30 A 10/2015

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci žalobců: a) Ing. P. M., a b) Ing. J. M., Ph.D., , oba zast. Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem se sídlem AK Chmelova 357/II, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, za účasti 1. Sboru Jednoty bratrské v Hradci Králové – Sion, křesťanské sdružení, Na Kotli 1201, 500 09 Hradec Králové 9, 2. Ing. P.T., Kyjovská 504/37, 500 06 Hradec Králové a 3. Statutárního města Hradec Králové, Československé armády 408, 502 00 Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2015, č. j. 10172/UP/2014/Kd, takto:

Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobců a dalších účastníků řízení proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové, odboru hlavního architekta (dále jen „stavební úřad“), označené jako územní rozhodnutí č. 984 ze dne 4. dubna 2014, č. j. MMHK/196239/2013 (dále také jen „územní rozhodnutí), a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla podle § 81 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném ke dni 31. prosince 2012 (dále jen „stavební zákon“), povolena změna stavby čp. 550 spočívající v její přístavbě a nástavbě, v umístění zpevněných ploch a dešťové kanalizace na pozemcích st.p.č. 771 a parc. č. 563/2, 563/4, 563/5, 563/21, 563/22, 563/38 a 667/1 v kat. území Třebeš (dále jen „stavba“). Proti rozhodnutí žalovaného podali shora uvedení žalobci včas společnou žalobu, kterou odůvodnili následujícím způsobem.

Společná žaloba žalobců je v podstatě rozdělena na dvě části. Procesní, v níž žalobci namítají vady řízení a v důsledku toho i nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí, a to s důrazem na tvrzení, že ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby nikoliv nestranným způsobem. Dále namítají věcné nesprávnosti a nezákonnost žalovaného rozhodnutí, když mají za to, že orgány veřejné správy zúčastněné na řízení se nedostatečně vypořádaly s námitkami ohledně souladu umístěné stavby s veřejným zájmem, chybně vymezeného stavebního pozemku, nesprávně vyhodnoceného zásahu do pohody jejich bydlení, který považují za nepřiměřený s ohledem na místní poměry, s námitkou ohledně regulativů daných funkčních ploch a s významem územního plánu pro rozhodování v územním řízení, s námitkami, že navýšením kapacity zařízení se podstatně zvýší hladina hluku v dané lokalitě a konečně, že záměr stavby zásadně naruší architektonický a urbanistický ráz příslušné lokality. Obsah žaloby je znám účastníkům řízení, jakož i osobám zúčastněným na řízení, neboť jim byla žaloba zaslána. Je proto nadbytečné ji na tomto místě podrobně rozvádět, neboť to je provedeno dále v souvislosti s konstatováním závěrů krajského soudu k ní. Žalobci tvrdili, že jak prvoinstanční správní rozhodnutí, tak žalované rozhodnutí, vycházející z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, jsou nepřezkoumatelná a nezákonná. Vzhledem k tomu je navrhovali obě zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 2. 4. 2015. V něm nejdříve odůvodnil užití právních předpisů, na základě nichž ve věci rozhodl, a to s ohledem na skutečnost, že územní řízení bylo zahájeno k žádosti podané dne 21. března 2012 a nebylo skončeno ke dni 1. ledna 2013, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 350/2012 Sb., kterým byl novelizován stavební zákon. Vzhledem k tomu bylo ve věci postupováno podle stavebního zákona ve znění účinném ke dni 31. prosince 2012, a to včetně předpisů vydaných k jeho provedení. Poté žalovaný zmínil obsahy odvolání, jež žalobci podali proti územnímu rozhodnutí, a konstatoval, že uplatnili stejné námitky jako již v územním řízení. Stavební úřad je jako nedůvodné zamítl. Žalovaný se s úvahami stavebního úřadu ztotožnil. Žalobě vytýkal, že se v ní žalobci odkazují na konkrétní soudní judikaturu, avšak neuvádějí, jak by měly zmíněné rozsudky konkrétně dopadat na žalovanou věc a jak by se měly vytýkané skutečnosti dotýkat vlastnických práv žalobců. Žalovaný se následně vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám, a to v intencích žalovaného rozhodnutí. Bylo by proto nadbytečné dále je všechny rozvádět, když všem účastníkům a osobám zúčastněným na řízení bylo vyjádření žalovaného k žalobě krajským soudem doručeno.

K námitkám týkajícím se obav z narušení pohody bydlení, z obtěžování pohledem, z narušení soukromí, ze zvýšení hluku a ze ztráty výhledu žalovaný uvedl, že je stavební úřad obsáhle rozvedl. Konstatoval, že je pro správní území Statutárního města Hradec Králové zpracován Územní plán města Hradec Králové, který byl v Zastupitelstvu města Hradec Králové schválen dne 21. ledna 2000. Obecně závazná vyhláška města Hradec Králové č. 1/2002, o závazné části Územního plánu města Hradec Králové, nabyla účinnosti dne 18. července 2002. Dle hlavního výkresu Územního plánu města Hradec Králové jsou pozemky st. p. č. 771 a par. č. 563/2, 563/4, 563/21, 563/22 a část pozemku 563/38 v kat. území Třebeš, na kterých je umístění stavby navrženo, zahrnuty do funkčních ploch „čistě obytné plochy vícepodlažní zástavby“. Dle závazné části Územního plánu města Hradec Králové (části A.11.3. odst. 2) jsou takto funkčně vymezené plochy územím obytné vícepodlažní zástavby (4NP a více) s odpovídajícím podílem zeleně, tvořící převážně souvislé celky se základním občanským vybavením, zejména pro potřeby obyvatel tohoto území. Z hlediska limitů využití území vyjádřených v regulativech lze ve výše uvedené funkční ploše jako stavby přípustné doplňkově v území umísťovat mimo jiné stavby pro školství a odstavné a parkovací plochy pro osobní a nákladní automobily do celkové hmotnosti 3500 kg, motocykly a kola. Záměr tedy neodporuje regulaci výstavby v území, kterou určuje Územní plán města Hradec Králové.

Žalovaný konstatoval, že se zastavěné území v průběhu doby mění a nelze se tedy domnívat, že uspořádání území, zejména v městském prostředí, je konečné, s čímž musí obyvatelé města počítat. Parkovací stání jsou zajištěna na pozemku žadatele severním směrem od rodinných domů žalobců, a to jižně od předmětné stavby, takže nebudou parkováním návštěvníků školy rušeni. Pokud jde o hluk související s užíváním stavby, žalovaný má za to, že jelikož se jedná o stavbu pro školství užívanou v dopoledních a odpoledních hodinách, nelze předpokládat rušivé vlivy nad mírou přípustnou poměrům. Pokud by tomu tak být mělo, jistě by Krajská hygienická stanice Královéhradeckého kraje, která je příslušným orgánem povolaným k ochraně veřejného zdraví, tedy i k ochraně před hlukem, nedala k umístění stavby kladné závazné stanovisko ze dne 10. prosince 2013, č. j. S-KHSHK 29601/2013/2/HOK.HK/No. Toto stanovisko bylo závazné pro výrokovou část územního rozhodnutí vydaného stavebním úřadem. Jeho správnost byla potvrzena Ministerstvem zdravotnictví České republiky opatřením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 36882/2014-4/OVZ-10.7.2014. V něm byl zakotven požadavek, aby projektová dokumentace ke stavebnímu řízení obsahovala akustickou studii a byly posouzeny zdroje hluku umístěné na stavbě (např. vzduchotechnika) a současně vyhodnocen i hluk z dětských hřišť v areálu stavby.

