— Nejvyšší správní soud

31 A 21/2020- 33 - text [OBRÁZEK] 31 A 21/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: Ing. J. Z., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Juříčkem sídlem Údolní 5, 602 00 Brno proti žalovanému: Magistrát města Brna sídlem Malinovského nám. 3, 601 67 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2019, č. j. MMB/0490793/2019, takto: I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 26. 11. 2019, č. j. MMB/0490793/2019, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta se sídlem Údolní 5, Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Úřad městské části města Brna, Brno-Slatina, Odbor výstavby a územního rozvoje (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 1. 8. 2019, č. j. MCBSLA/05634/19/OVÚR/SOU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), žalobci uložil povinnost uhradit náklady řízení o odstranění stavby „X“ (dále jen „stavba“). Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 26. 11. 2019, č. j. MMB/0490793/2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce podané proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. II. Stanoviska účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že stavba musí být posuzována podle zákona č. 50/1976 Sb. a zákona č. 71/1967 Sb., za jejichž účinnosti byla povolena a vybudována. Stavební úřad v roce 2004 nepovažoval za potřebné se změnou provedení stavby oproti projektové dokumentaci zabývat. Z toho důvodu je dána i překážka věci rozhodnuté. Výsledky státního stavebního dohledu nemohou být zpochybňovány novými stížnostmi. Není možné uložit žalobci povinnost nahradit náklady řízení, neboť § 31 zákona č. 71/1967 Sb. takový postup neumožňoval. Navíc nejsou splněny podmínky podle § 79 odst. 5 správního řádu, neboť porušení povinnosti žalobce dosud nebylo definitivně zjištěno. Rozhodnutí o odstranění stavby bylo žalovaným zrušeno a žalovaný nemůže předjímat výsledek dokazování. 3. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že rozhodnutí o odstranění stavby sice zrušil, ale jednoznačně potvrdil důvody pro vedení řízení. Ustanovení § 79 odst. 2 správního řádu umožňuje uložit náhradu nákladů řízení i v průběhu řízení. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl. III. Posouzení věci krajským soudem 4. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Při rozhodování soud vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. 5. Žalobce v prvé řadě poukazuje na to, že mu nemohla být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení stanovených paušální částkou proto, že to neumožňoval procesní předpis účinný v době povolení a realizace stavby. 6. Tuto námitku soud shledal nedůvodnou, a to již z toho důvodu, že žalobce svůj názor opíral o přechodné ustanovení obsažené v § 190 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, které ovšem na posuzovanou věc nedopadá. Dané ustanovení omezuje působnost stavebního zákona z hlediska časového výlučně ve vztahu ke kolaudačním řízením, pokud byla stavba povolena za účinnosti předchozí právní úpravy. V posuzované věci však nebyla ukládána povinnost k náhradě nákladů řízení v řízení kolaudačním, nýbrž v řízení o odstranění stavby. 7. Na rozhodování o náhradě nákladů řízení se tedy v posuzované věci vztahuje § 79 správního řádu. Podle jeho odstavce druhého, věty první rozhodnutí ve věci nákladů řízení může být ve výrokové části jiného rozhodnutí nebo může být vydáno samostatně; lze je vydat i v průběhu řízení. Podle odstavce pátého pak platí, že povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální částky nákladů řízení a výši paušální částky nákladů řízení ve zvláště složitých případech nebo byl-li přibrán znalec. V případech hodných zvláštního zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit. 8. Podmínkou uložení povinnosti nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou je tedy skutečnost, že účastník řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Ve vztahu k této podmínce pak žalobce namítá, že porušení právní povinnosti z jeho strany nebylo dosud definitivně zjištěno, neboť rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1. 