachování dosavadního stavu. Zhoršením odtoku povrchových vod je tedy myšleno zhoršení povodňové situace. Pokud z odborného hlediska představuje vyhloubený prostor (který není zcela zatopený vodou) v důsledku zvýšení retenční schopnosti terénu z hlediska povodňového stavu pozitivní důsledek, pak tento stav nelze považovat za zhoršení odtoku povrchových vod ve smyslu § 67 vodního zákona. V opačném případě by byl zákon aplikován z odborného hlediska zcela proti jeho smyslu, byť z čistě jazykového hlediska hovoří toliko o zhoršení odtoku, bez ohledu na reálný dopad záměru na řešení povodňové situace. Jakkoliv zadržování vody vede ke snížení odtoku (resp. spíše rozlivu), v případě že je tento důsledek pro řešení povodňové situace pozitivní, nelze hovořit o zhoršení odtoku povrchových vod ve smyslu § 67 vodního zákona. Tento závěr však soud již nemůže dále promítnout na nyní projednávanou věc, neboť správní spis neobsahuje pro tyto účely klíčový podklad, který měl být již podkladem napadeného rozhodnutí a s nímž měli mít možnost seznámit se účastníci správního řízení před vydáním napadeného rozhodnutí.

Žalobci dále namítají, že stanovení dobývacího prostoru v CHOPAV není s ohledem na § 28 odst. 2 písm. e) vodního zákona, podle něhož se v CHOPAV v rozsahu stanoveném nařízením vlády zakazuje mimo jiné těžit nerosty povrchovým způsobem nebo provádět jiné zemní práce, které by vedly k odkrytí souvislé hladiny podzemních vod. Uvedeným prováděcím nařízením je nařízení vlády č. 85/1981 Sb., o chráněných oblastech přirozené akumulace vod Chebská pánev a Slavkovský les, Severočeská křída, Východočeská křída, Polická pánev, Třeboňská pánev a Kvartér řeky Moravy. Toto nařízení ve svém § 2 odst. 1 písm. e) bod 1. stanoví, že se v chráněných vodohospodářských oblastech mimo jiné zakazuje těžit nerosty povrchovým způsobem nebo provádět jiné zemní práce, které by vedly k odkrytí souvislé hladiny podzemních vod. Zároveň však dodává, že tento zákaz se nevztahuje na těžbu štěrků, písků a štěrkopísků, budou-li časový postup a technologie těžby přizpůsobeny možnostem následného vodohospodářského využití prostoru ložiska.

Z výše uvedeného je patrné, že vodní zákon nezakazuje těžbu v CHOPAV absolutně, nýbrž zmocnil vládu k tomu, aby stanovila nařízením rozsah tohoto zákazu. Vláda pak plně v mezích tohoto zákonného zmocnění stanovila, že těžba štěrkopísků je v daných oblastech přípustná za splnění podmínky budoucí vodohospodářské využitelnosti prostoru ložiska. Tato úprava je zjevně výsledkem odborného posouzení obecné závadnosti těžby štěrkopísku na vodní zdroje (což odpovídá i závěrům znalce prof. L., který poukazuje na řadu případů bezproblémové koexistence těžby štěrkopísku a jímání pitné vody – viz dále).

Pokud jde o navržený způsob využití budoucího jezera po ukončení těžby pro závlahy, pak soud musí konstatovat, že se jedná o vodohospodářské využití, čímž je nutno považovat podmínku § 2 odst. 1 písm. e) bodu 1. nařízení vlády č. 85/1981 Sb. za splněnou.

Nabízí se pochopitelně otázka, zda není možné lépe naplňovat cíle vodního zákona a vodu z těžebního jezera využít vhodněji, tj. jako zdroj pitné vody. Avšak v situaci, kdy žalobce e) v jiných případech těžbu štěrkopísku podporuje a požaduje, aby bylo umožněno následné využití těžebního jezera jako zdroje pitné vody, kdežto v posuzovaném případě o takové využití nejeví žádný zájem, nelze navržený způsob využití pro závlahy považovat za pouhou sn