Věcnou správnost závazného stanoviska Magistrátu města Hradec Králové, odboru dopravy, ze dne 22. října 2010, č. j. SZ MMHK/169162/2010 OD1/Jiř, potvrdil v rámci odvolacího řízení Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, opatřením ze dne 25. srpna 2014. Konstatoval v něm, že nová parkovací místa nejsou navržena v bezprostřední blízkosti odvolatelů a že se nelze domnívat, že když pozemní komunikace vedoucí kolem rodinných domů žalobců není značena, že by na ni nebylo možno parkovat, ovšem za předpokladu splnění § 25 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kde je uvedeno, že: „Při stání musí zůstat volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy; při zastavení musí zůstat volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro oba směry jízdy.“ Porušování uvedeného ustanovení by však bylo věcí policie, nelze je řešit v řízení o umístění stavby.

Pokud jde o pozemek parc. č. 667/1 v kat. území Třebeš, který je ve vlastnictví Statutárního města Hradec Králové, tak i v případě, že by nedopatřením (chybou v psaní) stavební úřad tento pozemek opomněl označit za stavební, není ze žaloby patrné, jaký význam by taková skutečnost měla ve vztahu k vlastnickým právům žalobců (jedná se o pozemní komunikaci), když se nachází severním směrem od navrhované stavby, kdežto rodinné domy žalobců se nacházejí jižně od ní.

Žalovaný uzavřel s tím, že ačkoliv byla odvolání žalobců značně obsáhlá, nebylo v nich uvedeno žádné konkrétní ustanovení, se kterým by měl být záměr v rozporu. Není to patrné ani z obsahu podané žaloby. Žalobci sice namítají nezákonnost, nesrozumitelnost, nesprávnost rozhodnutí, nicméně tato svá tvrzení nikterak konkrétně nedokládají a dotčení svých vlastnických práv neodůvodňují. Žalovaný považuje žalované rozhodnutí za zákonné, na jeho obsahu trvá, a proto navrhoval žalobu zamítnout.

Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 30. 8. 2016. Zástupce žalobců při něm setrval na žalobě v celém rozsahu. Zvláště zdůraznil dvě žalobní námitky, které považují žalobci za nejdůležitější, a to namítanou podjatost osob rozhodujících ve věci a nárůst hluku. Dle názoru žalobců je daný případ typickou ukázkou tzv. systémové podjatosti úředníků rozhodující danou věc, tak jak byla vymezena judikaturou Nejvyššího správního soudu. K tomu přistupují i další okolnosti, které v dané věci prokazují úzké propojení města a žalobce, resp. zájem města na uskutečnění dané stavby. V souvislosti s tím, poukázal zástupce žalobců zejména na jednání zastupitelstva města ze dne 24. 9. 2013, na němž měl sám zástupce Sboru jednoty bratrské v HK – Sion pan Denis Doksanský připustit, že stavebník neuvádí zcela přesné informace, neboť skutečným důvodem rozšíření dané stavby není navýšení kapacity mateřské školy, ale ve skutečnosti navýšení kapacity základní školy.

K námitce týkající se hluku zástupce žalobců uvedl, že se v souvislosti s předmětnou stavbou, resp. její realizací, navýší nejenom počet dětí, ale i s tím souvisejících návštěvníků daného objektu. Na nárůst hluku bude mít zásadní vliv i umístění zařízení vzduchotechniky. Správní orgány se dle jejich názoru s argumentací týkající se dané problematiky vypořádaly nedostatečně. A to zejména s ohledem na ochranu zdraví před zvýšeným hlukem. Zástupce žalobců dále zdůraznil, že otázka hlukové studie nemá být řešena až ve stavebním řízení. Problematika budoucích imisí musí být řešena již v řízení územním. To se ostatně projevilo v nyní probíhajícím stavebním řízení o povolení předmětné stavby, kdy správní orgány argumentují tím, že ohledně hlukových limitů bylo již rozhodnuto v územním řízení a ve stavebním řízení, že již pro řešení této problematiky není místo. V důsledku zvýšení hluku nad míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě dojde i k narušení pohody bydlení.

K dotazu soudu zástupce žalobců uvedl, že pokud jde o pověřenou úřední osobu pana J. M., která věc rozhodovala na stavebním úřadě, nemají žádné konkrétní poznatky o jeho propojení s osobou stavebníka. Připomněl však, že v předcházejícím správním řízení (které bylo k žádosti stavebníka z důvodu neúplné žádosti zastaveno) jmenovaný paušálně odmítal připomínky žalobců a ostatních protestujících občanů a názory stavebníka nekriticky přijímal.

V prvním územním řízení stavebník žalobce ani ostatní vlastníky dotčených nemovitostí vůbec neoznačil. Toto řízení tak bylo oznámeno pouze veřejnou vyhláškou a žalobci se o něm dozvěděli v podstatě náhodně. V tom spatřují žalobci určitou snahu správního orgánu jednat ve věci kabinetně. Při zahájení druhého (nyní přezkoumávaného) územního řízení již stavebník žalobce a ostatní sousedy jako účastníky řízení výslovně označil.

Žalovaný se z účasti na projednání žaloby z důvodu pracovní zaneprázdněnosti omluvil. K žalobě se vyjádřil písemně (viz výše).

Zúčastněná osoba, Statutární město Hradec Králové, odkázala na vyjádření žalovaného k žalobě. Dle jejího názoru se správní orgány obou stupňů vypořádaly řádně a v úplnosti se všemi námitkami ze strany žalobců, a to včetně námitky podjatosti pracovníků stavebního úřadu.

Zástupce žalobců následně poukázal na skutečnost, že stavebník se pokusil realizovat na pozemku par. č. 563/2 stavební záměr (umístění školního hřiště) formou územního souhlasu. A to přesto, že muselo být zřejmé, že se nejedná o žádnou bezkonfliktní záležitost. Tuto skutečnost žalobci rovněž vnímají jako snahu o jejich obcházení, resp. o obcházení vlastníků sousedních nemovitostí. Proti tomuto postupu správního orgánu tak byli nuceni bránit se zásahovou žalobou, která je vedena u zdejšího soudu pod sp. zn. 30A 48/2016.

Krajský soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), přičemž dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

Pokud jde o námitky týkající se možné podjatosti Ing. arch. P. B., vedoucího odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, a J. M. - referenta státní správy na úseku stavebního úřadu Magistrátu města Hradec Králové, který žalované územní rozhodnutí vydal, krajský soud zkoumal jejich oprávněnost na základě rozhodnutí vydaných v těchto věcech Mgr. M. B., tajemnicí Magistrátu města Hradec Králové, dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a Ing. arch. P. B., vedoucím odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, dne 14. 8. 2013 pod č. j. MMHK/131891/2013, jakož i rozhodnutí o odvoláních proti nim vydaných žalovaným dne 29. 4. 2014 pod č. j. 2288/UP/2014/Jj, a dne 5. 5. 2014 pod č. j.2289/UP/2014/Jj, a to včetně řízení, jichž byla výsledkem. Krajským soudem k tomu bylo zjištěno následující.