8. 2019, č. j. MCBSLA/05474/19/OVÚR/SOU, žalovaný na základě odvolání zrušil rozhodnutím ze dne 18. 11. 2019, č. j. MMB/0453377/2019. Tuto námitku soud shledal důvodnou. 9. Rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou je podle názoru soudu úzce spjato s rozhodnutím ve věci samé. Právě tímto rozhodnutím je totiž meritorně posuzována ona otázka porušení právní povinnosti účastníka řízení, kterým bylo dané řízení vyvoláno. Ačkoliv § 79 odst. 2 správního řádu obecně umožňuje rozhodnout ve věci nákladů řízení i v průběhu řízení, je v případě aplikace § 79 odst. 5 správního řádu podle názoru soudu fakticky vyloučeno, aby bylo takové rozhodnutí vydáno před vydáním rozhodnutí ve věci samé. V opačném případě by totiž došlo k duplikaci meritorního posouzení (otázky porušení právní povinnosti), které by nutně muselo být zároveň předmětem procesního rozhodnutí (o náhradě nákladů řízení). Kromě toho, že by byl takový postup zcela nehospodárný a nelogický, nepovažuje soud ani za vhodné, aby správní orgán tímto způsobem předjímal výsledek meritorního posouzení. Tato situace by totiž byla problematická i z pohledu případného správního či soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení i rozhodnutí ve věci samé, která by se duplicitně zabývala toutéž otázkou, přičemž jako první v řadě by proběhlo toto posouzení v rámci přezkumu procesního rozhodnutí, neboť to by bylo vydáno dříve, a tudíž také napadeno dříve. 10. Výše uvedené neznamená, že by pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle § 79 odst. 5 správního řádu muselo být nejprve pravomocně ukončeno řízení ve věci samé. Rozhodnutí lze vydat současně s rozhodnutím ve věci samé (typicky samostatným výrokem v tomto rozhodnutí) či posléze ještě před jeho právní mocí. Je-li však napadeno odvoláním jak rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tak meritorní rozhodnutí, představuje přezkum meritorního rozhodnutí předběžnou otázku pro přezkum rozhodnutí o nákladech řízení. A pokud je následně z jakéhokoliv důvodu meritorní rozhodnutí v odvolacím řízení zrušeno, musí tento osud nutně následovat také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle § 79 odst. 5 správního řádu. V opačném případě by totiž opět nastala výše popisovaná nežádoucí situace, kdy může být meritorní otázka předmětem duplicitního přezkumu, nota bene nejprve v rámci přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Z tohoto pohledu je přitom lhostejné, nakolik odvolací orgán ve svém rozhodnutí potvrdil závěr o tom, že účastník řízení porušil právní povinnost. Výsledek řízení ve věci samé totiž nelze ani tak předvídat, neboť se do něj mohou promítnout případná nová skutková zjištění, změny právní úpravy nebo i například nové závěry relevantní judikatury. 11. Nutno podotknout, že i kdyby povaha věci umožňovala zcela samostatnou existenci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle § 79 odst. 5 správního řádu, jedinou teoretickou možností, jak by bylo možné i přes zrušení meritorního rozhodnutí v odvolacím řízení posvětit rozhodnutí o nákladech řízení, by bylo zcela samostatné posouzení otázky porušení právní povinnosti ze strany účastníka řízení v rozhodnutí, jímž se odvolání zamítá. Žalovaný ovšem takové samostatné posouzení v napadeném rozhodnutí neučinil a pouze odkázal na své zrušující rozhodnutí. 12. Soud proto uzavírá, že jestliže žalovaný zrušil v odvolacím řízení (rozhodnutím ze dne 18. 11. 2019, č. j. MMB/0453377/2019) rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 1. 8. 2019, č. j. MCBSLA/05474/19/OVÚR/SOU, měl v souvisejícím odvolacím řízení automaticky přistoupit také ke zrušení samostatně napadeného rozhodnutí o povinnosti žalobce uhradit náklady řízení o odstranění stavby stanovené paušální částkou dle § 79 odst. 5 s. ř. s. V situaci, kdy zrušil meritorní rozhodnutí posuzující otázku porušení právní povinnosti žalobcem, byl jeho následný závěr o tom, že žalobce