— Nejvyšší správní soud

31 Ad 2/2022- 56 - text 5 č. j. 31 Ad 2/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: ALVIK, družstvo, IČO 27708624 sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno zastoupený advokátem Mgr. Robertem Scigielem sídlem Ptašínského 311/8, 602 00 Brno proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2021, č. j. 3580/1.30/21-3, takto: I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 14. 12. 2021, č. j. 3580/1.30/21-3, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 228 Kč, a to k rukám Mgr. Roberta Scigiela, advokáta se sídlem Ptašínského 311/8, 602 00 Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj (dále jen „inspektorát“) vydal dne 5. 5. 2021 rozhodnutí č. j. 31564/9.30/20-10 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. g) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 1. 8. 2021 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že zastřeně zprostředkoval zaměstnání, když dne 22. 7. 2019 pronajal pracovní sílu (celkem 8 zaměstnanců) bez povolení ke zprostředkování zaměstnání. Za tento přestupek uložil inspektorát žalobci pokutu ve výši 380 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 14. 12. 2021, č. j. 3580/1.30/21-3, (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce podané proti prvostupňovému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. II. Stanoviska účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů. Namítá, že věc měla být odložena, jestliže se o totožném skutku vede trestní řízení. Před inspektorátem a Policií České republiky by měli být posuzováni pro výkon práce stejní zaměstnanci, ve stejném čase, na stejném místě, respektive úplně stejné jednání, které má akorát odlišný popis skutku. Poskytnutí součinnosti pana H. a paní H. nepodporují závěr správních orgánů o zastřeném zprostředkování zaměstnání. Správní orgány se měly skutečným stavem věci zabývat podrobněji a doplnit dokazování. Předmětem smlouvy je provedení díla, nikoliv přidělení konkrétních zaměstnanců. Nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, nedošlo k naplnění skutkové podstaty zastřeného zprostředkování zaměstnání a správní orgány postupovaly v rozporu se zásadami správního řízení. Závěrem žalobce namítá nepřiměřenost sankce. 3. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Dodává, že rozhodnutí byla vydána na základě skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v souladu se zásadami správního řízení. Překážka litispendence v daném případu nenastala, neboť u trestného činu neoprávněného zaměstnávání cizinců a přestupku zastřeného zprostředkování zaměstnání není dána shodnost skutku, nejedná se o totožné jednání, není chráněn totožný veřejný zájem ani nejsou totožné následky. Inspektorát pokutu řádně odůvodnil a žalovaný se zabýval i její přiměřeností a potenciálním likvidačním charakterem. III. Posouzení věci krajským soudem 4. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), a řízení předcházející jeho vydání. Soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Při rozhodování vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. 5. Žalobce v prvé řadě namítá, že ve věci byla dána překážka litispendence, respektive že správní orgány existenci této překážky dostatečně nezkoumaly. 6. Překážka litispendence je v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) vyjádřena v § 77 odst. 1 tak, že nikdo nemůže být obviněn z totožného přestupku za skutek, o němž již bylo proti téže osobě zahájeno řízení podle tohoto zákona nebo trestní řízení. Nastane-li tato procesní překážka, její procesní důsledky jsou popsány v § 76 odst. 1 písm. g) a odst. 2 (odložení věci, nebylo-li řízení dosud zahájeno) a § 86 odst. 1 písm. i) a odst. 4 (zastavení řízení v případě, že již bylo zahájeno). Ačkoliv žalobce namítá porušení § 76 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, je zřejmé, že v již zahájeném řízení nemohly správní orgány postupovat podle tohoto ustanovení. Předmětem posouzení je tudíž otázka, zda byl dán důvod pro postup dle § 86 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ten stanoví, že správní orgán řízení o přestupku usnesením zastaví, jestliže se o totožném skutku vede trestní řízení. Řízení lze po ukončení trestního řízení o tomto skutku znovu zahájit, ledaže bylo o skutku rozhodnuto, že se nestal, nespáchal jej obviněný, spáchání skutku se nepodařilo obviněnému prokázat nebo že skutek je trestným činem, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, trestní stíhání bylo zastaveno na základě schválení narovnání, bylo podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání nebo bylo odstoupeno od trestního stíhání mladistvého. 7. Co se týče samotného vedení trestního řízení, žalobce ve svém podání ze dne 29. 12. 2020 výslovně uvedl, že v téže věci je již vedeno trestní řízení. Své tvrzení částečně pozměnil v odvolání, kde namítl, že je možné, že již bylo zahájeno trestní řízení. Poukazoval však zároveň na skutečnost, že dne 7. 2. 2020 se na inspektorát dostavil zástupce Policie České republiky, kterému byly předány podklady z kontroly. Na první pohled by bylo možné žalobci vytknout, že jeho vyjádření nebyla zcela jednoznačná a že nespecifikoval ono vedené trestní řízení. Podle názoru soudu však nelze odhlédnout od toho, že o zahájení trestního řízení se nemusel žalobce vůbec dozvědět. Ustanovení § 86 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky zjevně záměrně používá pojem trestní řízení, a nikoliv trestní stíhání (v témže odstavci totiž používá zároveň označení pro tuto dílčí fázi trestního řízení). Trestní řízení přitom zahrnuje také přípravné řízení a bývá zpravidla zahájeno již sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (viz § 12 odst. 10 a § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „trestní řád“). O přípravném řízení přitom podezřelý nemusí mít žádné informace a zpravidla to je i žádoucí (srov. též pravidla pro nahlížení do spisu dle § 65 trestního řádu). 8. Krajský soud má proto za to, že možné vedení trestního řízení měl vlastní činností ověřit inspektorát, respektive posléze žalovaný, neboť byla dána jasná indicie o tom, že by trestní řízení mohlo být vedeno a poukazoval na ni i výslovně žalobce. Onou indicií bylo předání podkladů Policii České republiky ze strany inspektorátu. Skutečnost, že správní orgány vedení trestního řízení neověřovaly, byla sice pochopitelná s ohledem na jejich závěr, že totožnost skutku v případném trestním řízení nemůže být dána. Tento závěr je však předčasný a nemůže být učiněn bez znalosti toho, jaký konkrétní skutek je předmětem trestního řízení (je-li vedeno). Inspektorát a žalovaný totiž vycházeli z nesprávného pojetí totožnosti skutku a provedli toliko abstraktní porovnání skutkových podstat, potažmo jimi chráněných zájmů. 9. Správně však měly správní orgány posuzovat totožnost konkrétního skutku, který byl předmětem jejich řízení, se skutkem, který měl být předmětem trestního řízení. O totožnosti skutku lze pak hovořit tehdy, je-li v podstatných rysech totožné posuzované jednání. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2009 ve věci Zolotukhin proti Rusku, číslo stížnosti 14939/03 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int) v českém překladu hovoří o nutnosti posuzování totožnosti skutku (v podstatných rysech). Obsah tohoto sdělení je pak ještě jasnější z originálního znění, z něhož vyplývá, že mají být posuzována fakta daného případu (identical facts, mêmes faits), tedy nikoliv skutkové podstaty či právem chráněné zájmy. Nemůže být proto rozhodná ani právní kvalifikace posuzovaného jednání či porovnání hypotetických následků určitého typu přestupku a trestného činu (což je de facto totéž jako porovnávání právem chráněných zájmů). 10. Pouze na okraj soud poznamenává, že v tomto případě nelze vycházet z judikatury trestních soudů týkající se posuzování totožnosti skutku z hlediska toho, zda je například skutek popsaný v obžalobě totožný se skutkem popsaným v rozsudku soudu. Toto posuzování má totiž zcela odlišný účel (zachování práva na