Žalobci zmiňované podání ze dne 10. 2. 2014, označené jednak jako „Vyjádření účastníka řízení k podkladům rozhodnutí“ a dále jako „Doplnění námitky podjatosti, doplnění odvolání“, s nímž spojovali nepřezkoumatelnost rozhodnutí, je založeno ve správním spisu stavebního úřadu (ve svazku III) pod pořadovými čísly 818 až 825. Jak je z jeho obsahu patrno, žalobce a) se v něm vyjadřuje na základě oznámení stavebního úřadu ze dne 20. 1. 2014 k podkladům rozhodnutí, a to jak k věci samé, tak k otázce projednávané podjatosti úředních osob. Právě k ní namítal, že stavební úřad postupuje nesprávně, když věc projednávají osoby vyloučené z projednávání a rozhodování věci pro podjatost. U všech zaměstnanců Magistrátu města Hradec Králové podílejících se na činnosti stavebního úřadu, lze totiž podle něho důvodně předpokládat, že mají s ohledem na svůj poměr k městu jako účastníkovi řízení a k věci samé takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Dále v něm zmínil, že od podání odvolání proti rozhodnutím tajemnice Magistrátu města Hradec Králové ze dne 1. 7. 2013 a vedoucího odboru hlavního architekta Ing. Arch. Petra Bruny ze dne 14. 8. 2013, nebyl o výsledku odvolacích řízení nijak vyrozuměn. Přesto že je pokračováno v územním řízení, tedy aniž by bylo vyčkáno rozhodnutí odvolacího orgánu ve věci namítané podjatosti příslušných osob.

Žalobce a) brojil dále proti tomu, že stavební úřad doručoval „Oznámení o doplnění podkladů a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí“ ze dne 20. 1. 2014 účastníkům řízení stanoveným dle § 85 odst. 2 stavebního zákona toliko veřejnou vyhláškou. Tento postup označil za rozporný s dosavadní praxí v daném řízení, kdy o různých úkonech byli účastníci podle § 85 odst. 2 stavebního zákona vyrozumíváni jednotlivě (doporučenou poštou, event. do DS). V uvedeném spatřoval diskriminaci účastníků řízení oproti účastníkům řízení stanoveným dle § 85 odst. 1 stavebního zákona (žadatel o územní rozhodnutí a Statutární město Hradec Králové), jímž bylo toto oznámeno jednotlivě. Uvedený postup spojoval s porušením zásady rovnosti účastníků řízení dle § 7 správního řádu, přičemž stavebnímu úřadu vytýkal, že tento postup nijak neodůvodnil. Dále je v podání ze dne 10. 2. 2014 uvedeno, že na J. M., tj. oprávněnou úřední osobu rozhodující v dané věci, byla podána stížnost pro jeho nevhodné chování tajemnici Magistrátu města Hradec Králové a že rovněž tato skutečnost posiluje důvodnou pochybnost o nepodjatosti jmenované oprávněné úřední osoby. V podrobnostech žalobce a) odkazoval na text stížnosti. Pochybnosti o tvrzené nepodjatosti odůvodňoval tím, že:

- „Na zasedání zastupitelstva města dne 30. 7. 2013 byla jako samostatný (3.) bod jednání žádost Sboru Jednoty bratrské v HK – Sion o prodloužení lhůty pro rozšíření mateřské školky (lhůty stanovené darovací smlouvou, na základě níž žadatel získal předmětnou budovu). Poté, co byly ze strany obyvatel v dané oblasti vzneseny námitky, bod byl stažen z projednávání zastupitelstva s tím, že má být nejprve projednán v Komisi pro výchovu a vzdělávání rady města.

- Jak vyplynulo ze zvukového záznamu zasedání zastupitelstva, na zasedání zastupitelstva města dne 24. 9. 2013 se objevila tatáž žádost uvedeného žadatele, avšak již nebyla samostatným bodem (tj. její projednávání nebylo předem avizováno v programu zasedání zastupitelstva), nýbrž byla zahrnuta do rubriky „Správa majetku města – různé“ (bod 23.). Ve zmíněné komisi nebyl tento bod vůbec projednán, i přesto majetkový odbor MMHK předložil uvedený návrh ke schválení. Před hlasováním byl návrh opět stažen z projednávání, poté, co některý ze zastupitelů upozornil na zmíněnou nesrovnalost.

- Křesťanské centrum Sion, tj. subjekt personálně i jinak úzce spojený se žadatelem, požádal město o darování další budovy, a to budovy č. p. 1201 v ul. Na Kotli. Přestože komise pro výchovu a vzdělávání darování (v poměru 7:1:0) nedoporučila, zastupitelstvo města toto darování na svém zasedání dne 29. 10. 2013 schválilo usnesením č. j. ZM/2013/1547.

- I z výše uvedeného plyne, že mezi žadatelem (a s ním spřízněnými subjekty s označením „Sion“) na straně jedné a městem HK na straně druhé existují evidentně úzké vazby a nestandardní podpora jejich činnosti ze strany politické reprezentace města.“

O výše uvedené byla doplněna nejen námitka podjatosti z 15. 6. 2012 (ve znění jejích pozdějších doplnění), ale i odvolání proti rozhodnutím (usnesením) vydaným tajemnicí Magistrátu města Hradec Králové dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a Ing. arch. P. B., vedoucím odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, dne 14. 8. 2013 pod č.j. MMHK/131891/2013. Žalobce a) přitom odkazoval na dokumenty rady a zastupitelstva města Hradec Králové.

Stavební úřad postoupil odvolání účastníků řízení proti oběma vpředu uvedeným usnesením o námitkách, jež se týkaly podjatosti osob zařazených do výkonu státní správy na úseku stavebního úřadu na Magistrátu města Hradec Králové, svému nadřízenému – odvolacímu orgánu přípisem ze dne 4. 3. 2014, zakomponovaným ve správním spisu pod poř. číslem 828. Vzhledem k tomu (časovému sledu a pořadí ve správním spisu) nemá krajský soud pochyb o tom, že citované podání ze dne 10. 2. 2014 (doplnění námitky podjatosti, doplnění odvolání) stavební úřad předložil odvolacímu orgánu. Že je tedy měl žalovaný při rozhodování o odvoláních k dispozici. Ke stejnému závěru dospěl i žalovaný, když k věci na straně patnácté žalovaného rozhodnutí uvedl v rozhodnutí ve věci samé, že:

„K tomu odvolací orgán zjistil, že Ing. P. M. v zastoupení Mgr. Jaroslava Červenky, advokáta, u stavebního úřadu dne 11. února 2014 učinil podání v záhlaví označené jako I) vyjádření účastníka řízení k podkladům rozhodnutí a II) doplnění námitky podjatosti, doplnění odvolání. Tato písemnost tvoří nedílnou součást spisového materiálu, jak je patrné ze soupisu součástí spisu, a není pochyb o tom, že v době, kdy odvolací orgán rozhodoval ve věci usnesení ze dne 1. července 2013, č. j. MMHK/183236/2013, a usnesení ze dne 14. srpna 2013, č.j. MMHK/131891/2013, byla odvolacímu orgánu předložena současně se spisem.“

Na základě toho krajský soud konstatoval, že žalobci neprokázali, že by shora uvedený doplněk ze dne 10. 2. 2014 nebyl součástí správního spisu, z něhož odvolací orgán při rozhodování o odvoláních žalobců vycházel. O tom, že pro to nemají žádný důkaz, svědčí ostatně např. formulace na straně třetí žaloby, v níž se k této otázce mimo jiné uvádí: „Jelikož však OHA podle všeho vůbec nepostoupil zmíněná doplnění odvolacímu orgánu (což jasně plyne z toho, že odvolací orgán na tyto nově zjištěné skutečnosti z 2. poloviny r. 2013 ve svém rozhodnutí, jímž potvrdil názor prvostupňového orgánu, že přísl. úřední osoby podjaté nejsou, věcně nijak nereagoval resp. tyto ani nezmínil), zatížil řízení závažnou vadou spočívající v tom, že námitka podjatosti vznesená v územním řízení nebyla beze zbytku věcně vypořádána, resp. o odvoláních ve věci podjatosti (proti usnesení tajemnice MMHK i proti usnesení vedoucího OHA) nebylo v plném rozsahu rozhodnuto.“

Žalobci tak spojují svá tvrzení zřejmě se skutečností, že se žalovaný v rozhodnutích o odvoláních, týkajících se podjatosti pracovníků magistrátu, výslovně o uvedeném podání nezmínil, respektive speciálně neřešil v něm namítané okolnosti (viz citace výše). Nad tím se ovšem krajský soud nikterak nepozastavuje, vezme-li v úvahu obsah podání žalobce a) ze dne 10. 2. 2014. Nepřináší totiž pro rozhodování o podjatosti žalobci označených úředních osob nic nového oproti tomu, co již namítali dříve spolu s dalšími průběžně dodávanými doplňky, včetně toho z 10. 2. 2014. Tedy že zájem města Hradec Králové na daném záměru se dá vysledovat z mediálních vyjádření představitelů města Hradec Králové ve sdělovacích prostředcích, že město Hradec Králové poskytuje žadateli o územní rozhodnutí, tj. Sboru jednoty bratrské v Hradci Králové – Sion ze svého rozpočtu peněžní prostředky na jeho činnost a nadstandardním způsobem ho tak podporuje, že žadatel získal předmětnou budovu č. p. 550 a navazující pozemky bezúplatným převodem od města Hradec Králové, a to s podmínkou rozšíření kapacity jejího provozu do tří let, v okolnostech, za kterých vznikala reportáž České televize odvysílaná dne 16. 4. 2012 v pořadu Regiony na ČT 24 (má se jednat o jednostranně podané, neobjektivní a zavádějící, resp. dokonce nepravdivé informace spojované s mluvčí města Hradec Králové a Magistrátu města Hradec Králové Ing. Magdalenou Vlčkovou; názor vlastníků sousedních nemovitostí je v reportáži zpochybňován, resp. bagatelizován, a zároveň je tak ze strany samosprávy města nepřímo naznačováno či podsouváno, jak by měl v tomto územním řízení rozhodnout orgán města rozhodující v přenesené působnosti - odbor hlavního architekta). Pochybnost o nepodjatosti oprávněných úředních osob v předmětném řízení byla spojována rovněž s tím, že v předešlém obsahově shodném územním řízení J. M. (oprávněná úřední osoba) v odůvodnění územního rozhodnutí č. 564 ze dne 6. 6. 2011 uvedl doslovně pasáže z dokumentace předložené žadatelem o vydání územního rozhodnutí. K tomu možno poznamenat, aniž by měl krajský soud správní spis předchozího územního rozhodnutí k dispozici a žaloba je v tomto směru obecná, že je běžnou praxí, v níž nelze shledat rozpor se zákonem, že stavební úřad v popisu stavby či v jiných souvislostech vychází ve svých rozhodnutích z textu předložené projektové dokumentace. Tím se ostatně zajistí identita žádané a povolené stavby.

Pokud se žalobci pozastavují nad tím, že stavební úřad pokračoval v územním řízení bez ohledu na to, že ještě nebylo rozhodnuto o jejich odvoláních proti rozhodnutím (usnesením) vydaným tajemnicí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a Ing. arch. P. B., vedoucím odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, dne 14. 8. 2013 pod č. j. MMHK/131891/2013 (viz strana druhá zmiňovaného podání ze dne 10. 2. 2014), dlužno poznamenat, že takový postup správní řád nevylučuje, když podle jeho § 76 odst. 5 nemá odvolání proti usnesení odkladný účinek.

Žalobcům třeba naopak přisvědčit v tom, že jim stavební úřad doručoval úkony v řízeních dílem jednotlivě, dílem veřejnou vyhláškou, nicméně k tomu třeba ihned dodat, že takto postupoval v závislosti na tom, o jaké řízení šlo. Zda o řízení územní, či řízení vedené k námitkám jeho účastníků o možné podjatosti úředních osob. A v tom je zásadní rozdíl, jenž určuje, zda doručovat účastníkům řízení písemnosti dle obecné úpravy stanovené ve správním řádu, nebo dle zvláštní úpravy stanovené ve stavebním zákoně. Přitom právě v podání ze dne 10. 2. 2014 (viz shora) k tomu žalobce a) namítá, že: „Uvedený postup je jednak v rozporu s dosavadní praxí správního orgánu v daném řízení, kdy o různých úkonech byli nadepsaný účastník řízení i další účastníci řízení dle § 85 odst. 2 stavebního zákona vyrozumíváni jednotlivě (doporučenou poštou, event. do datové schránky), např. i ohledně provádění důkazů při jednáních souvisejících s uplatněnými námitkami podjatosti, zatímco předmětné oznámení (po které zřejmě bude následovat rozhodnutí ve věci samé) zmíněným účastníkům oznámil pouze prostřednictvím veřejné vyhlášky (vyvěšením na úřední desce a zveřejněním na elektronické úřední desce MMHK).“ Způsoby doručování písemností v uvedených řízeních ale nejsou stejné, nelze je směšovat, když v územním řízení se postupuje při doručování písemností podle stavebního zákona, který má pro ně speciální úpravu.

Pokud jde o řízení o umístění stavby, v něm bylo oznámeno jeho zahájení opatřením ze dne 11. 5. 2012, kdy tehdy platný § 87 odst. 1 stavebního zákona stanovil, že: „Je-li v území vydán územní nebo regulační plán, doručuje se oznámení o zahájení územního řízení účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 2 veřejnou vyhláškou.“ Protože pro dané území byl k datu zahájení řízení zpracován územní plán, stačilo proto žalobcům a dalším vlastníkům sousedních nemovitostí doručit toto oznámení o zahájení řízení formou veřejné vyhlášky, a tak se i stalo.

Od 1. 1. 2013 doznalo uvedené zákonné ustanovení změny v tom smyslu (provedeno zák. č. 350/2012 Sb.), že: „Oznámení o zahájení územního řízení a další úkony v řízení se doručují účastníkům řízení a dotčeným orgánům jednotlivě, nejde-li o řízení s velkým počtem účastníků; v řízení s velkým počtem účastníků se oznámení o zahájení řízení a další úkony v řízení doručují účastníkům řízení uvedeným v § 85 odst. 1 a v § 85 odst. 2 písm. a) a dotčeným orgánům jednotlivě.“ Zároveň podle čl. II zák. č. 350/2012 Sb., kterým se změnil zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony, jeho bodu 14, „Správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou“ stavebních řízení a řízení o správním deliktu spáchaném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nová právní úprava je pro obviněného příznivější. S ohledem na tuto skutečnost postupoval stavební úřad zřejmě dosavadním způsobem při doručování provedených úkonů územního řízení, tedy nadále doručoval formou veřejné vyhlášky dle úpravy platné v okamžiku zahájení územního řízení, když o řízení s velkým počtem účastníků nešlo (nebylo jich více jak 30). V aplikaci uvedeného ustanovení se ale stavební úřad dle krajského soudu mýlil, neboť s ohledem na zmíněnou novelu stavebního zákona měl doručovat podle procesního ustanovení platného v době doručování oznámení ze dne 20. 1. 2014 o doplnění podkladů a možnosti se k nim vyjádřit, tedy měl je doručit žalobcům jednotlivě. Tato procesní vada v doručování se však práv žalobců nikterak nedotkla, když ti se přesto k věci vyjádřili podáními ze dne 5. 2. 2014 a 10. 2. 2014. Žalobci úřední desku magistrátu města sledovali s očekáváním, že na ni budou zveřejněny jimi očekávané úkony, včetně územního rozhodnutí (viz citace výše). Uvedený postup stavebního úřadu nemá krajský soud ani za úmyslný, mající za cíl žalobce (ale i další účastníky) nějakým způsobem poškodit, natož plynoucí z podjatosti oprávněné úřední osoby. To by totiž byla velmi průhledná snaha. Je to jen důsledek překotných a nekoncepčních změn stavebního zákona.

Krajský soud též dodává, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, skutečnost či argument účastníků řízení (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou–li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení - srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24 nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. Nelze proto dovozovat nepřezkoumatelnost toho kterého správního rozhodnutí jenom ze skutečnosti, že v něm není výslovně reagováno na všechny výhrady účastníka řízení. Jak ostatně reagovat např. na námitku, že „z odůvodnění územního rozhodnutí je zřejmé, že OHA byl při rozhodování ve věci veden evidentní snahou vyhovět žadateli o vydání rozhodnutí“, není-li taková okolnost zjištěna, nebo na námitky o bagatelizaci zájmů žalobců či tvrzení o nadstandardní podpoře žadatele ze strany města, když to podporuje celou řadu dalších subjektů v jejich společensky prospěšných aktivitách, nejen žadatele o vydání územního rozhodnutí, než jejich zamítnutím.

Vzhledem k výše uvedenému proto krajský soud nesdílí názor žalobců, že by námitky podjatosti nebyly beze zbytku vypořádány. K ostatním námitkám týkajícím se namítané podjatosti (viz strana 4. žaloby), dlužno konstatovat, že jsou formulovány příliš obecně. Viz tvrzení, že správní orgány pominuly a nesprávně aplikovaly ust. § 14 odst. 1 správního řádu, ve světle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, že došlo k posunu směrem k přísnějšímu posuzování tzv. systémového rizika podjatosti, nebo že správní orgány pochybily, když se s těmito konkrétními okolnostmi řádně nevypořádaly atd. V čem ovšem měly být jejich úvahy chybné, to již ze žaloby neplyne, s výjimkou stále dokola se opakujících důvodů, jež jsou zmíněny již výše. Na této skutečnosti nemohly nic změnit ani doklady, jež byly předloženy krajskému soudu při jednání. Vždyť co na tom, že byla otázka kapacity předmětné školky předmětem diskuze zastupitelstva, když jde o problematiku spadající do samostatné působnosti obce, tedy o potřeby výchovy a vzdělávání? Že v zastupitelstvech měst a obcí se diskutuje o projednávaných věcech, že na ně mají zastupitelé různé názory? Tak jako v dané věci Ing. A. Z., jehož dopis ze dne 1. 4. 2013, v e-mailové podobě a neznámo komu byl vůbec adresován, zřejmě některému ze žalobců, uvádí: „O tom, že zde ale je nějaká podjatost, na kterou upozorňujete, si nedělám iluze. Darování budovy se uskutečnilo ještě za bývalého vedení města , ze které zůstal v současném vedení mj. i pan náměstek S., o kterém asi všichni víme své. Náprava bude asi jen velmi obtížná. Jsem v úzkém kontaktu s občanskými sdruženími, která podala odvolání z důvodu podjatosti v obdobném případě, kde to bylo ještě výraznější – město je spoluinvestorem jednoho velmi kontroverzního záměru a přitom jeho zaměstnanci povolují tuto stavbu, jenže jak mohou být nestranní a objektivní, když jsou v zaměstnanecké závislosti na jednom investorovi a ten druhý – soukromý, s nímž je město smluvně zavázáno – prosazuje tento záměr s velkou agresivitou. Že jde o jasný střet zájmů je evidentní.“ Právě tuto část dopisu žalobci zdůraznili, ale neplyne z ní nic zásadního pro rozhodnutí ve věci. Pan ing. A. Z. v něm totiž nepředkládá jediný důkaz o možné podjatosti v dané věci. V jeho závěru naopak uvádí, a to již žalobci účelově nezdůrazňovali, že:

„Co se týče samotného Sionu, tak mohu Vás ubezpečit, že jeho podpora v zastupitelstvu již není tak zarážejícím způsobem drtivá a nestandardní jako v minulosti a např. v nedávné době již na některé své projekty neobdržel dotace, protože tyto projekty se neukázaly být natolik přínosnými, aby si zasloužily finanční podporu města. Skutečně se již nyní rozhoduje mnohem objektivněji a s důrazem na kvalitu projektů, nikoliv na to, kdo žádá (i když i dnes se objevují některé excesy).

Vzhledem k tomu, že pan D. ze Sionu nás jako zastupitele čas od času kontaktuje, pokusím se nadhodit tento problém a požádat ho o přehodnocení uvedeného záměru…“

Z uvedeného naopak plyne, že k darování budovy žadateli o územní rozhodnutí došlo za dřívějšího vedení města, že město nemá k „Sionu“ nadstandardní vztah a navíc, jak je všeobecně známo, zmiňovaný Ing. M. S. již končil ve funkci náměstka primátora (viz usnesení Zastupitelstva města Hradec Králové č. ZM/2014/1 ze dne 25. 11. 2014).

V žalobci zmiňovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v jeho bodu 64, je dále uvedeno: „Na druhé straně signálem nadkritické míry systémového rizika podjatosti zpravidla nebude samotný fakt, že rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku bude mít dopad na tento celek. Proto např. nebude zpravidla důvodem k pochybám o nepodjatosti úředníka územního samosprávného celku samotná skutečnost, že jím vydané stavební povolení se dotkne majetkových či jiných zájmů obce, v níž bude stavba uskutečněna (typicky tím, že stavba bude zbudována na pozemku obce či na pozemku s obecními pozemky sousedícím), půjde-li o běžné, obecně vzato nekontroverzní a v měřítkách daného územního celku ve své podstatě nevýznamné dotčení.“

Na rozdíl od této judikatury však žalobci nesprávně staví svůj závěr o možné podjatosti právě na takovéto skutečnosti, na pouhé přináležitosti úředníků do výkonného aparátu magistrátu města, bez ohledu na to, zda jde z jejich pohledu o běžnou záležitost či nikoliv. V tomto směru krajský soud nepochybuje vzdor žalobci uvedenému o tom, že dotčení majetkových či jiných zájmů města Hradec Králové umístěnou stavbou je hlediska jeho globálních zájmů zcela bezvýznamné a nezakládající žalobci tvrzenou tzv. „systémovou podjatost“ úředníků jeho magistrátu. Ostatně k dotazu krajského soudu, jaké konkrétní poznatky mají o propojení J. M., tedy osoby, jež žalované územní rozhodnutí vydala, s osobou stavebníka, žalobci odpověděli, že žádné a rovněž tak se v celém průběhu přezkumného řízení neprokázalo, že by měl jmenovaný jakýkoliv poměr k věci či k účastníkům řízení.

Námitkám o možné podjatosti pracovníků odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové byla věnována ze strany orgánů o nich rozhodujících výjimečná pozornost, jak je zřejmé z obsahů rozhodnutí vydaných v těchto věcech Mgr. M. B., tajemnicí Magistrátu města Hradec Králové, dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a Ing. arch. P. B., vedoucím odboru hlavního architekta Magistrátu města Hradec Králové, dne 14. 8. 2013 pod č. j. MMHK/131891/2013, jakož i rozhodnutí o odvoláních proti nim vydaných žalovaným dne 29. 4. 2014 pod č. j. 2288/UP/2014/Jj, a dne 5. 5. 2014 pod č. j.2289/UP/2014/Jj. Jsou v nich totiž velmi podrobně popsány skutkové okolnosti věci, tedy průběh důkazního řízení, včetně provedených důkazů. Žádná z důležitých námitek nezůstala nepovšimnuta. Za všechny je možno odkázat na rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2288/UP/2014/Jj, jímž byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutí tajemnice Magistrátu města Hradec Králové ze dne 1. 7. 2013, zn.: 043552/2012/HA/Ma, č. j. MMHK/183236/2013, a toto potvrzeno. Přehled provedených důkazů, jejich hodnocení a procesní postup je v něm podrobně popsán od strany dvanácté až na stranu dvacátoupátou. Ještě předtím, od strany desáté, byla žalovaným nastíněna problematika podjatosti úředních osob, a to právě z hlediska možné systémové podjatosti ve smyslu žalobci zmiňované judikatury Nejvyššího správního soudu. Se závěry orgánů veřejné správy zúčastněných na řízení se pak krajský soud plně ztotožňuje, a proto na ně v dalším i odkazuje.

Obiter dictum možno k věci uvést, že oprávněné úřední osoby žalovaného nebyly předmětem námitek ohledně možné podjatosti.

Krajský soud neshledal opodstatněnými ani námitky o nevypořádání žalobci namítané nestrannosti prvoinstančního správního orgánu. Žalovaný totiž předně nepochybil, spojoval-li tuto otázku s rozhodováním ve věci nepodjatou úřední osobou, což je její základní předpoklad. Zároveň třeba přisvědčit žalobcům, že pojem nestrannosti je namístě pojímat šířeji, ale žalobci v tomto směru nepředestřeli žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno tvrzenou nestrannost dovozovat. Neuvedli totiž žádné určité skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnost o nestrannosti oprávněné úřední osoby rozhodující ve věci, tedy J. M., byť se jich i na ně krajský soud při jednání o žalobě výslovně dotazoval. Krajský soud nezjistil namítanou nestrannost ani ze správního spisu, neboť ani z něho nelze dovodit, že by uvedená oprávněná úřední osoba přistupovala k rozhodování zaujatě. Naopak zcela objektivním kritériem dodržení zásady nestrannosti je zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a v přezkoumávané věci nebylo v tomto směru zjištěno pochybení (k věcné správnosti rozhodnutí ještě dále, včetně vymezení veřejného zájmu).

K námitkám žalobců, že podle žalovaného správní řád nezná pojem nestrannosti, třeba poznamenat, že jde o zřejmé formulační nedorozumění. Žalovanému jistě nejsou neznámá ustanovení §§ 2 odst. 4 a 7 odst. 1 správního řádu, z nichž zásada nestrannosti plyne, a jím uvedené konstatování na straně čtrnácté žalovaného rozhodnutí není jejím popřením. Uvedené formulaci je třeba rozumět tak, že správní řád nedefinuje „pojem nestrannosti“, nevymezuje, v čem spočívá, což odpovídá skutečnosti.

Věcnou nesprávnost žalovaného rozhodnutí žalobci namítali od strany páté žaloby. V žalobních bodech přitom fakticky zopakovali námitky jimi uváděné v celém dosavadním průběhu řízení, na jehož konci bylo vydáno žalované rozhodnutí, a to ve značné míře obecnosti ve vztahu k právním důvodům žaloby, včetně i jen pouhých odkazů na obsah odvolání. Krajský soud ale nemá povinnost, aby „ex officio“ domýšlel další argumenty za žalobce a přezkoumával závěry a argumentaci žalovaného k takovýmto námitkám, a proto se námitkám tohoto druhu mohl věnovat pouze v míře jejich obecnosti. Jinými slovy, čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej (jedná se o závěr obsažený již v konstantní soudní judikatuře Nejvyššího správního soudu, viz rozsudek jeho rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78).

Pro danou věc je přiléhavá i judikatura Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, v němž je mimo jiné uvedeno, že pokud je „rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“

Věcnou stránku žaloby otevřeli žalobci tvrzením, že závěr žalovaného, podle něhož „námitky související se souladem stavby s veřejným zájmem, které byly uplatněny v územním řízení … nebo i ty, které tvoří obsah odvolání, náleží mezi ty námitky, ke kterým se v územním řízení ve smyslu … § 89 odst. 4 stavebního zákona nepřihlíží, neboť jimi není hájeno vlastnické právo účastníků řízení“ - viz str. 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je mylný. Které to ale byly námitky, to krajský soud nebyl ve smyslu shora uvedeného povinen z uvedených podkladů dohledávat. Nelze přitom souhlasit s názorem žalobců, že jednotlivé složky veřejného zájmu, jež má stavební úřad povinnost v územním řízení povinnost posuzovat, jsou obecně uvedeny v ust. § 90 stavebního zákona. Jsou v něm totiž stanoveny jmenovitě. Podle uvedeného ustanovení totiž stavební úřad v územním řízení posuzuje pouze to, zda je záměr žadatele v souladu

a) s vydanou územně plánovací dokumentací,

b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území,

c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území,

d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu,

e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.

Z uvedené dikce zcela jasně plyne, že kritéria posuzování záměru žadatele jsou stavebním zákonem vymezena v uvedeném ustanovení taxativně, že v územním řízení stavební úřad posuzuje záměr žadatele toliko z hlediska požadavků uvedených právě v citovaném § 90, a nikoliv z hledisek dalších, byť by se dotýkala veřejných zájmů. Stavební úřad je proto povinen poskytnout vlastníkům sousedních pozemků a staveb ochranu proti nesouladu záměru žadatele jen v rozsahu požadavků uvedených v § 90 stavebního zákona, je-li jím přímo dotčeno jejich vlastnické nebo jiné věcné právo k těmto nemovitostem. Tedy jen v tomto rozsahu, a to je třeba opakovaně zdůraznit, stavební úřad zajišťuje dodržení veřejného zájmu.

Žalobci obecně tvrdili, že se orgány veřejné správy zúčastněné na řízení otázkou souladu záměru s veřejným zájmem řádně a v plném rozsahu nezabývaly, že žalovaný rovněž pomíjí ust. § 89 odst. 2 správního řádu, podle kterého odvolací orgán přezkoumává správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem a že dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 21/2008 se v územním řízení „posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území…“. Pokud tedy žalobci konkrétním způsobem namítali rozpor záměru stavby s veřejnými zájmy, bylo povinností odvolacího orgánu tyto námitky v plném rozsahu posoudit a věcně se jimi zabývat, což prý žalovaný v daném případě neučinil.

Žalobci tak snesli v souvislosti s námitkou, že se správní orgány nezabývaly souladem záměru s veřejným zájmem, nikoliv řadu konkrétních námitek, nýbrž fakticky jen kritických poznámek bez bližší specifikace. Pokud pak v rámci této námitky poukazovali též na zásah do soukromí, narušení pohody bydlení, zvýšení hladiny hluku atd., dlužno poznamenat, že tyto otázky žalobci řeší v samostatných žalobních bodech (viz dále), přičemž v tomto žalobním bodu mají za prioritní porušení veřejného zájmu spočívajícího v povolení rozšíření školského zařízení. Znovu tak žalobci namítali, že v rámci uvedeného zákonného ustanovení měly příslušné orgány posoudit záměr žadatele i s ohledem na jeho obecnou prospěšnost, řádné a hospodárné využívání majetku města aj., přičemž v těchto souvislostech znovu připomínali podjatost a nestrannost oprávněných úředních osob, údajně úzké a nadstandardní vztahy žadatele o územní rozhodnutí a politické reprezentace města, darování budovy č. p. 550, která byla původně pouze mateřskou školkou, podle žalobců širokou podporu žadatele ze strany města. Žalobci přitom odkazovali na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/04 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 11/2003-66, v nichž se uvedené soudy vyslovily k pojmu veřejný zájem. Jejich závěry ale žalobci netransformovali v tomto žalobním bodu na projednávanou věc (viz strana sedmá žaloby), neboť zůstali jen při konstatování jejich dílčích obsahů. Za příklad nekonkrétnosti lze uvést ze žaloby následující pasáž: „Kritéria obecné prospěšnosti jsou různorodá, patří mezi ně např. dlouhodobé přínosy pro obec (potažmo pro občany), urbanistický vzhled lokality, dopady záměru na prostředí, v němž občané žijí (zejm. k předcházení nešetrným a nevratným negativním dopadům) aj.; uvedená kritéria se pak přímo promítají i do pohody (kvality) bydlení a života občanů v příslušné lokalitě.“ Vzhledem k tomu nebylo povinností krajského soudu, aby uvedenými kritérii poměřoval z vlastní iniciativy stavební záměr žadatele (k tomu již stanovisko výše).

Krajský soud se neztotožnil se žalobci ani v tom, že by správní orgány rozhodovaly na základě nedostatečných podkladů, když nezkoumaly, nakolik je záměr v dané lokalitě a místě v souladu s konkrétním veřejným zájmem, respektive nakolik je společensky potřebné provést navýšení kapacity soukromé základní školy, když v blízkém okolí záměru existuje další základní škola a zároveň je dán značný převis volných míst na základních školách v rámci celého Moravského Předměstí. Zkoumání těchto zájmů ale nespadá pod shora zmiňovaný § 90 stavebního zákona, jenž upravuje posuzování záměru žadatele. Jinými slovy, stavební úřad nepotřeboval pro uvážení o záměru žadatele stanovisko výboru výchovy a vzdělávání zastupitelstva města Hradec Králové a odboru školství Magistrátu města Hradec Králové, jak žalobci namítají v žalobě. Záměr není v rozporu s platným územním plánem, takže závěr stavebního úřadu, že rozšíření školského zařízení v navržené podobě není ničím nepřípustným, není v rozporu se stavebním zákonem. Ostatně Statutární město Hradec Králové bylo účastníkem územního řízení a žádné takové námitky neuplatnilo.

Žalovaný se s odvolací námitkou, že stavba není v souladu s veřejným zájmem (myšleno co do potřebnosti kapacity školského zařízení), vypořádal na straně 11. a 12. následujícím způsobem:

„Pokud se týká odvolací námitky, že stavba není v souladu stavby s veřejným zájmem, odvolací orgán dodává, že ačkoli veřejný zájem patří mezi důležité právní instituty a operuje s ním celá řada právních norem, platné právo neobsahuje jeho definici. V kontextu stavebního zákona lze vycházet z toho, že veřejným zájmem při umisťování a povolování staveb je soulad stavby s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými požadavky na výstavbu a zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy. Lze konstatovat, že soulad záměru s veřejným zájmem byl stavební úřad povinen zkoumat podle § 90 stavebního zákona, jak bude uvedeno níže.

Námitky související se souladem stavby s veřejným zájmem, které byly uplatněny v územním řízení u stavebního úřadu, nebo i ty, které tvoří obsah odvolání, náleží mezi ty námitky, ke kterým se v územním řízení ve smyslu výše citovaného § 89 odst. 4 stavebního zákona nepřihlíží, neboť jimi není hájeno vlastnické právo účastníků řízení. Z titulu účastníka řízení nelze hájit v řízení i zájmy jiné, s ochranou jeho vlastnických práv či jiných věcných práv nesouvisející. V opačném případě by se účastníci dostali do pozice univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí stavebního úřadu v podstatě v neomezeném rozsahu, což není smyslem jejich účastenství v řízení.“

Krajský soud se s tímto závěrem ztotožňuje, neboť uvedená námitka není námitkou, která by se vlastnických práv účastníků řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) a b) stavebního zákona přímo dotýkala, a proto je pro výsledek řízení bezvýznamné, zda se jí správní orgány zabývaly či nikoliv (tedy potřebností záměru z hlediska školské politiky). Jakési dotčení v tomto směru by snad bylo možno dovodit pouze zprostředkovaně, při širším výkladu záměru žadatele v tom smyslu, že vůbec vznikl a tím vyvolal materiální předpoklady jeho realizace. Takto široce pojaté dotčení práv účastníků řízení ale nemá stavební zákon ani soudní řád správní na mysli. Krom toho je třeba uvést, že soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob, přičemž je na nich, aby v žalobě dotčení svých veřejných subjektivních práv výslovně specifikovali. Nestačí brojit proti tomu, že stavba byla povolena v rozporu se stavebním zákonem z řady důvodů (např. povolení stavby je výsledkem chybného postupu, její nesoulad s územním plánem, chybné uvážení o povaze změn atd. – v mnohém viz žaloba), ovšem bez toho, aniž by bylo v žalobě uvedeno, jak se tato tvrzená porušení stavebního zákona měla projevit v dotčení veřejných subjektivních práv žalobce. Žaloba zpochybňující nezbytnost rozšíření školského zařízení je tak fakticky koncipovaná na principu tzv. veřejné žaloby. Obhajuje totiž obecný zájem na dodržování zákonnosti. Tyto skutečnosti ovšem samy o sobě ale žalobcům žalobní legitimaci nedávají. Hmatatelné a právně významné jsou pouze tvrzené přímé zásahy do vlastnických práv žalobců k jejich nemovitostem, a to námitka týkající se společenské potřebnosti záměru žalobců není.

Podle druhé z věcných námitek žalobců se žalovaný nevypořádal „s námitkou, že ve výroku územního rozhodnutí není jasným a bezrozporným způsobem vymezen stavební pozemek“. Má jít o rozpor nejasného zakreslení navržených ploch komunikace a parkovacích stání v situačním výkresu, kdy podle téhož výkresu tyto nejsou součástí stavebního pozemku, a dále pak ve výroku územního rozhodnutí není zahrnut pozemek parc. č. 667/1 v majetku města Hradec Králové, přestože na něm mají být umístěny navržené plochy komunikace a parkovacích stání.

K této námitce lze dílem konstatovat totéž, co již krajský soud uvedl výše. Nevyplývá z ní totiž, v čem by měla být dotčena veřejná subjektivní práva žalobců, pokud by tato námitka byla oprávněná. Tedy pokud by se vymezení stavebního pozemku ve výroku územního rozhodnutí neztotožňovalo s jeho grafickou přílohou, jak žalobci namítají ohledně pozemku parc. č. 667/1 v kat. území Třebeš.

K věci samé třeba uvést, že žalobní tvrzení „…a dále pak ve výroku územ. rozhodnutí není zahrnut pozemek p. č. 667/1 v majetku města HK, přestože na něm mají být umístěny navržené plochy komunikace a parkovacích stání“, vychází jen z neobratné formulace stavebního pozemku v územním rozhodnutí bez jakéhokoliv vlivu na věcnou správnost územního rozhodnutí a především dotčení práv žalobců. Z výroku na první straně územního rozhodnutí je zřejmé, že se stavba umísťuje i na pozemku parc. č. 667/1 v kat. území Třebeš, ostatní plocha – jiná plocha, ve vlastnictví Statutárního města Hradec Králové, jak plyne z textu: „…a na základě tohoto posouzení vydává podle § 81 a 92 stavebního zákona …. rozhodnutí o změně stavby přístavba a nístavba domu č. p. 550, zpevněné plochy, dešťové kanalizace….na pozemcích…“, přičemž následuje jejich výčet, včetně parc. č. 667/1. Rovněž v podmínce č. 2 pro umístění stavby, její projektovou přípravu a realizaci je v jejím prvním odstavci uvedeno, že stavba bude umístěna rovněž na pozemku parc. č. 667/1 v kat. území Třebeš. V jejím druhém odstavci, při vymezení stavebního pozemku, však již zmíněná parcela uvedena není. Pokud jde o grafickou přílohu územního rozhodnutí, v ní jsou s ohledem na zřejmost záměru barevně rozlišeny jeho jednotlivé části, a to především zastavěná plocha stavebního objektu před a po jeho změně (červenou plnou čarou), navrhovaná plocha komunikace (sytě žlutou barvou) a plocha parkovacích stání (vyznačena fialovou barvou). Parcela č. 667/1 v kat. území Třebeš je v grafické příloze zahrnuta do územním rozhodnutím řešeného území, vymezeného červenou přerušovanou čarou. Podle dokumentace pro vydání územního rozhodnutí (viz průvodní zpráva, str. šestá) je pozemková parcela č. 667/1 v kat. území Třebeš dotčeným pozemkem, z něhož bude zajištěn přístup ke stavbě, jako je tomu dosud.

Z uvedeného jednoznačně plyne, že pozemková parcela č. 667/1 v kat. území Třebeš je parcelou, na níž stavba (záměr žadatele) podle grafické přílohy územního rozhodnutí umístěna nebyla (plocha parkovacích stání a komunikace do ní nezasahuje), a její uvedení ve výroku územního rozhodnutí, následně modifikovaného jeho podmínkou č. 2 odst. 2, podle něhož nespolutvoří stavební pozemek, svědčí o tom, že jde o parcelu, bez jejíhož využití by uskutečnění daného záměru nebylo možné, avšak do stavebního pozemku nepatří. Z pohledu náležitostí rozhodnutí o umístění stavby (viz § 9 odst. 1 písm. e/ vyhl. č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu), jde o parcelu dotčenou vlivem stavby, a proto byla ve výroku územního rozhodnutí uvedena zcela důvodně, byť formulačně nepřesně. Její uvedení v územním rozhodnutí je pro žadatele důležité z hlediska blokace její dopravní kapacity. To vše ale nic nemění na skutečnosti, že účastníkům územního řízení musel být jeho předmět zřejmý, stejně jako to, že shora uvedené okolnosti týkající se parcely č. 667/1 v kat. území Třebeš, nemohly na dotčenosti (respektive nedotčenosti) práv žalobců nic změnit. Parcela č. 667/1 byla vymezena jako stavební pozemek výrokem územního rozhodnutí již na straně první, jeho bod 2. stanoví pouze podmínky umístění a grafická příloha rozhodnutí o umístění stavby má obsahovat celkovou situaci v souladu s výrokem rozhodnutí. Uvedená parcela, ulice Kyjovská, je navíc na odvrácené straně projednávané stavby ve směru od nemovitostí žalobců. Jak je pak z grafické přílohy územního rozhodnutí zřejmé, plochy komunikace a parkovacích státní byly umístěny na pozemcích žadatele.

Žalobci dále namítali, že „žalovaný nesprávně vyhodnotil námitku odvolatelů (viz odvolání obou žalobců), že záměrem stavby dojde k podstatnému zásahu do soukromí obyvatel přilehlých rodinných domů a bude celkově narušena kvalita rodinného bydlení, resp. pohoda bydlení v lokalitě (nad míru přiměřenou místním poměrům).“

Krajský soud se předně neztotožňuje s tvrzením žalobců, že by byl v řízení zamlžován fakt, že má ve skutečnosti dojít ke zvýšení nejen o jedno další podlaží, ale i o ochoz. Ten je totiž uváděn již v dokumentaci přiložené k žádosti o vydání územního rozhodnutí a dále je řešen přímo v popisu stavby na straně druhé územního rozhodnutí. V něm se k němu uvádí, že:

„Nad stávajícím půdorysem objektu bude provedena jednopodlažní nástavba, která bude ještě nad jídelnou nad severní stranou objektu zvýšena o ochoz o půdorysných rozměrech 3,30 m x 7,70 m. ( - ) Výška atiky objektu bude 252,20 m n.m. B.p.v., a výška objektu nad ochozem bude 254,50 m n.m. B.p.v. ( - ) Nástavba rozšíří stávající kapacitu o 4 třídy, 1 šatnu, 1 kabinet, 1 kancelář, 1 sociální zázemí a 1 jídelnu s kuchyňským zázemím. Nad jídelnou je prostor ochozu, kde budou umístěny studovny a vzduchotechnická strojovna.“

Pokud v těchto souvislostech žalobci zmiňovali riziko obtěžování pohledem, pokračovali ve svém přístupu nekonkrétního tvrzení, když vytýkali žalovanému, že se s námitkou „ohledně významného narušení soukromí obyvatel rodinných domů (právě v důsledku plánovaného podstatného zvýšení budovy) – riziko obtěžování pohledem …. vypořádává toliko obecným odkazem na jedno izolované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (z něhož má plynout, že pokud se někdo cítí být obtěžován pohledem, má provést opatření, která by tomuto obtěžování zabránila - např. umístěním záclon nebo žaluzií), přičemž však již nezohledňuje rozsudek NSS z 1. 11. 2012 sp. zn. 8 As 27/2012, zveřejněný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2776.“ Žalobci totiž neuvedli, v čem by mělo být odůvodnění rozhodnutí žalovaného chybné, proč nebylo možno jím uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu aplikovat na daný případ, respektive, proč by pro něj měl být naopak případný rozsudek Nejvyššího správního soudu uváděný žalobci.

Na straně deváté žaloby žalobci citují z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 8 As 27/2012, následující:

„Mezi jednotlivé činitele ovlivňující pohodu bydlení (kvalitu prostředí) náleží také podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu, a tedy i míra oslunění a osvětlení bytu, a narušení soukromí, protože i tyto složky se na pohodě bydlení podílejí… Jakkoli výhled z oken určité nemovitosti nemůže být v průběhu času absolutně neměnný, lze důvodně očekávat, že pokud dojde v okruhu několika málo metrů od nemovitosti jednotlivce k zásadní změně výhledových poměrů jako nepochybné složce pohody bydlení, … bude se moci dotčená osoba k těmto změnám vyjádřit ve správním řízení…“

Podle žalobců by realizací záměru stavby v blízkosti rodinných domů dle územního rozhodnutí došlo k výrazné změně výhledových poměrů jednak ve smyslu podstatného narušení soukromí obyvatel dotčených rodinných domů (obtěžování pohledy), a jednak narušení jejich výhledu k historickému centru města, přičemž to vše ve svých důsledcích povede k výraznému zásahu do pohody bydlení v lokalitě. Žalobci k tomu ještě dodali, že stavební úřad má při posuzování záměru stavby povinnost posoudit též zachování pohody bydlení v dané lokalitě, i to, aby umístěním stavby a jejím provozem nebylo nadmíru obtěžováno okolí, a to i přesto, že stanoviska dotčených orgánů státní správy konstatují dodržení předepsaných limitů. Zároveň z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 5 As 48/2008 uvedli, co je třeba rozumět pod pojmem pohoda bydlení („Pohodou bydlení … nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku …, čistotou ovzduší,